Whitchurch Winter Wind-down 100

cesty jen pro nas

Stale probiha ma transformace z dalkoveho bezce v dalkoveho cyklistu, neni to zas tak tezke, protoze v behani az na par vyjimek moc  nevynikam. Od rijna jsem clenem klubu Dalkovych cyklistu ve svete znamem pod jmenem AUDAX. Je to moc mile spolecenstvi stejnych nadsencu jako jsem ja. Muj prvni oficialni zavod, i kdyz to zavod vlastne neni, neuverejnuje se totiz konecne poradi. Dulezite je jen dokoncit. Anglicky se tomu rika Race to Finish. Pro svuj prvni zarez jsem si vybral Whitchur Winter Wind-down, trasa 107 km dlouha s 1417 nastoupanymi metry. Za symbolicke startovne 5£ (180Kc), jsem obdrzel v den startu Brevet kartu s 3 konrolnimi body. Smyslem zavodu je projet dany okruh a postupne navstivit vsechny CP. Start se konal v malinke vesnicce kousek od Portsmouthu a vedl smerem k vesnicce Whitchurch, kde jsme meli planovanou kontrolu v mistni hospudce.

1000 miles CP1=> CP2

Moje Kona

Updated 11:30, 6.9.2014

...je totiž Roman frajer velkého formátu, který projel půlku světa. Ale to neměnilo nic na faktu, že jsem z CP1 chtěl co nejdříve zmizet. Prohodil jsem pár slov ještě s Martinem, pojedl pár kousků vynikající domácí buchty a valil dál. Směr CP2, dvojka je polovinou trati v Jeseníkách, a to je momentálně setsakra daleko. Slunce pere ostošest a valím si to přes pole směrem Polský Jizerky a Krkonoše, kde když to půjde dobře najdu nějaký palouček a uložím hlavu. Plán je jasný, ale okolnosti se dycky vyvinou nějak jinak. V tomto případě jsem po cca 15 km natrefil na naprosto úžasný penzion Hubert.

1000 miles - Start -> CP1

Tréninkové prostředí v močálech

Aktualizováno 08:23, 01-8-14
Někdy na podzim minulého roku, jsem dostal od kamaráda Zbyňka Táborského informaci o závodu bez zajištění, 1000 miles adventure. Kolo v té době jsem měl asi teprve 3 měsíce, předtím jsem na kole “nikdy” nejezdil, když nepočítám nějakou dobu před víc jak patnácti lety. To jsem drandil Orlovské okolí na modrém kole značky JOKO. Pročetl jsem si pár článků, zkouknul pár videjí na youtube a bylo rozhodnuto. V roce 2014 se chci postavit na start a utkat se s dalšími závodníky na této cca 1700 km dlouhé trati. Registrační proces byl boj sám o sobě. V Anglii máme totiž posunutý čas a ještě navíc jsem měl na návštěvě kamarády z Prahy. Tudíž jsem nemohl sedět u počítače a snažit se zaregistrovat v co nejkratším čase. Tento rok bylo vyprodáno cca do 3 minut od zahájení. Od kamaráda Martina Kratochvíla, dochází smska, že bohužel, ale že nakonec jsem asi až 73tí náhradník. Trošku panika, ale jako bojovník nehážu flintu do žita a snažím se vymyslet jak z této svízelné situace ven. Nakonec kontaktuju úžasný tým kolem Honzy Kopky, a slovo dalo slovo, že za protislužbičku, budu moci nastoupit. HURÁ, já vůl, ještě stále jsem neměl tušení do čeho to vlastně chci za každou cenu nastoupit!

O pondělí v úterý

Tomáš bydlí totiž v Ráji

Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...

Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.

Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.

V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…



Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.



Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)

Box Hill

Doneslo se mi, že v ČR se snaží ještě zima urvat trošku času pro sebe, tak tady posílám sluníčkové pozdravy z mých tréninkových lokalit. Dneska jsem vyrazil do serpentin kolem Box Hillu, v Surrey.

Je to skvělá kopcovitá oblast ať už na kolo či běhání. Nachází se zde světoznámá Zig Zag road, patří mezi TOP10 segmentů na Stravě, a je to taková meka Londýnských cyklistů. 

Leatherhead Church, St. Nicholas

Z domu to mám kolem 20 km, dnešní  předpověď slibovala 20 stupňů, proto jsem neváhal a vyjel na trénink, provětrat mého Koňa. Pořád jsou ty  mé tréninky docela náročné na orientaci, stále je vidět, že nejsem domácí, ale pomalu se do toho dostávám. Dal jsem si pořádně do těla, chtěl jsem jak rychlost tak i kopečky, to všechno dnešní vice než šedesáti kilometrový trénink splnil, dost mě berou křeče, je vidět, že tělo není zvyklé, musím zařadit daleko více dlouhých tréninků.

Konečně jsem vyřešil, že sebou nemusím tahat batoh a veškeré vybavení jsem zminimalizoval na maličkou podsedlovkovou brašničku.

Pumpička, Cliff bar gel  a snack, duše, multitool, klíče a peníze

Byl jsem i docela hrdý, jak jsem galuškářům napráskal prdele v Zig Zagu, a taky jak se mi smáli turisté, když viděli jak vybíhám Juniper hill schody s kolem na zádech. Jo, byl to dneska skvělý den.

PS. Hodně mě motivují kluci z X-Trailu,  jmenovitě Tomáš s Luďkem, ti teď mají krásné bikové vyjižďky.

Pondělní motivační video

Jen se nezastavit..

2014 rok změny...

Cestou nejmenšího odporu

Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.

Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě

S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.

Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.

5k aneb nejen ultramarathonem je člověk živ

V poslední době nemám tolik příležitostí se účastnit dálkoplazových akcí, tak si maximálně pobíhám sám a každou sobotu se účastním sprinterské 5 km tratě, série ParkRun v parku Bushy nedaleko domu co bydlím. 

Nikdy předtím jsem tuto vzdálenost seriózně nebral, až v poslední době jsem úplně propadl touze poprat se s 10ti zatáčkami, které okruh nabízí - každou sobotu plnou dávku utrpení, bolesti a když se zadaří tak na konci i radosti. Závod v Bushy parku je známý svým největším počtem pravidelně startujících závodníků, který je v průmeru 750 na závod. Závod je úplně zdarma, je měřený systémem čárových kódů, který je naprosto úžasný a doporučuju všem kdo pořádá závody i v ČR. Rekord drží Andrew Baddley za 13:48, nejlepší žena Justina Heslop za 15:58. V průběhu roku se třeba staví si zaběhnout svou pětku i Mo Farah,

když se stavil naposledy tak ji měl za 15:06. Proč to vše píšu, teď o víkendu jsem si zaběhl svůj osobák v čase 19:25 a dal jsem si úkol, že do jara se dostanu pod pro mě důležitou hranici 19:00 minut. Takhle veřejně je to pro mě o to větší závazek a nebude lehké jen tak se na to vykašlat. Zjistil jsem, že v těch pár minutách co závod běžím zažiju polovinu zážitků co standartně zažívám na kdejaké stokilometrové vzdálenosti. Prvni km euforie, většinou přepal, pak nějaké srovnání tempa, kolem 3500 m krize jako prase, a hledání nejvhodnějšího místa na zvracení, v posledních třech zatáčkách instinkt profesionálního zabijáka soupeřů, souboje rameno na rameno, cílová rovinka, kdy mi praskají stehna, lýtka i plíce vypovídají službu a pak to uvolnění za čárou a poplácání si po

ramenou se soupeři, které jsem udolal nebo oni mě. Už se za těch pár týdnů s některýma i poznávám a mám se na pozoru do dalších závodů, abychom svedli své souboje znova a lépe. Je to celé o strategii, jak přijít na start v přesnou dobu, aby člověk měl čas se protáhnout ale zároveň se neunavit a pak následně neprochladnout. Je to malá událost pro běžecký svět, ale velký motivační prvek pro mě. Takže až mě přijedete navštívit tak běžecké boty s sebou!

Bushy park Parkrun, 14/12/2013

Ile-Gall Trail 2013

Box Hill schody, brutalitka

Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.

V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem. 

Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové

Stepping stones Box Hill

medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.  

Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie. 

Kdybyste měli cestu tak koukněte na Running diary nebo na stránky STRAVA.com

P.S.: A veřejně slibuju, že článek o dobrodružství v Kaiserkách dodám do konce týdne.

P.P.S: Granulátuju všem účastníkům Beskydské sedmičky!!! Ke skvělým výsledkům 

Tabi, aneb jak jsem se stal trenérem Jamajčanky.

Tabi neboli Tabesha, je moje bežecká svěřenkyně. Je to ženská z Jamajky a tímto spojením nás dvou se ze mě de facto stal trenér. Zní to, až neuvěřitelně, ale důvod je daleko prozaičtější. A může se to stát každému z vás.

V Článku, kde jsem popisoval, kde trénuju jsem na konci zmínil i atletický ovál, kde započala profesionální kariéra dvojnásobného olympionika Mo Faraha. No a na tom samém ovále, kde pravidelně chodím trénovat, jsem potkal i Tabi. Ze začátku jsem ji míjel jako všechny ostatní spolusdíleče osmi drah ze zánovního tartanu. Mezi mé spoluběžce patří od ženy oděné do sportovní burky, či vymakaní hráči rugby, až po klábosící obsluhu call center z indického poloostrova. No a mezi všemi těmito, na české poměry, zvláštními sportovci, byla i Tabi se svými 120 kg živé váhy. Zaujala mě svou urputností a věčnému klábosení do handsfree.

Jeden čtvrtek, jako vždycky bylo poměrně špatné počasí a na oválu jsem byl jen já a ona. No netrvalo dlouho a oslovil jsem ji, jak se ji daří a že jsem si všiml, jak na sobě maká a zajímal mě důvod. Dali jsme se do dlouhého hovoru, ze kterého vyplynulo, že Tabi se rozhodla udělat něco se svou nadváhou, kterou nabrala po porodu svých dvou dětí. Už mám něco odběhaného  a sice nejsem žádný erudovaný trenér, ale nabídl jsem ji pomoc. Tabi totiž bojovala v poslední době hlavně se svou vlastní motivací. O tom co dělá po své pracovní době neřekla dokonce ani svému manželovi ani kamarádkám. Vždy, když se jí ptaly, co dělá, měla nachystanou nějakou výhovorku, jako je nakupování či nějaká jiná činnost, jen né prozradit, že na sobě maká. Byla strašně ráda, že se může někomu svěřit se svými pocity a já zas byl rád, že můžu procvičit angličtinu s jamajským přízvukem, člověk nikdy neví, kdy se mu může hodit. Pro začátek jsem ji poradil ať zvolní tempo, snažila se totiž za každou cenu běhat, a na to ještě její tělo nebylo připraveno, proto pravidelně chodí na ovál chodit, aby začala pořádně spalovat tuky a nebudovala si zbytečně svalovou hmotu, tyhle rady jsem odkoukal od profíka a další rady ohledně pití a stravovaní taktéž a na něco mi pomohl strejda gůgl. motivaci, kdy mi vždy radostně sděluje její pocity z tréninku a další úspěchy.  A já jsem rád, že taky mám vlasně prvního pravidelného parťáka a i když jen jeden den v týdnu, určitě to stojí za to! Přeju Vám štěstí na lidi kolem, tak jako mám já …

Každá rada dobrá, no a světe div se Tabi je teď na 105 kg, cvičí pravidelně i v práci, pokud to jde. Chůzi, už prokládá i joggem, snaží se pít, protože pila při své váze jen žalostných půl litru vody, a to ještě slazené. Tímto dnešním blogem jsem nechtěl rozdávat rady co dělat jak trénovat či cvičit, ale ukázat na to, že je někdy fajn, si všimnou ve svém okolí osamoceného běžce a prohodit s ním třeba pár slov. Člověk nikdy neví, kam se těch prvních pět krátkých větiček může vyvinout. Třeba k Tabeshiným 15 kilům a novému běžeckému přátelství, ale také samozřejmě může zůstat jen u prostého pozdravu, který mě od běžce vždy potěší, protože v poslední době už není samozřejmot, že si běžci navzájem pokynou, když se míjejí. Masovost utlačuje běžeckou pospolitost.

Tabi se teď sice dvakrát po sobě nedostavila, ale já pořád doufám, že to je jen chřipka, ale pro případ, že ne, mám vyhlídlé další adepty, jejichž anglický přízvuk mě zajímá J

O běhání do práce

Milešovka

Již, když jsem bydlel v Praze poletovala mi v hlavě myšlenka, že bych chtěl do práce běhat, ale náplň byla taková, že to nešlo, navíc byly to jen dva kilometry a ke všemu jsme v kancelářích neměli sprchu. Co naplat, musel jsem si poradit jinak, práce projektanta výtahů mě dennodenně zaváděla mimo Prahu po celých Čechách a já jako hlava chytrá jsem to vyřešil tak, že jsem si mákl, zvládl svou práci dříve, aby mě zaměstnavatel nemohl popotahovat a vždy když jsem měl volnou chvilku po cestě zpět do Prahy, tak jsem se zastavil na mé milované Milešovce, Lovoši či v Brdech, nebo na západě v Krušných horách. Kde jsem si dával hodinové výběhy. Schválně, můj osobák z Milešova po značku KČT na vrcholu je 19:37 sek po červené turistické značce.  Ať byla zima nebo parné léto pořád jsem byl někde vyběhlej. Tak to šlo pořád dokola. 

Po přestěhování do Londýna, už je to o něčem jiném právě dnes jsem do práce od minulého září naběhal 900 km. Což v řeči peněz dělá 6800 Kč, které jsem vlastně ušetřil. No ono v reálu né, protože mám tolik běžeckých bot, že bych si za ně pomalu mohl koupit třeba skútr. Při těchto bězích je pro mě na první místě to neustále lezoucí na mozek do zblbnutí opakování stále stejné trasy. Když už mě přestalo bavit počítat

V5F Bikila

dlažební kostky, tak jsem si začal s tou stále stejnou tratí hrát, porážet cyklisty, skákat pod kola autům, když jsem potřeboval při intervalovém běhu rychle překrosit velké kruhové objezdy, či při překonávání osobáku na této 4750 m dlouhé trati. Protože to tu mám samou rovinu lýtka posiluju v pětiprsťácích od Vibramu, jmenovitě v Bikilách. Když mě trápí síla nohou celkově, běhám s kotníkovým závažím. Takto mám asi 20 variant jak tuhle každodenní cestu do práce přežít a hlavně si ji užít.

A proč to vlastně celé píšu, chci vás namotivovat zahodit klíčky od aut, či oupenkarty nebo co já vím čím jezdíte. Vyzkoušejte si jaké to je si to zaběhnout, do práce překvapivě doběhnete odpočatí plní elánu a chuti všecno pěkně zvládnout, no a z práce běh funguje jako terapie duše. Já často poslouchám audiobooky od

Jardy Duška, strašně mě nabíjí. Zbavím se pracovních trampot, všechno můžu dokonale promyslet a vymyslet. Po doběhnutí domů, se pak už jen rozhodnu jestli si dám nějaké kilometry navíc nebo si zajdu na bazén, či mě čekají nějaké povinnosti. A když se mi nic už nechce, tak nemám blbý pocit, že jsem zanedbal trénink protože, za ten den už v nohách mám skoro těch 10 kilometrů…

I takto to vypadá na podzim po cestě do práce

...Aneb každý ultramaraton začíná od prvního kilometru :-)