Na tyhle velikonoce jsem se těšil úplně ultramoc. A co si budeme nalhávat, Transvulcania na Kanárských ostrovech je už za rohem, takže musím přitvrdit. Sice jsem, už kolem Londýna konečně objevil pár kopců kde můžu trénovat, tak pořád to není má milá Milešovka. Když se přehoupnul kalendář a ukazoval 4 volné dny, plán byl jasný - Lake District. Janča si v práci vyřídila taky dny volna, já ještě zabookoval auto a mohlo se vyrazit.
Na webu zavodu se objevilo video z meho letosniho prvniho pulmaratonu. Je tam aspon troku zachycena atmoska zavodu a je videt jak krasny den jsme tam meli. Report ZDE
Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...
Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.
Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.
V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…
Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.
Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)
Salamon pripravil pro zacatek roku nove inspirativni video s prvnim clovekem, ktery ubehl 100 mil, v zavode proti konim. Psal se rok 1974 a americkym bezcum ultra se zrodil legendarni zavod Western States 100.
Tratovy rekord z roku 2012 drzi spickovy bezec Timothy Olson v case 14h 46min 44 sek.
Jestli vas toto navnadilo proc se nepodivat rovnou na cely film? Diky klukum z komentaru pridavam link na oficialni dokument o WS100, ktery se bezel v roce 2010.
Na tuhle půlku jsem se vůbec netěšil. A to z prostého důvodu, měl jsem černé svědomí, že jsem zanedbával trénink. Zhruba dva týdny před závodem jsem vystrčil svůj línej zadek před práh domu v ruce červenou světlušku a šel jsem točit kilometry do parku za barák, tréninkově jsem si chtěl zaběhnout 21km, ale tělo mi chtělo ukázat jaký jsem flákač a na osmnáctém kilometru vysadilo a ja se skoro po čtyřech odploužil domů si pobrečet Janičce do náruče, že já osel asi ani tu půlku neuběhnu, to bude trapaaaas jak cyp.
Z nádraží na stadión
Narychlo jsem změnil strategii se stupňovaným tréninkem, který jsem už v minulosti úspěšně použil, když jsem se potřeboval narychlo dát aspoň minimálně dohromady. Trik spočívá v postupné rychlo zátěži. Jeden den běžím jen 5, druhej 8, třetí 12, čtvrtej 15 atd. Prokládám to mohutně ještě kolem, plus dojíždění do a z práce na kole. Den Debil se blíží, je čtvrtek a já se fyzicky ruším při podvečerní vyjížďce skoro letním Londýnem, každý jeden cyklista je mi soupeřem a já se nechci nechat předjet, a to že já sedlám ikscéčko a oni na silničkách na tom nemůže nic změnit. Instinkt dravce mi nedovoluje polevit. Večer zase jak je, mým zvykem zase nářek v náruči mé míle, co že jsem to za osla takhle se vydat z posledních sil. V pátek a sobotu odolám vábení kamarádu "jen na jedno pivo, přece vole!". A zůstávám doma a relaxuju.
Předstartovní rozcvička
V Sobotu den předem si kupuju lístek na vlak, chystám věci, natahuji mobil na 5"30 ráno a docela s chladnou hlavou usínám. Budím se do krásného rána, předpověď slibuje pařák kolem 20 stupňů ve stínu. Po prochcané zimě je to snad první den, kdy opravdu není na nebi ani mráček. Ráno odštavňuji 8 mrkví, chlemtám Chia semínka a valím na vlak, klasicky nestíhám, takže běžím. Vlak chytám, takže pohodka hodinka cesty přede mnou.
Na misto dorážím s krásným časovým předstihem, po krátké procházce z nádraží do areálu závodu čerpám energii ze sluníčka a sleduji proudy běžců, kteří se scházejí poměřit s distancí 21.095 km, tady samozřejmě všichni používají měření v mílích což dělá 13.1094 mi. Města Guilford a Woking hostí takovou běžeckou událost poprvé, a aby to neměli tak snadné hned se hlásí kolem 5000 běžců do hlavního závodu. Pořadatelé, jsou ale již staří pořadatelští harcovníci a všechno jde naprosto po drátkách nikde nečekám dýl než pár sekund. Všude kam se podívám usměvaví dobrovolníci (dohromady 300 dobrovolníků). Jdu klasicky najít úložnu bioodpadu, pak převlíct odevzdat batoh do úschovy a jít se rozběhat a protáhnout.
Trasa závodu
Mám číslo 1519 s fialovým pruhem což znamená koridor dva, pro očekávaný cílový čas v rozmezí 91 až 105 minut. Já mám neoficiální osobák 101 minut. Takže očekávání je minimálně stejný čas, ale samozřejmě čím níž tím líp. Na startu jsou i elitní Keňani, kteří jsou jasní favoriti. V deset hodin je start, kohoutek startovací pistole mačká starostka města Guilford. Jsem dost ve předu takže tlačenice se moc nekoná, chudáci ti vzadu. Na hodinkách jsem si nastavil, že má rychlost nesmí přesáhnout tempo 4:40 na kilometr, to je vynikající funkce Garminů Virtuální partner, kde vidím přesně jaký náskok mám na stanovený cílový čas, jak jsem na tom a prostě mě to udržuje tak nějak v klidu. Profil tratě je dost zákeřný, začíná se z kopce což, ale znamená, že zpět do cíle to bude do kopce a bude to pořádně bolet. V davu ostatních se mi běží krásně a držím si tempo někde kolem 4:15 na km, cítím že mám krásnou tepovku, dýchá se mi skvěle, nikde mě nic nepíchá, netlačí, tkaničky zavázané na pořádný uzel, prostě to vypadá na perfektní den. Na cestě k obrátce do Wokingu míjím dvě občerstvovačky, jen se trošku napiju, a jinak se polévám vodou, je opravdu neskutečné vedro, nikde na trati není úsek, kde by si člověk ulevil ve stínu. S tím jak jsme se blížili otočce taky výrazně se měnil profil tratě směrem vzhůru i přesto všechno jsem si běžel krásně do pohody, vodič s vlaječkou na 1:30 byl bezpečně za mnou.
V uších mi hrajou pouliční kapely, které fungují jako doping pro každého. Trochu se bojím toho, že mi nic není, úplně v klidu si říkám hele blbečku neblbečkuj, na půl maratonu si přece nemůžeš zaběhnout osobák na desítku, opravdu jsem si v těch místech závodu říkal, že bych v klídku tu 40 minutovou hranici prolomil, ale rozum říkal že bych se v druhé části zadrhl jak už mnohokrát. 10tku mám za 42:50, což si myslím, že nakonec jsem měl trošku přitlačit na pilu a otáčet jsem pak měl někde o 2 minutky dříve. Cesta z Wokingu pro mě byla naopak uplným utrpením, běželo se celou dobu proti větru, navíc mě na dvanáctém kilometru dostihl chlápek s vlaječkou 90 minut, snažil jsem se držet jejich tempa, protože jsem pořád myslel na ten 90 minutový limit, ale bohužel po cca 6 km kluky ušaté ztrácím v táhlém stoupání a už to bude jen na mě až do
Cíl
cílové pásky na atletickém stadionu. Dotahuju se na běžkyni předemnou, se kterou se tak nějak přetahujeme, ale o spolupráci nemůže být řeč. Po trati je mnoho fanoušků, kteří nezvykle na jinak chladné anglány povzbuzují jak o život. Jen to mé jméno pod číslem ne a né vyslovit správně. Jak se blíží stadion, v mozku dokola počítám tempo jestli mi to vyjde na ten můj vysněný čas nebo ne, ale čím je kopec delší tím se mé tempo stává neběžeckým, padám někde k 4:30 na km, a to vím že je zle. Strašně mě to sere, už vidím poslední zatáčku, malý seběh nepříjemným pískem a šup na tartanový povrch závěrečných 300 metrů na oválu. Takový finiš zažívám poprvé v životě, je to velká paráda, snažím se nahnat nějakou tu vteřinku navíc, ukořistit nějaké to místečko navíc a je to tu cíl v čase 1:31:39. Celkové místo 259. místo.Fasuju úsměv a medailu, nikoho tam neznám tak se více nezdržuju a mažu domů. S konečně znovu objevenou motivací, po které se mi tak moc stýskalo.
V čase 1:03:18 vyhrál Nicholas Kirui V ženách vyhrála Perendis Lekapana za 1:13:30 celkove vysledky ZDE
A je to tady, první běžecká krize a to hned na začátku roku 2014. Tak jsem se této chvíle obával jak čert kříže. No nic, stalo se, bude se s tím muset nějak vypořádat. Hodně tomu pomohlo kolo, po delší době jsem jej zprovoznil, dostal jsem novej rám, proto jezdím jako pominutý, kolem 600km měsíčně. Ale to běhání ne a ne mě bavit stejně jako na podzim, nevím asi je to motivací, už jsem ani na oblíbených Parkrunech nebyl přes měsíc...
Tuto neděli mám svůj letošní první pořádný závod Guilford půlmaratón, no jsem zvědavej s jakým výsledkem a jestli vůbec nějakým, z Guilfordu přijedu. Dneska jsem si byl provětrat kecky do parku, říkal jsem, že to nebudu hrotit a půjdu jen výklusovou pohodu. No, ale to byla taková pruda, že jsem začal zívat. To se mi u běhu ještě nestalo. V hlavě mi blesko, co jsem to za líného kokota a začal jsem co km zrychlovat tempo, až na desáty kilometr, který jsem končil 3:50 na kilák. A v tom mi to došlo, čím jsem stupňoval tempo, tím mě běh více bavil. Už mě nebavilo totiž jen to zimní bezhlavé polykání kilometrů. Teď se opět těším na parťáka v běhu Dana, až se zajdeme provětrat do kopečků na jih od Londýna. Už se těším na Transvulcanii a další výzvy co pro mě rok 2014 přichystal. Doufám, že i ty máš nějaký cíl, protože asi bez toho cíle to opravdu nejde...
Jo a abych nezapomněl taky mám za cíl pomoci Dance s tou její životní patálií.
Někde v létě, když jsem běhal dlouhé výběhy v blízkém parku pojmenovaném po řece Crane, mě napadlo, že bych mohl uspořádat běžecký závod, protože všechny závody co se pořádají široko daleko jsou zaštiťovány všemožnými charitami a mě už to tak trošku lezlo krkem. Taky jsem nebyl moc spokojeným s hypersluničkovejma lidiškama, co běhají v tempu 7 min/km, v cíli očekávají minimálně medaili, tričko a samozřejmě něco na zub a taky za to neváhají zaplatit úžasných 25 liber. Já chtěl závod, který bude aspoň trošku výzva. Proto jsem po dlouhodobém plánování vybral trať dlouhou 14,8 km s minimálním převýšením, za to ale s docela bahnitým či mokrým terénem. Záznam z GPS jsem postoval do minulého příspěvku, netřeba dávat znovu. Termín byl stanoven na datum 17. Listopadu v 9:00 ráno start.
O závodu jsem se zmínil do termínovek Runnersdiary a Runner ‘s World. Vytvořil jsem událost na facebooku a začal nervozně vyhlížet jestli vůbec někdo dovalí, už dopředu jsem věděl, že kamarád Dan jde podpořit svou ženou na desítku co se běží ten den v Brightonu. Tak jsem v tom zůstal sám, no byl jsem nervózní jak před prvním randem, strašný. První silácký řeči byly, že na start se postavím klidně i sám, ale skutečnost byla jiná, neskutečně by mě to sralo, že jsem vynaložil energii a ta by přišla vniveč. 2 týdny před plánovaným startem jsem měl cca 9 zájemců o start, to bylo docela dobrý číslo, měl jsem docela
Don & Anthony
přísný limit na absolvování celé tratě 1h10min. Pak se mnoho lidí odhlásilo a já na facebooku oznámil, že pokud se nás nedá dohromady alespoň 5, tak závod ruším, v té době jsem se totiž s přítelkyní stěhoval do nového bytu, a na všechno bylo málo času. Navíc Janča měla 16tého narozeniny a já místo toho, abych byl s ní, jsem celý den značil trať. To byl strašný porod a teď už konečně chápu co to stojí za úsilí. Trať jsem značil tejpama s odstupy cca co 15-20 metrů od sebe. Navíc jsem ještě radši pro jistotu vytiskl male mapku do kapsy, kdyby se přeci jenom někdo ztratil. Na trati jsem ještě vyslal bývalé spolubydlící Pavla, který měl na starosti navigaci na jedné křižovatce a taky obsluhoval občerstvovačku s vodou a s Michalem, který byl za dopraváka na další komplikovanější křižovatce a na start závodu jsem oslovil Janču, už protřelou Londýňanku.
V předvečer závodu jsem měl potvrzeno 7 závodníků, pro někoho to může znít komicky málo, ale tady v UK, něco organizovat jako neAngličan je docela problém, kluci nemají takovou důvěru. Ráno vstanu a ze sobotního sluníčka nezbylo vůbec nic, zůstalo skryto za hradbou mraků, ale nezapršelo, takže trať se nepromění do bahenní lázně, jak jsem si tajně přál. První dorazila Janča, se kterou jsem pokecal a trošku netrpělivě jsem vyhlížel ostatní, jestli někdo vůbec dorazí, a dorazili 5 minut před startem Richard, Donald, Anthony a Miloš, závod se tak stal rázem hodně mezinárodní. 2 další co byli potvrzení nedorazili tak se startovní pole sestávalo z 5 statečných.
Hustokruťák
Hned po startu jsme šli do vedení s Milošem, a rychle jsem se vzdálili lokálům. I když, lokální jsem tady byl já, běželo se přece jenom po mé tréninkové trase, kde jsem tak hrubým odhadem naběhal kolem 700 km, přes léto. První kilometr je jen tak na zahřáti žádné technické úseky jen stěrkový chodník, pak se dosáhne k cestě, která tvoří hranici parku, a pak se zase takovou smyčkou vbíhá zpět do hloubě Crane parku, kde se podél řeky běží daleko více technických terénem s dokonce i padlejma stromama. Někde v těch místech mi Miloš trošku utíká na vzálenost 50 metrů, ostatní jsou už docela daleko za náma a necítím se jimi nijak ohrožený. Běží se mi moc pěkně mám rád ten úsek, to už se ale dostáváme do prostoru , kde jsme před pár minutami startovali a běžíme vstříc odlehlejší části trati. Mám ztrátu asi 15 sekund na Miloše a náskok asi minutu na kluky za mnou. Když probíhám kolem Jany, odskakuji si pro dres X-Trailu Orlová, abych ho taky trošku provětral, už dlouho jsem totiž nebyl nikde na závodech, vždycky se něco vysralo tak, že jsem se nemohl zúčastnit. Dávám si předsevzetí, že stáhnu do občerstvovačky Miloše, což se mi tak moc nedaří ani s výhodou domácího hřiště, zkrátka Resťák běží pěkným tempem, probíhám tunelem pod železnicí, kochám se řekou a její faunou a florou, a dobíhám k první velké křižovatce kde mě povzbuzuje vysmátej Michal a nějaký zamračený domorodec, toho radši ignoruju, nenechám si kazit dobrou náladu. Pak je pasáž křižující golfové hřiště a pak po mokré polní cestě až na Pavlovo stanoviště, když dobíhám k Pavlovi, tak zjišťuji, že mi asi chtěl pomoct s doběhnutím Miloše a poslal ho na špatnou stranu, kolegiálně jsem pro něj zaběhl, že tudy určitě ne:D statečně mi Miloš oznamuje, že to k tomu patří, jen se směju a pokračujem, ještě jsem se trošku zdržel pitím a už mi zase bídák utekl dopředu. Cestou jsem musel ještě uklidnit jednoho ekoteroristu, že pásky samozřejmě po závodu uklidím a s poplácáním po ramenou se sním loučím, já kretén, měl jsem ho kopnout radši do kulí. Stíhačka pokračuje Miloš, má na mě takových 200 m náskok, ale vůbec mi to nevadí sil mám dostatek, běžím někde na 9 km tempem kolem 4:40 plus minus 10 sekund.
Prostě príma pohodička, obkroužíme Hounslow heat, a průser, nějaký ekoultrakokot musel těsně před startem závodu vysbírat cca 2km značení trasy. Miloš se samozřejmě vydal blbě a už jsem jej až do cíle nepotkal. Já se znalostí trasy jsem obkroužil jak měl a na cestě jsem pak potkal francouzsko anglickou dvojku jak si to valí právě do úseku bez značení, nebudu dělat máničku a rozhodl jsem se kluky protáhnout tím zapeklitým úsekem, tak to mám hnedka 2km navíc, kluci jsou spokojeni, prohodíme pár slov, Anglánovi to pořádně klouže, vzal si totiž silničky boty a to je peklo, takovej bruslař z něj, Já a Frantik jsme vysmátí a užíváme si
Finish
příjemné tempo. “No nic” oznamuji klukům, teď vám uteču, přece nebudu poslední :D Ale chyba lávky, jen co klukům chci utéci, tak šup potkal jsem Richarda jak si to šine, do míst kde ještě včera byla páska. No nic, jdu mu to odtáhnout také, Richardovo tempo je pomalé, včera bujaře doplňoval Ionty, tak je to znát na jeho tempu, ale jen se tomu smějem a trajdáme si to po trati. Konečně se dostáváme na již značený úsek, jen prohodím slovo s Pavlem, jak jsem na tom, říká že už kluky asi nedostihnu, ale to bych nebyl já, kdybych se o to aspoň nepokusil, valím to co to dá, kolem 4:10 na km, ale marná snaha až do cíle jsme už na nikoho kromě dobrovolníka Michala nenarazil a doběhl do cíle těsně za stupni vítězů na bramborovém místě. Místo 14,8 km to nakonec bylo k 19 kilometrům, ale se super zážitky. V cíli na mě čekal Miloš, Anthony a ještě celá promrzlá Janča (Dik moc Jani). Na Dona, už čekala manželka a valil na prodlouženou do Ikea :) . V cíli vedeme řeči a čekáme jak se s tratí popral Richard, ale Richard nikde, po 25 minutách, se chystám, že jej půjdu hledat, ale to už ten blázen přibíhá ze zcela jiného směru, jak byl unavenej vůbec si neuvědomil, kde se nachazí a zabloudil a musel se vrátit oklikou přes město. No naštěstí to bylo bez úrazu a jen s kilometry navíc. Teď jen posbírat značení, předat si s klukama kontakty a každý svou cestou,s příslibem další účasti když bude další díl, a já už teď můžu slíbit, že určitě bude.
Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.
V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem.
Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové
Stepping stones Box Hill
medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.
Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie.
Někde, tuším, že kolem vánoc jsem se dověděl o
tomhle krásném závodě v Italských Dolomitech, který startuje v malebném
městečku Cortina de Ampezzo. Po prokoučované Pražské stovce, neslavném LH24,
kde jsem více proležel než prochodil, jsem potřeboval symbolické ukončení první
poloviny roku 2013. Proto jsem neváhal a vysolil nějaké to Éčko na startovné,
abych si to třeba ještě nerozmyslel. Tak se stalo, že jsem dostal přiděleno
startovní číslo 733, což je pecka, protože obsahuje mé magické trojky, dokonce
dvě takže asi můžu myslet i na bednu, neasi ;-)
Dva týdny, před
závodem neřeším svou formu tu mám samozřejmě
skvělou viz. South down maratón,
ale mám vůbec problém se dostat na start závodu. Letenky mám sice koupené do
Benátek, ale domluvit se s autobusovým přepravcem Cortina Express mi dal
zabrat asi měsíc a půl, ale nakonec to klaplo ke všem těm penězům jsem ještě
vyplázl 50 Éček. Jsem nervozní, že bude bus vykoupený, přece jen se na start
chce postavit 750 lidí, v hlavní kategorii na 118 km a 5740 + metrů
převýšení. Kontaktuju X-trailovskou bandu z Orlové a zjiťuju, že se závodu
budou účastnit i taková esa jako je Áda Ondruch, co vyhrál minulej rok
SwissAlpin race, a také klasik Tom Síkora, no a z dalších ještě AR stálice
české scény Pavel Paloncý. LUT2013 má dvě kategorie hlavní ultratrail a kratší
Cortina trail 46km a 2520 m+. Kde startoval sympaťák Tom Vondráček s bručounem
Fílou Moocem, oba dva se s tratí poprali moc dobře.
Den před odjezdem
panikařím, protože neustále sleduju zprávy z místa konaní závodů a na
horách ve výšce 1800+ nasněžilo, a to jako prase. No do hajzlu, dyť já nemám
univerzálky boty do takového terénu, všechny mám úzce specializované a přece
tam nepoběžím ve Spajkách, když si odprasím nohy v nižších polohách, proto
mi intuice radí vzít na výlet Brooks Cascadia 8mičkovej model, jsou to boty do
nepohody a kluci se poučili z chyb 7kové verze, a udělali botu dostatečně univerzální
zvládnout mokré seběhy, sníh, šotolinu a to vše jako v peřince, za cenu
trošku vyšší váhy než jsem zvyklej od řady Pure. Když, už jsem v obchodě šáhnu
ještě po Quoďackejch kompreskách na stehna od Compressportu. Z práce si
beru volno na čtvrtek a pátek, to abych zvládl aklimatizaci a nestresoval se
jak třeba na B7 kdy jsem doletěl 2 hodiny před startem do Brna a pak docela
byly sprinty se dostat do Třince a zůstat v supercool náladě a neunavený
na závod.
Tak hele
přeskakuju nudné cestování Londýn – Benátky – Cortina – Kemp, všechno klaplo
jak mělo, v 20:00 mě vítá uchcaná Cortina, chčije tak moc, že volám na
pomoc kluky šikovné Orlovské. Se všema i s holkama podporovatelnýma se
vítám, padne i nějaký ten panák, ale hlava už je mimo kemp v kopcích kolem
Cortiny a přemýšlím jakým voskem natřu podrážky bot, protože vydatně sněží na
horách a celou noc v údolí. Jdem spát všichni brzo, já sem si ustlal ve stanu u Toma, tak aby taky ne když máme startovní čísla jak
dvojčata 732&733. Celou noc
buší do stanu neustálé proudy vody, a tak hodím rychlou modlidbitchku.
Pátek nás vítá zamračeným,
ale už nepršícím zakaboněnem. Jde si, do centra města pro registrační tašku.
Registrace probíhá v pohodě všichni jsme prošli i povinnou kontrolou vybavení.
Všichni jsou moc milí, a už mi ani nevadí, že skoro nikdo z řad dobrovolníků
neumí anglicky, ale rukama nohama se domluvíme a stíháme to doprovodit i pár úsměvy, jinak už soustředěných myslí na večerní start. V šest večer je
naplánovaný brífink, kde se dovíme, na kterých občerstvovačkách se bude
rozlévat víno, či čepovat pivo, aspoň já to tak beru. A rychle jdu tedy zpět do
kempu, si ještě schrupnout do stanu, převléct se do závodního, strávit povinnou
půlhodinku na záchodě a probrat závodní strategii s kolegy. V kempu se
potkávám s Pájou Paloncým, který mi předává hole a zároveň ještě pořešíme
jeho porouchané auto a pak už nic, jen přesun na brífik a absolutní
rozčarování. Na brífinku jsme už vyfintění na očekávaný start v 23:00, ale
místo toho nám organizátoři vysvětlují, že start byl přesunut na sobotní osmou
hodinu ranní a trať byla zkrácena na 85 km a 3720 m+. No dokážete si
představit, že by to Uher či Čihák, kvůli 30 centimetrům čerstvého prašanu
udělali? J Navíc při východu z haly se na nás
směje sluníčko a okolní nádherné kopce jako jsou Tofany či Monte Cristalo. No
nic, jsem nasranej jak prase a ani nemám chuť jít na předzávodní pasta party,
opouštím Ikstrejláky a šinu si to do kempu, kde budu používat strašně sprosté
výrazy, aspoň tak nějak si to představuju. Ale co čert nechtěl volám si ještě s Paloncem a nechávám se ukecat
teda na pasta party. Dám pifko a nakonec celou situaci nějak akceptuju a je mi
veseleji, je mi veseleji až tak že jdu ještě do vedlejšího kempu na pokec s P
a A, kde při dobrém pokecu a líčení všemožných zážitků stáhneme sedmičku
výborného červeného vína a abychom doplnili i ionty tak neodmítám ani Svijany.
No, do stanu si to šinu pěkně nakalenej, tk ale co neasi..šak ten zitřek bude
krátkej závod, tak co bych se omezoval. Pche.
Budíček mi zvoní
v šest. Protahuju se, ani nejsem moc zničenej. Oblékání jsem řešit
nemusel, protože jsem dokonale vovazelínovanej usnul v závodním, tudíž mi
to ušetřilo nějaký ten čas na hygienu. Ráno mrzlo, ale obloha byla jako
vymetená, což slibovalo úžasný závod.
Osmička se
blížila kvapem, už stojím ve špalíru závodníků, poslední fotky, úsměv
vystřídal, upřenej pohled do blba a na ostatní blby, jako jsem já. Mám rád
tyhle lidi. 3 minutky do startu, už to všechno vře, pořadatelé pouští
emocionální hudbu, skoro brečím, jsem na měkko, a prásk úderem kostelního
zvonu, tradá vzhůru do kopců. První kilometry běžím nepřepalovaným tempem někde
kolem těch 5:30, no mrskl jsem tam i jeden za 4:48, ale to jen abych se
nedostal do tlačenice při prvním stoupání. Do kopce jsem si ve své strategii
zvolil, že nebudu se snažit o běh, je to prostě strašně neefektivní a člověku
to vůbec nepomůže, když zrovna nejste Kilián, či vítěz minulého ročníku Seb
Šaňó J prví kopec má převýšení 600 m na 3
kilometrech, pole se rozmělňuje poměrně záhy a podrcholový traverz, už běžím
pěkně rozehřátej v tempu kolech 4:30 m/km. Držím se pěkně a cítím se
skvěle, traverzík končí a je tu prudkej cikcak dolů, mám pocit, že můžu
všechno, předbíhám jednoho závodníka za druhým a pak PRAAASK, do piče rozjebal
jsem se o odlítlej šutr natáhl jsem se jak superman a hlavou
mi běželo, tak a
je to v hajzlu, závod pro mě skončil na 11 kilometru, koukám na ruce,
rozedřené do krve ale jde to, koukám na koleno, krve jako z prasete, jsem
trosku v šoku, celé to proběhlo asi během 4 sekund, se zvedám a běžím dále a až o dalších cca 350 výškových metrů dolů na prašnou cestu, kde jsem se
zastavil a zkoumal blíže své zranění, no vypadalo to dost špatně, díra jak
tunel blanka, a vyhlídky na pokračování v závodě skoro žádné. Stáhl
jsem z nohou kompresky, aby se mi ta krev nevytlačovala z ran ještě
více, aspoň jsem si myslel, že ten tlak zvyšuje krvácení. Polil jsem to vodou a
pokračoval dál s nadějí, že to nějak půjde. Doběhl, nebo spíš dopajdal
jsem na cca 16 km, kde byla přistavená sanitka a tam se mě ujali a zašili mi
ránu čtyřmi stehy. Byly strašně šikovní, celá operace nezabrala víc jak 20
minut, podepsal jsem jim tam jakýsi bianco šek, že jako jsem byl ošetřený. S Grácii
na rtech, jim děkuji, a snažím se zapojit zpět do závodu. Mezitím mě dobíha
Tomáš Sikora, a nějak se možná ani nediví, že sem zase něco podělal, když už to
není přepálenéj start, tak to klidně taky mohla být zapíchlá hůlka v
noze,
no a dnes to kupodivu bylo rozpárané koleno. Snažím se držet Toma, ale koleno
se začíná hlásit a otékat, a já nestačím, nestačím ani na prdelaté paní a
přichází krize, zastavuju a nevím jestli mám brečet nebo si jen sednout do
škarpy a nechat se jen unášet krásama okolních vrcholů. No, ale jak to bývá do
cíle mě okolní krásy nedonesou, a já zas budu za vola, že jsem chtěl nějaký
závod, kde se dobře i umístím, a já jsem teď v takových sračkách, že jej
ani nedokončím, byl jsem na sebe strašně nasranej, byla mi zima a zase mě
předběhl závodník co by mohl být klidně mým dědou. To mě nějak začalo všechno
štvát že jsem se zvedl a pokračoval na první velkou kontrolu na 33 kilometr, ještě
před tou kontrolou jsem vystoupal na sedlo u lanovky na Monte Crystalo, kde
nevím co se stalo mi jeblo v hlavě a celou cestu dolů jsem utíkal až na
Passo tre Croci, a dále zjistil jsem že mě to koleno nebolí při sebězích což
jsem bral jako morální vzpruhu nasadil jsem kompresky zpět, které mě držely
stehna pohromadě, prasklé stehy, které vydrželi po zašití tak možná 5 km, už
nekrvácely, jen koleno pořád
zapeklitě a tupě bolelo při každém stoupání. Závod
se pro mě stal soubojem se svou vlastní hlavou, s tou hlavou, která vzdala na
můj vkus docela dost závodů. Do kontroly na 33 km to bylo více méně pořád z kopce,
po technických cestičkách nebo pěkných lesních cestách, kdy jediná záludnost
byla v úhlu klesání a mohla některým závodníkům vystavit stopku, třeba
kvůli úponům v koleni. Mě to jelo dolů docela samo, bolest jsem se snažil
vytěsnit mp3jkou se skvělým plejlistem. A když, na mě šli chmury, dokonale je
zahnal asi to byl snad školní výlet, který mohutně povzbuzoval a mě se skoro
drali slzy po druhé a ne naposled ten den do očí. Probíhám kontrolu, doplňuju
jen vodu, požeru pár čokolád a valím dál, kdybych věděl co mě čeká, tak se na
to vyseru a nikam už se neženu. V čase 4 hodin a 21 minut opouštím
občerstvovačku na 268 pozici, celou dobu jsem neměl ponětí na kterém místě
vlastně jsem, kvůli zranění jsem se stále bál že asi v poslední stovce,
chvílema to tak i vypadalo, když mě předbíhaly davy lidí. Další checkpoint byl
naplánovaný na 42 kilometr na všem dobře známé místo Lago Misurina, odkud vede
všemi cyklisty z Giro d Italia obávana serpentina na chatu Auronzo pod TreCime, kam jsme se, ale kvůli změně plánu neměli dnes všichni podívat, podívali
se tam jen dva a to hned největší Esa závodu Wolf Mike a Mike Foote, Wolfovy se
ještě podařilo nadlidským výkonem ztrátu dohnat a skončit celkově druhý za
francouzem Sebastianem Spehlerem, který mimochodem umí silniční desítku za 30
minut. Když už jsem u toho Sebastian vyhrál v čase 7:39:35. Můj příběh,
ale nepokračoval zrovna jako u výše
zmiňovaných, ale zcela mě pohltila osobní
krize, při stoupání k jezeru Misurina, každým krokem jsem chtěl bolestí a
špatnou náladou umřít, a vykašlat se na nějaké trapné závody. Ztrácel jsem
těžce seběhnuté příčky, a klesal pořadím stejně rychle, jako mě opouštěla
vidina dokončeného závodu. Kilometry se táhly neskutečně pomalu, až najednou
kde nic tu nic jsem spatřil na batohu závodníka přede mnou českou vlaječku, no
to bylo úplně boží, myslím, že to byl Jarda Krameš s číslem 455, tímto bych
mu chtěl poděkovat, že mě svou příjemnou společností vlastně vytáhl až k jezeru.
Kde už na mě čekala polévka a rozhovor s Taťkou, který mi už párkrát
dokázal pomoct jak motivační hlas na telefonu. Po dvou třech minutách jsem
věděl, že chci pokračovat a že chci znovu závodit. V táhlé krizi jsem se
propadl na 350 místo, Misurinu jsem opouštěl v čase 6 hodin a 31 minut a v nohách
jsem měl již jeden maratón a teď mě ještě čekal jeden o krapet delší. Mozek mi
začal fungovat jako stroj, nevnímal jsem již negativní situaci, přepl jsem a
utíkal jsem nádherným kaňonem směr Cimabanche na 57 km tratě. Profil tratě
vyhovoval mému zranění a rozložení sil, trať vedla technickýma úsekama, kdy
nebyl čas myslet na bolest, ale bylo důležité se nevymlátit a nespadnou sto
metrů do propasti, která mi když to šlo brala dech svou krásou. Na tech 15 km,
jsem stačil předběhnout 42 závodníků, což mi samo osobě vlévalo novou psychickou
sílu, úsek jsem zvládl za silničních tragických, ale horských pro mě
exelentních hodinku 55 minut. A jen co
jsem prolétl checkopintem na 57 km jsem
si to pelášil na na kilometr 80tý u jezera Ghedina, do cesty se nám
postavilo
sedlo ve výšce přesahující 2000 metrů nad mořem, stoupání bylo úmorné a když už
to vypadalo, že skončí, tak ještě přitvrdilo a poslední 4 km na vrchol bylo pro
mě opravdovým utrpením, které ale bylo vykoupeno přátelskou partičkou Italských
horských záchranářů, kteří měli vybavenou občerstvovačku redbulama pivem či
kolou, které mi dohromady spravili trošku rozhozený žaludek. S díky a
ujištěním, že na další velkou občerstvovačku to už je jen kousek, jsem se
pustil zase z kopce šupem k dalším ukrojeným kilometrům. Trochu mě
tou dobou začali brát křeče, ale jak na potvoru jsem zjistil, že už nemám žádné
Mágo, a ani nikdo ze “stánkařů“ jej také nemá, proto jsem bral
za vděk i nabízenou sůl, která světe div se zabrala výborně a já mohl
pokračovat ve své osobní stíhací jízdě.
Na Ghedinu jsem dorazil na 307 pozici
po 80 kilometrech, do cíle zbývalo, už jen posledních 5 km a na cestě byl
poslední výšplh do sedla s 500 metry převýšení a pak už jen travezr ze
začátku dne a pak dlouhý seběh, až do Cortiny. V tu dobu jsem utvořil dvojici
s italošem Fabiem Chiavarolim, kde jsme si nedali nic zadarmo, udělali jsme
si závěrečné dostihy se vším všudy, snažil jsem se Fábiovi nastoupit v seběhu
tempo šlo řádně kolem 4 minut na kilometr, každým dopadem boty na zem jsem se
bál, že se mi zlomí noha, protože už jsem neměl moc sil nazbyt, Fábio se mě
držel jako klíště, takže mi nezbývalo moc prostoru jak ho udolat, tak jsem
prostě vypnul brzdy a pustil to dolů kopce na plnej plyn ať to dopadne jak to
dopadne, někde v těch chvílích jsem minul Zdeňka OTTU, tímto ho zdravím. A
se zavěšeným Talošem, jsme seběhli až na Cortinskou asfaltku, která nás má
dovést, až do cíle, jenže ona nás vlastně chtěla zaříznout, dostali jsme oba dva
takové křeče, že jsme vypadali jak dva závodící tučnáci, což me při své
tragikomičnosti dost rozesmálo. Kreče po sto metrech asfaltu ustoupili a já
zase mohl běžet jenže Fábio taky, v tu chvíli jsem si vzpomněl na
finišujícího Japončíka na Maratonu v Tokiu, zatl jsem všechny plomby v puse
a doběhl za potlesku a fandění fanoušků až na Cortinské náměstí, kde se
ukončila strastiplná 85 kilometrová pouť, mého osobního utrpení, které ale skončilo naprostou euforií a nepopsatelným pocitem, že jsem zvládl odpojit tu
část mozku, která mě dusila a bránila mi dokončovat podobné závody. Čas se
zastavil na 12:43:37 pro mě v tu chvíli užasných, před závodem naprosto
tragických číslech. V cíli mě vítal Tomáš Sikora, kterej vyfinishoval o
minutu a 11 sekund přede mnou, a to jsem o něm od té mé patálie s kolenem ani
jednou v závodě nezavadil. Pogratulovali jsme si a ja vnitřně břečel jako
malé, ale náramně šťastné dítě. Vyfasovali jsme vesty finisherů, proběhlo
setkání se zbytkem výpravy, Ada Ondruchů, závod pro velké žaludeční potíže
nedokončil, tak třeba příště a Palonc takz s velkýma problémama s trávením, ale dokončil jako druhý z čechů, první dokončil Roman OTTA v čase 10 hodin a 46 minut. Tímto bych chtěl poděkovat všem co se o mě tak
hezky postarali a všem dobrovolníkům a fanouškům na trati za jejich úsměvy a
slova povzbuzení a také zdravotníkům, že mě pustili zpět do závodu.
O cestě domů, už
se rozepisovat nebudu..třeba příště, protože normálně cesta trvá kolem 8 hodin
sakumprdum, ale asi jsem někoho naštval, že mi cesta kvůli zrušenému letu
trvala 25 hodin. Teď , už sedím v kanclu a mám dalších milijón pocitů,
které si už ale nechám pro sebe, a obdivuju TY z vás, kteří jste to dočetli až
sem...takový ultračtení.
Záznam z GARMINU (pro zobrazeni v metrech, klikněte vpravo nahoře na garminovských stránkách)
Tabi neboli Tabesha, je moje bežecká svěřenkyně. Je to
ženská z Jamajky a tímto spojením nás dvou se ze mě de facto stal trenér.
Zní to, až neuvěřitelně, ale důvod je daleko prozaičtější. A může se to stát
každému z vás.
V Článku, kde jsem popisoval, kde trénuju jsem na konci
zmínil i atletický ovál, kde započala profesionální kariéra dvojnásobného
olympionika Mo Faraha. No a na tom samém ovále, kde pravidelně chodím trénovat,
jsem potkal i Tabi. Ze začátku jsem ji míjel jako všechny ostatní spolusdíleče
osmi drah ze zánovního tartanu. Mezi mé spoluběžce patří od ženy oděné do
sportovní burky, či vymakaní hráči rugby, až po klábosící obsluhu call center
z indického poloostrova. No a mezi všemi těmito, na české poměry,
zvláštními sportovci, byla i Tabi se svými 120 kg živé váhy. Zaujala mě svou
urputností a věčnému klábosení do handsfree.
Jeden čtvrtek, jako vždycky bylo poměrně špatné počasí a na
oválu jsem byl jen já a ona. No netrvalo dlouho a oslovil jsem ji, jak se ji
daří a že jsem si všiml, jak na sobě maká a zajímal mě důvod. Dali jsme se do
dlouhého hovoru, ze kterého vyplynulo, že Tabi se rozhodla udělat něco se svou nadváhou,
kterou nabrala po porodu svých dvou dětí. Už mám něco odběhaného a sice nejsem žádný erudovaný trenér, ale
nabídl jsem ji pomoc. Tabi totiž bojovala v poslední době hlavně se svou
vlastní motivací. O tom co dělá po své pracovní době neřekla dokonce ani svému
manželovi ani kamarádkám. Vždy, když se jí ptaly, co dělá, měla nachystanou
nějakou výhovorku, jako je nakupování či nějaká jiná činnost, jen né prozradit,
že na sobě maká. Byla strašně ráda, že se může někomu svěřit se svými pocity a
já zas byl rád, že můžu procvičit angličtinu s jamajským přízvukem, člověk
nikdy neví, kdy se mu může hodit. Pro začátek jsem ji poradil ať zvolní tempo,
snažila se totiž za každou cenu běhat, a na to ještě její tělo nebylo
připraveno, proto pravidelně chodí na ovál chodit, aby začala pořádně spalovat
tuky a nebudovala si zbytečně svalovou hmotu, tyhle rady jsem odkoukal od
profíka a další rady ohledně pití a stravovaní taktéž a na něco mi pomohl
strejda gůgl. motivaci, kdy mi
vždy radostně sděluje její pocity z tréninku a další úspěchy. A já jsem rád, že taky mám vlasně prvního
pravidelného parťáka a i když jen jeden den v týdnu, určitě to stojí za to!
Přeju Vám štěstí na lidi kolem, tak jako mám já …
Každá rada dobrá, no a světe div se Tabi je teď na 105 kg, cvičí
pravidelně i v práci, pokud to jde. Chůzi, už prokládá i joggem, snaží se
pít, protože pila při své váze jen žalostných půl litru vody, a to ještě
slazené. Tímto dnešním blogem jsem nechtěl rozdávat rady co dělat jak trénovat
či cvičit, ale ukázat na to, že je někdy fajn, si všimnou ve svém okolí
osamoceného běžce a prohodit s ním třeba pár slov. Člověk nikdy neví, kam
se těch prvních pět krátkých větiček může vyvinout. Třeba k Tabeshiným 15
kilům a novému běžeckému přátelství, ale také samozřejmě může zůstat jen u prostého pozdravu, který mě od běžce vždy potěší, protože v poslední době už není samozřejmot, že si běžci navzájem pokynou, když se míjejí. Masovost utlačuje běžeckou pospolitost.
Tabi se teď sice dvakrát po sobě nedostavila, ale já pořád
doufám, že to je jen chřipka, ale pro případ, že ne, mám vyhlídlé další adepty,
jejichž anglický přízvuk mě zajímá J
Cesta z práce a do práce je určitě prima, jak jsem již
psal v tomto článku, ale jako taková můj tréninkový plán určitě nespasí.
Když jsem se přistěhoval do Londýna, byl jsem úplně v prdeli z toho,
že tu není široko daleko nějaký kopec. Kousek od baráku, je bývalé vojenské
letiště používané za první a druhé světové války RAFem, které je teď
rekultivováno a předěláno na multifunkční hřiště, na ragby a fotbal, plus pro
letecké modeláře. První měsíc jsem kroužil jen kolem něj, pak jsem zjistil, že
když uhnu trošičku do takového zvláštního lesa, tak tam je i řeka a asi 3
metrový zhup, byl jsem u vytržení a běhával jej pořád dokola, tuto rutinu mi
zpestřovali, vlastně i doteď zpestřují všudy přítomní papoušci. Jak se sem
dostali se mě neptejte :-D prostě tady jsou.
Postupem času, už jsem tak hotovej z toho zhupu nebyl,
a bylo načase vydat se i „za“ barák, do neznáma, tam kam jsem, kdysi dávno
potřeboval svolení rodičů, tam kde na mě jako urban běžce čeká dobrodružství
netrvalo dlouho a našel jsem TO co jsem hledal, našel jsem Crane park, takovou
ultranudli v městské zástavbě, oázu klidu uprostřed velkoměsta. Crane park
je přírodní rezervace kolem potoka Crane, po kterém byl pojmenován. Nachází se
v něm i střelecká věž, kde se gravitací za královny Victorie, vyráběli náboje,
když bylo nábojů dost tak kluci šikovní založili domky na barvení bavlny, při které se spotřebovávalo velké množství vody. V té
době byl Crane, nejvíce znečištěnou řekou v království, od té doby, ale už
odteklo kupa vody a potok se proměnil v živoucí místo, plné lidí zvířat a
souložících párů J
jo i ty jsem tady potkal.
Moje pravidelná trasa mívala 10 km, byl to takový příjemný
houpavý trail, který tvořil okruh a já si ho mohl kroužit ruznýma způsobama, až
do zblbnutí světa. Co čert nechtěl a já si náramně přál, překonal jsem strach z jednoho
temného říčního tunelu, a po proběhnutí na druhou stranou Alenčinou norou jsem
se dostal do další skvělé navazující oblastí rezervace Heathrow, kde když běhám
chrochtám blahem, a nebo nadávám do kokotů, když vletím do kopřiv. Při
propojení těchto dvou oblastí jsem schopný uploadovat do garminconnectu v klídku
25km okruh, kde se nemám šanci ani na minutu nudit.
Také mám přesně 860 m od dveří atletický ovál, kde začínal s tréninkem
Mo Farah. Dnes jsem kopíroval jeho lajnu nambr trý v úplně novejch Saucony
Kilkenny XC4 tretry na orientační běh. Se čtyřmi vyměnitelnými hroty. Jo a lehčí
botu jsem snad na nohách neměl a to počítám i mé oblíbené V5Fka. Dal jsme jim
zabrat bez ponožek v intervalovém tréninku 7 x 150 m s minutovým výklusem.
Tartanový povrch, protivítr. No byla to dneska pecka, doufám že taky sem tam
máte možnost vyběhnout i na ten Ovál, a užít si levou zatáčku. Jak se vám
trénuje v těch pařácích co je teď v ČR, slyšel jsem že je to nejlepší
doba na trénink pro Badwater ultramarahon…
V České republice je pro
mnohé vrchol sezóny pád vlády, nebo Beskydská sedmička pro páry či Pražská stovka
v jednotlivcích (nebo si dosaďte jakkýkoliv váš oblibéný závod) pak asi
kdo žere Kiliána sní o účasti na UTMB pro neznalé UltraTrail du Mont Blanc.
Kdežto fajnšmekři z celého světa upírali své zraky do západního cípu Velké
Británie, kde se nachází Wales a jeho hory. Hory to nejsou nadmořskou výškou
nějak významné samotná nejvyšší hora Snowdon v pohoří Snowdonia nedosahuje
výšky ani Lysé hory jen 1085 m.n.m. Co ,ale činí Wels tak přitažlivým pro
pořádaní „nejtěžšího vícedenního ultra na světě" jsou jeho převýšení, protože ten
kilometr je poctivě od mořské hladiny. V roce 1992 se konal první ročník,
kam byly pozvání nejlepší ultraběžci své doby. S traťí dlouhou 300 km s úctihodným
17 000 převýšením mají závodníci pět soutěžních dní. Trase není pevně daná
jen vrcholy, ale průběžnými kontrolními stanovištěmi.
1.den
52 km, převýšení 4468 m
2.den
53 km, převýšení 3719 m
3.den
64 km, převýšení 3772 m
4.den
66 km, převýšení 2453 m
5.den
64 km, převýšení 2092 m
Teprve druhý ročník se konal v roce
2012, kde se na start postavili i vítězové prvního ročníku. Na vítěže, čeká
putovní „pohár“ draka, jehož záda představují hřeben velškých hor. Z roku 1992
se na youtubu objevilo Dragon back 1992 video, které zachycuje tehdejší pionýrskou atmosféru
ultratrailových závodů.
Ohlednutí za rokem 2012
představuje nejnovější dokument o tomto závodu a za drobný poplatek je ke
shlédnutí také online, já na to koukal a vážně to stojí za to. Minimálně se
koukněte na ten první ročník. Další ročník je plánován, kvůli své náročnosti na
červen v roce 2015. Takže moře času na přípravu a na odkládání pěnež na
startovné, které není nejlevnější a šlo by za něj pořídit skoro 10 párů
salamonních žehliček J.
Máš i Ty nějaký zajímavý tip? Poděl se v diskuzi.
Někde, tuším, že kolem vánoc jsem se dověděl o
tomhle krásném závodě v Italských Dolomitech, který startuje v malebném
městečku Cortina de Ampezzo. Po prokoučované Pražské stovce, neslavném LH24,
kde jsem více proležel než prochodil, jsem potřeboval symbolické ukončení první
poloviny roku 2013. Proto jsem neváhal a vysolil nějaké to Éčko na startovné,
abych si to třeba ještě nerozmyslel. Tak se stalo, že jsem dostal přiděleno
startovní číslo 733, což je pecka, protože obsahuje mé magické trojky, dokonce
dvě takže asi můžu myslet i na bednu, neasi ;-)
Pátek nás vítá zamračeným,
ale už nepršícím zakaboněnem. Jde si, do centra města pro registrační tašku.
Registrace probíhá v pohodě všichni jsme prošli i povinnou kontrolou vybavení.
Všichni jsou moc milí, a už mi ani nevadí, že skoro nikdo z řad dobrovolníků
neumí anglicky, ale rukama nohama se domluvíme a stíháme to doprovodit i pár úsměvy, jinak už soustředěných myslí na večerní start. V šest večer je
naplánovaný brífink, kde se dovíme, na kterých občerstvovačkách se bude
rozlévat víno, či čepovat pivo, aspoň já to tak beru. A rychle jdu tedy zpět do
kempu, si ještě schrupnout do stanu, převléct se do závodního, strávit povinnou
půlhodinku na záchodě a probrat závodní strategii s kolegy. V kempu se
potkávám s Pájou Paloncým, který mi předává hole a zároveň ještě pořešíme
jeho porouchané auto a pak už nic, jen přesun na brífik a absolutní
rozčarování. Na brífinku jsme už vyfintění na očekávaný start v 23:00, ale
místo toho nám organizátoři vysvětlují, že start byl přesunut na sobotní osmou
hodinu ranní a trať byla zkrácena na 85 km a 3720 m+. No dokážete si
představit, že by to Uher či Čihák, kvůli 30 centimetrům čerstvého prašanu
udělali? J Navíc při východu z haly se na nás
směje sluníčko a okolní nádherné kopce jako jsou Tofany či Monte Cristalo. No
nic, jsem nasranej jak prase a ani nemám chuť jít na předzávodní pasta party,
opouštím Ikstrejláky a šinu si to do kempu, kde budu používat strašně sprosté
výrazy, aspoň tak nějak si to představuju. Ale co čert nechtěl volám si ještě s Paloncem a nechávám se ukecat
teda na pasta party. Dám pifko a nakonec celou situaci nějak akceptuju a je mi
veseleji, je mi veseleji až tak že jdu ještě do vedlejšího kempu na pokec s P
a A, kde při dobrém pokecu a líčení všemožných zážitků stáhneme sedmičku
výborného červeného vína a abychom doplnili i ionty tak neodmítám ani Svijany.
No, do stanu si to šinu pěkně nakalenej, tk ale co neasi..šak ten zitřek bude
krátkej závod, tak co bych se omezoval. Pche. 
Na Ghedinu jsem dorazil na 307 pozici
po 80 kilometrech, do cíle zbývalo, už jen posledních 5 km a na cestě byl
poslední výšplh do sedla s 500 metry převýšení a pak už jen travezr ze
začátku dne a pak dlouhý seběh, až do Cortiny. V tu dobu jsem utvořil dvojici
s italošem Fabiem Chiavarolim, kde jsme si nedali nic zadarmo, udělali jsme
si závěrečné dostihy se vším všudy, snažil jsem se Fábiovi nastoupit v seběhu
tempo šlo řádně kolem 4 minut na kilometr, každým dopadem boty na zem jsem se
bál, že se mi zlomí noha, protože už jsem neměl moc sil nazbyt, Fábio se mě
držel jako klíště, takže mi nezbývalo moc prostoru jak ho udolat, tak jsem
prostě vypnul brzdy a pustil to dolů kopce na plnej plyn ať to dopadne jak to
dopadne, někde v těch chvílích jsem minul Zdeňka OTTU, tímto ho zdravím. A
se zavěšeným Talošem, jsme seběhli až na Cortinskou asfaltku, která nás má
dovést, až do cíle, jenže ona nás vlastně chtěla zaříznout, dostali jsme oba dva
takové křeče, že jsme vypadali jak dva závodící tučnáci, což me při své
tragikomičnosti dost rozesmálo. Kreče po sto metrech asfaltu ustoupili a já
zase mohl běžet jenže Fábio taky, v tu chvíli jsem si vzpomněl na
finišujícího Japončíka na Maratonu v Tokiu, zatl jsem všechny plomby v puse
a doběhl za potlesku a fandění fanoušků až na Cortinské náměstí, kde se
ukončila strastiplná 85 kilometrová pouť, mého osobního utrpení, které ale skončilo naprostou euforií a nepopsatelným pocitem, že jsem zvládl odpojit tu
část mozku, která mě dusila a bránila mi dokončovat podobné závody. Čas se
zastavil na 12:43:37 pro mě v tu chvíli užasných, před závodem naprosto
tragických číslech. V cíli mě vítal Tomáš Sikora, kterej vyfinishoval o
minutu a 11 sekund přede mnou, a to jsem o něm od té mé patálie s kolenem ani
jednou v závodě nezavadil. Pogratulovali jsme si a ja vnitřně břečel jako
malé, ale náramně šťastné dítě. Vyfasovali jsme vesty finisherů, proběhlo
setkání se zbytkem výpravy, Ada Ondruchů, závod pro velké žaludeční potíže
nedokončil, tak třeba příště a Palonc takz s velkýma problémama s trávením, ale dokončil jako druhý z čechů, první dokončil Roman OTTA v čase 10 hodin a 46 minut. Tímto bych chtěl poděkovat všem co se o mě tak
hezky postarali a všem dobrovolníkům a fanouškům na trati za jejich úsměvy a
slova povzbuzení a také zdravotníkům, že mě pustili zpět do závodu.
Cesta z práce a do práce je určitě prima, jak jsem již
psal v tomto článku, ale jako taková můj tréninkový plán určitě nespasí.
Když jsem se přistěhoval do Londýna, byl jsem úplně v prdeli z toho,
že tu není široko daleko nějaký kopec. Kousek od baráku, je bývalé vojenské
letiště používané za první a druhé světové války RAFem, které je teď
rekultivováno a předěláno na multifunkční hřiště, na ragby a fotbal, plus pro
letecké modeláře. První měsíc jsem kroužil jen kolem něj, pak jsem zjistil, že
když uhnu trošičku do takového zvláštního lesa, tak tam je i řeka a asi 3
metrový zhup, byl jsem u vytržení a běhával jej pořád dokola, tuto rutinu mi
zpestřovali, vlastně i doteď zpestřují všudy přítomní papoušci. Jak se sem
dostali se mě neptejte :-D prostě tady jsou.
Postupem času, už jsem tak hotovej z toho zhupu nebyl,
a bylo načase vydat se i „za“ barák, do neznáma, tam kam jsem, kdysi dávno
potřeboval svolení rodičů, tam kde na mě jako urban běžce čeká dobrodružství
netrvalo dlouho a našel jsem TO co jsem hledal, našel jsem Crane park, takovou
ultranudli v městské zástavbě, oázu klidu uprostřed velkoměsta. Crane park
je přírodní rezervace kolem potoka Crane, po kterém byl pojmenován. Nachází se
v něm i střelecká věž, kde se gravitací za královny Victorie, vyráběli náboje,
když bylo nábojů dost tak kluci šikovní založili domky na barvení bavlny, při které se spotřebovávalo velké množství vody. V té
době byl Crane, nejvíce znečištěnou řekou v království, od té doby, ale už
odteklo kupa vody a potok se proměnil v živoucí místo, plné lidí zvířat a
souložících párů J
jo i ty jsem tady potkal. 
Moje pravidelná trasa mívala 10 km, byl to takový příjemný
houpavý trail, který tvořil okruh a já si ho mohl kroužit ruznýma způsobama, až
do zblbnutí světa. Co čert nechtěl a já si náramně přál, překonal jsem strach z jednoho
temného říčního tunelu, a po proběhnutí na druhou stranou Alenčinou norou jsem
se dostal do další skvělé navazující oblastí rezervace Heathrow, kde když běhám
chrochtám blahem, a nebo nadávám do kokotů, když vletím do kopřiv. Při
propojení těchto dvou oblastí jsem schopný uploadovat do garminconnectu v klídku
25km okruh, kde se nemám šanci ani na minutu nudit.
Také mám přesně 860 m od dveří atletický ovál, kde začínal s tréninkem
Mo Farah. Dnes jsem kopíroval jeho lajnu nambr trý v úplně novejch Saucony
Kilkenny XC4 tretry na orientační běh. Se čtyřmi vyměnitelnými hroty. Jo a lehčí
botu jsem snad na nohách neměl a to počítám i mé oblíbené V5Fka. Dal jsme jim
zabrat bez ponožek v intervalovém tréninku 7 x 150 m s minutovým výklusem.
Tartanový povrch, protivítr. No byla to dneska pecka, doufám že taky sem tam
máte možnost vyběhnout i na ten Ovál, a užít si levou zatáčku. Jak se vám
trénuje v těch pařácích co je teď v ČR, slyšel jsem že je to nejlepší
doba na trénink pro Badwater ultramarahon…
Teprve druhý ročník se konal v roce
2012, kde se na start postavili i vítězové prvního ročníku. Na vítěže, čeká
putovní „pohár“ draka, jehož záda představují hřeben velškých hor. Z roku 1992
se na youtubu objevilo Dragon back 1992 video, které zachycuje tehdejší pionýrskou atmosféru
ultratrailových závodů.
Ohlednutí za rokem 2012
představuje nejnovější dokument o tomto závodu a za drobný poplatek je ke
shlédnutí také online, já na to koukal a vážně to stojí za to. Minimálně se
koukněte na ten první ročník. Další ročník je plánován, kvůli své náročnosti na
červen v roce 2015. Takže moře času na přípravu a na odkládání pěnež na
startovné, které není nejlevnější a šlo by za něj pořídit skoro 10 párů
salamonních žehliček J.
Máš i Ty nějaký zajímavý tip? Poděl se v diskuzi.