Dr. Foster Winter Warmer (Audax)

Novy rok pro me nezacal zrovna nejlepe po uspesnem dokonceni RAPHA500, tedy odjet 500 km mezi vanoci a Silvestrem, jsem bojoval s nejakym bacilem. Bacil to byl silny, nechtel se me pustit cely 3 tydny. Pro rok 2015 jsem si stanovil za cil stat se RRtY. Neboli Randoneur round the Year, je to vyzva. A vyzvy ty ja mam rad, spociva v ujeti kazdy kalendarni mesic jeden oficialni Audax cyklotrasu o delce 200 km. V lednu jsem si zvolil Dr. Foster WInter Warmer, ktery startuje ve Walesu, ve meste Cardiff.

1000 miles CP1=> CP2

Moje Kona

Updated 11:30, 6.9.2014

...je totiž Roman frajer velkého formátu, který projel půlku světa. Ale to neměnilo nic na faktu, že jsem z CP1 chtěl co nejdříve zmizet. Prohodil jsem pár slov ještě s Martinem, pojedl pár kousků vynikající domácí buchty a valil dál. Směr CP2, dvojka je polovinou trati v Jeseníkách, a to je momentálně setsakra daleko. Slunce pere ostošest a valím si to přes pole směrem Polský Jizerky a Krkonoše, kde když to půjde dobře najdu nějaký palouček a uložím hlavu. Plán je jasný, ale okolnosti se dycky vyvinou nějak jinak. V tomto případě jsem po cca 15 km natrefil na naprosto úžasný penzion Hubert.

Born of Western States 100 / Zrozeni Western States 100 miler

Salamon pripravil pro zacatek roku nove inspirativni video s prvnim clovekem, ktery ubehl 100 mil, v zavode proti konim. Psal se rok 1974 a americkym bezcum ultra se zrodil legendarni zavod Western States 100.

Tratovy rekord z roku 2012 drzi spickovy bezec Timothy Olson v case 14h 46min 44 sek.

Web zavodu: http://www.wser.org/

Jestli vas toto navnadilo proc se nepodivat rovnou na cely film? Diky klukum z komentaru pridavam link na oficialni dokument o WS100, ktery se bezel v roce 2010.

http://www.ws100film.com/

Scott Jurek - blízké setkání třetího druhu

Dnes byl pro mě velký den. V rámci Veggie festu, největšího vegetariánského festivalu v Evropě, do Londýna zavítal vegan a především vynikající ultramaratonec, několikanásobný držitel rokordů na Spartathlonu, WS100, Hardrock 100 a dalších ultramaratónských závodech - SCOTT JUREK. 

Moc jsem se těšil na přednášku o vhodném doplňování energie v průběhu závodů. Nebudu vám to tu nějak obšírně popisovat, radši přidám všechny slajdy, které si pro nás Jurker nachystal. Přednáškovka byla plná k prasknutí, ale jako protřelá tlačenka jsem obsadil s přítelkyní místa hned v prní řadě abychom nepřišli  ani o jediné slovíčko nesmírně charismatického vytrvalce a vegana. Každý nebo aspoň většina z Vás, už určitě aspoň slyšela o jeho staronové knize EAT&RUN, která nedávno vyšla i v češtině jako Jez & Běhej. Scott se mě na to i ptal jestli jsem četl v češtině, a zajímalo ho jestli jsem byl spokojený, což jsem jej zklamal, protože knihu jsem četl kdy ještě český překlad nebyl na světě, ale řekl jsem mu že co vím tak ohlasy veskrze pozitivní. Při našem rozhovoru jsem se Scotta zeptal jestli by taky nechtěl zamířit do České republiky, pohotově mi odpověděl, že to má v plánu již příští rok, nevypadá to asi na závody, ale minimálně se můžete těšit na skvělé jeho povídání a přednášky. Já tu jeho popisovat nebudu, necítím se na to abych zvládl převykládat všechna jeho kouzla a triky jak překonat sám sebe a uběhnout 100 milový závod v tempu 5 min/km. Pro mě to byl běžecký zážitek týdne, který zužitkuju doufám příští rok na další stomílovce NDW100. Registrace je v plném proudu, tímto Vás zvu ke mě do Londýna, už jsme se o tom bavili mnohokrát, toto je o důvod navíc. 

160km s vyvrtnutým kotníkem

Spotřeba vody za hodinu (důležité podle váhy člověka)

Nezapomínat, nebo vám to křeče připomenout, ale to už je pozdě...

Ne Protein, ale carboše potřebujeme, protein až po...

a kolik? ....

Kolik toho co obsahuje...

Jak správně naředit jonťák atd...

Zdroj energie

RECOVERY!!!

Tak Česká republika říkáš jo? Jo, Jurker dojeď ať nám posuneš rekord na B7 pod 10 hodin...hele na tohle, už jsem starej

Nečum vole:D erekci jsem si musel přikrýt svetrem.. :D

Aaaaach..

Ile-Gall Trail 2013

Box Hill schody, brutalitka

Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.

V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem. 

Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové

Stepping stones Box Hill

medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.  

Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie. 

Kdybyste měli cestu tak koukněte na Running diary nebo na stránky STRAVA.com

P.S.: A veřejně slibuju, že článek o dobrodružství v Kaiserkách dodám do konce týdne.

P.P.S: Granulátuju všem účastníkům Beskydské sedmičky!!! Ke skvělým výsledkům 

The North Face Lavaredo Ultra Trail

Někde, tuším, že kolem vánoc jsem se dověděl o tomhle krásném závodě v Italských Dolomitech, který startuje v malebném městečku Cortina de Ampezzo. Po prokoučované Pražské stovce, neslavném LH24, kde jsem více proležel než prochodil, jsem potřeboval symbolické ukončení první poloviny roku 2013. Proto jsem neváhal a vysolil nějaké to Éčko na startovné, abych si to třeba ještě nerozmyslel. Tak se stalo, že jsem dostal přiděleno startovní číslo 733, což je pecka, protože obsahuje mé magické trojky, dokonce dvě takže asi můžu myslet i na bednu, neasi ;-)

Dva týdny, před závodem neřeším svou formu tu mám samozřejmě

skvělou viz. South down maratón, ale mám vůbec problém se dostat na start závodu. Letenky mám sice koupené do Benátek, ale domluvit se s autobusovým přepravcem Cortina Express mi dal zabrat asi měsíc a půl, ale nakonec to klaplo ke všem těm penězům jsem ještě vyplázl 50 Éček. Jsem nervozní, že bude bus vykoupený, přece jen se na start chce postavit 750 lidí, v hlavní kategorii na 118 km a 5740 + metrů převýšení. Kontaktuju X-trailovskou bandu z Orlové a zjiťuju, že se závodu budou účastnit i taková esa jako je Áda Ondruch, co vyhrál minulej rok SwissAlpin race, a také klasik Tom Síkora, no a z dalších ještě AR stálice české scény Pavel Paloncý. LUT2013 má dvě kategorie hlavní ultratrail a kratší Cortina trail 46km a 2520 m+. Kde startoval sympaťák Tom Vondráček s bručounem Fílou Moocem, oba dva se s tratí poprali moc dobře.

Den před odjezdem panikařím, protože neustále sleduju zprávy z místa konaní závodů a na horách ve výšce 1800+ nasněžilo, a to jako prase. No do hajzlu, dyť já nemám univerzálky boty do takového terénu, všechny mám úzce specializované a přece tam nepoběžím ve Spajkách, když si odprasím nohy v nižších polohách, proto mi intuice radí vzít na výlet Brooks Cascadia 8mičkovej model, jsou to boty do nepohody a kluci se poučili z chyb 7kové verze, a udělali botu dostatečně univerzální zvládnout mokré seběhy, sníh, šotolinu a to vše jako v peřince, za cenu trošku vyšší váhy než jsem zvyklej od řady Pure. Když, už jsem v obchodě šáhnu ještě po Quoďackejch kompreskách na stehna od Compressportu. Z práce si beru volno na čtvrtek a pátek, to abych zvládl aklimatizaci a nestresoval se jak třeba na B7 kdy jsem doletěl 2 hodiny před startem do Brna a pak docela byly sprinty se dostat do Třince a zůstat v supercool náladě a neunavený na závod.

Tak hele přeskakuju nudné cestování Londýn – Benátky – Cortina – Kemp, všechno klaplo jak mělo, v 20:00 mě vítá uchcaná Cortina, chčije tak moc, že volám na pomoc kluky šikovné Orlovské. Se všema i s holkama podporovatelnýma se vítám, padne i nějaký ten panák, ale hlava už je mimo kemp v kopcích kolem Cortiny a přemýšlím jakým voskem natřu podrážky bot, protože vydatně sněží na horách a celou noc v údolí. Jdem spát všichni brzo, já sem si ustlal ve stanu u Toma, tak aby taky ne když máme startovní čísla jak dvojčata 732&733. Celou noc buší do stanu neustálé proudy vody, a tak hodím rychlou modlidbitchku.

Pátek nás vítá zamračeným, ale už nepršícím zakaboněnem. Jde si, do centra města pro registrační tašku. Registrace probíhá v pohodě všichni jsme prošli i povinnou kontrolou vybavení. Všichni jsou moc milí, a už mi ani nevadí, že skoro nikdo z řad dobrovolníků neumí anglicky, ale rukama nohama se domluvíme a stíháme to doprovodit i pár úsměvy, jinak už soustředěných myslí na večerní start. V šest večer je naplánovaný brífink, kde se dovíme, na kterých občerstvovačkách se bude rozlévat víno, či čepovat pivo, aspoň já to tak beru. A rychle jdu tedy zpět do kempu, si ještě schrupnout do stanu, převléct se do závodního, strávit povinnou půlhodinku na záchodě a probrat závodní strategii s kolegy. V kempu se potkávám s Pájou Paloncým, který mi předává hole a zároveň ještě pořešíme jeho porouchané auto a pak už nic, jen přesun na brífik a absolutní rozčarování. Na brífinku jsme už vyfintění na očekávaný start v 23:00, ale místo toho nám organizátoři vysvětlují, že start byl přesunut na sobotní osmou hodinu ranní a trať byla zkrácena na 85 km a 3720 m+. No dokážete si představit, že by to Uher či Čihák, kvůli 30 centimetrům čerstvého prašanu udělali? J Navíc při východu z haly se na nás směje sluníčko a okolní nádherné kopce jako jsou Tofany či Monte Cristalo. No nic, jsem nasranej jak prase a ani nemám chuť jít na předzávodní pasta party, opouštím Ikstrejláky a šinu si to do kempu, kde budu používat strašně sprosté výrazy, aspoň tak nějak si to představuju. Ale co čert nechtěl volám si ještě s Paloncem a nechávám se ukecat teda na pasta party. Dám pifko a nakonec celou situaci nějak akceptuju a je mi veseleji, je mi veseleji až tak že jdu ještě do vedlejšího kempu na pokec s P a A, kde při dobrém pokecu a líčení všemožných zážitků stáhneme sedmičku výborného červeného vína a abychom doplnili i ionty tak neodmítám ani Svijany. No, do stanu si to šinu pěkně nakalenej, tk ale co neasi..šak ten zitřek bude krátkej závod, tak co bych se omezoval. Pche.

Budíček mi zvoní v šest. Protahuju se, ani nejsem moc zničenej. Oblékání jsem řešit nemusel, protože jsem dokonale vovazelínovanej usnul v závodním, tudíž mi to ušetřilo nějaký ten čas na hygienu. Ráno mrzlo, ale obloha byla jako vymetená, což slibovalo úžasný závod.

Osmička se blížila kvapem, už stojím ve špalíru závodníků, poslední fotky, úsměv vystřídal, upřenej pohled do blba a na ostatní blby, jako jsem já. Mám rád tyhle lidi. 3 minutky do startu, už to všechno vře, pořadatelé pouští emocionální hudbu, skoro brečím, jsem na měkko, a prásk úderem kostelního zvonu, tradá vzhůru do kopců. První kilometry běžím nepřepalovaným tempem někde kolem těch 5:30, no mrskl jsem tam i jeden za 4:48, ale to jen abych se nedostal do tlačenice při prvním stoupání. Do kopce jsem si ve své strategii zvolil, že nebudu se snažit o běh, je to prostě strašně neefektivní a člověku to vůbec nepomůže, když zrovna nejste Kilián, či vítěz minulého ročníku Seb Šaňó J prví kopec má převýšení 600 m na 3 kilometrech, pole se rozmělňuje poměrně záhy a podrcholový traverz, už běžím pěkně rozehřátej v tempu kolech 4:30 m/km. Držím se pěkně a cítím se skvěle, traverzík končí a je tu prudkej cikcak dolů, mám pocit, že můžu všechno, předbíhám jednoho závodníka za druhým a pak PRAAASK, do piče rozjebal jsem se o odlítlej šutr natáhl jsem se jak superman a hlavou

mi běželo, tak a je to v hajzlu, závod pro mě skončil na 11 kilometru, koukám na ruce, rozedřené do krve ale jde to, koukám na koleno, krve jako z prasete, jsem trosku v šoku, celé to proběhlo asi během 4 sekund, se zvedám a běžím dále a až o dalších cca 350 výškových metrů dolů na prašnou cestu, kde jsem se zastavil a zkoumal blíže své zranění, no vypadalo to dost špatně, díra jak tunel blanka, a vyhlídky na pokračování v závodě skoro žádné. Stáhl jsem z nohou kompresky, aby se mi ta krev nevytlačovala z ran ještě více, aspoň jsem si myslel, že ten tlak zvyšuje krvácení. Polil jsem to vodou a pokračoval dál s nadějí, že to nějak půjde. Doběhl, nebo spíš dopajdal jsem na cca 16 km, kde byla přistavená sanitka a tam se mě ujali a zašili mi ránu čtyřmi stehy. Byly strašně šikovní, celá operace nezabrala víc jak 20 minut, podepsal jsem jim tam jakýsi bianco šek, že jako jsem byl ošetřený. S Grácii na rtech, jim děkuji, a snažím se zapojit zpět do závodu. Mezitím mě dobíha Tomáš Sikora, a nějak se možná ani nediví, že sem zase něco podělal, když už to není přepálenéj start, tak to klidně taky mohla být zapíchlá hůlka v

 noze, no a dnes to kupodivu bylo rozpárané koleno. Snažím se držet Toma, ale koleno se začíná hlásit a otékat, a já nestačím, nestačím ani na prdelaté paní a přichází krize, zastavuju a nevím jestli mám brečet nebo si jen sednout do škarpy a nechat se jen unášet krásama okolních vrcholů. No, ale jak to bývá do cíle mě okolní krásy nedonesou, a já zas budu za vola, že jsem chtěl nějaký závod, kde se dobře i umístím, a já jsem teď v takových sračkách, že jej ani nedokončím, byl jsem na sebe strašně nasranej, byla mi zima a zase mě předběhl závodník co by mohl být klidně mým dědou. To mě nějak začalo všechno štvát že jsem se zvedl a pokračoval na první velkou kontrolu na 33 kilometr, ještě před tou kontrolou jsem vystoupal na sedlo u lanovky na Monte Crystalo, kde nevím co se stalo mi jeblo v hlavě a celou cestu dolů jsem utíkal až na Passo tre Croci, a dále zjistil jsem že mě to koleno nebolí při sebězích což jsem bral jako morální vzpruhu nasadil jsem kompresky zpět, které mě držely stehna pohromadě, prasklé stehy, které vydrželi po zašití tak možná 5 km, už nekrvácely, jen koleno pořád

zapeklitě a tupě bolelo při každém stoupání. Závod se pro mě stal soubojem se svou vlastní hlavou, s tou hlavou, která vzdala na můj vkus docela dost závodů. Do kontroly na 33 km to bylo více méně pořád z kopce, po technických cestičkách nebo pěkných lesních cestách, kdy jediná záludnost byla v úhlu klesání a mohla některým závodníkům vystavit stopku, třeba kvůli úponům v koleni. Mě to jelo dolů docela samo, bolest jsem se snažil vytěsnit mp3jkou se skvělým plejlistem. A když, na mě šli chmury, dokonale je zahnal asi to byl snad školní výlet, který mohutně povzbuzoval a mě se skoro drali slzy po druhé a ne naposled ten den do očí. Probíhám kontrolu, doplňuju jen vodu, požeru pár čokolád a valím dál, kdybych věděl co mě čeká, tak se na to vyseru a nikam už se neženu. V čase 4 hodin a 21 minut opouštím občerstvovačku na 268 pozici, celou dobu jsem neměl ponětí na kterém místě vlastně jsem, kvůli zranění jsem se stále bál že asi v poslední stovce, chvílema to tak i vypadalo, když mě předbíhaly davy lidí. Další checkpoint byl naplánovaný na 42 kilometr na všem dobře známé místo Lago Misurina, odkud vede všemi cyklisty z Giro d Italia obávana serpentina na chatu Auronzo pod TreCime, kam jsme se, ale kvůli změně plánu neměli dnes všichni podívat, podívali se tam jen dva a to hned největší Esa závodu Wolf Mike a Mike Foote, Wolfovy se ještě podařilo nadlidským výkonem ztrátu dohnat a skončit celkově druhý za francouzem Sebastianem Spehlerem, který mimochodem umí silniční desítku za 30 minut. Když už jsem u toho Sebastian vyhrál v čase 7:39:35. Můj příběh, ale nepokračoval zrovna jako u výše

zmiňovaných, ale zcela mě pohltila osobní krize, při stoupání k jezeru Misurina, každým krokem jsem chtěl bolestí a špatnou náladou umřít, a vykašlat se na nějaké trapné závody. Ztrácel jsem těžce seběhnuté příčky, a klesal pořadím stejně rychle, jako mě opouštěla vidina dokončeného závodu. Kilometry se táhly neskutečně pomalu, až najednou kde nic tu nic jsem spatřil na batohu závodníka přede mnou českou vlaječku, no to bylo úplně boží, myslím, že to byl Jarda Krameš s číslem 455, tímto bych mu chtěl poděkovat, že mě svou příjemnou společností vlastně vytáhl až k jezeru. Kde už na mě čekala polévka a rozhovor s Taťkou, který mi už párkrát dokázal pomoct jak motivační hlas na telefonu. Po dvou třech minutách jsem věděl, že chci pokračovat a že chci znovu závodit. V táhlé krizi jsem se propadl na 350 místo, Misurinu jsem opouštěl v čase 6 hodin a 31 minut a v nohách jsem měl již jeden maratón a teď mě ještě čekal jeden o krapet delší. Mozek mi začal fungovat jako stroj, nevnímal jsem již negativní situaci, přepl jsem a utíkal jsem nádherným kaňonem směr Cimabanche na 57 km tratě. Profil tratě vyhovoval mému zranění a rozložení sil, trať vedla technickýma úsekama, kdy nebyl čas myslet na bolest, ale bylo důležité se nevymlátit a nespadnou sto metrů do propasti, která mi když to šlo brala dech svou krásou. Na tech 15 km, jsem stačil předběhnout 42 závodníků, což mi samo osobě vlévalo novou psychickou sílu, úsek jsem zvládl za silničních tragických, ale horských pro mě exelentních  hodinku 55 minut. A jen co jsem prolétl checkopintem na 57 km  jsem si to pelášil na na kilometr 80tý u jezera Ghedina, do cesty se nám

postavilo sedlo ve výšce přesahující 2000 metrů nad mořem, stoupání bylo úmorné a když už to vypadalo, že skončí, tak ještě přitvrdilo a poslední 4 km na vrchol bylo pro mě opravdovým utrpením, které ale bylo vykoupeno přátelskou partičkou Italských horských záchranářů, kteří měli vybavenou občerstvovačku redbulama pivem či kolou, které mi dohromady spravili trošku rozhozený žaludek. S díky a ujištěním, že na další velkou občerstvovačku to už je jen kousek, jsem se pustil zase z kopce šupem k dalším ukrojeným kilometrům. Trochu mě tou dobou začali brát křeče, ale jak na potvoru jsem zjistil, že už nemám žádné Mágo, a ani nikdo ze “stánkařů“ jej také nemá, proto jsem bral za vděk i nabízenou sůl, která světe div se zabrala výborně a já mohl pokračovat ve své osobní stíhací jízdě. 

Na Ghedinu jsem dorazil na 307 pozici po 80 kilometrech, do cíle zbývalo, už jen posledních 5 km a na cestě byl poslední výšplh do sedla s 500 metry převýšení a pak už jen travezr ze začátku dne a pak dlouhý seběh, až do Cortiny. V tu dobu jsem utvořil dvojici s italošem Fabiem Chiavarolim, kde jsme si nedali nic zadarmo, udělali jsme si závěrečné dostihy se vším všudy, snažil jsem se Fábiovi nastoupit v seběhu tempo šlo řádně kolem 4 minut na kilometr, každým dopadem boty na zem jsem se bál, že se mi zlomí noha, protože už jsem neměl moc sil nazbyt, Fábio se mě držel jako klíště, takže mi nezbývalo moc prostoru jak ho udolat, tak jsem prostě vypnul brzdy a pustil to dolů kopce na plnej plyn ať to dopadne jak to dopadne, někde v těch chvílích jsem minul Zdeňka OTTU, tímto ho zdravím. A se zavěšeným Talošem, jsme seběhli až na Cortinskou asfaltku, která nás má dovést, až do cíle, jenže ona nás vlastně chtěla zaříznout, dostali jsme oba dva takové křeče, že jsme vypadali jak dva závodící tučnáci, což me při své tragikomičnosti dost rozesmálo. Kreče po sto metrech asfaltu ustoupili a já zase mohl běžet jenže Fábio taky, v tu chvíli jsem si vzpomněl na finišujícího Japončíka na Maratonu v Tokiu, zatl jsem všechny plomby v puse a doběhl za potlesku a fandění fanoušků až na Cortinské náměstí, kde se ukončila strastiplná 85 kilometrová pouť, mého osobního utrpení, které ale skončilo naprostou euforií a nepopsatelným pocitem, že jsem zvládl odpojit tu část mozku, která mě dusila a bránila mi dokončovat podobné závody. Čas se zastavil na 12:43:37 pro mě v tu chvíli užasných, před závodem naprosto tragických číslech. V cíli mě vítal Tomáš Sikora, kterej vyfinishoval o minutu a 11 sekund přede mnou, a to jsem o něm od té mé patálie s kolenem ani jednou v závodě nezavadil. Pogratulovali jsme si a ja vnitřně břečel jako malé, ale náramně šťastné dítě. Vyfasovali jsme vesty finisherů, proběhlo setkání se zbytkem výpravy, Ada Ondruchů, závod pro velké žaludeční potíže nedokončil, tak třeba příště a Palonc takz s velkýma problémama s trávením, ale dokončil jako druhý z čechů, první dokončil Roman OTTA v čase 10 hodin a 46 minut. Tímto bych chtěl poděkovat všem co se o mě tak hezky postarali a všem dobrovolníkům a fanouškům na trati za jejich úsměvy a slova povzbuzení a také zdravotníkům, že mě pustili zpět do závodu.

O cestě domů, už se rozepisovat nebudu..třeba příště, protože normálně cesta trvá kolem 8 hodin sakumprdum, ale asi jsem někoho naštval, že mi cesta kvůli zrušenému letu trvala 25 hodin. Teď , už sedím v kanclu a mám dalších milijón pocitů, které si už ale nechám pro sebe, a obdivuju TY z vás, kteří jste to dočetli až sem...takový ultračtení.

Záznam z GARMINU 
(pro zobrazeni v metrech, klikněte vpravo nahoře na garminovských stránkách)

Konečné celkové pořadí českých účastníků

102. Roman Otta 

130. Pavel Paloncý 

187. Martin Kohut

285. Tomáš Sikora

289. Zbyněk Šimčík

291. Zdeněk Otta

369. Jaroslav Krameš

381. Petr Nejedlý

429. Martina Juda

466. Krystýna Hájková

493. Zbyněk Bajtek

522. Monika Vavrochová

583. Tomáš Bičík

625. Martin Fojtík

Officiální výsledková listina

Split	Time	min/Km	Delta	min/Km	RealTime
Hotel Cristallo	4:21:19	7,55	4:21:19	7,55	4:21:05
Lago Misurina	6:31:49	9,19	2:10:30	14,30	6:31:35
Cimabanche	8:27:24	8,54	1:55:35	7,42	8:27:10
Lago Ghedina	12:18:30	9,13	3:51:06	10,02	12:18:16
Arrivo	12:43:37	8,59	0:25:07	5,01	12:43:23

Stupně vítězů

Více fotek později..znáte to, mé příspěvky jsou živé organismy   :-)

P.S.: Díky Tome, za šunku od kosti!! BODLA!! Byl jsi hotový šéfkuchař, a taky Zbygňovi velké díky za odvozy a prostě všem dík!

P.P.S.: Jo a ty boty naprosto boží, ani jeden otlak či puchýř, moc chválím a doporučuju (nejsem za to placenej nebojte:))

Můj tréninkový svět (první část)

Cesta z práce a do práce je určitě prima, jak jsem již psal v tomto článku, ale jako taková můj tréninkový plán určitě nespasí. Když jsem se přistěhoval do Londýna, byl jsem úplně v prdeli z toho, že tu není široko daleko nějaký kopec. Kousek od baráku, je bývalé vojenské letiště používané za první a druhé světové války RAFem, které je teď rekultivováno a předěláno na multifunkční hřiště, na ragby a fotbal, plus pro letecké modeláře. První měsíc jsem kroužil jen kolem něj, pak jsem zjistil, že když uhnu trošičku do takového zvláštního lesa, tak tam je i řeka a asi 3 metrový zhup, byl jsem u vytržení a běhával jej pořád dokola, tuto rutinu mi zpestřovali, vlastně i doteď zpestřují všudy přítomní papoušci. Jak se sem dostali se mě neptejte :-D prostě tady jsou.

Postupem času, už jsem tak hotovej z toho zhupu nebyl, a bylo načase vydat se i „za“ barák, do neznáma, tam kam jsem, kdysi dávno potřeboval svolení rodičů, tam kde na mě jako urban běžce čeká dobrodružství netrvalo dlouho a našel jsem TO co jsem hledal, našel jsem Crane park, takovou ultranudli v městské zástavbě, oázu klidu uprostřed velkoměsta. Crane park je přírodní rezervace kolem potoka Crane, po kterém byl pojmenován. Nachází se v něm i střelecká věž, kde se gravitací za královny Victorie, vyráběli náboje, když bylo nábojů dost tak kluci šikovní založili domky na barvení bavlny, při které se spotřebovávalo velké množství vody. V té době byl Crane, nejvíce znečištěnou řekou v království, od té doby, ale už odteklo kupa vody a potok se proměnil v živoucí místo, plné lidí zvířat a souložících párů J jo i ty jsem tady potkal.

Moje pravidelná trasa mívala 10 km, byl to takový příjemný houpavý trail, který tvořil okruh a já si ho mohl kroužit ruznýma způsobama, až do zblbnutí světa. Co čert nechtěl a já si náramně přál, překonal jsem strach z jednoho temného říčního tunelu, a po proběhnutí na druhou stranou Alenčinou norou jsem se dostal do další skvělé navazující oblastí rezervace Heathrow, kde když běhám chrochtám blahem, a nebo nadávám do kokotů, když vletím do kopřiv. Při propojení těchto dvou oblastí jsem schopný uploadovat do garminconnectu v klídku 25km okruh, kde se nemám šanci ani na minutu nudit.

Také mám přesně 860 m od dveří atletický ovál, kde začínal s tréninkem Mo Farah. Dnes jsem kopíroval jeho lajnu nambr trý v úplně novejch Saucony Kilkenny XC4 tretry na orientační běh. Se čtyřmi vyměnitelnými hroty. Jo a lehčí botu jsem snad na nohách neměl a to počítám i mé oblíbené V5Fka. Dal jsme jim zabrat bez ponožek v intervalovém tréninku 7 x 150 m s minutovým výklusem. Tartanový povrch, protivítr. No byla to dneska pecka, doufám že taky sem tam máte možnost vyběhnout i na ten Ovál, a užít si levou zatáčku. Jak se vám trénuje v těch pařácích co je teď v ČR, slyšel jsem že je to nejlepší doba na trénink pro Badwater ultramarahon…

DNEŠNÍ INTERVALOVÝ TRÉNINK

abyste neřekli, že jenom píšu o hovadinách a neběhám.

Největší soupeř dálkového běžce je běžec sám.

Taky to znáte, každý krizi máme, ale  ne každému se projevuje na stejném kilometru. U mě je to spolehlivě někde 80 kilometr. Takhle si pěkně běžíte a najednou prásk, a tělo vypoví službu, mozek se vás snaží přesvědčit, ať se na to vyserete a jedete domů pěkně do postele či do nejbližší hospody. Můj největší protivník na všech závodech i při lezení v horách na ostrých hřebenech jsem já sám osobně. Miluju tu euforii, kdy běžím lehce, všechno jde jak na drátkách a prostě si jen užívám, že jsem, že mohu maximálně tak nadávat na Olafovy kilometry či kontroly nejlépe někde na posedu či na nějaké osamělé skále.  Pak to přijde… občerstvovačka, bolest břicha, pokles nálady a hlásek tam vzadu se začne ozývat „co tady děláš, vyser se na to, strašně tě bolí nohy, do cíle je to ještě daleko“ atd. Největší krizi, kterou jsem dosavad ve své kariéře překonal, byla krize na 85km Týnišťských šlápot. To byla krize, kdy jsem se probral v příkopě, mezi tím jsem prý telefonoval se svým otcem, který si se mnou vykládal a asi se mě snažil motivovat to nezabalit, chtělo se mi zvracet, ale překonal jsem to. A nakonec jsem se probral takovým způsobem, že jsem ještě před cílem předběhl mnoho běžců a dokončil na sedmém, pro mě nevídaném místě. V poslední době jsem také hodně závodů nedokončil jako Thames Path 100 mílovka, nebo časté vyhoření na LH24, kdy jsem se prostě nebyl schopný ze skvělého zázemí hotelu zvednout a obkroužit další a další kolo kolem blikajícího monstra na vrcholu beskydské Mekky. Také mě to potkalo na Jarním Šluknovsku, kdy mě převálcovalo nesmrtelné trio maďarské lokomotivy Gábor, István a László. To pak prostě člověk vzdá a říká si, co Ty vole tady chceš, když na to nemáš.

j

Dobře na toto funguje systém B7, kdy jde člověk závod ve dvojici a přece nenechá člověk parťáka i přes všechny krušné chvíle ve štychu, jo co by o tom mohl vykládat můj parťák Tomáš. Od přesunu do Anglie, soustavně pracuju na své motivaci a schopnosti překonat tyto nástrahy. Začal jsem používat mp3, snažím se si určit menší snadněji dosažitelné cíle, které když splním mě naplňují a dodávají mi sílu do dalších bojů s mým podvědomím. To, že každý den ráno vstanu a nehledě na počasí vyběhnu do práce, protože přece i během závodů venku pořád slunce nesvítí. Důležité je nepodcenit přípravu, protože první krizička vás prověří jak moc si věříte a přece sebevědomí stoupá s narůstajícími kilometry ve vašem tréninkovém deníčku. Můj deníček se pěkně plní, tak doufám, že nezklamu sám sebe a na dalším závodě si to budu užívat ne jen do 85 km, ale třeba i na 110tém a cíl uvidím na vlastní oči a ne jen na webu úspěšnějších souputníků.

Proto nepodléhejte falešné představě, že ono to nějak dopadne, nedopadne. Každý kilometr je za odměnu, ale ta odměna přichází po tvrdém tréninku a času, který jsme investovali do přípravy. Člověka by to pak dříve či později přestalo bavit. A ta zábava a zážitky jsou přece to, co nás na ty páteční noční starty staví všechny vedle sebe, ať už chodce nebo běžce, nováčky či staré matadory.

A jak jsi na tom TY? Jsi připraven?

South downs marathon 2013

South downs Marathon 2013 

Do mého běžeckého deníčku jsem si někdy před měsícem napsal pod datum 8.června South Downs Marathon 2013 doporučil mi ho můj anglický kamarád Dan. Proč taky ne, podle tréninkového plánu, který teď jedu mám na sobotu stejně naplánovaný dlouhý kopcovitý výběh, což ve všech ohledech SDM splňuje – 42,195 km s 1043 +metry.

Den před odjezdem si chystám svou magickou bednu se všema běžeckýma udělátkama, ať jsem na místě hezky v klidu a pořád něco nehledám, jak mi s oblibou připomíná otec, pokaždé když má možnost. Natočím budík na 6:15 ráno zkontroluju jestli můj osobní řidič Pája není moc ožralej z proběhlé párty, prej není měl jen dvě láhve vína a víno přece není alkohol, to mi aspoň praví jako Brňák, protože na místo se nedá jinak dostat než autem. Všechno klape jak má, ráno házím mobilem o zeď přesně ve stanovených 6:15 vykukuju z okna zjišťuju, že je vymeteno jak na mém spořícím účtě, takže předpokládám lehký krok a úsměv na tváři.

V sedm nasedáme do letitého kundolapu strejdy Forda Próbeho. Ve svižném tempu si to pádíme po M3 výpadovce z Londýna přes M25 na Guilford, až do startovní vesničky jménem Slindon. Na místě už je rušno jak v hornických šatnách po šichtě, tak hnedka lezu do kufru pro bednu jako správný Orlovák všem přítomným ukazuju svou chlupatou zadnici nasazuju Trenky, X-Trailacký dres, sice mi bude vedro ale šak Kura co bo reprezentovat se musí, ať každý anglán vidí jaké tam máme ve východní Evropě krásné dresy. Pak chvilku zásek nad výběrem bot, Anglie je proslulá jílovitým povrchem a na ten, když nachčije tak to chce spíš brusle než jedny z mých Brooks PureGrit nebo Cadence, moje pětiprstové ponožky po zralé úvaze zalézají do trialových Gritů, bo šak TO bude  trailový maraton, to je jasné, no ni! Ještě šoupnu na má vyrýsovaná lýtka kompresky od Compressportu, ať mě ty seběhy tolik nebolí. Hodinky ukazují 9:10 start je naplánovaný na půl. Tak honem pocem kamdeš zapoměl sis hruďák, volá na mě Pája. Tak přece by měl taťka šanci si rejpnout.

Ještě před startem dobíhá Dan, musel si vzít s dalšíma taxíka, jinak by to nestihli, dáme rychlé klasické hecovací rychlohovory smějeme se, jak by to bylo fajn to dat to za tři a půl neasi. Takový naivní jsme. Dan mi oznamuje, že jeho kamarád běží na start už od rána z Brightonu, což je dalších 40 km navíc, no není to chuj? :D

Máme tu pár sekund do startu a prásk start mačkám Garminy a šnečím tempem si to hobluju směrem do PeterFieldu, kde nás čeká medaile v cíli, pokud to nějaká část mého těla neuspíší a neskončím někde v lese po trati. Tempo máme s Danem na můj vkus ďábelské 4:30 – 4:40 na km. Si říkám, do hajzlu to asi běžím na osobák na desítku a ne svou první letošní maratónskou trať. No neva šak nejsem z cukru do prdele. První druhý třetí čtvrtý kilometr pěkně ubíhá trať směřuje víceméně soustavně vzhůru hodně králíků ze startu to přepálilo a tak je necháváme svému osudu a následujeme slečnu Najk. Má pěkné tempo a zadek, tak se chvilku vezeme. Potom do toho Dan šlápne a pápá slečno Najk. Na cca 8 km první občerstvovačka, dobrovolnici div nevytrhnu ruku i s nabízenou vodou a valím dál, tempo je stále husté dokonce vidím i kilometr v tempu 3:46 co už když chceš předbíhat musí to přece vypadat že jsi albínskej černoch a ať ani nikoho nenapadne na to reagovat a chtít s náma klukama z východu držet tempo. Trať se příjemně vlní vždycky, když mi už do kopce dochází tak mě organizátoři odmění parádním seběhem. Jó kde jsou ty Londýnské pláně na kterých trénuji. Na patnáctém kilometru občerstvovačka číslo 2 šoupnu další H2O a peláším, Dan mi trošku ubíhá, ale né na dlouho v této části trati dost fouká protivítr, takže zpomalujeme někde na 5min/km, to nám vydrží jen chvilku až co se s tím budem srát šak néé rub tam pár kiláků za 4:20, do uší mi hraje novej Rudimental – prý ,že to nemám vzdávat tam zpívá nějaká paní, tak ji teda poslechnu a nic nevzdávám naopak zrychluji a natírám to na mezičase Danovi o celou sekundu to jako pomstu za jednu Fotku kde mě zastínil, no chápete to? Mě, takového narcise. Ta jedna sekunda mě stojí mnoho sil a Dan mi utíká již na dobro, jsem s ním jen v očním kontaktu, ale už to není jedno tělo jeden krok. Jsme ve fázi, kdy začínáme předbíhat štafetáře co měli start půl hodiny před námi. Jsou to moc milí závodníci většina z nich běží pro nějakou charitu, to je moc fajný zvyk tady na ostrovech. Stále to samé dokola, povzbuzováni Well done, nic jiného nezní, zhlasuju mp3jku, protože tam hrajou moji oblíbení Asian Dub foundation a tempo pěkně sype. Ani jsme se nenadál a přichází 30 km to už je dan přede mnou o 38 sekund, už jej ani nevidím a zažívám svou první krizi, klasicky žaludek nevím jestli se mi chce víc chcát nebo srát, čurání oželím a vypotím ale s tím sraním je to na hraně, ale co má zkušenost mi říká, že mě to jen zkouší a z každým povolením si oddechnu, že teda ještě jsem se neposral, ale jen si krásně poprděl:D No i tohle k tomu běhání patří, jak se krásně natřásáte, střeva vám to rádi vrátí i s úroky.  Krize přetrvává a hle kde se vzala tu se vzala slečna Najková, natírámě mi to jako nechutně ani jsme se nezmohl to nějak okomentovat a jen si šlapu svou. Hlavou samá piča kokot čůrák vedro.

Šoupu gel a po kilometru jsem už zase jako laňka, v hlavě si vzpomínám na pasáže od Jurkera, že tělo může pořád a všechno je to jen o hlavě, a taky že je. Začínám zase hoblovat a jediným smutným rozptýlením je cca na 35 km cyklistka rozstřelená v zatáčce docela nechutným způsobem, je tady sanitka a dvě záchranářská auta. No nic, běžím dál a snažím se ji poslat pozitivní vlnu. Čekuju Garminy a světe div se, za chvílu budem končit. No to by mě posral v létě, abych ze sebe ještě něco nedostal, tak hledám ty schované sacharidy ve svalech a ještě tam nahodím běžecké tempo kajsik kolem 5:10 na kilometr. Předbíhám stále více štafetářů, což mě dělá samo Egodobře.  Mámě tu poslední 2 kilometry cesta už je asfaltová a ke konci ještě trošku trailu po MTB cyklostezce a už na mě paní huláká „only trý hudred jards“ kurde blbější hádanku vymyslet nemohla, pak mě došlo že jard je skoro jako metr, tak to ještě těch třista metrů napaluju, což ale v brutálním protivětru znamená ploužení ale s úsměvem brzkého cíle.

A je to tu 3,2,1 a cíl huááá. Dan mě fotí, nadělil mi deset minut. Drapnu igelitku, medajlu a jsem šťastný jak racek v mekdonaldu. Mám to za 3:36:46 32 druhé místo celkové z 490 úspěšně dokončivších bláznů. Šak jestli jste dočetli až sem, tak si to můžete prohlédnout na vlastní bulvy tady.

Záznam ze Sporttesteru

Krásný závod doporučuju všem a teď už mé zraky směřují směr LavaredoUltratrail. Čao a hlavně se z toho neposrat.

Thames Path 100 miles

Cywe to byla jízda, přijíždíme ráno pěkné tak na start závodu do kulturaku do Richomdu, koukám na lidi všichni víceméně nadupani borci, hodně účastníku závodu ve Státech, UTMB atd. Sedím si tak v rohu ani nedutám, přichází briefing pořadatelů a já jen cítím, jak mi poklesla čelist. Z důvodu akutních zaplav se tedy potvrzuje ze zavodni původní trasa se mění takže univerzitu v Oxfordu tento rok určíte neuvidím, nova trasa je strašně na palici od startu bude trvat 38 mil na checkpoint 4, kde se otočíme a poběžíme zpět na checkpoint 1, na jedenáctou milu závodu, kde se opet otočíme poběžíme zpět pres Windsor kde bude i cil, zase na kótu 38mile, kde se zase otočíme a už do cíle celkové 102 mile do finiše ve Windsoru. No říkám si ty kravovole je to přece po rovině, půlku trati skoro znáš tak co by ne. Jenže chyba lávky, já vlastně znám jen 10 mil závodu. Na startu nám drobně prší sněží vlastně ani nevím co přesně ale zima nějaká ani není, nebo je maskovaná startovním adrenalinem. Přesně v 10:00 místního casu je start. Už z domu jsem věděl ze abych dokončil v limitu 30h musím mít tempo někde kolem 11minut na km bez zastávek. Říkám si to je moje taková normální chůze, 8,30 na dokončeni do 24h a 7,3 na cca 20h finiš.

Hned po startu vím ze to nesmím přepálit, ale co dělat když nás ceká 13km úvodního asfaltu, takže držím tempo někde na 5:40/km začíná foukat takový nepříjemný mokry vítr..někdo by ho možná mohl nazvat i vodorovný déšť, no ale co naplat obětoval jsem nekřesťanské peníze za suprovou bundu tak ta to přece zvládne ne? a taky ze zvládla. Ke konci toho cca 13 km asfalt konci a začíná bahno, ale tak zpicene bahno člověk nevymysli, Londýn leží na jílu, no a když jíl prolijete vodou, necháte ho promíchat 200 párů běžeckým botám, tak z toho je taková kase, ze je to úplně stejné jak běhat v teniskách po ledu, člověk ztrácí tolik energie jen aby se udržel a nespadl do těch sracek, nu dobra je to začátek tak snad to nějak půjde, casem vychytávám nějaký systém a běžím dal, a prask, najednou běžím ještě s jedim ukackem a zjišťuju ze jsem se ztratil, tak sup sup rychle kouknuti do mapy a trada na zpět je to cca jen kilometr a pul, ale na náladě to nepřidá. Konečně se přilepím zase na správnou trasu a valím dal, říkal jsem si jak bych si moc rad po bahně odpočinul na nějakém mekem příjemném trialovém povrchu a místo toho nám pořadatele jen naděluji k sobotnímu poobědovému casu desert, který jak se ukázal spis celodenní zranici, asfalt. Tak na kokot povrch který ničí všechny klouby v tele, co taky cekat v Londýne no, je postrachem všech trail běžců..dovalím na checpoint c2 a už jen od pořadatelů slyším, very wet and muddy.a do pice zase to bahno, kloužu si to tak krajinou a chytám záchvat smíchu když potkávám kolegu závodníka

Jooo, každého ultramaratonce svatyně

a zkouším si zase pohrát s vložkami v botech ale nic nepomáhá za minutu už v tom mrazivém počasí mrznu a tak musím jít dal, vím ze za chvilku bude bahýnko a taky ze jo, zase zařazuju pro mě v tu chvíli komickou rychlost 7/km a jen v duchu počítám při pozdravu Well done, kolik spolu běžců předbíhám a zanechávám je na pospas tmě, takhle to jde až do chvíle kdy zjistím lze jsem ztratil mobil a peněženku a všechno říkám si do PICE, to není pravda, sem to všechno zapomněl v Cockhamu, tak se obracím a za zvuku milijonu nejsprostších nadávek co znám jsem se vracel na minuly checkpoint, po par minutách mě napadlo zavolat ze záložního telefonu Culi ze jako jsem hajzlu ze jsem ztratil věci.

po kolena v blátě se svým nablýskaným ajfounem jak si fotí nohy a nevěřícně kroutí hlavou do jakých sracek se to prihlasil:D podávám mu klacek a s malou pomoci je coby dup vyproštěný. Z druhé do 3 checkpointu je to kousek jen 6 mil, a už se mi v hlavě honí to ze mě tam ceká přítelkyně a kamarád, kteří pro mě mají suchy oblečeni nějaký to jídlo a asi 3 páry botu:D už v hlavně spřádám strategické plány do dalšího zapasu.

Do Windsoru dobíhám v dobrem rozmaru z dálky mě už vyhlíží a vítá Culi, s úsměvem na tváři společně dobíhám se zapsat spolykat bar vytecnych mokrých sušenek:) a hurá do auta se převléct, po rozvaze jsem si nechal přivézt i Salamony Spikecrossy. Vyměňuju vložku do bot z jejich originálních a cpu tam vložku z Brooksu. Převlíkám elastaky za zateplené elastaky a po cca 20 minutách vybíhám do 10 mil vzdáleného Cockhamu kde je poslední checkpoint a odkud se už budu jen vracet zpět. Hned za chechpointem je oříšek v podobě zatopeného mostu který se da přejit jen po betonovém pilíři, s představou ze bych mel spadnout do divoké Temže tuto nástrahu překonávám docela rychle. Pak tradaaa pres historické centrum Windsoru, sup pres most a hurá do blatíčka, úplně užasne jak boty s hroty v tom bahně drzí, předbíhám jednoho závodníka za druhým, ti na mě jen nevěřícně koukají WTF, a až po zjištěni ze mam hroty jen mávnou rukou a oddávají se své soukromé tortuře v bahenní lázni, psychicky jsem teď v naproste euforii baví mě to moc šikmé bahenní plotny kaluže to vše botky překonávají úplně samy, v botách naproste sucho no parádička, tahle parádička trvá asi 10 km, a pak to přišlo Asfalt zase, a tady umírám, ujit v botech s hroty po asfaltu či betonu jde tak kilometr ale když je místo jednoho těch kilometru vlastně 12 tak to mi vystavilo žlutou kartu. Běh se stává nemožným tak se snažím aspoň nějak dopajdat na checkpoint a nějak se pohrát s vložkami v botech ať se to odmekci, neodmekcilo. všichni běžci co jsem se jim tak smál jak se trápili v bahně tak mě teď předbíhají a má euforie se změnila v depresi, ale porad si říkám..vsak počkejte já vám ukážu, protože z tohoto místa se jde zpět a to bahno tam porad je a je ještě dokonce i horši tím jak jim prochází stále víc a víc závodníku. Obracím se tedy na pate a v naději ze to nějak půjde se vracím směr Windsor, naplánované jsem mel těch 10 mil cca na 2 hodiny, tak uvidíme, 6 mučivých asfalto kilometru mi srazí sebevědomí na minimum, předbíhá mě víc a víc sportovců, na chvilku zastavuju

Na což mi na krásně oznamuje ze jak jsme byl ve Windsoru ze jsem to nechal jim v aute, asi jsem byl tak mimo ze jsem to proste zapomněl. Tahle vracečka mě psychice zasadila finální ránu, při představě ze jsem se mel vracet na první checkpoint a pak to cele martyrium znova...řekl jsem ne. Tahle fáze která vám zlomí vašeho běžeckého ducha je vážná, a už s tím nikdo a nic nepohlo, závod jsem ukončil dobrovolně ve Windsoru kde jsem cca po 83km za 11 hodin odpadl do auta a nechal svou linou prdel přepravit do postele. takže si na svou první dokončenou stomilovku budu muset ještě počkat.

Záznam ze sporttesteru