O pondělí v úterý

Tomáš bydlí totiž v Ráji

Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...

Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.

Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.

V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…



Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.



Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)

Pondělní motivační video

Jen se nezastavit..

Největší soupeř dálkového běžce je běžec sám.

Taky to znáte, každý krizi máme, ale  ne každému se projevuje na stejném kilometru. U mě je to spolehlivě někde 80 kilometr. Takhle si pěkně běžíte a najednou prásk, a tělo vypoví službu, mozek se vás snaží přesvědčit, ať se na to vyserete a jedete domů pěkně do postele či do nejbližší hospody. Můj největší protivník na všech závodech i při lezení v horách na ostrých hřebenech jsem já sám osobně. Miluju tu euforii, kdy běžím lehce, všechno jde jak na drátkách a prostě si jen užívám, že jsem, že mohu maximálně tak nadávat na Olafovy kilometry či kontroly nejlépe někde na posedu či na nějaké osamělé skále.  Pak to přijde… občerstvovačka, bolest břicha, pokles nálady a hlásek tam vzadu se začne ozývat „co tady děláš, vyser se na to, strašně tě bolí nohy, do cíle je to ještě daleko“ atd. Největší krizi, kterou jsem dosavad ve své kariéře překonal, byla krize na 85km Týnišťských šlápot. To byla krize, kdy jsem se probral v příkopě, mezi tím jsem prý telefonoval se svým otcem, který si se mnou vykládal a asi se mě snažil motivovat to nezabalit, chtělo se mi zvracet, ale překonal jsem to. A nakonec jsem se probral takovým způsobem, že jsem ještě před cílem předběhl mnoho běžců a dokončil na sedmém, pro mě nevídaném místě. V poslední době jsem také hodně závodů nedokončil jako Thames Path 100 mílovka, nebo časté vyhoření na LH24, kdy jsem se prostě nebyl schopný ze skvělého zázemí hotelu zvednout a obkroužit další a další kolo kolem blikajícího monstra na vrcholu beskydské Mekky. Také mě to potkalo na Jarním Šluknovsku, kdy mě převálcovalo nesmrtelné trio maďarské lokomotivy Gábor, István a László. To pak prostě člověk vzdá a říká si, co Ty vole tady chceš, když na to nemáš.

j

Dobře na toto funguje systém B7, kdy jde člověk závod ve dvojici a přece nenechá člověk parťáka i přes všechny krušné chvíle ve štychu, jo co by o tom mohl vykládat můj parťák Tomáš. Od přesunu do Anglie, soustavně pracuju na své motivaci a schopnosti překonat tyto nástrahy. Začal jsem používat mp3, snažím se si určit menší snadněji dosažitelné cíle, které když splním mě naplňují a dodávají mi sílu do dalších bojů s mým podvědomím. To, že každý den ráno vstanu a nehledě na počasí vyběhnu do práce, protože přece i během závodů venku pořád slunce nesvítí. Důležité je nepodcenit přípravu, protože první krizička vás prověří jak moc si věříte a přece sebevědomí stoupá s narůstajícími kilometry ve vašem tréninkovém deníčku. Můj deníček se pěkně plní, tak doufám, že nezklamu sám sebe a na dalším závodě si to budu užívat ne jen do 85 km, ale třeba i na 110tém a cíl uvidím na vlastní oči a ne jen na webu úspěšnějších souputníků.

Proto nepodléhejte falešné představě, že ono to nějak dopadne, nedopadne. Každý kilometr je za odměnu, ale ta odměna přichází po tvrdém tréninku a času, který jsme investovali do přípravy. Člověka by to pak dříve či později přestalo bavit. A ta zábava a zážitky jsou přece to, co nás na ty páteční noční starty staví všechny vedle sebe, ať už chodce nebo běžce, nováčky či staré matadory.

A jak jsi na tom TY? Jsi připraven?

O běhání do práce

Milešovka

Již, když jsem bydlel v Praze poletovala mi v hlavě myšlenka, že bych chtěl do práce běhat, ale náplň byla taková, že to nešlo, navíc byly to jen dva kilometry a ke všemu jsme v kancelářích neměli sprchu. Co naplat, musel jsem si poradit jinak, práce projektanta výtahů mě dennodenně zaváděla mimo Prahu po celých Čechách a já jako hlava chytrá jsem to vyřešil tak, že jsem si mákl, zvládl svou práci dříve, aby mě zaměstnavatel nemohl popotahovat a vždy když jsem měl volnou chvilku po cestě zpět do Prahy, tak jsem se zastavil na mé milované Milešovce, Lovoši či v Brdech, nebo na západě v Krušných horách. Kde jsem si dával hodinové výběhy. Schválně, můj osobák z Milešova po značku KČT na vrcholu je 19:37 sek po červené turistické značce.  Ať byla zima nebo parné léto pořád jsem byl někde vyběhlej. Tak to šlo pořád dokola. 

Po přestěhování do Londýna, už je to o něčem jiném právě dnes jsem do práce od minulého září naběhal 900 km. Což v řeči peněz dělá 6800 Kč, které jsem vlastně ušetřil. No ono v reálu né, protože mám tolik běžeckých bot, že bych si za ně pomalu mohl koupit třeba skútr. Při těchto bězích je pro mě na první místě to neustále lezoucí na mozek do zblbnutí opakování stále stejné trasy. Když už mě přestalo bavit počítat

V5F Bikila

dlažební kostky, tak jsem si začal s tou stále stejnou tratí hrát, porážet cyklisty, skákat pod kola autům, když jsem potřeboval při intervalovém běhu rychle překrosit velké kruhové objezdy, či při překonávání osobáku na této 4750 m dlouhé trati. Protože to tu mám samou rovinu lýtka posiluju v pětiprsťácích od Vibramu, jmenovitě v Bikilách. Když mě trápí síla nohou celkově, běhám s kotníkovým závažím. Takto mám asi 20 variant jak tuhle každodenní cestu do práce přežít a hlavně si ji užít.

A proč to vlastně celé píšu, chci vás namotivovat zahodit klíčky od aut, či oupenkarty nebo co já vím čím jezdíte. Vyzkoušejte si jaké to je si to zaběhnout, do práce překvapivě doběhnete odpočatí plní elánu a chuti všecno pěkně zvládnout, no a z práce běh funguje jako terapie duše. Já často poslouchám audiobooky od

Jardy Duška, strašně mě nabíjí. Zbavím se pracovních trampot, všechno můžu dokonale promyslet a vymyslet. Po doběhnutí domů, se pak už jen rozhodnu jestli si dám nějaké kilometry navíc nebo si zajdu na bazén, či mě čekají nějaké povinnosti. A když se mi nic už nechce, tak nemám blbý pocit, že jsem zanedbal trénink protože, za ten den už v nohách mám skoro těch 10 kilometrů…

I takto to vypadá na podzim po cestě do práce

...Aneb každý ultramaraton začíná od prvního kilometru :-)