The North Face Lavaredo Ultra Trail

Někde, tuším, že kolem vánoc jsem se dověděl o tomhle krásném závodě v Italských Dolomitech, který startuje v malebném městečku Cortina de Ampezzo. Po prokoučované Pražské stovce, neslavném LH24, kde jsem více proležel než prochodil, jsem potřeboval symbolické ukončení první poloviny roku 2013. Proto jsem neváhal a vysolil nějaké to Éčko na startovné, abych si to třeba ještě nerozmyslel. Tak se stalo, že jsem dostal přiděleno startovní číslo 733, což je pecka, protože obsahuje mé magické trojky, dokonce dvě takže asi můžu myslet i na bednu, neasi ;-)

Dva týdny, před závodem neřeším svou formu tu mám samozřejmě

skvělou viz. South down maratón, ale mám vůbec problém se dostat na start závodu. Letenky mám sice koupené do Benátek, ale domluvit se s autobusovým přepravcem Cortina Express mi dal zabrat asi měsíc a půl, ale nakonec to klaplo ke všem těm penězům jsem ještě vyplázl 50 Éček. Jsem nervozní, že bude bus vykoupený, přece jen se na start chce postavit 750 lidí, v hlavní kategorii na 118 km a 5740 + metrů převýšení. Kontaktuju X-trailovskou bandu z Orlové a zjiťuju, že se závodu budou účastnit i taková esa jako je Áda Ondruch, co vyhrál minulej rok SwissAlpin race, a také klasik Tom Síkora, no a z dalších ještě AR stálice české scény Pavel Paloncý. LUT2013 má dvě kategorie hlavní ultratrail a kratší Cortina trail 46km a 2520 m+. Kde startoval sympaťák Tom Vondráček s bručounem Fílou Moocem, oba dva se s tratí poprali moc dobře.

Den před odjezdem panikařím, protože neustále sleduju zprávy z místa konaní závodů a na horách ve výšce 1800+ nasněžilo, a to jako prase. No do hajzlu, dyť já nemám univerzálky boty do takového terénu, všechny mám úzce specializované a přece tam nepoběžím ve Spajkách, když si odprasím nohy v nižších polohách, proto mi intuice radí vzít na výlet Brooks Cascadia 8mičkovej model, jsou to boty do nepohody a kluci se poučili z chyb 7kové verze, a udělali botu dostatečně univerzální zvládnout mokré seběhy, sníh, šotolinu a to vše jako v peřince, za cenu trošku vyšší váhy než jsem zvyklej od řady Pure. Když, už jsem v obchodě šáhnu ještě po Quoďackejch kompreskách na stehna od Compressportu. Z práce si beru volno na čtvrtek a pátek, to abych zvládl aklimatizaci a nestresoval se jak třeba na B7 kdy jsem doletěl 2 hodiny před startem do Brna a pak docela byly sprinty se dostat do Třince a zůstat v supercool náladě a neunavený na závod.

Tak hele přeskakuju nudné cestování Londýn – Benátky – Cortina – Kemp, všechno klaplo jak mělo, v 20:00 mě vítá uchcaná Cortina, chčije tak moc, že volám na pomoc kluky šikovné Orlovské. Se všema i s holkama podporovatelnýma se vítám, padne i nějaký ten panák, ale hlava už je mimo kemp v kopcích kolem Cortiny a přemýšlím jakým voskem natřu podrážky bot, protože vydatně sněží na horách a celou noc v údolí. Jdem spát všichni brzo, já sem si ustlal ve stanu u Toma, tak aby taky ne když máme startovní čísla jak dvojčata 732&733. Celou noc buší do stanu neustálé proudy vody, a tak hodím rychlou modlidbitchku.

Pátek nás vítá zamračeným, ale už nepršícím zakaboněnem. Jde si, do centra města pro registrační tašku. Registrace probíhá v pohodě všichni jsme prošli i povinnou kontrolou vybavení. Všichni jsou moc milí, a už mi ani nevadí, že skoro nikdo z řad dobrovolníků neumí anglicky, ale rukama nohama se domluvíme a stíháme to doprovodit i pár úsměvy, jinak už soustředěných myslí na večerní start. V šest večer je naplánovaný brífink, kde se dovíme, na kterých občerstvovačkách se bude rozlévat víno, či čepovat pivo, aspoň já to tak beru. A rychle jdu tedy zpět do kempu, si ještě schrupnout do stanu, převléct se do závodního, strávit povinnou půlhodinku na záchodě a probrat závodní strategii s kolegy. V kempu se potkávám s Pájou Paloncým, který mi předává hole a zároveň ještě pořešíme jeho porouchané auto a pak už nic, jen přesun na brífik a absolutní rozčarování. Na brífinku jsme už vyfintění na očekávaný start v 23:00, ale místo toho nám organizátoři vysvětlují, že start byl přesunut na sobotní osmou hodinu ranní a trať byla zkrácena na 85 km a 3720 m+. No dokážete si představit, že by to Uher či Čihák, kvůli 30 centimetrům čerstvého prašanu udělali? J Navíc při východu z haly se na nás směje sluníčko a okolní nádherné kopce jako jsou Tofany či Monte Cristalo. No nic, jsem nasranej jak prase a ani nemám chuť jít na předzávodní pasta party, opouštím Ikstrejláky a šinu si to do kempu, kde budu používat strašně sprosté výrazy, aspoň tak nějak si to představuju. Ale co čert nechtěl volám si ještě s Paloncem a nechávám se ukecat teda na pasta party. Dám pifko a nakonec celou situaci nějak akceptuju a je mi veseleji, je mi veseleji až tak že jdu ještě do vedlejšího kempu na pokec s P a A, kde při dobrém pokecu a líčení všemožných zážitků stáhneme sedmičku výborného červeného vína a abychom doplnili i ionty tak neodmítám ani Svijany. No, do stanu si to šinu pěkně nakalenej, tk ale co neasi..šak ten zitřek bude krátkej závod, tak co bych se omezoval. Pche.

Budíček mi zvoní v šest. Protahuju se, ani nejsem moc zničenej. Oblékání jsem řešit nemusel, protože jsem dokonale vovazelínovanej usnul v závodním, tudíž mi to ušetřilo nějaký ten čas na hygienu. Ráno mrzlo, ale obloha byla jako vymetená, což slibovalo úžasný závod.

Osmička se blížila kvapem, už stojím ve špalíru závodníků, poslední fotky, úsměv vystřídal, upřenej pohled do blba a na ostatní blby, jako jsem já. Mám rád tyhle lidi. 3 minutky do startu, už to všechno vře, pořadatelé pouští emocionální hudbu, skoro brečím, jsem na měkko, a prásk úderem kostelního zvonu, tradá vzhůru do kopců. První kilometry běžím nepřepalovaným tempem někde kolem těch 5:30, no mrskl jsem tam i jeden za 4:48, ale to jen abych se nedostal do tlačenice při prvním stoupání. Do kopce jsem si ve své strategii zvolil, že nebudu se snažit o běh, je to prostě strašně neefektivní a člověku to vůbec nepomůže, když zrovna nejste Kilián, či vítěz minulého ročníku Seb Šaňó J prví kopec má převýšení 600 m na 3 kilometrech, pole se rozmělňuje poměrně záhy a podrcholový traverz, už běžím pěkně rozehřátej v tempu kolech 4:30 m/km. Držím se pěkně a cítím se skvěle, traverzík končí a je tu prudkej cikcak dolů, mám pocit, že můžu všechno, předbíhám jednoho závodníka za druhým a pak PRAAASK, do piče rozjebal jsem se o odlítlej šutr natáhl jsem se jak superman a hlavou

mi běželo, tak a je to v hajzlu, závod pro mě skončil na 11 kilometru, koukám na ruce, rozedřené do krve ale jde to, koukám na koleno, krve jako z prasete, jsem trosku v šoku, celé to proběhlo asi během 4 sekund, se zvedám a běžím dále a až o dalších cca 350 výškových metrů dolů na prašnou cestu, kde jsem se zastavil a zkoumal blíže své zranění, no vypadalo to dost špatně, díra jak tunel blanka, a vyhlídky na pokračování v závodě skoro žádné. Stáhl jsem z nohou kompresky, aby se mi ta krev nevytlačovala z ran ještě více, aspoň jsem si myslel, že ten tlak zvyšuje krvácení. Polil jsem to vodou a pokračoval dál s nadějí, že to nějak půjde. Doběhl, nebo spíš dopajdal jsem na cca 16 km, kde byla přistavená sanitka a tam se mě ujali a zašili mi ránu čtyřmi stehy. Byly strašně šikovní, celá operace nezabrala víc jak 20 minut, podepsal jsem jim tam jakýsi bianco šek, že jako jsem byl ošetřený. S Grácii na rtech, jim děkuji, a snažím se zapojit zpět do závodu. Mezitím mě dobíha Tomáš Sikora, a nějak se možná ani nediví, že sem zase něco podělal, když už to není přepálenéj start, tak to klidně taky mohla být zapíchlá hůlka v

 noze, no a dnes to kupodivu bylo rozpárané koleno. Snažím se držet Toma, ale koleno se začíná hlásit a otékat, a já nestačím, nestačím ani na prdelaté paní a přichází krize, zastavuju a nevím jestli mám brečet nebo si jen sednout do škarpy a nechat se jen unášet krásama okolních vrcholů. No, ale jak to bývá do cíle mě okolní krásy nedonesou, a já zas budu za vola, že jsem chtěl nějaký závod, kde se dobře i umístím, a já jsem teď v takových sračkách, že jej ani nedokončím, byl jsem na sebe strašně nasranej, byla mi zima a zase mě předběhl závodník co by mohl být klidně mým dědou. To mě nějak začalo všechno štvát že jsem se zvedl a pokračoval na první velkou kontrolu na 33 kilometr, ještě před tou kontrolou jsem vystoupal na sedlo u lanovky na Monte Crystalo, kde nevím co se stalo mi jeblo v hlavě a celou cestu dolů jsem utíkal až na Passo tre Croci, a dále zjistil jsem že mě to koleno nebolí při sebězích což jsem bral jako morální vzpruhu nasadil jsem kompresky zpět, které mě držely stehna pohromadě, prasklé stehy, které vydrželi po zašití tak možná 5 km, už nekrvácely, jen koleno pořád

zapeklitě a tupě bolelo při každém stoupání. Závod se pro mě stal soubojem se svou vlastní hlavou, s tou hlavou, která vzdala na můj vkus docela dost závodů. Do kontroly na 33 km to bylo více méně pořád z kopce, po technických cestičkách nebo pěkných lesních cestách, kdy jediná záludnost byla v úhlu klesání a mohla některým závodníkům vystavit stopku, třeba kvůli úponům v koleni. Mě to jelo dolů docela samo, bolest jsem se snažil vytěsnit mp3jkou se skvělým plejlistem. A když, na mě šli chmury, dokonale je zahnal asi to byl snad školní výlet, který mohutně povzbuzoval a mě se skoro drali slzy po druhé a ne naposled ten den do očí. Probíhám kontrolu, doplňuju jen vodu, požeru pár čokolád a valím dál, kdybych věděl co mě čeká, tak se na to vyseru a nikam už se neženu. V čase 4 hodin a 21 minut opouštím občerstvovačku na 268 pozici, celou dobu jsem neměl ponětí na kterém místě vlastně jsem, kvůli zranění jsem se stále bál že asi v poslední stovce, chvílema to tak i vypadalo, když mě předbíhaly davy lidí. Další checkpoint byl naplánovaný na 42 kilometr na všem dobře známé místo Lago Misurina, odkud vede všemi cyklisty z Giro d Italia obávana serpentina na chatu Auronzo pod TreCime, kam jsme se, ale kvůli změně plánu neměli dnes všichni podívat, podívali se tam jen dva a to hned největší Esa závodu Wolf Mike a Mike Foote, Wolfovy se ještě podařilo nadlidským výkonem ztrátu dohnat a skončit celkově druhý za francouzem Sebastianem Spehlerem, který mimochodem umí silniční desítku za 30 minut. Když už jsem u toho Sebastian vyhrál v čase 7:39:35. Můj příběh, ale nepokračoval zrovna jako u výše

zmiňovaných, ale zcela mě pohltila osobní krize, při stoupání k jezeru Misurina, každým krokem jsem chtěl bolestí a špatnou náladou umřít, a vykašlat se na nějaké trapné závody. Ztrácel jsem těžce seběhnuté příčky, a klesal pořadím stejně rychle, jako mě opouštěla vidina dokončeného závodu. Kilometry se táhly neskutečně pomalu, až najednou kde nic tu nic jsem spatřil na batohu závodníka přede mnou českou vlaječku, no to bylo úplně boží, myslím, že to byl Jarda Krameš s číslem 455, tímto bych mu chtěl poděkovat, že mě svou příjemnou společností vlastně vytáhl až k jezeru. Kde už na mě čekala polévka a rozhovor s Taťkou, který mi už párkrát dokázal pomoct jak motivační hlas na telefonu. Po dvou třech minutách jsem věděl, že chci pokračovat a že chci znovu závodit. V táhlé krizi jsem se propadl na 350 místo, Misurinu jsem opouštěl v čase 6 hodin a 31 minut a v nohách jsem měl již jeden maratón a teď mě ještě čekal jeden o krapet delší. Mozek mi začal fungovat jako stroj, nevnímal jsem již negativní situaci, přepl jsem a utíkal jsem nádherným kaňonem směr Cimabanche na 57 km tratě. Profil tratě vyhovoval mému zranění a rozložení sil, trať vedla technickýma úsekama, kdy nebyl čas myslet na bolest, ale bylo důležité se nevymlátit a nespadnou sto metrů do propasti, která mi když to šlo brala dech svou krásou. Na tech 15 km, jsem stačil předběhnout 42 závodníků, což mi samo osobě vlévalo novou psychickou sílu, úsek jsem zvládl za silničních tragických, ale horských pro mě exelentních  hodinku 55 minut. A jen co jsem prolétl checkopintem na 57 km  jsem si to pelášil na na kilometr 80tý u jezera Ghedina, do cesty se nám

postavilo sedlo ve výšce přesahující 2000 metrů nad mořem, stoupání bylo úmorné a když už to vypadalo, že skončí, tak ještě přitvrdilo a poslední 4 km na vrchol bylo pro mě opravdovým utrpením, které ale bylo vykoupeno přátelskou partičkou Italských horských záchranářů, kteří měli vybavenou občerstvovačku redbulama pivem či kolou, které mi dohromady spravili trošku rozhozený žaludek. S díky a ujištěním, že na další velkou občerstvovačku to už je jen kousek, jsem se pustil zase z kopce šupem k dalším ukrojeným kilometrům. Trochu mě tou dobou začali brát křeče, ale jak na potvoru jsem zjistil, že už nemám žádné Mágo, a ani nikdo ze “stánkařů“ jej také nemá, proto jsem bral za vděk i nabízenou sůl, která světe div se zabrala výborně a já mohl pokračovat ve své osobní stíhací jízdě. 

Na Ghedinu jsem dorazil na 307 pozici po 80 kilometrech, do cíle zbývalo, už jen posledních 5 km a na cestě byl poslední výšplh do sedla s 500 metry převýšení a pak už jen travezr ze začátku dne a pak dlouhý seběh, až do Cortiny. V tu dobu jsem utvořil dvojici s italošem Fabiem Chiavarolim, kde jsme si nedali nic zadarmo, udělali jsme si závěrečné dostihy se vším všudy, snažil jsem se Fábiovi nastoupit v seběhu tempo šlo řádně kolem 4 minut na kilometr, každým dopadem boty na zem jsem se bál, že se mi zlomí noha, protože už jsem neměl moc sil nazbyt, Fábio se mě držel jako klíště, takže mi nezbývalo moc prostoru jak ho udolat, tak jsem prostě vypnul brzdy a pustil to dolů kopce na plnej plyn ať to dopadne jak to dopadne, někde v těch chvílích jsem minul Zdeňka OTTU, tímto ho zdravím. A se zavěšeným Talošem, jsme seběhli až na Cortinskou asfaltku, která nás má dovést, až do cíle, jenže ona nás vlastně chtěla zaříznout, dostali jsme oba dva takové křeče, že jsme vypadali jak dva závodící tučnáci, což me při své tragikomičnosti dost rozesmálo. Kreče po sto metrech asfaltu ustoupili a já zase mohl běžet jenže Fábio taky, v tu chvíli jsem si vzpomněl na finišujícího Japončíka na Maratonu v Tokiu, zatl jsem všechny plomby v puse a doběhl za potlesku a fandění fanoušků až na Cortinské náměstí, kde se ukončila strastiplná 85 kilometrová pouť, mého osobního utrpení, které ale skončilo naprostou euforií a nepopsatelným pocitem, že jsem zvládl odpojit tu část mozku, která mě dusila a bránila mi dokončovat podobné závody. Čas se zastavil na 12:43:37 pro mě v tu chvíli užasných, před závodem naprosto tragických číslech. V cíli mě vítal Tomáš Sikora, kterej vyfinishoval o minutu a 11 sekund přede mnou, a to jsem o něm od té mé patálie s kolenem ani jednou v závodě nezavadil. Pogratulovali jsme si a ja vnitřně břečel jako malé, ale náramně šťastné dítě. Vyfasovali jsme vesty finisherů, proběhlo setkání se zbytkem výpravy, Ada Ondruchů, závod pro velké žaludeční potíže nedokončil, tak třeba příště a Palonc takz s velkýma problémama s trávením, ale dokončil jako druhý z čechů, první dokončil Roman OTTA v čase 10 hodin a 46 minut. Tímto bych chtěl poděkovat všem co se o mě tak hezky postarali a všem dobrovolníkům a fanouškům na trati za jejich úsměvy a slova povzbuzení a také zdravotníkům, že mě pustili zpět do závodu.

O cestě domů, už se rozepisovat nebudu..třeba příště, protože normálně cesta trvá kolem 8 hodin sakumprdum, ale asi jsem někoho naštval, že mi cesta kvůli zrušenému letu trvala 25 hodin. Teď , už sedím v kanclu a mám dalších milijón pocitů, které si už ale nechám pro sebe, a obdivuju TY z vás, kteří jste to dočetli až sem...takový ultračtení.

Záznam z GARMINU 
(pro zobrazeni v metrech, klikněte vpravo nahoře na garminovských stránkách)

Konečné celkové pořadí českých účastníků

102. Roman Otta 

130. Pavel Paloncý 

187. Martin Kohut

285. Tomáš Sikora

289. Zbyněk Šimčík

291. Zdeněk Otta

369. Jaroslav Krameš

381. Petr Nejedlý

429. Martina Juda

466. Krystýna Hájková

493. Zbyněk Bajtek

522. Monika Vavrochová

583. Tomáš Bičík

625. Martin Fojtík

Officiální výsledková listina

Split	Time	min/Km	Delta	min/Km	RealTime
Hotel Cristallo	4:21:19	7,55	4:21:19	7,55	4:21:05
Lago Misurina	6:31:49	9,19	2:10:30	14,30	6:31:35
Cimabanche	8:27:24	8,54	1:55:35	7,42	8:27:10
Lago Ghedina	12:18:30	9,13	3:51:06	10,02	12:18:16
Arrivo	12:43:37	8,59	0:25:07	5,01	12:43:23

Stupně vítězů

Více fotek později..znáte to, mé příspěvky jsou živé organismy   :-)

P.S.: Díky Tome, za šunku od kosti!! BODLA!! Byl jsi hotový šéfkuchař, a taky Zbygňovi velké díky za odvozy a prostě všem dík!

P.P.S.: Jo a ty boty naprosto boží, ani jeden otlak či puchýř, moc chválím a doporučuju (nejsem za to placenej nebojte:))