Běh se špatným koně(ce)m: climbing

Fíla a naše cesta

Už půl roku dopředu nahlas,v hlavě možná několik let, jsem plánoval tento výlet s pajťákem Fílou. Po úspěšném zdolání Severovýchodní stěny Lyskammu, který ční nad malebným městečkem Zermatt ve Švýcarsku, nastal ten pravý okamžik pro posun k tomuto vrcholu. Takhle jsme leželi na placatým šutru na kraji ledovce Gorner. Na místě s nejkrásnějším horským výhledem v Evropě. Před zraky se nám hrdě vystavovali na obdiv velikáni jako Matterhorn, Zinalrothorn, Weisshorn, Mont Blanc, Dent Blanche. Filipův sen byl Lyskamm, ten jsme úspěšně posekali a byl čas se vyjádřit, co bych si přál já (fotky z výstupu). No vysypal jsem to okamžitě, ta trojúhelníková masa kamene, sněhu a ledu, primo vybízela k procházce až na vrchol, který se ční 4509 metrů vysoko nad mořem. Tak byly, jak říká klasik “kostky vrženy”. Datum jsme si předjednali na první týden v srpnu a přidali si do balíčků přání výstupy hned dva, pokud počasí a další elementy povolí, pokusíme se ještě o majestátný horolezci z celého světa oblizovaný lízátko se jménem Matterhorn. No docela troufalý počin po všech našich neúspěšných pokusech na všechny ty Ortlery či Satany a jim podobné (foto z výstupů Ortler a Satan).

Weisshorn Hutte

V práci hlásím datumy, naléhám na šéfa, ať mi to podepíše, taky že podepsal okamžitě a už kupuju letenky Londýn – Praha, kde napakujem auto a vyrazíme městečko Randa, které je výchozím místem pro výstup na jednu z nejkrásnějších 4000covek na světě. A taky se tak stalo, vyrážíme v sobotu odpoledne. Směr Plzeň-Mnichov-Bregenz-Chur-Randa, přespáváme na punk na odpočívadle těsně za švýcarskou hranicí. Poznáte to tak, že tady paní co uklízej dálniční záchodky jezdí zásadně v Mercedesech v kábriu. 7 hodinový spánek nám byl moc pomohl, protože ještě ten den nás čeká výstup z Randy (1450 m.n.m) až na chatu Weissehorn Hutte (2935 m.n.m) s plnou polní, teda co to kecám spacáky a stan necháme dole, nahoře nás čekají měkoučké postele a véča od chatařovi cérky. Kolem jedenácté dopoledne se teda jak jsem už zmiňoval do trajdáme do Randy, auto schováme v betonové podzemní garáži, kde noc pro plechové miláčky vyjde na 8 franků.

Hřeben

Balíme cajky do báglů, hnedka před garáží ještě šoupnu do sebe konzervu pořádného braučového masa, zaleju to citronovým pivem, to ať se mi v tom horku krásně bleje J Hned za mostem potkáváme čtverku Norků, kteří si to šinou stejným směrem prohodíme pár slov co kdo kam kdy, no a už víme, že mají stejný cíl Bílou horu. Mají mezi sebou mladou Zuzanu Bubílkovou, která tu hubu nezavře ani ve chvílích, kdy proklínám geologické procesy, které zvrásnili zemské desky do podoby, kterou vyhledávají idioti jako já nebo Fíla, souhrnně a souhrnně se jim říká Horolezci. A taky padá pár ostrých slov na to žluté na nebesích, co nás tak neúnavně

Vzdušný hřebínek

spaluje, že já chuj jsem se zase samozřejmě nenamazal. 1600 metrů převýšení je znát, v Londýně toho zas tak moc nenatrénuju, tak mě nožky pěkně bolej, ale co, dyť proto jsem tady neasi. Potkáme ještě Guida s Klientem, kteří jako ošlehaní horalé ví, že není kam spěchat a šetří energii na noční výstup na kótu 4509. Za tři a půl hoďky nadávání se naše lenivé prdele posadili na lavici před Weisshorn hutte. Nahlásíme se chatařovi, počkáme na snídani o šesté, mezi tím si chystáme výstupovou výbavičku a dáváme se do řeči s příjemnýma chlapíkama z čéer. Kluci nás baví historkou předešlého dne, kdy si to pár stotunových kamínků zamířilo z hor zahrát golf na hřiště, přerušit automobilovou dopravu do Zermattu a vystrašit asi 300 táborníků v kempu. Naštěstí se nikomu nic nestalo, akorát majitel golfového hřiště byl trošku nešťastný, že místo obvyklých jamek, tam má jeden kráter 2x2 metry. S večeří v břiše, úsměvem na rtech se vydáváme s nákupním košíkem do hajan, budík natahujeme na druhou hodinu ranní, tak abychom byly schopní být na fryštyk placu za svítání.

Trošku dííííra

Usnu během minuty a za další minutu, už se ozývá budík a je čas vstávat. Ani neprotestuju, po dlouhodobém horolezeckém půstu jsem celý natěšený a už soukám svou zadnici do zánovních Columbijek a nožky do proděravělých La Sportifů. Fíla a kluci a vůbec všichni jsou, už taky redy a tak vyrážíme ve 2”30. Vzadu na hřebeni vidíme samostatnou bludičku asi nějaký časný ptáče říkáme si a už té čelovce více pozornosti nevěnujeme. Nasadím příjemné tempo a už traverzujeme první sněhové pole pod první technickou pasáž výstupu. Osobně jsem si jej pojmenoval Vodní peklo, první lezeni je ve 2-3 terénu ve vodopádu. Na jištění nebo podobné zicherungy není čas, takže plná koncentrace a pelášíme si to v závěsu za polskou trojkou, která nám určuje směr. Sem tam se radím i s Garminama na ruce, kde mám uloženou výstupovou trasu, ale není se čeho obávat, směr máme dobrý. Po překročení prvního prahu, jde na řadu další ledovcový schod,

Expozice Brutální

následujeme drobný skalnatý hřebínek. Tam trošku nedůvěřuju kamarádům z Pšonkova, a trošku si to traverzujeme více do středu sněhového pole, ale je to vlastně jedno protože po sto metrech se naše cesty zase kříží. Z výchozího bodu od chaty, už jsme nabrali nějakých 400 výškovejch, ale pořád nám ještě do 4509 m nějakých 1200 zbývá. Čas máme dobrý, takže vzhůru na žebro které nás, když jej zvládneme dovede na Fruhstuck plac, který je začátkem skalnatého hřebene, ostrého jako břitva, který se cca v polovině mění na sněhový hřeben, který už tak obtížný technicky není, ale pro změnu je docela do kopce a člověka vyšťaví před finišovým výšvihem k vrcholovému kříží, aspoň tak nějak to mám naštudováno z průvodců. Na žebru se snažíme stále

Někde mi vypadla platební karta

logicky vzlínat vzhůru, za tu dobu už nás předběhl I slovenskej guide, který ho se jen ptám na správný směr a za jak dlouho tak asi budeme na hřebeni, ujišťuje mě že jsme cajk a na hřebeni budeme tak do půl hoďky, uklidňuje mě to docela dost, protože se už přes tři hodiny brodíme v kamenných sračkách, které nedrží a nerad bych se poroučel tak brzo z výletu nedobrovolně do údolí a to nás ještě čeká, mnohem debilnější cesta dolů stejnou cestou. Jak Slovenský braťo předpovídal dorážíme kolem šesté hodiny s rozbřeskem na začátek hřebínku.

opalovačka v zadu Dufour a Lyskam a dalších asi 7 čtyřtisícovek

Norci už jsou dávno těsně pod vrcholem, namakaní jako prase, klobouk dolů. S Fílou, který sin a nic nestěžuje promýšlíme další fázi postupu, vytahujeme lano a odmotáme kousek, pro případ nějakého technického průseru, že by druhej skočil na druhou stranu hřebene a tak..no znáte to..lehce se to vymyslí, ale žádnou úspěšnou realizaci tohoto záchranného skoku jsem nikde neslyšel nebo nečetl. Hřeben si představte buď podle fotek kolem, nebo jako hromadu šutráků naházených přes sebe a nějakým podivným způsobem už pár milionů let jsou schopny držet ve tvaru žiletkového ostří, na cestě míjíme strážce to jsou takové hřebenové zuby, které nejdou obejít, musí se jít pěkně poctivě středem. No ty píííčo expozice jak kráva, a to ještě nepřišli mé oblíbené sněhové mikro hřebínky a tím mikrem myslím jen, že jsou úzké jak nitěnka, ale dlouhé jak anakonda.

Parťáci

První takový přichází a ten chuj Fíla si fotí nohy, no chápete to, vpravo díra kilák na levo kilák a půl a ten vůl si přes svou dvoukilovou zrcadlovku fotí nohy. Nechápu nic já, jen doufám, že udrží balance a nespadneme tam oba dva, když už jsme teda navázaní. Takhle to pokračuje ještě několikrát, až konečně dosáhneme konce skalnatého a začátek sněhového hřebenu. Po ránu je sníh pěkně promrzlej takže, se nebortí a mačky v něm pěkně drží. Jediný problém jakému čelíme je výška nedostatek kyslíku a žádná aklimatizačka.

Hustokrutý u kžíže

Rozhodujme se, v takovém zhupu odložit batohy a každý si jít, až na vrchol svým tempem. Mezi tím k nám z opačného směru doráží první rychlík, ptáme se ho jak nahoře říká, že pohoda a my se ho ptáme co on…no a on ten blááázen to byl ta první čelovka na hřebeni, když jsme vycházeli. Byl to Skot, kterej to šel přímo z Tasche na jeden zátah nahoru a pak dolů. Nedokážu si představit tu jeho fyzičku, borec a klobouček. Po tomto setkání s knížetem postupujme v dobývání vrcholu, taktikou plazících se šneků, rychlost máme žalostnou, ale za to konstantní, cca třicet metrů pod vrcholem sníh končí a začíná poslední skalnatý výšvih, trošku lituju, že jsme lana nechali dole, a tak si to tady ve čtyřech a půl km balancuju na hrotech maček a snažím se vyškrábat za tím zpropadeným křížem a vytouženou fotkou na faceboook, neasi. A je to tu, vyškrábal jsem se tu.

Panorámati

No, ale že to byl porod, podáváme si s Fílou ruku, ale jak je únava velká, tak ten vrchol ani neslavíme, jen pár rozhledů a fotek a nějak jak v jiném světě, už sbírám síly na sešup z této skalní pyramid. Já se snad poseru jak je to těžký. Jako parťaci máme se pořád stejně a prožíváme to taky stejně. Žádné slzy dojetí na vrcholu, ale spíš děs s nadcházejícího sestupu. Nějakým miráklem, se po prdeli sešoupnu až na sněhový hřeben, takže v celku. Seběh dolů po sněhu je náročný více méně jen fyzicky né technicky, akorát si musíme dát bacha v jedné části na zrádnou trhlinu v ledu, na kterou nás upozorňuje právě summitující čehůň, ze skupinky předešlého dne (sorry chlapi, už si nepamatuju Vaše jména).

Slezte z toho lustru ...

Docela v dobrém rozmaru si to kloužeme směr skálohřeben. Znovu se navazujeme, Filda jde první což pro mě znamená že celou cestu dolů pojedu po prdeli a všechny úseky budu slézat na “prváka” bez nějakého extra jištění. Dolů je to oser jak sviňa, vedro jak na Sahaře a já chuj zase nejsu namazanej. No prostě můj ideální den, jak si ho dycky zařídím. Z hřebenu už vidíme dole na ledovci pohyb, to znamená že norci už jsou v bezpečí dole a asi ještě ten den budou schopní sestoupit, až do údolí. Koukám na hodinky a je cca 13 hodin, 10,5 hodiny jsme na cestě od chaty. A ještě nás určitě pár hodin čeká. Dorážíme na Fryštyk plac a já jdu, už podruhé stahovat trenky, protože mě tlačí, tak dobře nás na chatě hostili J Bez velkého zdržování se vrháme do žebra, kterým jsme ráno vystupovali, teď směrem dolů je to asi tak 3x náročnější, a to už směrem nahoru to bylo náročné až až. Nějakým nedopatřením bloudíme, špatně vybíráme žebro a jdeme více vpravo než jsme původně měli jít, po krátké dohodě se s panem F vydáváme přetraverznout žlab, který nás odděluje od správného sestupového žebra. Veškerý terén je značně nestabilní, tak musíme být 100% koncentrovaní, protože každé zakopnutí po odchodu z chaty až na vrchol a zpět by bylo po zásluze odměněno volným

Matas v pravo a skupina Monte Rosa vlevo

pádem a odvozem domů ve stísněnějším prostoru než je živému člověku příjemné. Po pár deseti minutách se nám daří zase najít správnou sestupovku, stíháme naplnit i doplnit z blízkého potoka vodu do kejml begu. Mezi tím co Filip tak činí já už s hrůzou hledím do stěny, kterou jsem ráno spolu s dalšími lezci vylézal v noci bez jištění a nechce se mi věřit svým očím, až asi po 5 ujištění od Fíly, že opravdu jsme tudy šly, vytahuju z batohu lano a provlíkáme ho kruhem a slaňujeme tenhle 30 m schod. No to mě poser, už vím že se v noci tahle pasáž chodí proto ne aby nahoře ještě mrzlo atd. Ale proto, aby se člověk neposral strachy co že to volně leze. Dostáváme se na druhé sněhové a posléze ledovcové pole, čeká nás už jen další denní překvápko a to je úzká rampa která vede kolem a pod vodopád, kde jsme v noci nastupovali na první stupeň, slaňuje se ve vodě, a i přes výbornou goráčovku mi dovnitř při slanění nateklo rukávy a o botech ani nemluvím, dva rybníčky jen to čvachtá. To už jsme na ledovci, který vede přímo k chatě, jdeme trošku výše než jsme nastupovali pod kopec, a v nedalekém bivaku okukujeme kdo, že tam spí zachumlaný ve spacácích.

Elegán

I tak se dá, spát když chce člověk ušetřit pár peněž nebo je chata plná. Po překročení posledního ledovce si podáváme s Filipem ruku podruhé, protože každá hora je slezená až je zlezená bezpečně u chaty. Padáme únavou na lavici před chatou, sušíme hadry, čekáme na vynikající večeři na chatě, čekáme na český kluky, až bezpečně zlezou také a budeme si moci vyměnit dojmy a zážitky a že jich bylo. Splnil se mi sen, škrtám pomyslný seznam a zraky směřují zase dál, ale v té chvíli jsem spíš přemýšlel o budoucnosti mě jako horolezce, protože jsem si nebyl jistý, jestli chci toto riziko dále podstupovat, přemýšlel jsem o tom i celou cestu dolů druhý den, při sestupu k autu na parkoviště, ale tím že jsme směřovali směr Kaisergebirge, asi odpovědělo samo za sebe…hory, když tě chytnou jednou za tipec, už tě nepustí….pokračování příště.

15 délková cesta Via Clasica na Fleischbank.