Lake District - Vertikálně

Na tyhle velikonoce jsem se těšil úplně ultramoc. A co si budeme nalhávat, Transvulcania na Kanárských ostrovech je už za rohem, takže musím přitvrdit. Sice jsem, už kolem Londýna konečně objevil pár kopců kde můžu trénovat, tak pořád to není má milá Milešovka. Když se přehoupnul kalendář a ukazoval 4 volné dny, plán byl jasný - Lake District. Janča si v práci vyřídila taky dny volna, já ještě zabookoval auto a mohlo se vyrazit.

Surrey Half 2014 Post Video

Na webu zavodu se objevilo video z meho letosniho prvniho pulmaratonu. Je tam aspon troku zachycena atmoska zavodu a je videt jak krasny den jsme tam meli. Report ZDE

O pondělí v úterý

Tomáš bydlí totiž v Ráji

Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...

Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.

Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.

V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…



Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.



Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)

Born of Western States 100 / Zrozeni Western States 100 miler

Salamon pripravil pro zacatek roku nove inspirativni video s prvnim clovekem, ktery ubehl 100 mil, v zavode proti konim. Psal se rok 1974 a americkym bezcum ultra se zrodil legendarni zavod Western States 100.

Tratovy rekord z roku 2012 drzi spickovy bezec Timothy Olson v case 14h 46min 44 sek.

Web zavodu: http://www.wser.org/

Jestli vas toto navnadilo proc se nepodivat rovnou na cely film? Diky klukum z komentaru pridavam link na oficialni dokument o WS100, ktery se bezel v roce 2010.

http://www.ws100film.com/

Surrey 1/2Marathon, Guilford UK

Na tuhle půlku jsem se vůbec netěšil. A to z prostého důvodu, měl jsem černé svědomí, že jsem zanedbával trénink. Zhruba dva týdny před závodem jsem vystrčil svůj línej zadek před práh domu v ruce červenou světlušku a šel jsem točit kilometry do parku za barák, tréninkově jsem si chtěl zaběhnout 21km, ale tělo mi chtělo ukázat jaký jsem flákač a na osmnáctém kilometru vysadilo a ja se skoro po čtyřech odploužil domů si pobrečet Janičce do náruče, že já osel asi ani tu půlku neuběhnu, to bude trapaaaas jak cyp.

Z nádraží na stadión

Narychlo jsem změnil strategii se stupňovaným tréninkem, který jsem už v minulosti úspěšně použil, když jsem se potřeboval narychlo dát aspoň minimálně dohromady. Trik spočívá v postupné rychlo zátěži. Jeden den běžím jen 5, druhej 8, třetí 12, čtvrtej 15 atd. Prokládám to mohutně ještě kolem, plus dojíždění do a z práce na kole. Den Debil se blíží, je čtvrtek a já se fyzicky ruším při podvečerní vyjížďce skoro letním Londýnem, každý jeden cyklista je mi soupeřem a já se nechci nechat předjet, a to že já sedlám  ikscéčko a oni na silničkách na tom nemůže nic změnit. Instinkt dravce mi nedovoluje polevit. Večer zase jak je, mým zvykem zase nářek v náruči mé míle, co že jsem to za osla takhle se vydat z posledních sil. V pátek a sobotu odolám vábení kamarádu "jen na jedno pivo, přece vole!". A zůstávám doma a relaxuju.

Předstartovní rozcvička

V Sobotu den předem si kupuju lístek na vlak, chystám věci, natahuji mobil na 5"30 ráno a docela s chladnou hlavou usínám. Budím se do krásného rána, předpověď slibuje pařák kolem 20 stupňů ve stínu. Po prochcané zimě je to snad první den, kdy opravdu není na nebi ani mráček. Ráno odštavňuji 8 mrkví, chlemtám Chia semínka a valím na vlak, klasicky nestíhám, takže běžím. Vlak chytám, takže pohodka hodinka cesty přede mnou.

Na misto dorážím s krásným časovým předstihem, po krátké procházce z nádraží do areálu závodu čerpám energii ze sluníčka a sleduji proudy běžců, kteří se scházejí poměřit s distancí 21.095 km, tady samozřejmě všichni používají měření v mílích což dělá 13.1094 mi. Města Guilford a Woking hostí takovou běžeckou událost poprvé, a aby to neměli tak snadné hned se hlásí kolem 5000 běžců do hlavního závodu. Pořadatelé, jsou ale již staří pořadatelští harcovníci a všechno jde naprosto po drátkách nikde nečekám dýl než pár sekund. Všude kam se podívám usměvaví dobrovolníci (dohromady 300 dobrovolníků). Jdu klasicky najít úložnu bioodpadu, pak převlíct odevzdat batoh do úschovy a jít se rozběhat a protáhnout.

Trasa závodu

Mám číslo 1519 s fialovým pruhem což znamená koridor dva, pro očekávaný cílový čas v rozmezí 91 až 105 minut. Já mám neoficiální osobák 101 minut. Takže očekávání je minimálně stejný čas, ale samozřejmě čím níž tím líp. Na startu jsou i elitní Keňani, kteří jsou jasní favoriti. V deset hodin je start, kohoutek startovací pistole mačká starostka města Guilford. Jsem dost ve předu takže tlačenice se moc nekoná, chudáci ti vzadu. Na hodinkách jsem si nastavil, že má rychlost nesmí přesáhnout tempo 4:40 na kilometr, to je vynikající funkce Garminů Virtuální partner, kde vidím přesně jaký náskok mám na stanovený cílový čas, jak jsem na tom a prostě mě to udržuje tak nějak v klidu. Profil tratě je dost zákeřný, začíná se z kopce což, ale znamená, že zpět do cíle to bude do kopce a bude to pořádně bolet. V davu ostatních se mi běží krásně a držím si tempo někde kolem 4:15 na km, cítím že mám krásnou tepovku, dýchá se mi skvěle, nikde mě nic nepíchá, netlačí, tkaničky zavázané na pořádný uzel, prostě to vypadá na perfektní den. Na cestě k obrátce do Wokingu míjím dvě občerstvovačky, jen se trošku napiju, a jinak se polévám vodou, je opravdu neskutečné vedro, nikde na trati není úsek, kde by si člověk ulevil ve stínu. S tím jak jsme se blížili otočce taky výrazně se měnil profil tratě směrem vzhůru i přesto všechno jsem si běžel krásně do pohody, vodič s vlaječkou na 1:30 byl bezpečně za mnou.

V uších mi hrajou pouliční kapely, které fungují jako doping pro každého. Trochu se bojím toho, že mi nic není, úplně v klidu si říkám hele blbečku neblbečkuj, na půl maratonu si přece nemůžeš zaběhnout osobák na desítku, opravdu jsem si v těch místech závodu říkal, že bych v klídku tu 40 minutovou hranici prolomil, ale rozum říkal že bych se v druhé části zadrhl jak už mnohokrát. 10tku mám za 42:50, což si myslím, že nakonec jsem měl trošku přitlačit na pilu a otáčet jsem pak měl někde o 2 minutky dříve. Cesta z Wokingu pro mě byla naopak uplným utrpením, běželo se celou dobu proti větru, navíc mě na dvanáctém kilometru dostihl chlápek s vlaječkou 90 minut, snažil jsem se držet jejich tempa, protože jsem pořád myslel na ten 90 minutový limit, ale bohužel po cca 6 km kluky ušaté ztrácím v táhlém stoupání a už to bude jen na mě až do

Cíl

cílové pásky na atletickém stadionu. Dotahuju se na běžkyni předemnou, se kterou se tak nějak přetahujeme, ale o spolupráci nemůže být řeč. Po trati je mnoho fanoušků, kteří nezvykle na jinak chladné anglány povzbuzují jak o život. Jen to mé jméno pod číslem ne a né vyslovit správně. Jak se blíží stadion, v mozku dokola počítám tempo jestli mi to vyjde na ten můj vysněný čas nebo ne, ale čím je kopec delší tím se mé tempo stává neběžeckým, padám někde k 4:30 na km, a to vím že je zle. Strašně mě to sere, už vidím poslední zatáčku, malý seběh nepříjemným pískem a šup na tartanový povrch závěrečných 300 metrů na oválu. Takový finiš zažívám poprvé v životě, je to velká paráda, snažím se nahnat nějakou tu vteřinku navíc, ukořistit nějaké to místečko navíc a je to tu cíl v čase 1:31:39. Celkové místo 259. místo.Fasuju úsměv a medailu, nikoho tam neznám tak se více nezdržuju a mažu domů. S konečně znovu objevenou motivací, po které se mi tak moc stýskalo.

V čase 1:03:18 vyhrál Nicholas Kirui
V ženách vyhrála Perendis Lekapana za 1:13:30

celkove vysledky ZDE

Záznam na STRAVA

Medajla

Domácí večerní Lososové potěšní

Vůbec mi to nejde!

A je to tady, první běžecká krize a to hned na začátku roku 2014. Tak jsem se této chvíle obával jak čert kříže. No nic, stalo se, bude se s tím muset nějak vypořádat. Hodně tomu pomohlo kolo, po delší době jsem jej zprovoznil, dostal jsem novej rám, proto jezdím jako pominutý, kolem 600km měsíčně. Ale to běhání ne a ne mě bavit stejně jako na podzim, nevím asi je to motivací, už jsem ani na oblíbených Parkrunech nebyl přes měsíc...

Tuto neděli mám svůj letošní první pořádný závod Guilford půlmaratón, no jsem zvědavej s jakým výsledkem a jestli vůbec nějakým, z Guilfordu přijedu. Dneska jsem si byl provětrat kecky do parku, říkal jsem, že to nebudu hrotit a půjdu jen výklusovou pohodu. No, ale to byla taková pruda, že jsem začal zívat. To se mi u běhu ještě nestalo. V hlavě mi blesko, co jsem to za líného kokota a začal jsem co km zrychlovat tempo, až na desáty kilometr, který jsem končil 3:50 na kilák. A v tom mi to došlo, čím jsem stupňoval tempo, tím mě běh více bavil. Už mě nebavilo totiž jen to zimní bezhlavé polykání kilometrů. Teď se opět těším na parťáka v běhu Dana, až se zajdeme provětrat do kopečků na jih od Londýna. Už se těším na Transvulcanii a další výzvy co pro mě rok 2014 přichystal. Doufám, že i ty máš nějaký cíl, protože asi bez toho cíle to opravdu nejde... Jo a abych nezapomněl taky mám za cíl pomoci Dance s tou její životní patálií.

2014 rok změny...

Cestou nejmenšího odporu

Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.

Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě

S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.

Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.

5k aneb nejen ultramarathonem je člověk živ

V poslední době nemám tolik příležitostí se účastnit dálkoplazových akcí, tak si maximálně pobíhám sám a každou sobotu se účastním sprinterské 5 km tratě, série ParkRun v parku Bushy nedaleko domu co bydlím. 

Nikdy předtím jsem tuto vzdálenost seriózně nebral, až v poslední době jsem úplně propadl touze poprat se s 10ti zatáčkami, které okruh nabízí - každou sobotu plnou dávku utrpení, bolesti a když se zadaří tak na konci i radosti. Závod v Bushy parku je známý svým největším počtem pravidelně startujících závodníků, který je v průmeru 750 na závod. Závod je úplně zdarma, je měřený systémem čárových kódů, který je naprosto úžasný a doporučuju všem kdo pořádá závody i v ČR. Rekord drží Andrew Baddley za 13:48, nejlepší žena Justina Heslop za 15:58. V průběhu roku se třeba staví si zaběhnout svou pětku i Mo Farah,

když se stavil naposledy tak ji měl za 15:06. Proč to vše píšu, teď o víkendu jsem si zaběhl svůj osobák v čase 19:25 a dal jsem si úkol, že do jara se dostanu pod pro mě důležitou hranici 19:00 minut. Takhle veřejně je to pro mě o to větší závazek a nebude lehké jen tak se na to vykašlat. Zjistil jsem, že v těch pár minutách co závod běžím zažiju polovinu zážitků co standartně zažívám na kdejaké stokilometrové vzdálenosti. Prvni km euforie, většinou přepal, pak nějaké srovnání tempa, kolem 3500 m krize jako prase, a hledání nejvhodnějšího místa na zvracení, v posledních třech zatáčkách instinkt profesionálního zabijáka soupeřů, souboje rameno na rameno, cílová rovinka, kdy mi praskají stehna, lýtka i plíce vypovídají službu a pak to uvolnění za čárou a poplácání si po

ramenou se soupeři, které jsem udolal nebo oni mě. Už se za těch pár týdnů s některýma i poznávám a mám se na pozoru do dalších závodů, abychom svedli své souboje znova a lépe. Je to celé o strategii, jak přijít na start v přesnou dobu, aby člověk měl čas se protáhnout ale zároveň se neunavit a pak následně neprochladnout. Je to malá událost pro běžecký svět, ale velký motivační prvek pro mě. Takže až mě přijedete navštívit tak běžecké boty s sebou!

Bushy park Parkrun, 14/12/2013

Běhám, tedy jsem ...

Takový postřeh, který na mě vykoukl na internetech. Líbí se mi, protože bych skoro mohl s nadsázkou říct, že skvěle vystihuje co zažívám já, a co vy?

P.S. Děkuju Beatrixová, za inspiraci

P.P.S. Nepropaguju žádnou ze značek.

Ile-Gall Trail 2013

Box Hill schody, brutalitka

Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.

V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem. 

Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové

Stepping stones Box Hill

medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.  

Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie. 

Kdybyste měli cestu tak koukněte na Running diary nebo na stránky STRAVA.com

P.S.: A veřejně slibuju, že článek o dobrodružství v Kaiserkách dodám do konce týdne.

P.P.S: Granulátuju všem účastníkům Beskydské sedmičky!!! Ke skvělým výsledkům 

Můj tréninkový svět (první část)

Cesta z práce a do práce je určitě prima, jak jsem již psal v tomto článku, ale jako taková můj tréninkový plán určitě nespasí. Když jsem se přistěhoval do Londýna, byl jsem úplně v prdeli z toho, že tu není široko daleko nějaký kopec. Kousek od baráku, je bývalé vojenské letiště používané za první a druhé světové války RAFem, které je teď rekultivováno a předěláno na multifunkční hřiště, na ragby a fotbal, plus pro letecké modeláře. První měsíc jsem kroužil jen kolem něj, pak jsem zjistil, že když uhnu trošičku do takového zvláštního lesa, tak tam je i řeka a asi 3 metrový zhup, byl jsem u vytržení a běhával jej pořád dokola, tuto rutinu mi zpestřovali, vlastně i doteď zpestřují všudy přítomní papoušci. Jak se sem dostali se mě neptejte :-D prostě tady jsou.

Postupem času, už jsem tak hotovej z toho zhupu nebyl, a bylo načase vydat se i „za“ barák, do neznáma, tam kam jsem, kdysi dávno potřeboval svolení rodičů, tam kde na mě jako urban běžce čeká dobrodružství netrvalo dlouho a našel jsem TO co jsem hledal, našel jsem Crane park, takovou ultranudli v městské zástavbě, oázu klidu uprostřed velkoměsta. Crane park je přírodní rezervace kolem potoka Crane, po kterém byl pojmenován. Nachází se v něm i střelecká věž, kde se gravitací za královny Victorie, vyráběli náboje, když bylo nábojů dost tak kluci šikovní založili domky na barvení bavlny, při které se spotřebovávalo velké množství vody. V té době byl Crane, nejvíce znečištěnou řekou v království, od té doby, ale už odteklo kupa vody a potok se proměnil v živoucí místo, plné lidí zvířat a souložících párů J jo i ty jsem tady potkal.

Moje pravidelná trasa mívala 10 km, byl to takový příjemný houpavý trail, který tvořil okruh a já si ho mohl kroužit ruznýma způsobama, až do zblbnutí světa. Co čert nechtěl a já si náramně přál, překonal jsem strach z jednoho temného říčního tunelu, a po proběhnutí na druhou stranou Alenčinou norou jsem se dostal do další skvělé navazující oblastí rezervace Heathrow, kde když běhám chrochtám blahem, a nebo nadávám do kokotů, když vletím do kopřiv. Při propojení těchto dvou oblastí jsem schopný uploadovat do garminconnectu v klídku 25km okruh, kde se nemám šanci ani na minutu nudit.

Také mám přesně 860 m od dveří atletický ovál, kde začínal s tréninkem Mo Farah. Dnes jsem kopíroval jeho lajnu nambr trý v úplně novejch Saucony Kilkenny XC4 tretry na orientační běh. Se čtyřmi vyměnitelnými hroty. Jo a lehčí botu jsem snad na nohách neměl a to počítám i mé oblíbené V5Fka. Dal jsme jim zabrat bez ponožek v intervalovém tréninku 7 x 150 m s minutovým výklusem. Tartanový povrch, protivítr. No byla to dneska pecka, doufám že taky sem tam máte možnost vyběhnout i na ten Ovál, a užít si levou zatáčku. Jak se vám trénuje v těch pařácích co je teď v ČR, slyšel jsem že je to nejlepší doba na trénink pro Badwater ultramarahon…

DNEŠNÍ INTERVALOVÝ TRÉNINK

abyste neřekli, že jenom píšu o hovadinách a neběhám.