Prohrát Pražskou 100

Muj prispevek do debaty na bezeckem serveru bezvabeh.cz, Kde Rosta Bazanowski je malem ukamenovan, za jeho nazor, se kterym se dokazu docela ztotoznit. Kamen urazu je ze P100, ma dva viteze, opet. Jaky je smysl zavodu, kdyz ne zavodeni.

North Downs Way 100 miles

Jen tři týdny, po mém úspěšném dokončení bikového závodu na 1000 mil. Říkám si, byl by to pěkný double, kdyby to vyšlo a dokončím oba dva za sebou. Klikám na stránkách Centurion runningu na tlačítko registrovat, systém mi přiřazuje startovní číslo 55 a jsem v tom. Týden před startem závodu, se už cítím docela dobře po tom masakru na mílích, jen stehna jsou pořád tak nějak bez energie, a trošku jsem kvůli tomu nervózní. Začínám sledovat předpověď počasí v jihovýchodní Anglii, předpověď slibuje sobotu relativně slunečnou, ale v noci má přes trasu přejít pozůstatek hurikánu Berta. No nic, budu si muset pohnout abych se Bertě vyhnul. 

Hudba v uších

Poslední dobou jsem se dostal pod palbu dotazů co vlastně poslouchám za hudbu, když jdu do dlouhého výběhu a nebo, jak v poslední době převládá, do dlouhého bikového výletu. Nikdy to neumím moc specifikovat a tak vždy prohodím, že samé strašné cajdáky. Ať už to vlastně znamená cokoli.

Poslech hudby si dopřávám jen od aktivity, která trvá od dvou hodin a dýl. Osobně si myslím že při krátkém tréninku poslech hudby spíše odvádí pozornost a k závodu se nehodí už tím tuplem. Ale od dlouhých distancí, tam už je muzika skoro povinnou výbavou každého závodníka. Hudba mi pomáhá v krizích překonat sám sebe, v nekomfortní zóně se cítit třošičku lépe, odklonit myšlenky od bolavého kolene, či stávkujícího žaludku, či prostě jen zabavit mozek při monotónní námaze. Dobrá hudba mě dokáže skvěle vytáhnou ze všech problémů, když zrovna není po ruce nějaký závodník, parťák nebo prostě někdo.

Surrey Half 2014 Post Video

Na webu zavodu se objevilo video z meho letosniho prvniho pulmaratonu. Je tam aspon troku zachycena atmoska zavodu a je videt jak krasny den jsme tam meli. Report ZDE

Vůbec mi to nejde!

A je to tady, první běžecká krize a to hned na začátku roku 2014. Tak jsem se této chvíle obával jak čert kříže. No nic, stalo se, bude se s tím muset nějak vypořádat. Hodně tomu pomohlo kolo, po delší době jsem jej zprovoznil, dostal jsem novej rám, proto jezdím jako pominutý, kolem 600km měsíčně. Ale to běhání ne a ne mě bavit stejně jako na podzim, nevím asi je to motivací, už jsem ani na oblíbených Parkrunech nebyl přes měsíc...

Tuto neděli mám svůj letošní první pořádný závod Guilford půlmaratón, no jsem zvědavej s jakým výsledkem a jestli vůbec nějakým, z Guilfordu přijedu. Dneska jsem si byl provětrat kecky do parku, říkal jsem, že to nebudu hrotit a půjdu jen výklusovou pohodu. No, ale to byla taková pruda, že jsem začal zívat. To se mi u běhu ještě nestalo. V hlavě mi blesko, co jsem to za líného kokota a začal jsem co km zrychlovat tempo, až na desáty kilometr, který jsem končil 3:50 na kilák. A v tom mi to došlo, čím jsem stupňoval tempo, tím mě běh více bavil. Už mě nebavilo totiž jen to zimní bezhlavé polykání kilometrů. Teď se opět těším na parťáka v běhu Dana, až se zajdeme provětrat do kopečků na jih od Londýna. Už se těším na Transvulcanii a další výzvy co pro mě rok 2014 přichystal. Doufám, že i ty máš nějaký cíl, protože asi bez toho cíle to opravdu nejde... Jo a abych nezapomněl taky mám za cíl pomoci Dance s tou její životní patálií.

2014 rok změny...

Cestou nejmenšího odporu

Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.

Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě

S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.

Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.

Strava, jak si udělat každý výběh či výjezd zábavnější

strava

Někdo možná čeká vzdělávácí článek na téma jak správně co jíst. Ale Strava pro mě znamená webový nástroj na správu mých tréninků. Pomáhámi s motivací - je venku hnusně, prší, fouká vítr, ale já si určil na ten den výběh, nebo týdenní či jakýkoliv jiný cíl. Svléknu civil nahodim trenky a botky a už si to šinu pěkně na čerstvým vzduchu.

Když jsem se o Stravě dověděl poprvé jen jsem mávl rukou, ale proč do prdele bych měl používat něco jiného, dyť už mám Connect, nebo Endomondo..prostě si dosaď co uznáš za vhodné. To co mě přesvědčilo a přitáhlo, je funkce zvaná Segment.

Neznám nic lepšího, než se kouknout do okolí svého domu, vybrat si nějaký segment, a pak dotyčného překonat při svém výběhu. Nutí mě to zvýšit výkon tehdy, kdy bych se dozajista jenom ploužil a nic bych z toho běhu vlastně neměl, každý běh není zábavný, to všichni známe.

V nějakém předchozím článku jsem zmiňoval Mo Faraha, naklikám si jeho segment na Stravě a vím že, když zvládnu z Richomondu pelášit proti proudu řeky tempem 2:40 min/km, tak si jej krásně povozím, přijde mu oznámení, že jeho rekord byl překonán a marathon kolem 2 hodin je jistej :DD.

Můžu si klidně vytvořit tým kamarádů a trumfovat se, kdo kde naběhal co a za kolik, v jakém úseku to někdo natřel a někomu, naprosto vynikající nástroj třeba pro Lysacup atd. Uplně vidím ty analýzy spolu se stoupavostí, která už je nedílnou součástí Lysacup výsledů, nebo toho, že ty piva den předem nebyl dobrej nápad. A když zaběhnu co se mi líbylo a ještě to není na Stravě jako úsek, tak si jej jednoduše můžu vytvořit, a pak už jen sledovat ostatní, jak si vedli v místěch kde já trpěl jako prase...

Heatmap (běžecká část v okolí domu)

Komu nevadí utratit nějaké to Euro, může si zaplatit prémiovou verzi, která otevírá ještě další věci, jako jsou Heatmaps, to jsou vlastně zaznamenáný veškeré běžecké či cyklistické trasy, které jsme za život ujeli, krásně znázorněné v google mapách na jedné obrazovce.

Strava byla primárně určena pro cyklisty, ti tvoří majoritu v počtech uživatlů, ale poté co byl běžecký system přiveden skoro k dokonalosti, vyskytuje se tam mnoho běžců, se kterýma se můžete virtuálně poměřit.

Pořádí v daném úseku (rekord)

Segment Park Run

Kdo by chtěl podrobnější recenzi co a jak na stravě, nebo s něčím pomoci, tak mi napiště do komentářů a já když budu vědět tak mile rád poradím. Protože to fakt stojí za to.

Týdenní pán (tady je vidět jak jsem to flákal) 

Segmenty v oblasti k dispozici, jen si vybrat, a natrhnout někomu prdel :)

STRAVA

Můj profil na Strava

Kdybych Tě náhodou přesvědčil a ty ses připojil, klidně mě požádej o přátelství a budem se fajně hecovat na dálku :)

Video od tvůrců

5k aneb nejen ultramarathonem je člověk živ

V poslední době nemám tolik příležitostí se účastnit dálkoplazových akcí, tak si maximálně pobíhám sám a každou sobotu se účastním sprinterské 5 km tratě, série ParkRun v parku Bushy nedaleko domu co bydlím. 

Nikdy předtím jsem tuto vzdálenost seriózně nebral, až v poslední době jsem úplně propadl touze poprat se s 10ti zatáčkami, které okruh nabízí - každou sobotu plnou dávku utrpení, bolesti a když se zadaří tak na konci i radosti. Závod v Bushy parku je známý svým největším počtem pravidelně startujících závodníků, který je v průmeru 750 na závod. Závod je úplně zdarma, je měřený systémem čárových kódů, který je naprosto úžasný a doporučuju všem kdo pořádá závody i v ČR. Rekord drží Andrew Baddley za 13:48, nejlepší žena Justina Heslop za 15:58. V průběhu roku se třeba staví si zaběhnout svou pětku i Mo Farah,

když se stavil naposledy tak ji měl za 15:06. Proč to vše píšu, teď o víkendu jsem si zaběhl svůj osobák v čase 19:25 a dal jsem si úkol, že do jara se dostanu pod pro mě důležitou hranici 19:00 minut. Takhle veřejně je to pro mě o to větší závazek a nebude lehké jen tak se na to vykašlat. Zjistil jsem, že v těch pár minutách co závod běžím zažiju polovinu zážitků co standartně zažívám na kdejaké stokilometrové vzdálenosti. Prvni km euforie, většinou přepal, pak nějaké srovnání tempa, kolem 3500 m krize jako prase, a hledání nejvhodnějšího místa na zvracení, v posledních třech zatáčkách instinkt profesionálního zabijáka soupeřů, souboje rameno na rameno, cílová rovinka, kdy mi praskají stehna, lýtka i plíce vypovídají službu a pak to uvolnění za čárou a poplácání si po

ramenou se soupeři, které jsem udolal nebo oni mě. Už se za těch pár týdnů s některýma i poznávám a mám se na pozoru do dalších závodů, abychom svedli své souboje znova a lépe. Je to celé o strategii, jak přijít na start v přesnou dobu, aby člověk měl čas se protáhnout ale zároveň se neunavit a pak následně neprochladnout. Je to malá událost pro běžecký svět, ale velký motivační prvek pro mě. Takže až mě přijedete navštívit tak běžecké boty s sebou!

Bushy park Parkrun, 14/12/2013

Běhám, tedy jsem ...

Takový postřeh, který na mě vykoukl na internetech. Líbí se mi, protože bych skoro mohl s nadsázkou říct, že skvěle vystihuje co zažívám já, a co vy?

P.S. Děkuju Beatrixová, za inspiraci

P.P.S. Nepropaguju žádnou ze značek.

Scott Jurek - blízké setkání třetího druhu

Dnes byl pro mě velký den. V rámci Veggie festu, největšího vegetariánského festivalu v Evropě, do Londýna zavítal vegan a především vynikající ultramaratonec, několikanásobný držitel rokordů na Spartathlonu, WS100, Hardrock 100 a dalších ultramaratónských závodech - SCOTT JUREK. 

Moc jsem se těšil na přednášku o vhodném doplňování energie v průběhu závodů. Nebudu vám to tu nějak obšírně popisovat, radši přidám všechny slajdy, které si pro nás Jurker nachystal. Přednáškovka byla plná k prasknutí, ale jako protřelá tlačenka jsem obsadil s přítelkyní místa hned v prní řadě abychom nepřišli  ani o jediné slovíčko nesmírně charismatického vytrvalce a vegana. Každý nebo aspoň většina z Vás, už určitě aspoň slyšela o jeho staronové knize EAT&RUN, která nedávno vyšla i v češtině jako Jez & Běhej. Scott se mě na to i ptal jestli jsem četl v češtině, a zajímalo ho jestli jsem byl spokojený, což jsem jej zklamal, protože knihu jsem četl kdy ještě český překlad nebyl na světě, ale řekl jsem mu že co vím tak ohlasy veskrze pozitivní. Při našem rozhovoru jsem se Scotta zeptal jestli by taky nechtěl zamířit do České republiky, pohotově mi odpověděl, že to má v plánu již příští rok, nevypadá to asi na závody, ale minimálně se můžete těšit na skvělé jeho povídání a přednášky. Já tu jeho popisovat nebudu, necítím se na to abych zvládl převykládat všechna jeho kouzla a triky jak překonat sám sebe a uběhnout 100 milový závod v tempu 5 min/km. Pro mě to byl běžecký zážitek týdne, který zužitkuju doufám příští rok na další stomílovce NDW100. Registrace je v plném proudu, tímto Vás zvu ke mě do Londýna, už jsme se o tom bavili mnohokrát, toto je o důvod navíc. 

160km s vyvrtnutým kotníkem

Spotřeba vody za hodinu (důležité podle váhy člověka)

Nezapomínat, nebo vám to křeče připomenout, ale to už je pozdě...

Ne Protein, ale carboše potřebujeme, protein až po...

a kolik? ....

Kolik toho co obsahuje...

Jak správně naředit jonťák atd...

Zdroj energie

RECOVERY!!!

Tak Česká republika říkáš jo? Jo, Jurker dojeď ať nám posuneš rekord na B7 pod 10 hodin...hele na tohle, už jsem starej

Nečum vole:D erekci jsem si musel přikrýt svetrem.. :D

Aaaaach..

Ile-Gall Trail 2013

Box Hill schody, brutalitka

Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.

V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem. 

Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové

Stepping stones Box Hill

medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.  

Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie. 

Kdybyste měli cestu tak koukněte na Running diary nebo na stránky STRAVA.com

P.S.: A veřejně slibuju, že článek o dobrodružství v Kaiserkách dodám do konce týdne.

P.P.S: Granulátuju všem účastníkům Beskydské sedmičky!!! Ke skvělým výsledkům 

Největší soupeř dálkového běžce je běžec sám.

Taky to znáte, každý krizi máme, ale  ne každému se projevuje na stejném kilometru. U mě je to spolehlivě někde 80 kilometr. Takhle si pěkně běžíte a najednou prásk, a tělo vypoví službu, mozek se vás snaží přesvědčit, ať se na to vyserete a jedete domů pěkně do postele či do nejbližší hospody. Můj největší protivník na všech závodech i při lezení v horách na ostrých hřebenech jsem já sám osobně. Miluju tu euforii, kdy běžím lehce, všechno jde jak na drátkách a prostě si jen užívám, že jsem, že mohu maximálně tak nadávat na Olafovy kilometry či kontroly nejlépe někde na posedu či na nějaké osamělé skále.  Pak to přijde… občerstvovačka, bolest břicha, pokles nálady a hlásek tam vzadu se začne ozývat „co tady děláš, vyser se na to, strašně tě bolí nohy, do cíle je to ještě daleko“ atd. Největší krizi, kterou jsem dosavad ve své kariéře překonal, byla krize na 85km Týnišťských šlápot. To byla krize, kdy jsem se probral v příkopě, mezi tím jsem prý telefonoval se svým otcem, který si se mnou vykládal a asi se mě snažil motivovat to nezabalit, chtělo se mi zvracet, ale překonal jsem to. A nakonec jsem se probral takovým způsobem, že jsem ještě před cílem předběhl mnoho běžců a dokončil na sedmém, pro mě nevídaném místě. V poslední době jsem také hodně závodů nedokončil jako Thames Path 100 mílovka, nebo časté vyhoření na LH24, kdy jsem se prostě nebyl schopný ze skvělého zázemí hotelu zvednout a obkroužit další a další kolo kolem blikajícího monstra na vrcholu beskydské Mekky. Také mě to potkalo na Jarním Šluknovsku, kdy mě převálcovalo nesmrtelné trio maďarské lokomotivy Gábor, István a László. To pak prostě člověk vzdá a říká si, co Ty vole tady chceš, když na to nemáš.

j

Dobře na toto funguje systém B7, kdy jde člověk závod ve dvojici a přece nenechá člověk parťáka i přes všechny krušné chvíle ve štychu, jo co by o tom mohl vykládat můj parťák Tomáš. Od přesunu do Anglie, soustavně pracuju na své motivaci a schopnosti překonat tyto nástrahy. Začal jsem používat mp3, snažím se si určit menší snadněji dosažitelné cíle, které když splním mě naplňují a dodávají mi sílu do dalších bojů s mým podvědomím. To, že každý den ráno vstanu a nehledě na počasí vyběhnu do práce, protože přece i během závodů venku pořád slunce nesvítí. Důležité je nepodcenit přípravu, protože první krizička vás prověří jak moc si věříte a přece sebevědomí stoupá s narůstajícími kilometry ve vašem tréninkovém deníčku. Můj deníček se pěkně plní, tak doufám, že nezklamu sám sebe a na dalším závodě si to budu užívat ne jen do 85 km, ale třeba i na 110tém a cíl uvidím na vlastní oči a ne jen na webu úspěšnějších souputníků.

Proto nepodléhejte falešné představě, že ono to nějak dopadne, nedopadne. Každý kilometr je za odměnu, ale ta odměna přichází po tvrdém tréninku a času, který jsme investovali do přípravy. Člověka by to pak dříve či později přestalo bavit. A ta zábava a zážitky jsou přece to, co nás na ty páteční noční starty staví všechny vedle sebe, ať už chodce nebo běžce, nováčky či staré matadory.

A jak jsi na tom TY? Jsi připraven?

O běhání do práce

Milešovka

Již, když jsem bydlel v Praze poletovala mi v hlavě myšlenka, že bych chtěl do práce běhat, ale náplň byla taková, že to nešlo, navíc byly to jen dva kilometry a ke všemu jsme v kancelářích neměli sprchu. Co naplat, musel jsem si poradit jinak, práce projektanta výtahů mě dennodenně zaváděla mimo Prahu po celých Čechách a já jako hlava chytrá jsem to vyřešil tak, že jsem si mákl, zvládl svou práci dříve, aby mě zaměstnavatel nemohl popotahovat a vždy když jsem měl volnou chvilku po cestě zpět do Prahy, tak jsem se zastavil na mé milované Milešovce, Lovoši či v Brdech, nebo na západě v Krušných horách. Kde jsem si dával hodinové výběhy. Schválně, můj osobák z Milešova po značku KČT na vrcholu je 19:37 sek po červené turistické značce.  Ať byla zima nebo parné léto pořád jsem byl někde vyběhlej. Tak to šlo pořád dokola. 

Po přestěhování do Londýna, už je to o něčem jiném právě dnes jsem do práce od minulého září naběhal 900 km. Což v řeči peněz dělá 6800 Kč, které jsem vlastně ušetřil. No ono v reálu né, protože mám tolik běžeckých bot, že bych si za ně pomalu mohl koupit třeba skútr. Při těchto bězích je pro mě na první místě to neustále lezoucí na mozek do zblbnutí opakování stále stejné trasy. Když už mě přestalo bavit počítat

V5F Bikila

dlažební kostky, tak jsem si začal s tou stále stejnou tratí hrát, porážet cyklisty, skákat pod kola autům, když jsem potřeboval při intervalovém běhu rychle překrosit velké kruhové objezdy, či při překonávání osobáku na této 4750 m dlouhé trati. Protože to tu mám samou rovinu lýtka posiluju v pětiprsťácích od Vibramu, jmenovitě v Bikilách. Když mě trápí síla nohou celkově, běhám s kotníkovým závažím. Takto mám asi 20 variant jak tuhle každodenní cestu do práce přežít a hlavně si ji užít.

A proč to vlastně celé píšu, chci vás namotivovat zahodit klíčky od aut, či oupenkarty nebo co já vím čím jezdíte. Vyzkoušejte si jaké to je si to zaběhnout, do práce překvapivě doběhnete odpočatí plní elánu a chuti všecno pěkně zvládnout, no a z práce běh funguje jako terapie duše. Já často poslouchám audiobooky od

Jardy Duška, strašně mě nabíjí. Zbavím se pracovních trampot, všechno můžu dokonale promyslet a vymyslet. Po doběhnutí domů, se pak už jen rozhodnu jestli si dám nějaké kilometry navíc nebo si zajdu na bazén, či mě čekají nějaké povinnosti. A když se mi nic už nechce, tak nemám blbý pocit, že jsem zanedbal trénink protože, za ten den už v nohách mám skoro těch 10 kilometrů…

I takto to vypadá na podzim po cestě do práce

...Aneb každý ultramaraton začíná od prvního kilometru :-)