Hustokruťák na Facebooku

Ahoj s blížícím se startem závodu napříč Evropou TRANSOCONTINENTAL RACE jsem založil facebookové stránky www.facebook.com/kilometrzakilometrem ,kde můžete sledovat mě na trase, mé strasti a slasti. Prostě pěkně koncentrované zážitky.

Taky připomínám, že už tento víkend začíná velmi populání extrémní závod na 1000 mil. www.1000miles.cz

Mějte krásný den. Husťák

PS omlouvám se za dlouhodobou nečinnost, bral jsem si momentálně nejlepší ženu na světě, a když to šlo trávil jsem nekonečné hodiny v sedle.

Surrey Hills

Dnes to stalo za to... Krasne Vanoce vsem!!

Whitchurch Winter Wind-down 100

cesty jen pro nas

Stale probiha ma transformace z dalkoveho bezce v dalkoveho cyklistu, neni to zas tak tezke, protoze v behani az na par vyjimek moc  nevynikam. Od rijna jsem clenem klubu Dalkovych cyklistu ve svete znamem pod jmenem AUDAX. Je to moc mile spolecenstvi stejnych nadsencu jako jsem ja. Muj prvni oficialni zavod, i kdyz to zavod vlastne neni, neuverejnuje se totiz konecne poradi. Dulezite je jen dokoncit. Anglicky se tomu rika Race to Finish. Pro svuj prvni zarez jsem si vybral Whitchur Winter Wind-down, trasa 107 km dlouha s 1417 nastoupanymi metry. Za symbolicke startovne 5£ (180Kc), jsem obdrzel v den startu Brevet kartu s 3 konrolnimi body. Smyslem zavodu je projet dany okruh a postupne navstivit vsechny CP. Start se konal v malinke vesnicce kousek od Portsmouthu a vedl smerem k vesnicce Whitchurch, kde jsme meli planovanou kontrolu v mistni hospudce.

Pojed se projet do noci! (VIDEO)

Porad mi nekdo tvrdi ze nema cas, ze je pres den tak moc zaneprazdneny a nechape kde beru cas na to porad jezdit. Mam narocnou praci, ale cas si vzdy udelam treba jako v pondeli deset vecer...vypni mozek, zapni hudbu, a projed si semnou 17km okruh v nezkracene podobe (nejneakcnejsi cyklisticke video).

Lake District - Vertikálně

Na tyhle velikonoce jsem se těšil úplně ultramoc. A co si budeme nalhávat, Transvulcania na Kanárských ostrovech je už za rohem, takže musím přitvrdit. Sice jsem, už kolem Londýna konečně objevil pár kopců kde můžu trénovat, tak pořád to není má milá Milešovka. Když se přehoupnul kalendář a ukazoval 4 volné dny, plán byl jasný - Lake District. Janča si v práci vyřídila taky dny volna, já ještě zabookoval auto a mohlo se vyrazit.

Surrey 1/2Marathon, Guilford UK

Na tuhle půlku jsem se vůbec netěšil. A to z prostého důvodu, měl jsem černé svědomí, že jsem zanedbával trénink. Zhruba dva týdny před závodem jsem vystrčil svůj línej zadek před práh domu v ruce červenou světlušku a šel jsem točit kilometry do parku za barák, tréninkově jsem si chtěl zaběhnout 21km, ale tělo mi chtělo ukázat jaký jsem flákač a na osmnáctém kilometru vysadilo a ja se skoro po čtyřech odploužil domů si pobrečet Janičce do náruče, že já osel asi ani tu půlku neuběhnu, to bude trapaaaas jak cyp.

Z nádraží na stadión

Narychlo jsem změnil strategii se stupňovaným tréninkem, který jsem už v minulosti úspěšně použil, když jsem se potřeboval narychlo dát aspoň minimálně dohromady. Trik spočívá v postupné rychlo zátěži. Jeden den běžím jen 5, druhej 8, třetí 12, čtvrtej 15 atd. Prokládám to mohutně ještě kolem, plus dojíždění do a z práce na kole. Den Debil se blíží, je čtvrtek a já se fyzicky ruším při podvečerní vyjížďce skoro letním Londýnem, každý jeden cyklista je mi soupeřem a já se nechci nechat předjet, a to že já sedlám  ikscéčko a oni na silničkách na tom nemůže nic změnit. Instinkt dravce mi nedovoluje polevit. Večer zase jak je, mým zvykem zase nářek v náruči mé míle, co že jsem to za osla takhle se vydat z posledních sil. V pátek a sobotu odolám vábení kamarádu "jen na jedno pivo, přece vole!". A zůstávám doma a relaxuju.

Předstartovní rozcvička

V Sobotu den předem si kupuju lístek na vlak, chystám věci, natahuji mobil na 5"30 ráno a docela s chladnou hlavou usínám. Budím se do krásného rána, předpověď slibuje pařák kolem 20 stupňů ve stínu. Po prochcané zimě je to snad první den, kdy opravdu není na nebi ani mráček. Ráno odštavňuji 8 mrkví, chlemtám Chia semínka a valím na vlak, klasicky nestíhám, takže běžím. Vlak chytám, takže pohodka hodinka cesty přede mnou.

Na misto dorážím s krásným časovým předstihem, po krátké procházce z nádraží do areálu závodu čerpám energii ze sluníčka a sleduji proudy běžců, kteří se scházejí poměřit s distancí 21.095 km, tady samozřejmě všichni používají měření v mílích což dělá 13.1094 mi. Města Guilford a Woking hostí takovou běžeckou událost poprvé, a aby to neměli tak snadné hned se hlásí kolem 5000 běžců do hlavního závodu. Pořadatelé, jsou ale již staří pořadatelští harcovníci a všechno jde naprosto po drátkách nikde nečekám dýl než pár sekund. Všude kam se podívám usměvaví dobrovolníci (dohromady 300 dobrovolníků). Jdu klasicky najít úložnu bioodpadu, pak převlíct odevzdat batoh do úschovy a jít se rozběhat a protáhnout.

Trasa závodu

Mám číslo 1519 s fialovým pruhem což znamená koridor dva, pro očekávaný cílový čas v rozmezí 91 až 105 minut. Já mám neoficiální osobák 101 minut. Takže očekávání je minimálně stejný čas, ale samozřejmě čím níž tím líp. Na startu jsou i elitní Keňani, kteří jsou jasní favoriti. V deset hodin je start, kohoutek startovací pistole mačká starostka města Guilford. Jsem dost ve předu takže tlačenice se moc nekoná, chudáci ti vzadu. Na hodinkách jsem si nastavil, že má rychlost nesmí přesáhnout tempo 4:40 na kilometr, to je vynikající funkce Garminů Virtuální partner, kde vidím přesně jaký náskok mám na stanovený cílový čas, jak jsem na tom a prostě mě to udržuje tak nějak v klidu. Profil tratě je dost zákeřný, začíná se z kopce což, ale znamená, že zpět do cíle to bude do kopce a bude to pořádně bolet. V davu ostatních se mi běží krásně a držím si tempo někde kolem 4:15 na km, cítím že mám krásnou tepovku, dýchá se mi skvěle, nikde mě nic nepíchá, netlačí, tkaničky zavázané na pořádný uzel, prostě to vypadá na perfektní den. Na cestě k obrátce do Wokingu míjím dvě občerstvovačky, jen se trošku napiju, a jinak se polévám vodou, je opravdu neskutečné vedro, nikde na trati není úsek, kde by si člověk ulevil ve stínu. S tím jak jsme se blížili otočce taky výrazně se měnil profil tratě směrem vzhůru i přesto všechno jsem si běžel krásně do pohody, vodič s vlaječkou na 1:30 byl bezpečně za mnou.

V uších mi hrajou pouliční kapely, které fungují jako doping pro každého. Trochu se bojím toho, že mi nic není, úplně v klidu si říkám hele blbečku neblbečkuj, na půl maratonu si přece nemůžeš zaběhnout osobák na desítku, opravdu jsem si v těch místech závodu říkal, že bych v klídku tu 40 minutovou hranici prolomil, ale rozum říkal že bych se v druhé části zadrhl jak už mnohokrát. 10tku mám za 42:50, což si myslím, že nakonec jsem měl trošku přitlačit na pilu a otáčet jsem pak měl někde o 2 minutky dříve. Cesta z Wokingu pro mě byla naopak uplným utrpením, běželo se celou dobu proti větru, navíc mě na dvanáctém kilometru dostihl chlápek s vlaječkou 90 minut, snažil jsem se držet jejich tempa, protože jsem pořád myslel na ten 90 minutový limit, ale bohužel po cca 6 km kluky ušaté ztrácím v táhlém stoupání a už to bude jen na mě až do

Cíl

cílové pásky na atletickém stadionu. Dotahuju se na běžkyni předemnou, se kterou se tak nějak přetahujeme, ale o spolupráci nemůže být řeč. Po trati je mnoho fanoušků, kteří nezvykle na jinak chladné anglány povzbuzují jak o život. Jen to mé jméno pod číslem ne a né vyslovit správně. Jak se blíží stadion, v mozku dokola počítám tempo jestli mi to vyjde na ten můj vysněný čas nebo ne, ale čím je kopec delší tím se mé tempo stává neběžeckým, padám někde k 4:30 na km, a to vím že je zle. Strašně mě to sere, už vidím poslední zatáčku, malý seběh nepříjemným pískem a šup na tartanový povrch závěrečných 300 metrů na oválu. Takový finiš zažívám poprvé v životě, je to velká paráda, snažím se nahnat nějakou tu vteřinku navíc, ukořistit nějaké to místečko navíc a je to tu cíl v čase 1:31:39. Celkové místo 259. místo.Fasuju úsměv a medailu, nikoho tam neznám tak se více nezdržuju a mažu domů. S konečně znovu objevenou motivací, po které se mi tak moc stýskalo.

V čase 1:03:18 vyhrál Nicholas Kirui
V ženách vyhrála Perendis Lekapana za 1:13:30

celkove vysledky ZDE

Záznam na STRAVA

Medajla

Domácí večerní Lososové potěšní

Vůbec mi to nejde!

A je to tady, první běžecká krize a to hned na začátku roku 2014. Tak jsem se této chvíle obával jak čert kříže. No nic, stalo se, bude se s tím muset nějak vypořádat. Hodně tomu pomohlo kolo, po delší době jsem jej zprovoznil, dostal jsem novej rám, proto jezdím jako pominutý, kolem 600km měsíčně. Ale to běhání ne a ne mě bavit stejně jako na podzim, nevím asi je to motivací, už jsem ani na oblíbených Parkrunech nebyl přes měsíc...

Tuto neděli mám svůj letošní první pořádný závod Guilford půlmaratón, no jsem zvědavej s jakým výsledkem a jestli vůbec nějakým, z Guilfordu přijedu. Dneska jsem si byl provětrat kecky do parku, říkal jsem, že to nebudu hrotit a půjdu jen výklusovou pohodu. No, ale to byla taková pruda, že jsem začal zívat. To se mi u běhu ještě nestalo. V hlavě mi blesko, co jsem to za líného kokota a začal jsem co km zrychlovat tempo, až na desáty kilometr, který jsem končil 3:50 na kilák. A v tom mi to došlo, čím jsem stupňoval tempo, tím mě běh více bavil. Už mě nebavilo totiž jen to zimní bezhlavé polykání kilometrů. Teď se opět těším na parťáka v běhu Dana, až se zajdeme provětrat do kopečků na jih od Londýna. Už se těším na Transvulcanii a další výzvy co pro mě rok 2014 přichystal. Doufám, že i ty máš nějaký cíl, protože asi bez toho cíle to opravdu nejde... Jo a abych nezapomněl taky mám za cíl pomoci Dance s tou její životní patálií.

2014 rok změny...

Cestou nejmenšího odporu

Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.

Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě

S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.

Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.

Ile-Gall Trail 2013

Box Hill schody, brutalitka

Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.

V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem. 

Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové

Stepping stones Box Hill

medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.  

Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie. 

Kdybyste měli cestu tak koukněte na Running diary nebo na stránky STRAVA.com

P.S.: A veřejně slibuju, že článek o dobrodružství v Kaiserkách dodám do konce týdne.

P.P.S: Granulátuju všem účastníkům Beskydské sedmičky!!! Ke skvělým výsledkům 

Pytlík v trenkách

 Včera jsem musel do práce autobusem, protože mě stále brutálně bolely stehna z Lavareda. V poslední době jsem stále do práce běhal, tudíž jsem nějak přestal chodit mou obvyklou trasu na zastávku autobusu, to co jsem v úterý spatřil, mě úplně znechutilo. Všude kam se člověk podíval, tak byl bordel, krásný potok plnej kačen a jiných socka ptáků plovoucích mezi odpadky, to mě úplně rozpaluje do běla, když tohle vidím. Je to blízko školek, kde děti a jejich rodiče čekají každé ráno, než otevřou brány do jejich školek a mezitím mají spoustu času vyprázdnit obsah všech svých kapes na zem, poodkládat do trávy všechny obaly kokin, které jim jejich pokuřující rodiče stihli za sociální dávky nakoupit. Většina těch náctiletých matek nemá práci a mizivou vidinu nějakého spokojeného života. 

Proto jsem se rozhodl, že jim to tam a i sobě uklidím. Ať se nemusím stydět za to, kde bydlím a taky pro ten

dobrý pocit, který teď mám, když píšu tenhle dnešní příspěvek do blogu. Už taky vím, že si při příštím výběhu vezmu do kapsy jeden černej pytlík na bordel a jednu část výběhové trasy, kde běhám taky zbavím těch krabiček od cigár a plechovek od levného piva, už jen proto aby se mi tam pěkně běhalo a já se mohl stále u běhání i kochat a ne jen čumět na zem abych si nerozřízl nohu o roztrženou plechovku. Třeba to může namotivovat i někoho z vás, ten pytlík tolik neváží a příroda nám běžcům bude dopřávat krásné dlouhé ničím nerušené výběhy. 

A vo tom to přeci je, neasi Příjemné chvíle venku v čisté přírodě....

...a pamatuj Pytlík dycky v trenkách :-)

P.S.: úplně mi to připomělo dobu, když jsem jako malej musel uklízet před a za barákem a byl jsem dycky totálně zpruzelej co že to jako asi kua jako musím dělat....:-D 

Tabi, aneb jak jsem se stal trenérem Jamajčanky.

Tabi neboli Tabesha, je moje bežecká svěřenkyně. Je to ženská z Jamajky a tímto spojením nás dvou se ze mě de facto stal trenér. Zní to, až neuvěřitelně, ale důvod je daleko prozaičtější. A může se to stát každému z vás.

V Článku, kde jsem popisoval, kde trénuju jsem na konci zmínil i atletický ovál, kde započala profesionální kariéra dvojnásobného olympionika Mo Faraha. No a na tom samém ovále, kde pravidelně chodím trénovat, jsem potkal i Tabi. Ze začátku jsem ji míjel jako všechny ostatní spolusdíleče osmi drah ze zánovního tartanu. Mezi mé spoluběžce patří od ženy oděné do sportovní burky, či vymakaní hráči rugby, až po klábosící obsluhu call center z indického poloostrova. No a mezi všemi těmito, na české poměry, zvláštními sportovci, byla i Tabi se svými 120 kg živé váhy. Zaujala mě svou urputností a věčnému klábosení do handsfree.

Jeden čtvrtek, jako vždycky bylo poměrně špatné počasí a na oválu jsem byl jen já a ona. No netrvalo dlouho a oslovil jsem ji, jak se ji daří a že jsem si všiml, jak na sobě maká a zajímal mě důvod. Dali jsme se do dlouhého hovoru, ze kterého vyplynulo, že Tabi se rozhodla udělat něco se svou nadváhou, kterou nabrala po porodu svých dvou dětí. Už mám něco odběhaného  a sice nejsem žádný erudovaný trenér, ale nabídl jsem ji pomoc. Tabi totiž bojovala v poslední době hlavně se svou vlastní motivací. O tom co dělá po své pracovní době neřekla dokonce ani svému manželovi ani kamarádkám. Vždy, když se jí ptaly, co dělá, měla nachystanou nějakou výhovorku, jako je nakupování či nějaká jiná činnost, jen né prozradit, že na sobě maká. Byla strašně ráda, že se může někomu svěřit se svými pocity a já zas byl rád, že můžu procvičit angličtinu s jamajským přízvukem, člověk nikdy neví, kdy se mu může hodit. Pro začátek jsem ji poradil ať zvolní tempo, snažila se totiž za každou cenu běhat, a na to ještě její tělo nebylo připraveno, proto pravidelně chodí na ovál chodit, aby začala pořádně spalovat tuky a nebudovala si zbytečně svalovou hmotu, tyhle rady jsem odkoukal od profíka a další rady ohledně pití a stravovaní taktéž a na něco mi pomohl strejda gůgl. motivaci, kdy mi vždy radostně sděluje její pocity z tréninku a další úspěchy.  A já jsem rád, že taky mám vlasně prvního pravidelného parťáka a i když jen jeden den v týdnu, určitě to stojí za to! Přeju Vám štěstí na lidi kolem, tak jako mám já …

Každá rada dobrá, no a světe div se Tabi je teď na 105 kg, cvičí pravidelně i v práci, pokud to jde. Chůzi, už prokládá i joggem, snaží se pít, protože pila při své váze jen žalostných půl litru vody, a to ještě slazené. Tímto dnešním blogem jsem nechtěl rozdávat rady co dělat jak trénovat či cvičit, ale ukázat na to, že je někdy fajn, si všimnou ve svém okolí osamoceného běžce a prohodit s ním třeba pár slov. Člověk nikdy neví, kam se těch prvních pět krátkých větiček může vyvinout. Třeba k Tabeshiným 15 kilům a novému běžeckému přátelství, ale také samozřejmě může zůstat jen u prostého pozdravu, který mě od běžce vždy potěší, protože v poslední době už není samozřejmot, že si běžci navzájem pokynou, když se míjejí. Masovost utlačuje běžeckou pospolitost.

Tabi se teď sice dvakrát po sobě nedostavila, ale já pořád doufám, že to je jen chřipka, ale pro případ, že ne, mám vyhlídlé další adepty, jejichž anglický přízvuk mě zajímá J

Ultra ve Velké Británii

V České republice je pro mnohé vrchol sezóny pád vlády, nebo Beskydská sedmička pro páry či Pražská stovka v jednotlivcích (nebo si dosaďte jakkýkoliv váš oblibéný závod) pak asi kdo žere Kiliána sní o účasti na UTMB pro neznalé UltraTrail du Mont Blanc. Kdežto fajnšmekři z celého světa upírali své zraky do západního cípu Velké Británie, kde se nachází Wales a jeho hory. Hory to nejsou nadmořskou výškou nějak významné samotná nejvyšší hora Snowdon v pohoří Snowdonia nedosahuje výšky ani Lysé hory jen 1085 m.n.m. Co ,ale činí Wels tak přitažlivým pro pořádaní „nejtěžšího vícedenního ultra na světě" jsou jeho převýšení, protože ten kilometr je poctivě od mořské hladiny. V roce 1992 se konal první ročník, kam byly pozvání nejlepší ultraběžci své doby. S traťí dlouhou 300 km s úctihodným 17 000 převýšením mají závodníci pět soutěžních dní. Trase není pevně daná jen vrcholy, ale průběžnými kontrolními stanovištěmi.

1.       den 52 km, převýšení 4468 m

2.       den 53 km, převýšení 3719 m

3.       den 64 km, převýšení 3772 m

4.       den 66 km, převýšení 2453 m

5.       den 64 km, převýšení 2092 m

Teprve druhý ročník se konal v roce 2012, kde se na start postavili i vítězové prvního ročníku. Na vítěže, čeká putovní „pohár“ draka, jehož záda představují hřeben velškých hor. Z roku 1992 se na youtubu objevilo Dragon back 1992 video, které zachycuje tehdejší pionýrskou atmosféru ultratrailových závodů.

Ohlednutí za rokem 2012 představuje nejnovější dokument o tomto závodu a za drobný poplatek je ke shlédnutí také online, já na to koukal a vážně to stojí za to. Minimálně se koukněte na ten první ročník. Další ročník je plánován, kvůli své náročnosti na červen v roce 2015. Takže moře času na přípravu a na odkládání pěnež na startovné, které není nejlevnější a šlo by za něj pořídit skoro 10 párů salamonních žehliček J. Máš i Ty nějaký zajímavý tip? Poděl se v diskuzi.

Oficální Trailer

OFICIALNÍ WEB ZÁVODU