Nemam cas!

Mantra posledni doby: "Hele, já nemam cas!".

Nemam cas na praci, na kamarady, na rodinu, na sport, na milenku, na vyvenceni psa, na vylety, na zaplaceni slozenek, na zastaveni se, na prijemnou prochazku, na napsani dopisu, na vypomoc pri stehovani kamarada, ani na precteni tohoto blogu, zkratka dosad si ..... co Te zrovna napadne.

Pojed se projet do noci! (VIDEO)

Porad mi nekdo tvrdi ze nema cas, ze je pres den tak moc zaneprazdneny a nechape kde beru cas na to porad jezdit. Mam narocnou praci, ale cas si vzdy udelam treba jako v pondeli deset vecer...vypni mozek, zapni hudbu, a projed si semnou 17km okruh v nezkracene podobe (nejneakcnejsi cyklisticke video).

Hudba v uších

Poslední dobou jsem se dostal pod palbu dotazů co vlastně poslouchám za hudbu, když jdu do dlouhého výběhu a nebo, jak v poslední době převládá, do dlouhého bikového výletu. Nikdy to neumím moc specifikovat a tak vždy prohodím, že samé strašné cajdáky. Ať už to vlastně znamená cokoli.

Poslech hudby si dopřávám jen od aktivity, která trvá od dvou hodin a dýl. Osobně si myslím že při krátkém tréninku poslech hudby spíše odvádí pozornost a k závodu se nehodí už tím tuplem. Ale od dlouhých distancí, tam už je muzika skoro povinnou výbavou každého závodníka. Hudba mi pomáhá v krizích překonat sám sebe, v nekomfortní zóně se cítit třošičku lépe, odklonit myšlenky od bolavého kolene, či stávkujícího žaludku, či prostě jen zabavit mozek při monotónní námaze. Dobrá hudba mě dokáže skvěle vytáhnou ze všech problémů, když zrovna není po ruce nějaký závodník, parťák nebo prostě někdo.

O pondělí v úterý

Tomáš bydlí totiž v Ráji

Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...

Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.

Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.

V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…



Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.



Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)

Born of Western States 100 / Zrozeni Western States 100 miler

Salamon pripravil pro zacatek roku nove inspirativni video s prvnim clovekem, ktery ubehl 100 mil, v zavode proti konim. Psal se rok 1974 a americkym bezcum ultra se zrodil legendarni zavod Western States 100.

Tratovy rekord z roku 2012 drzi spickovy bezec Timothy Olson v case 14h 46min 44 sek.

Web zavodu: http://www.wser.org/

Jestli vas toto navnadilo proc se nepodivat rovnou na cely film? Diky klukum z komentaru pridavam link na oficialni dokument o WS100, ktery se bezel v roce 2010.

http://www.ws100film.com/

Scott Jurek - blízké setkání třetího druhu

Dnes byl pro mě velký den. V rámci Veggie festu, největšího vegetariánského festivalu v Evropě, do Londýna zavítal vegan a především vynikající ultramaratonec, několikanásobný držitel rokordů na Spartathlonu, WS100, Hardrock 100 a dalších ultramaratónských závodech - SCOTT JUREK. 

Moc jsem se těšil na přednášku o vhodném doplňování energie v průběhu závodů. Nebudu vám to tu nějak obšírně popisovat, radši přidám všechny slajdy, které si pro nás Jurker nachystal. Přednáškovka byla plná k prasknutí, ale jako protřelá tlačenka jsem obsadil s přítelkyní místa hned v prní řadě abychom nepřišli  ani o jediné slovíčko nesmírně charismatického vytrvalce a vegana. Každý nebo aspoň většina z Vás, už určitě aspoň slyšela o jeho staronové knize EAT&RUN, která nedávno vyšla i v češtině jako Jez & Běhej. Scott se mě na to i ptal jestli jsem četl v češtině, a zajímalo ho jestli jsem byl spokojený, což jsem jej zklamal, protože knihu jsem četl kdy ještě český překlad nebyl na světě, ale řekl jsem mu že co vím tak ohlasy veskrze pozitivní. Při našem rozhovoru jsem se Scotta zeptal jestli by taky nechtěl zamířit do České republiky, pohotově mi odpověděl, že to má v plánu již příští rok, nevypadá to asi na závody, ale minimálně se můžete těšit na skvělé jeho povídání a přednášky. Já tu jeho popisovat nebudu, necítím se na to abych zvládl převykládat všechna jeho kouzla a triky jak překonat sám sebe a uběhnout 100 milový závod v tempu 5 min/km. Pro mě to byl běžecký zážitek týdne, který zužitkuju doufám příští rok na další stomílovce NDW100. Registrace je v plném proudu, tímto Vás zvu ke mě do Londýna, už jsme se o tom bavili mnohokrát, toto je o důvod navíc. 

160km s vyvrtnutým kotníkem

Spotřeba vody za hodinu (důležité podle váhy člověka)

Nezapomínat, nebo vám to křeče připomenout, ale to už je pozdě...

Ne Protein, ale carboše potřebujeme, protein až po...

a kolik? ....

Kolik toho co obsahuje...

Jak správně naředit jonťák atd...

Zdroj energie

RECOVERY!!!

Tak Česká republika říkáš jo? Jo, Jurker dojeď ať nám posuneš rekord na B7 pod 10 hodin...hele na tohle, už jsem starej

Nečum vole:D erekci jsem si musel přikrýt svetrem.. :D

Aaaaach..

Pytlík v trenkách

 Včera jsem musel do práce autobusem, protože mě stále brutálně bolely stehna z Lavareda. V poslední době jsem stále do práce běhal, tudíž jsem nějak přestal chodit mou obvyklou trasu na zastávku autobusu, to co jsem v úterý spatřil, mě úplně znechutilo. Všude kam se člověk podíval, tak byl bordel, krásný potok plnej kačen a jiných socka ptáků plovoucích mezi odpadky, to mě úplně rozpaluje do běla, když tohle vidím. Je to blízko školek, kde děti a jejich rodiče čekají každé ráno, než otevřou brány do jejich školek a mezitím mají spoustu času vyprázdnit obsah všech svých kapes na zem, poodkládat do trávy všechny obaly kokin, které jim jejich pokuřující rodiče stihli za sociální dávky nakoupit. Většina těch náctiletých matek nemá práci a mizivou vidinu nějakého spokojeného života. 

Proto jsem se rozhodl, že jim to tam a i sobě uklidím. Ať se nemusím stydět za to, kde bydlím a taky pro ten

dobrý pocit, který teď mám, když píšu tenhle dnešní příspěvek do blogu. Už taky vím, že si při příštím výběhu vezmu do kapsy jeden černej pytlík na bordel a jednu část výběhové trasy, kde běhám taky zbavím těch krabiček od cigár a plechovek od levného piva, už jen proto aby se mi tam pěkně běhalo a já se mohl stále u běhání i kochat a ne jen čumět na zem abych si nerozřízl nohu o roztrženou plechovku. Třeba to může namotivovat i někoho z vás, ten pytlík tolik neváží a příroda nám běžcům bude dopřávat krásné dlouhé ničím nerušené výběhy. 

A vo tom to přeci je, neasi Příjemné chvíle venku v čisté přírodě....

...a pamatuj Pytlík dycky v trenkách :-)

P.S.: úplně mi to připomělo dobu, když jsem jako malej musel uklízet před a za barákem a byl jsem dycky totálně zpruzelej co že to jako asi kua jako musím dělat....:-D 

Tabi, aneb jak jsem se stal trenérem Jamajčanky.

Tabi neboli Tabesha, je moje bežecká svěřenkyně. Je to ženská z Jamajky a tímto spojením nás dvou se ze mě de facto stal trenér. Zní to, až neuvěřitelně, ale důvod je daleko prozaičtější. A může se to stát každému z vás.

V Článku, kde jsem popisoval, kde trénuju jsem na konci zmínil i atletický ovál, kde započala profesionální kariéra dvojnásobného olympionika Mo Faraha. No a na tom samém ovále, kde pravidelně chodím trénovat, jsem potkal i Tabi. Ze začátku jsem ji míjel jako všechny ostatní spolusdíleče osmi drah ze zánovního tartanu. Mezi mé spoluběžce patří od ženy oděné do sportovní burky, či vymakaní hráči rugby, až po klábosící obsluhu call center z indického poloostrova. No a mezi všemi těmito, na české poměry, zvláštními sportovci, byla i Tabi se svými 120 kg živé váhy. Zaujala mě svou urputností a věčnému klábosení do handsfree.

Jeden čtvrtek, jako vždycky bylo poměrně špatné počasí a na oválu jsem byl jen já a ona. No netrvalo dlouho a oslovil jsem ji, jak se ji daří a že jsem si všiml, jak na sobě maká a zajímal mě důvod. Dali jsme se do dlouhého hovoru, ze kterého vyplynulo, že Tabi se rozhodla udělat něco se svou nadváhou, kterou nabrala po porodu svých dvou dětí. Už mám něco odběhaného  a sice nejsem žádný erudovaný trenér, ale nabídl jsem ji pomoc. Tabi totiž bojovala v poslední době hlavně se svou vlastní motivací. O tom co dělá po své pracovní době neřekla dokonce ani svému manželovi ani kamarádkám. Vždy, když se jí ptaly, co dělá, měla nachystanou nějakou výhovorku, jako je nakupování či nějaká jiná činnost, jen né prozradit, že na sobě maká. Byla strašně ráda, že se může někomu svěřit se svými pocity a já zas byl rád, že můžu procvičit angličtinu s jamajským přízvukem, člověk nikdy neví, kdy se mu může hodit. Pro začátek jsem ji poradil ať zvolní tempo, snažila se totiž za každou cenu běhat, a na to ještě její tělo nebylo připraveno, proto pravidelně chodí na ovál chodit, aby začala pořádně spalovat tuky a nebudovala si zbytečně svalovou hmotu, tyhle rady jsem odkoukal od profíka a další rady ohledně pití a stravovaní taktéž a na něco mi pomohl strejda gůgl. motivaci, kdy mi vždy radostně sděluje její pocity z tréninku a další úspěchy.  A já jsem rád, že taky mám vlasně prvního pravidelného parťáka a i když jen jeden den v týdnu, určitě to stojí za to! Přeju Vám štěstí na lidi kolem, tak jako mám já …

Každá rada dobrá, no a světe div se Tabi je teď na 105 kg, cvičí pravidelně i v práci, pokud to jde. Chůzi, už prokládá i joggem, snaží se pít, protože pila při své váze jen žalostných půl litru vody, a to ještě slazené. Tímto dnešním blogem jsem nechtěl rozdávat rady co dělat jak trénovat či cvičit, ale ukázat na to, že je někdy fajn, si všimnou ve svém okolí osamoceného běžce a prohodit s ním třeba pár slov. Člověk nikdy neví, kam se těch prvních pět krátkých větiček může vyvinout. Třeba k Tabeshiným 15 kilům a novému běžeckému přátelství, ale také samozřejmě může zůstat jen u prostého pozdravu, který mě od běžce vždy potěší, protože v poslední době už není samozřejmot, že si běžci navzájem pokynou, když se míjejí. Masovost utlačuje běžeckou pospolitost.

Tabi se teď sice dvakrát po sobě nedostavila, ale já pořád doufám, že to je jen chřipka, ale pro případ, že ne, mám vyhlídlé další adepty, jejichž anglický přízvuk mě zajímá J

Největší soupeř dálkového běžce je běžec sám.

Taky to znáte, každý krizi máme, ale  ne každému se projevuje na stejném kilometru. U mě je to spolehlivě někde 80 kilometr. Takhle si pěkně běžíte a najednou prásk, a tělo vypoví službu, mozek se vás snaží přesvědčit, ať se na to vyserete a jedete domů pěkně do postele či do nejbližší hospody. Můj největší protivník na všech závodech i při lezení v horách na ostrých hřebenech jsem já sám osobně. Miluju tu euforii, kdy běžím lehce, všechno jde jak na drátkách a prostě si jen užívám, že jsem, že mohu maximálně tak nadávat na Olafovy kilometry či kontroly nejlépe někde na posedu či na nějaké osamělé skále.  Pak to přijde… občerstvovačka, bolest břicha, pokles nálady a hlásek tam vzadu se začne ozývat „co tady děláš, vyser se na to, strašně tě bolí nohy, do cíle je to ještě daleko“ atd. Největší krizi, kterou jsem dosavad ve své kariéře překonal, byla krize na 85km Týnišťských šlápot. To byla krize, kdy jsem se probral v příkopě, mezi tím jsem prý telefonoval se svým otcem, který si se mnou vykládal a asi se mě snažil motivovat to nezabalit, chtělo se mi zvracet, ale překonal jsem to. A nakonec jsem se probral takovým způsobem, že jsem ještě před cílem předběhl mnoho běžců a dokončil na sedmém, pro mě nevídaném místě. V poslední době jsem také hodně závodů nedokončil jako Thames Path 100 mílovka, nebo časté vyhoření na LH24, kdy jsem se prostě nebyl schopný ze skvělého zázemí hotelu zvednout a obkroužit další a další kolo kolem blikajícího monstra na vrcholu beskydské Mekky. Také mě to potkalo na Jarním Šluknovsku, kdy mě převálcovalo nesmrtelné trio maďarské lokomotivy Gábor, István a László. To pak prostě člověk vzdá a říká si, co Ty vole tady chceš, když na to nemáš.

j

Dobře na toto funguje systém B7, kdy jde člověk závod ve dvojici a přece nenechá člověk parťáka i přes všechny krušné chvíle ve štychu, jo co by o tom mohl vykládat můj parťák Tomáš. Od přesunu do Anglie, soustavně pracuju na své motivaci a schopnosti překonat tyto nástrahy. Začal jsem používat mp3, snažím se si určit menší snadněji dosažitelné cíle, které když splním mě naplňují a dodávají mi sílu do dalších bojů s mým podvědomím. To, že každý den ráno vstanu a nehledě na počasí vyběhnu do práce, protože přece i během závodů venku pořád slunce nesvítí. Důležité je nepodcenit přípravu, protože první krizička vás prověří jak moc si věříte a přece sebevědomí stoupá s narůstajícími kilometry ve vašem tréninkovém deníčku. Můj deníček se pěkně plní, tak doufám, že nezklamu sám sebe a na dalším závodě si to budu užívat ne jen do 85 km, ale třeba i na 110tém a cíl uvidím na vlastní oči a ne jen na webu úspěšnějších souputníků.

Proto nepodléhejte falešné představě, že ono to nějak dopadne, nedopadne. Každý kilometr je za odměnu, ale ta odměna přichází po tvrdém tréninku a času, který jsme investovali do přípravy. Člověka by to pak dříve či později přestalo bavit. A ta zábava a zážitky jsou přece to, co nás na ty páteční noční starty staví všechny vedle sebe, ať už chodce nebo běžce, nováčky či staré matadory.

A jak jsi na tom TY? Jsi připraven?

O běhání do práce

Milešovka

Již, když jsem bydlel v Praze poletovala mi v hlavě myšlenka, že bych chtěl do práce běhat, ale náplň byla taková, že to nešlo, navíc byly to jen dva kilometry a ke všemu jsme v kancelářích neměli sprchu. Co naplat, musel jsem si poradit jinak, práce projektanta výtahů mě dennodenně zaváděla mimo Prahu po celých Čechách a já jako hlava chytrá jsem to vyřešil tak, že jsem si mákl, zvládl svou práci dříve, aby mě zaměstnavatel nemohl popotahovat a vždy když jsem měl volnou chvilku po cestě zpět do Prahy, tak jsem se zastavil na mé milované Milešovce, Lovoši či v Brdech, nebo na západě v Krušných horách. Kde jsem si dával hodinové výběhy. Schválně, můj osobák z Milešova po značku KČT na vrcholu je 19:37 sek po červené turistické značce.  Ať byla zima nebo parné léto pořád jsem byl někde vyběhlej. Tak to šlo pořád dokola. 

Po přestěhování do Londýna, už je to o něčem jiném právě dnes jsem do práce od minulého září naběhal 900 km. Což v řeči peněz dělá 6800 Kč, které jsem vlastně ušetřil. No ono v reálu né, protože mám tolik běžeckých bot, že bych si za ně pomalu mohl koupit třeba skútr. Při těchto bězích je pro mě na první místě to neustále lezoucí na mozek do zblbnutí opakování stále stejné trasy. Když už mě přestalo bavit počítat

V5F Bikila

dlažební kostky, tak jsem si začal s tou stále stejnou tratí hrát, porážet cyklisty, skákat pod kola autům, když jsem potřeboval při intervalovém běhu rychle překrosit velké kruhové objezdy, či při překonávání osobáku na této 4750 m dlouhé trati. Protože to tu mám samou rovinu lýtka posiluju v pětiprsťácích od Vibramu, jmenovitě v Bikilách. Když mě trápí síla nohou celkově, běhám s kotníkovým závažím. Takto mám asi 20 variant jak tuhle každodenní cestu do práce přežít a hlavně si ji užít.

A proč to vlastně celé píšu, chci vás namotivovat zahodit klíčky od aut, či oupenkarty nebo co já vím čím jezdíte. Vyzkoušejte si jaké to je si to zaběhnout, do práce překvapivě doběhnete odpočatí plní elánu a chuti všecno pěkně zvládnout, no a z práce běh funguje jako terapie duše. Já často poslouchám audiobooky od

Jardy Duška, strašně mě nabíjí. Zbavím se pracovních trampot, všechno můžu dokonale promyslet a vymyslet. Po doběhnutí domů, se pak už jen rozhodnu jestli si dám nějaké kilometry navíc nebo si zajdu na bazén, či mě čekají nějaké povinnosti. A když se mi nic už nechce, tak nemám blbý pocit, že jsem zanedbal trénink protože, za ten den už v nohách mám skoro těch 10 kilometrů…

I takto to vypadá na podzim po cestě do práce

...Aneb každý ultramaraton začíná od prvního kilometru :-)