Stale probiha ma transformace z dalkoveho bezce v dalkoveho cyklistu, neni to zas tak tezke, protoze v behani az na par vyjimek moc nevynikam. Od rijna jsem clenem klubu Dalkovych cyklistu ve svete znamem pod jmenem AUDAX. Je to moc mile spolecenstvi stejnych nadsencu jako jsem ja. Muj prvni oficialni zavod, i kdyz to zavod vlastne neni, neuverejnuje se totiz konecne poradi. Dulezite je jen dokoncit. Anglicky se tomu rika Race to Finish. Pro svuj prvni zarez jsem si vybral Whitchur Winter Wind-down, trasa 107 km dlouha s 1417 nastoupanymi metry. Za symbolicke startovne 5£ (180Kc), jsem obdrzel v den startu Brevet kartu s 3 konrolnimi body. Smyslem zavodu je projet dany okruh a postupne navstivit vsechny CP. Start se konal v malinke vesnicce kousek od Portsmouthu a vedl smerem k vesnicce Whitchurch, kde jsme meli planovanou kontrolu v mistni hospudce.
Už snad půl roku do předu jsem měl v kalendáři poznačený termín dalšího výletu s Fílou. Poslední termín v Srpnu, většinou slibuje příjemné letní vysoko horské podmínky. Kdesi z kraje roku na mě Fíla vytahuje tento roční název cesty a hory. Arete de Hirondelles na vrchol Pointe Walker v legendárních stěnách Grandes Jorasses. Domlouváme se, že mě vyzvedne po cestě na letišti v Zurichu, kam doletím z Londýna. Týden před odletem společně skrz různé kanály se snažíme zjistit jaké panuje v oblasti počasí.
...je totiž Roman frajer velkého formátu, který projel půlku světa. Ale to neměnilo nic na faktu, že jsem z CP1 chtěl co nejdříve zmizet. Prohodil jsem pár slov ještě s Martinem, pojedl pár kousků vynikající domácí buchty a valil dál. Směr CP2, dvojka je polovinou trati v Jeseníkách, a to je momentálně setsakra daleko. Slunce pere ostošest a valím si to přes pole směrem Polský Jizerky a Krkonoše, kde když to půjde dobře najdu nějaký palouček a uložím hlavu. Plán je jasný, ale okolnosti se dycky vyvinou nějak jinak. V tomto případě jsem po cca 15 km natrefil na naprosto úžasný penzion Hubert.
Jen tři týdny, po mém úspěšném dokončení bikového závodu na 1000 mil. Říkám si, byl by to pěkný double, kdyby to vyšlo a dokončím oba dva za sebou. Klikám na stránkách Centurion runningu na tlačítko registrovat, systém mi přiřazuje startovní číslo 55 a jsem v tom. Týden před startem závodu, se už cítím docela dobře po tom masakru na mílích, jen stehna jsou pořád tak nějak bez energie, a trošku jsem kvůli tomu nervózní. Začínám sledovat předpověď počasí v jihovýchodní Anglii, předpověď slibuje sobotu relativně slunečnou, ale v noci má přes trasu přejít pozůstatek hurikánu Berta. No nic, budu si muset pohnout abych se Bertě vyhnul.
Aktualizováno 08:23, 01-8-14
Někdy na podzim minulého roku, jsem dostal od kamaráda Zbyňka Táborského informaci o závodu bez zajištění, 1000 miles adventure. Kolo v té době jsem měl asi teprve 3 měsíce, předtím jsem na kole “nikdy” nejezdil, když nepočítám nějakou dobu před víc jak patnácti lety. To jsem drandil Orlovské okolí na modrém kole značky JOKO. Pročetl jsem si pár článků, zkouknul pár videjí na youtube a bylo rozhodnuto. V roce 2014 se chci postavit na start a utkat se s dalšími závodníky na této cca 1700 km dlouhé trati. Registrační proces byl boj sám o sobě. V Anglii máme totiž posunutý čas a ještě navíc jsem měl na návštěvě kamarády z Prahy. Tudíž jsem nemohl sedět u počítače a snažit se zaregistrovat v co nejkratším čase. Tento rok bylo vyprodáno cca do 3 minut od zahájení. Od kamaráda Martina Kratochvíla, dochází smska, že bohužel, ale že nakonec jsem asi až 73tí náhradník. Trošku panika, ale jako bojovník nehážu flintu do žita a snažím se vymyslet jak z této svízelné situace ven. Nakonec kontaktuju úžasný tým kolem Honzy Kopky, a slovo dalo slovo, že za protislužbičku, budu moci nastoupit. HURÁ, já vůl, ještě stále jsem neměl tušení do čeho to vlastně chci za každou cenu nastoupit!
tak už jsem zpět v Londýně a jestě jsem stále nepřepnul do pracovního režimu. Všem bych chtěl poděkovat za podporu na trati, doma, smskou či jakoukoliv jinou podporou. Teď zasednu ke kompjůtru a začnu sepisovat své zážitky z tohoto jedinečného závodu.
Hi Everybody,
so I am back in London, but I was not able to switch back to daily routine. I would like to say Thank you to everybody, outside on trail, home, by sms or whatever support I received during race. Now is the time, sit with my laptop and bottle of nice wine and start writing about my 1000 miles long adventure, from this unique race across former Czechoslovakia.
Všem borcům na trati přeju málo bláta a technických problémů.
Ultramaratonský závod na 73,5 km s 4350 m převýšení. Závod patří do světové série Skyrunningu kategorie Ultra.
Do místa dějiště banánového ostrova La Palma, člena rodiny Kanárských ostrovů. Jsem se svou přítelkyní dorazil už s týdenním předstihem, abychom si užili trošku klidu a volna. Za ten týden jsme procestovali celý ostrov, zvykli si na teplotu a objevovali krásy tohoto úžasného ostrova. Ostrov sám o sobě není nějak moc velký, ale je ultra rozmanitý, od tropického pralesa až po vyprahlé sopečné pláně.Na východní straně ostrova zamračeno a 18 stupňů, zatímco za hřebenem na západě, jasno a stupňů třicet. Půjčujeme si auto a víceméně každý den vyjíždíme na turistickou obhlídku trasy závodu, nebo místa které je něčím zájimavé. Například na Roque do los Muchachos, je nejvyšší položené observatoře na pozorování vesmíru. Nebudu tady dále rozepisovat naší dovolenou o tom jak jsem ztratil hned v Londýně platební kartu, nebo jak vypadal závod Vertikálního kilometru a pokročím přímo k hlavnímu závodu.
Na tyhle velikonoce jsem se těšil úplně ultramoc. A co si budeme nalhávat, Transvulcania na Kanárských ostrovech je už za rohem, takže musím přitvrdit. Sice jsem, už kolem Londýna konečně objevil pár kopců kde můžu trénovat, tak pořád to není má milá Milešovka. Když se přehoupnul kalendář a ukazoval 4 volné dny, plán byl jasný - Lake District. Janča si v práci vyřídila taky dny volna, já ještě zabookoval auto a mohlo se vyrazit.
Poslední dobou jsem se dostal pod palbu dotazů co vlastně poslouchám za hudbu, když jdu do dlouhého výběhu a nebo, jak v poslední době převládá, do dlouhého bikového výletu. Nikdy to neumím moc specifikovat a tak vždy prohodím, že samé strašné cajdáky. Ať už to vlastně znamená cokoli.
Poslech hudby si dopřávám jen od aktivity, která trvá od dvou hodin a dýl. Osobně si myslím že při krátkém tréninku poslech hudby spíše odvádí pozornost a k závodu se nehodí už tím tuplem. Ale od dlouhých distancí, tam už je muzika skoro povinnou výbavou každého závodníka. Hudba mi pomáhá v krizích překonat sám sebe, v nekomfortní zóně se cítit třošičku lépe, odklonit myšlenky od bolavého kolene, či stávkujícího žaludku, či prostě jen zabavit mozek při monotónní námaze. Dobrá hudba mě dokáže skvěle vytáhnou ze všech problémů, když zrovna není po ruce nějaký závodník, parťák nebo prostě někdo.
Na webu zavodu se objevilo video z meho letosniho prvniho pulmaratonu. Je tam aspon troku zachycena atmoska zavodu a je videt jak krasny den jsme tam meli. Report ZDE
Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...
Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.
Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.
V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…
Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.
Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)
Doneslo se mi, že v ČR se snaží ještě zima urvat trošku času pro sebe, tak tady posílám sluníčkové pozdravy z mých tréninkových lokalit. Dneska jsem vyrazil do serpentin kolem Box Hillu, v Surrey.
Je to skvělá kopcovitá oblast ať už na kolo či běhání. Nachází se zde světoznámá Zig Zag road, patří mezi TOP10 segmentů na Stravě, a je to taková meka Londýnských cyklistů.
Leatherhead Church, St. Nicholas
Z domu to mám kolem 20 km, dnešní předpověď slibovala 20 stupňů, proto jsem neváhal a vyjel na trénink, provětrat mého Koňa. Pořád jsou ty mé tréninky docela náročné na orientaci, stále je vidět, že nejsem domácí, ale pomalu se do toho dostávám. Dal jsem si pořádně do těla, chtěl jsem jak rychlost tak i kopečky, to všechno dnešní vice než šedesáti kilometrový trénink splnil, dost mě berou křeče, je vidět, že tělo není zvyklé, musím zařadit daleko více dlouhých tréninků.
Konečně jsem vyřešil, že sebou nemusím tahat batoh a veškeré vybavení jsem zminimalizoval na maličkou podsedlovkovou brašničku.
Pumpička, Cliff bar gel a snack, duše, multitool, klíče a peníze
Byl jsem i docela hrdý, jak jsem galuškářům napráskal prdele v Zig Zagu, a taky jak se mi smáli turisté, když viděli jak vybíhám Juniper hill schody s kolem na zádech. Jo, byl to dneska skvělý den.
PS. Hodně mě motivují kluci z X-Trailu, jmenovitě Tomáš s Luďkem, ti teď mají krásné bikové vyjižďky.
Na tuhle půlku jsem se vůbec netěšil. A to z prostého důvodu, měl jsem černé svědomí, že jsem zanedbával trénink. Zhruba dva týdny před závodem jsem vystrčil svůj línej zadek před práh domu v ruce červenou světlušku a šel jsem točit kilometry do parku za barák, tréninkově jsem si chtěl zaběhnout 21km, ale tělo mi chtělo ukázat jaký jsem flákač a na osmnáctém kilometru vysadilo a ja se skoro po čtyřech odploužil domů si pobrečet Janičce do náruče, že já osel asi ani tu půlku neuběhnu, to bude trapaaaas jak cyp.
Z nádraží na stadión
Narychlo jsem změnil strategii se stupňovaným tréninkem, který jsem už v minulosti úspěšně použil, když jsem se potřeboval narychlo dát aspoň minimálně dohromady. Trik spočívá v postupné rychlo zátěži. Jeden den běžím jen 5, druhej 8, třetí 12, čtvrtej 15 atd. Prokládám to mohutně ještě kolem, plus dojíždění do a z práce na kole. Den Debil se blíží, je čtvrtek a já se fyzicky ruším při podvečerní vyjížďce skoro letním Londýnem, každý jeden cyklista je mi soupeřem a já se nechci nechat předjet, a to že já sedlám ikscéčko a oni na silničkách na tom nemůže nic změnit. Instinkt dravce mi nedovoluje polevit. Večer zase jak je, mým zvykem zase nářek v náruči mé míle, co že jsem to za osla takhle se vydat z posledních sil. V pátek a sobotu odolám vábení kamarádu "jen na jedno pivo, přece vole!". A zůstávám doma a relaxuju.
Předstartovní rozcvička
V Sobotu den předem si kupuju lístek na vlak, chystám věci, natahuji mobil na 5"30 ráno a docela s chladnou hlavou usínám. Budím se do krásného rána, předpověď slibuje pařák kolem 20 stupňů ve stínu. Po prochcané zimě je to snad první den, kdy opravdu není na nebi ani mráček. Ráno odštavňuji 8 mrkví, chlemtám Chia semínka a valím na vlak, klasicky nestíhám, takže běžím. Vlak chytám, takže pohodka hodinka cesty přede mnou.
Na misto dorážím s krásným časovým předstihem, po krátké procházce z nádraží do areálu závodu čerpám energii ze sluníčka a sleduji proudy běžců, kteří se scházejí poměřit s distancí 21.095 km, tady samozřejmě všichni používají měření v mílích což dělá 13.1094 mi. Města Guilford a Woking hostí takovou běžeckou událost poprvé, a aby to neměli tak snadné hned se hlásí kolem 5000 běžců do hlavního závodu. Pořadatelé, jsou ale již staří pořadatelští harcovníci a všechno jde naprosto po drátkách nikde nečekám dýl než pár sekund. Všude kam se podívám usměvaví dobrovolníci (dohromady 300 dobrovolníků). Jdu klasicky najít úložnu bioodpadu, pak převlíct odevzdat batoh do úschovy a jít se rozběhat a protáhnout.
Trasa závodu
Mám číslo 1519 s fialovým pruhem což znamená koridor dva, pro očekávaný cílový čas v rozmezí 91 až 105 minut. Já mám neoficiální osobák 101 minut. Takže očekávání je minimálně stejný čas, ale samozřejmě čím níž tím líp. Na startu jsou i elitní Keňani, kteří jsou jasní favoriti. V deset hodin je start, kohoutek startovací pistole mačká starostka města Guilford. Jsem dost ve předu takže tlačenice se moc nekoná, chudáci ti vzadu. Na hodinkách jsem si nastavil, že má rychlost nesmí přesáhnout tempo 4:40 na kilometr, to je vynikající funkce Garminů Virtuální partner, kde vidím přesně jaký náskok mám na stanovený cílový čas, jak jsem na tom a prostě mě to udržuje tak nějak v klidu. Profil tratě je dost zákeřný, začíná se z kopce což, ale znamená, že zpět do cíle to bude do kopce a bude to pořádně bolet. V davu ostatních se mi běží krásně a držím si tempo někde kolem 4:15 na km, cítím že mám krásnou tepovku, dýchá se mi skvěle, nikde mě nic nepíchá, netlačí, tkaničky zavázané na pořádný uzel, prostě to vypadá na perfektní den. Na cestě k obrátce do Wokingu míjím dvě občerstvovačky, jen se trošku napiju, a jinak se polévám vodou, je opravdu neskutečné vedro, nikde na trati není úsek, kde by si člověk ulevil ve stínu. S tím jak jsme se blížili otočce taky výrazně se měnil profil tratě směrem vzhůru i přesto všechno jsem si běžel krásně do pohody, vodič s vlaječkou na 1:30 byl bezpečně za mnou.
V uších mi hrajou pouliční kapely, které fungují jako doping pro každého. Trochu se bojím toho, že mi nic není, úplně v klidu si říkám hele blbečku neblbečkuj, na půl maratonu si přece nemůžeš zaběhnout osobák na desítku, opravdu jsem si v těch místech závodu říkal, že bych v klídku tu 40 minutovou hranici prolomil, ale rozum říkal že bych se v druhé části zadrhl jak už mnohokrát. 10tku mám za 42:50, což si myslím, že nakonec jsem měl trošku přitlačit na pilu a otáčet jsem pak měl někde o 2 minutky dříve. Cesta z Wokingu pro mě byla naopak uplným utrpením, běželo se celou dobu proti větru, navíc mě na dvanáctém kilometru dostihl chlápek s vlaječkou 90 minut, snažil jsem se držet jejich tempa, protože jsem pořád myslel na ten 90 minutový limit, ale bohužel po cca 6 km kluky ušaté ztrácím v táhlém stoupání a už to bude jen na mě až do
Cíl
cílové pásky na atletickém stadionu. Dotahuju se na běžkyni předemnou, se kterou se tak nějak přetahujeme, ale o spolupráci nemůže být řeč. Po trati je mnoho fanoušků, kteří nezvykle na jinak chladné anglány povzbuzují jak o život. Jen to mé jméno pod číslem ne a né vyslovit správně. Jak se blíží stadion, v mozku dokola počítám tempo jestli mi to vyjde na ten můj vysněný čas nebo ne, ale čím je kopec delší tím se mé tempo stává neběžeckým, padám někde k 4:30 na km, a to vím že je zle. Strašně mě to sere, už vidím poslední zatáčku, malý seběh nepříjemným pískem a šup na tartanový povrch závěrečných 300 metrů na oválu. Takový finiš zažívám poprvé v životě, je to velká paráda, snažím se nahnat nějakou tu vteřinku navíc, ukořistit nějaké to místečko navíc a je to tu cíl v čase 1:31:39. Celkové místo 259. místo.Fasuju úsměv a medailu, nikoho tam neznám tak se více nezdržuju a mažu domů. S konečně znovu objevenou motivací, po které se mi tak moc stýskalo.
V čase 1:03:18 vyhrál Nicholas Kirui V ženách vyhrála Perendis Lekapana za 1:13:30 celkove vysledky ZDE
A je to tady, první běžecká krize a to hned na začátku roku 2014. Tak jsem se této chvíle obával jak čert kříže. No nic, stalo se, bude se s tím muset nějak vypořádat. Hodně tomu pomohlo kolo, po delší době jsem jej zprovoznil, dostal jsem novej rám, proto jezdím jako pominutý, kolem 600km měsíčně. Ale to běhání ne a ne mě bavit stejně jako na podzim, nevím asi je to motivací, už jsem ani na oblíbených Parkrunech nebyl přes měsíc...
Tuto neděli mám svůj letošní první pořádný závod Guilford půlmaratón, no jsem zvědavej s jakým výsledkem a jestli vůbec nějakým, z Guilfordu přijedu. Dneska jsem si byl provětrat kecky do parku, říkal jsem, že to nebudu hrotit a půjdu jen výklusovou pohodu. No, ale to byla taková pruda, že jsem začal zívat. To se mi u běhu ještě nestalo. V hlavě mi blesko, co jsem to za líného kokota a začal jsem co km zrychlovat tempo, až na desáty kilometr, který jsem končil 3:50 na kilák. A v tom mi to došlo, čím jsem stupňoval tempo, tím mě běh více bavil. Už mě nebavilo totiž jen to zimní bezhlavé polykání kilometrů. Teď se opět těším na parťáka v běhu Dana, až se zajdeme provětrat do kopečků na jih od Londýna. Už se těším na Transvulcanii a další výzvy co pro mě rok 2014 přichystal. Doufám, že i ty máš nějaký cíl, protože asi bez toho cíle to opravdu nejde...
Jo a abych nezapomněl taky mám za cíl pomoci Dance s tou její životní patálií.
Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.
Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě
S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.
Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.
V poslední době nemám tolik příležitostí se účastnit dálkoplazových akcí, tak si maximálně pobíhám sám a každou sobotu se účastním sprinterské 5 km tratě, série ParkRun v parku Bushy nedaleko domu co bydlím.
Nikdy předtím jsem tuto vzdálenost seriózně nebral, až v poslední době jsem úplně propadl touze poprat se s 10ti zatáčkami, které okruh nabízí - každou sobotu plnou dávku utrpení, bolesti a když se zadaří tak na konci i radosti. Závod v Bushy parku je známý svým největším počtem pravidelně startujících závodníků, který je v průmeru 750 na závod. Závod je úplně zdarma, je měřený systémem čárových kódů, který je naprosto úžasný a doporučuju všem kdo pořádá závody i v ČR. Rekord drží Andrew Baddley za 13:48, nejlepší žena Justina Heslop za 15:58. V průběhu roku se třeba staví si zaběhnout svou pětku i Mo Farah,
když se stavil naposledy tak ji měl za 15:06. Proč to vše píšu, teď o víkendu jsem si zaběhl svůj osobák v čase 19:25 a dal jsem si úkol, že do jara se dostanu pod pro mě důležitou hranici 19:00 minut. Takhle veřejně je to pro mě o to větší závazek a nebude lehké jen tak se na to vykašlat. Zjistil jsem, že v těch pár minutách co závod běžím zažiju polovinu zážitků co standartně zažívám na kdejaké stokilometrové vzdálenosti. Prvni km euforie, většinou přepal, pak nějaké srovnání tempa, kolem 3500 m krize jako prase, a hledání nejvhodnějšího místa na zvracení, v posledních třech zatáčkách instinkt profesionálního zabijáka soupeřů, souboje rameno na rameno, cílová rovinka, kdy mi praskají stehna, lýtka i plíce vypovídají službu a pak to uvolnění za čárou a poplácání si po
ramenou se soupeři, které jsem udolal nebo oni mě. Už se za těch pár týdnů s některýma i poznávám a mám se na pozoru do dalších závodů, abychom svedli své souboje znova a lépe. Je to celé o strategii, jak přijít na start v přesnou dobu, aby člověk měl čas se protáhnout ale zároveň se neunavit a pak následně neprochladnout. Je to malá událost pro běžecký svět, ale velký motivační prvek pro mě. Takže až mě přijedete navštívit tak běžecké boty s sebou!
Dnes byl pro mě velký den. V rámci Veggie festu, největšího vegetariánského festivalu v Evropě, do Londýna zavítal vegan a především vynikající ultramaratonec, několikanásobný držitel rokordů na Spartathlonu, WS100, Hardrock 100 a dalších ultramaratónských závodech - SCOTT JUREK.
Moc jsem se těšil na přednášku o vhodném doplňování energie v průběhu závodů. Nebudu vám to tu nějak obšírně popisovat, radši přidám všechny slajdy, které si pro nás Jurker nachystal. Přednáškovka byla plná k prasknutí, ale jako protřelá tlačenka jsem obsadil s přítelkyní místa hned v prní řadě abychom nepřišli ani o jediné slovíčko nesmírně charismatického vytrvalce a vegana. Každý nebo aspoň většina z Vás, už určitě aspoň slyšela o jeho staronové knize EAT&RUN, která nedávno vyšla i v češtině jako Jez & Běhej. Scott se mě na to i ptal jestli jsem četl v češtině, a zajímalo ho jestli jsem byl spokojený, což jsem jej zklamal, protože knihu jsem četl kdy ještě český překlad nebyl na světě, ale řekl jsem mu že co vím tak ohlasy veskrze pozitivní. Při našem rozhovoru jsem se Scotta zeptal jestli by taky nechtěl zamířit do České republiky, pohotově mi odpověděl, že to má v plánu již příští rok, nevypadá to asi na závody, ale minimálně se můžete těšit na skvělé jeho povídání a přednášky. Já tu jeho popisovat nebudu, necítím se na to abych zvládl převykládat všechna jeho kouzla a triky jak překonat sám sebe a uběhnout 100 milový závod v tempu 5 min/km. Pro mě to byl běžecký zážitek týdne, který zužitkuju doufám příští rok na další stomílovce NDW100. Registrace je v plném proudu, tímto Vás zvu ke mě do Londýna, už jsme se o tom bavili mnohokrát, toto je o důvod navíc.
160km s vyvrtnutým kotníkem
Spotřeba vody za hodinu (důležité podle váhy člověka)
Nezapomínat, nebo vám to křeče připomenout, ale to už je pozdě...
Ne Protein, ale carboše potřebujeme, protein až po...
a kolik? ....
Kolik toho co obsahuje...
Jak správně naředit jonťák atd...
Zdroj energie
RECOVERY!!!
Tak Česká republika říkáš jo? Jo, Jurker dojeď ať nám posuneš rekord na B7 pod 10 hodin...hele na tohle, už jsem starej
Nečum vole:D erekci jsem si musel přikrýt svetrem.. :D
Hned druhý den po příletu z Itálie, jsem nevěděl, co budu dělat o víkendu tak jsem prohlédl termínovku a vykoukl tam na mě závod s příznačným názvem The Hurt neboli Bolest. No ono taky, aby takový závod nebolel, když organizátoři vybrali trasu u Londýna a světe div se s převýšením na 24 km 878 m+. Běžně při tréninkovém výběhu na 25 km mám pozitivní převýšení okolo 15 metrů a to jen kvůli mostu přes silnici J. Tak tedy klikám na registraci, vysolím pětadvacet liber a modlím se ať mě přestanou bolet stehna z Dolomit. Regenerace veškerá žádná, jen pár výběhu do a z práce. Plus jeden odpolední delší trénink. No ono taky nebylo moc kdy, když jsem musel nadělávat hodiny za to pitomé pondělí. Jak se tak blížila sobota, domluvil jsme se se svým šoférem na odjezd na sedmou ranní, to aby mohl odhadnout jak velkou páteční párty si může Pája dovolit, ani moc neremcal, že prej bude ten nejvíc střízlivej v hospodě na růžku. Účast ještě přislíbil můj brightonský kamarád Dan. Takže se těším na den D.
V sobotu ráno mě budí smska, že Dan se nedostaví z rodičovských důvodů, no doprdele kdo mě bude po trati dělat lovnou?! Je parné ráno, sedáme do káry a jedeme směr Peaslake, do lesa který dal jméno závodu The Hurt Wood. Stavíme káru na poli a jdu si pro čip a startovní číslo, které k mému pobavení a štěstí v závodě obsahuje Trojku, mám takové interní čidlo, které pozná podle startovního čísla, jestli bude závod dobrý nebo špatný. No a tady to bylo jasný, bude dobrý. Vyšňořenej v tričku z Lavareda, se stavím do asi páté řady, závod je dělaný na dva okruhy, tudíž většina startovního pole cca 130 lidí jde krátkou variantu 12 km s polovičním převýšením a cca 45 lidí jde delší variantu 24 km. Vím, že v tom bude bordel a já se nesmím uštvat s borcama, kteří mají startovní číslo menší než 800, to je znak že jdou krátkou trasu. Tři dva jednaaaaa START, no to víš hele ja se tady s tím nebudu srát a šůůůp první 35% stoupák jedu hnedka ruce stehna, ale jedu jak mašina a světe div se 5 celkově, aspoň si to myslím, kopce mi moc nejdou, ale zjišťuju že náročné a technické seběhy mě jdou a jdou mi jako že dobře, aspoň s porovnáním s ostatníma, trhá se skupinka na čele, ve které figuruju i já, to se mi moc často nestává, respektive takhle asi je to poprvé. Tuším že jsou předemnou dva či tři typani s 8mičkou na hrudi, takže bych neměl si je nechat uběhnout, leje ze mě jako prase, na sluníčku je na Anglii nevídaných osmadvacet stupňů.
Trať je šílená, jsou to
krátké stoupání třeba deset dvacet výškových metrů, ale brutálním sklonem. S klukama
kolem je to sranda, oni mě předběhnou do kopce a já je stáhnu z triček pěkně
z kopců. Takhle si to šineme už na cca 7 kilometr, kde je první
občerstvovačka v křížení tratě, tudíž je vlastně jediná ale proběhnu ji
celkově 3x. Beru jeden kelímek a leju si ho za triko, druhej na hlavu a třetím zchladím hrdlo, jedu jak lokomotiva, na hodinkách se dokonce mihl i kilometr v tempu
3:50. Nahánim se s klučinou, který má ruce namakanější snad víc, než já
stehna, v kopcích mě drtí nechutně, ale z kopce mi jen kouká na
podrážky mých pureGritů na víc se nezmůže, jo ale ten chuj co mě tak stojí moře
energie, jde jen jedno kolo, co já musím šetřit i síly na další 12km okruh. No dobíháme do konce prvního kola já v jeho
těsném závěsu a myslím že se na to vyseru. Cítím se jak lední medvěd v pražské
zoo. Leje ze mě nehorázně a já nemám
toto mučení přece zapotřebí, že?! Jenže no do prdele před obrátkou od fotografa slyším, „hele ses
první 800vka“, to znamená jediné uaaa jsem první, a to že přede mnou běží další
borci byl jen můj blud. No tak dobře
teda, pro publikum si teda dám ještě jedno kolo ;) na otočce jsem mohutně
povzbuzovaný to mi vsakuje nějaký ten pot zpět do těla abych vůbec mohl
pokračovat, teď už vím co mě čeká, ale co nevím je jak se zachová moje
hlava,
nemám zkušenost táhnout závod na prvním místě a zatím nezvládám taktickou
stránku závodu, navíc když mě stahují i místní vlčáci, kteří jsou tu doma a
nenechají si sebrat skalp, nějakým klučinou s východoevropským přízvukem.
Na první malé smyčce vidím jak to teda je, borec v zeleným triku na mě
ztrácí cca. 2 minutky. Ale jako stopař mě začíná cca od 16 km stahovat, a to
tak že docela hodně, už nás dělí jen prudký výběh, kde se snažím to prát pěkně
na krev a nepřejít do chůze. Za občerstvovačkou mu utíkám a vím, že teď už
nesmím polevit, šup práskám seběh pak výběh. Ale borec se mě drží jako klíště,
ono je to těžké když mě vidí a vím že se mu musím ztratit z dohledu, aby
nemohl přizpůsobovat tempo mě, kořisti. Daří se mě náramně, až do chvíle než v zápalu
boje se dostanu mimo trať, naštěstí si chybu uvědomuju téměř okamžitě, ale těch
15-20 sekund mě může v konečném důsledku setsakramentsky mrzet. No niiic
napaluju brutální Hang, ale směrem dolů, jen pro představu je to horší, než
hang z Malenovického kotle směrem na lysou těsně nad Bezručem. Týpek to
ale nevzdává a buší
za mnou. Dostáváme se po zdolání toho hangu i směrem vzhůru
do nejvyššího bodu na trati, je to cca 4 km do cíle, a já peláším o život,
čekají mě jeden dlouhý seběh, pak malej výběh, brutální seběh v traverzu a
jedno koryto do kopce. Už se docela i ohlížím a snažím se kontrolovat pozici,
zelenáč mě stahuje už jen na dobrých 200 metrů, a v korytě se bude
rozhodovat celý závod, jdu na totální dřeň a tradá, vybíhám stále jako první.
Poslední kamenitý seběh, až do cíle napaluji zvedám ruce a hobluj jsem v cíli,
poprvé v závodě delším než 20 km jsem vyhrál. Neskutečný pocit, vedro,
chňapnu po medaili, týpek za mnou dobíhá s necelou minutou ztráty. Třepeme
si tlapama a já mu děkuji za úžasný zážitek lovné zvěře. Obrátku jsem nakonec jak jsem se dověděl
točil na 4 místě i z 12 km účastníků.
Pro někoho je to známka slabšího startovního pole, ale pro mě je to osobní vítězství, které mě jak doufám nakopne, a příště i s Danem, protože to je lišák, který by mě asi prohnal nejvíc.
