Ahoj s blížícím se startem závodu napříč Evropou TRANSOCONTINENTAL RACE jsem založil facebookové stránky www.facebook.com/kilometrzakilometrem ,kde můžete sledovat mě na trase, mé strasti a slasti. Prostě pěkně koncentrované zážitky.
Taky připomínám, že už tento víkend začíná velmi populání extrémní závod na 1000 mil. www.1000miles.cz
Mějte krásný den. Husťák
PS omlouvám se za dlouhodobou nečinnost, bral jsem si momentálně nejlepší ženu na světě, a když to šlo trávil jsem nekonečné hodiny v sedle.
Pro můj domácí klub X-Trail Orlová jsem pro rok 2015 připravil soutěž o Beskydský Kamzík 2015. Jedná se o decentralizaci pohybu chtivých lidí co milují Beskydy, ale zdá se jim, že na Lysé hoře je již trošku těsno. Pár lidí hlásilo, že by se taky chtěli přidat a já si myslím proč ne...takže otvírám kategorii OPEN.
Muj prispevek do debaty na bezeckem serveru bezvabeh.cz, Kde Rosta Bazanowski je malem ukamenovan, za jeho nazor, se kterym se dokazu docela ztotoznit. Kamen urazu je ze P100, ma dva viteze, opet. Jaky je smysl zavodu, kdyz ne zavodeni.
Další z akci od Audaxu se odehrála západně od Londýna. Byl to okruh dlouhý 207 km s 1600 výškovými metry. Po minulém víkendu jsem už ani nedoufal, že počasí ukáže svou vlídnou tvář. A ukázalo, předpověď slibovala sluníčko a teploty kolem nuly. Start byl plánovaný na 8 hodinu ranní, tak aby se 100% využila doby, po kterou svítí sluníčko. Na start to trvalo chvilku cca půl hodiny autem, takže jsem se ráno i docela prospal. Po příjezdu, na dálničním odpočívadle, už nás čekali příjemně naladěni organizátoři, takový fajný páreček kolem 70ti let věku, vyfasoval jsem Brevet kartu s 8 checkpointy na trase, které je pro úspěšné započítání a dokončení závodu vyplnit. Vyčůrat a šup na start.
Nemam cas na praci, na kamarady, na rodinu, na sport, na milenku, na vyvenceni psa, na vylety, na zaplaceni slozenek, na zastaveni se, na prijemnou prochazku, na napsani dopisu, na vypomoc pri stehovani kamarada, ani na precteni tohoto blogu, zkratka dosad si ..... co Te zrovna napadne.
Už snad půl roku do předu jsem měl v kalendáři poznačený termín dalšího výletu s Fílou. Poslední termín v Srpnu, většinou slibuje příjemné letní vysoko horské podmínky. Kdesi z kraje roku na mě Fíla vytahuje tento roční název cesty a hory. Arete de Hirondelles na vrchol Pointe Walker v legendárních stěnách Grandes Jorasses. Domlouváme se, že mě vyzvedne po cestě na letišti v Zurichu, kam doletím z Londýna. Týden před odletem společně skrz různé kanály se snažíme zjistit jaké panuje v oblasti počasí.
Jen tři týdny, po mém úspěšném dokončení bikového závodu na 1000 mil. Říkám si, byl by to pěkný double, kdyby to vyšlo a dokončím oba dva za sebou. Klikám na stránkách Centurion runningu na tlačítko registrovat, systém mi přiřazuje startovní číslo 55 a jsem v tom. Týden před startem závodu, se už cítím docela dobře po tom masakru na mílích, jen stehna jsou pořád tak nějak bez energie, a trošku jsem kvůli tomu nervózní. Začínám sledovat předpověď počasí v jihovýchodní Anglii, předpověď slibuje sobotu relativně slunečnou, ale v noci má přes trasu přejít pozůstatek hurikánu Berta. No nic, budu si muset pohnout abych se Bertě vyhnul.
tak už jsem zpět v Londýně a jestě jsem stále nepřepnul do pracovního režimu. Všem bych chtěl poděkovat za podporu na trati, doma, smskou či jakoukoliv jinou podporou. Teď zasednu ke kompjůtru a začnu sepisovat své zážitky z tohoto jedinečného závodu.
Hi Everybody,
so I am back in London, but I was not able to switch back to daily routine. I would like to say Thank you to everybody, outside on trail, home, by sms or whatever support I received during race. Now is the time, sit with my laptop and bottle of nice wine and start writing about my 1000 miles long adventure, from this unique race across former Czechoslovakia.
Všem borcům na trati přeju málo bláta a technických problémů.
Ultramaratonský závod na 73,5 km s 4350 m převýšení. Závod patří do světové série Skyrunningu kategorie Ultra.
Do místa dějiště banánového ostrova La Palma, člena rodiny Kanárských ostrovů. Jsem se svou přítelkyní dorazil už s týdenním předstihem, abychom si užili trošku klidu a volna. Za ten týden jsme procestovali celý ostrov, zvykli si na teplotu a objevovali krásy tohoto úžasného ostrova. Ostrov sám o sobě není nějak moc velký, ale je ultra rozmanitý, od tropického pralesa až po vyprahlé sopečné pláně.Na východní straně ostrova zamračeno a 18 stupňů, zatímco za hřebenem na západě, jasno a stupňů třicet. Půjčujeme si auto a víceméně každý den vyjíždíme na turistickou obhlídku trasy závodu, nebo místa které je něčím zájimavé. Například na Roque do los Muchachos, je nejvyšší položené observatoře na pozorování vesmíru. Nebudu tady dále rozepisovat naší dovolenou o tom jak jsem ztratil hned v Londýně platební kartu, nebo jak vypadal závod Vertikálního kilometru a pokročím přímo k hlavnímu závodu.
Na tyhle velikonoce jsem se těšil úplně ultramoc. A co si budeme nalhávat, Transvulcania na Kanárských ostrovech je už za rohem, takže musím přitvrdit. Sice jsem, už kolem Londýna konečně objevil pár kopců kde můžu trénovat, tak pořád to není má milá Milešovka. Když se přehoupnul kalendář a ukazoval 4 volné dny, plán byl jasný - Lake District. Janča si v práci vyřídila taky dny volna, já ještě zabookoval auto a mohlo se vyrazit.
Poslední dobou jsem se dostal pod palbu dotazů co vlastně poslouchám za hudbu, když jdu do dlouhého výběhu a nebo, jak v poslední době převládá, do dlouhého bikového výletu. Nikdy to neumím moc specifikovat a tak vždy prohodím, že samé strašné cajdáky. Ať už to vlastně znamená cokoli.
Poslech hudby si dopřávám jen od aktivity, která trvá od dvou hodin a dýl. Osobně si myslím že při krátkém tréninku poslech hudby spíše odvádí pozornost a k závodu se nehodí už tím tuplem. Ale od dlouhých distancí, tam už je muzika skoro povinnou výbavou každého závodníka. Hudba mi pomáhá v krizích překonat sám sebe, v nekomfortní zóně se cítit třošičku lépe, odklonit myšlenky od bolavého kolene, či stávkujícího žaludku, či prostě jen zabavit mozek při monotónní námaze. Dobrá hudba mě dokáže skvěle vytáhnou ze všech problémů, když zrovna není po ruce nějaký závodník, parťák nebo prostě někdo.
Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...
Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.
Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.
V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…
Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.
Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)
Na tuhle půlku jsem se vůbec netěšil. A to z prostého důvodu, měl jsem černé svědomí, že jsem zanedbával trénink. Zhruba dva týdny před závodem jsem vystrčil svůj línej zadek před práh domu v ruce červenou světlušku a šel jsem točit kilometry do parku za barák, tréninkově jsem si chtěl zaběhnout 21km, ale tělo mi chtělo ukázat jaký jsem flákač a na osmnáctém kilometru vysadilo a ja se skoro po čtyřech odploužil domů si pobrečet Janičce do náruče, že já osel asi ani tu půlku neuběhnu, to bude trapaaaas jak cyp.
Z nádraží na stadión
Narychlo jsem změnil strategii se stupňovaným tréninkem, který jsem už v minulosti úspěšně použil, když jsem se potřeboval narychlo dát aspoň minimálně dohromady. Trik spočívá v postupné rychlo zátěži. Jeden den běžím jen 5, druhej 8, třetí 12, čtvrtej 15 atd. Prokládám to mohutně ještě kolem, plus dojíždění do a z práce na kole. Den Debil se blíží, je čtvrtek a já se fyzicky ruším při podvečerní vyjížďce skoro letním Londýnem, každý jeden cyklista je mi soupeřem a já se nechci nechat předjet, a to že já sedlám ikscéčko a oni na silničkách na tom nemůže nic změnit. Instinkt dravce mi nedovoluje polevit. Večer zase jak je, mým zvykem zase nářek v náruči mé míle, co že jsem to za osla takhle se vydat z posledních sil. V pátek a sobotu odolám vábení kamarádu "jen na jedno pivo, přece vole!". A zůstávám doma a relaxuju.
Předstartovní rozcvička
V Sobotu den předem si kupuju lístek na vlak, chystám věci, natahuji mobil na 5"30 ráno a docela s chladnou hlavou usínám. Budím se do krásného rána, předpověď slibuje pařák kolem 20 stupňů ve stínu. Po prochcané zimě je to snad první den, kdy opravdu není na nebi ani mráček. Ráno odštavňuji 8 mrkví, chlemtám Chia semínka a valím na vlak, klasicky nestíhám, takže běžím. Vlak chytám, takže pohodka hodinka cesty přede mnou.
Na misto dorážím s krásným časovým předstihem, po krátké procházce z nádraží do areálu závodu čerpám energii ze sluníčka a sleduji proudy běžců, kteří se scházejí poměřit s distancí 21.095 km, tady samozřejmě všichni používají měření v mílích což dělá 13.1094 mi. Města Guilford a Woking hostí takovou běžeckou událost poprvé, a aby to neměli tak snadné hned se hlásí kolem 5000 běžců do hlavního závodu. Pořadatelé, jsou ale již staří pořadatelští harcovníci a všechno jde naprosto po drátkách nikde nečekám dýl než pár sekund. Všude kam se podívám usměvaví dobrovolníci (dohromady 300 dobrovolníků). Jdu klasicky najít úložnu bioodpadu, pak převlíct odevzdat batoh do úschovy a jít se rozběhat a protáhnout.
Trasa závodu
Mám číslo 1519 s fialovým pruhem což znamená koridor dva, pro očekávaný cílový čas v rozmezí 91 až 105 minut. Já mám neoficiální osobák 101 minut. Takže očekávání je minimálně stejný čas, ale samozřejmě čím níž tím líp. Na startu jsou i elitní Keňani, kteří jsou jasní favoriti. V deset hodin je start, kohoutek startovací pistole mačká starostka města Guilford. Jsem dost ve předu takže tlačenice se moc nekoná, chudáci ti vzadu. Na hodinkách jsem si nastavil, že má rychlost nesmí přesáhnout tempo 4:40 na kilometr, to je vynikající funkce Garminů Virtuální partner, kde vidím přesně jaký náskok mám na stanovený cílový čas, jak jsem na tom a prostě mě to udržuje tak nějak v klidu. Profil tratě je dost zákeřný, začíná se z kopce což, ale znamená, že zpět do cíle to bude do kopce a bude to pořádně bolet. V davu ostatních se mi běží krásně a držím si tempo někde kolem 4:15 na km, cítím že mám krásnou tepovku, dýchá se mi skvěle, nikde mě nic nepíchá, netlačí, tkaničky zavázané na pořádný uzel, prostě to vypadá na perfektní den. Na cestě k obrátce do Wokingu míjím dvě občerstvovačky, jen se trošku napiju, a jinak se polévám vodou, je opravdu neskutečné vedro, nikde na trati není úsek, kde by si člověk ulevil ve stínu. S tím jak jsme se blížili otočce taky výrazně se měnil profil tratě směrem vzhůru i přesto všechno jsem si běžel krásně do pohody, vodič s vlaječkou na 1:30 byl bezpečně za mnou.
V uších mi hrajou pouliční kapely, které fungují jako doping pro každého. Trochu se bojím toho, že mi nic není, úplně v klidu si říkám hele blbečku neblbečkuj, na půl maratonu si přece nemůžeš zaběhnout osobák na desítku, opravdu jsem si v těch místech závodu říkal, že bych v klídku tu 40 minutovou hranici prolomil, ale rozum říkal že bych se v druhé části zadrhl jak už mnohokrát. 10tku mám za 42:50, což si myslím, že nakonec jsem měl trošku přitlačit na pilu a otáčet jsem pak měl někde o 2 minutky dříve. Cesta z Wokingu pro mě byla naopak uplným utrpením, běželo se celou dobu proti větru, navíc mě na dvanáctém kilometru dostihl chlápek s vlaječkou 90 minut, snažil jsem se držet jejich tempa, protože jsem pořád myslel na ten 90 minutový limit, ale bohužel po cca 6 km kluky ušaté ztrácím v táhlém stoupání a už to bude jen na mě až do
Cíl
cílové pásky na atletickém stadionu. Dotahuju se na běžkyni předemnou, se kterou se tak nějak přetahujeme, ale o spolupráci nemůže být řeč. Po trati je mnoho fanoušků, kteří nezvykle na jinak chladné anglány povzbuzují jak o život. Jen to mé jméno pod číslem ne a né vyslovit správně. Jak se blíží stadion, v mozku dokola počítám tempo jestli mi to vyjde na ten můj vysněný čas nebo ne, ale čím je kopec delší tím se mé tempo stává neběžeckým, padám někde k 4:30 na km, a to vím že je zle. Strašně mě to sere, už vidím poslední zatáčku, malý seběh nepříjemným pískem a šup na tartanový povrch závěrečných 300 metrů na oválu. Takový finiš zažívám poprvé v životě, je to velká paráda, snažím se nahnat nějakou tu vteřinku navíc, ukořistit nějaké to místečko navíc a je to tu cíl v čase 1:31:39. Celkové místo 259. místo.Fasuju úsměv a medailu, nikoho tam neznám tak se více nezdržuju a mažu domů. S konečně znovu objevenou motivací, po které se mi tak moc stýskalo.
V čase 1:03:18 vyhrál Nicholas Kirui V ženách vyhrála Perendis Lekapana za 1:13:30 celkove vysledky ZDE
A je to tady, první běžecká krize a to hned na začátku roku 2014. Tak jsem se této chvíle obával jak čert kříže. No nic, stalo se, bude se s tím muset nějak vypořádat. Hodně tomu pomohlo kolo, po delší době jsem jej zprovoznil, dostal jsem novej rám, proto jezdím jako pominutý, kolem 600km měsíčně. Ale to běhání ne a ne mě bavit stejně jako na podzim, nevím asi je to motivací, už jsem ani na oblíbených Parkrunech nebyl přes měsíc...
Tuto neděli mám svůj letošní první pořádný závod Guilford půlmaratón, no jsem zvědavej s jakým výsledkem a jestli vůbec nějakým, z Guilfordu přijedu. Dneska jsem si byl provětrat kecky do parku, říkal jsem, že to nebudu hrotit a půjdu jen výklusovou pohodu. No, ale to byla taková pruda, že jsem začal zívat. To se mi u běhu ještě nestalo. V hlavě mi blesko, co jsem to za líného kokota a začal jsem co km zrychlovat tempo, až na desáty kilometr, který jsem končil 3:50 na kilák. A v tom mi to došlo, čím jsem stupňoval tempo, tím mě běh více bavil. Už mě nebavilo totiž jen to zimní bezhlavé polykání kilometrů. Teď se opět těším na parťáka v běhu Dana, až se zajdeme provětrat do kopečků na jih od Londýna. Už se těším na Transvulcanii a další výzvy co pro mě rok 2014 přichystal. Doufám, že i ty máš nějaký cíl, protože asi bez toho cíle to opravdu nejde...
Jo a abych nezapomněl taky mám za cíl pomoci Dance s tou její životní patálií.
Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.
Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě
S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.
Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.
Někdo možná čeká
vzdělávácí článek na téma jak správně co jíst. Ale Strava pro mě znamená webový
nástroj na správu mých tréninků. Pomáhámi s motivací - je venku hnusně, prší,
fouká vítr, ale já si určil na ten den výběh, nebo týdenní či jakýkoliv jiný
cíl. Svléknu civil nahodim trenky a botky a už si to šinu pěkně na čerstvým vzduchu.
Když jsem se o Stravě
dověděl poprvé jen jsem mávl rukou, ale proč do prdele bych měl používat něco
jiného, dyť už mám Connect, nebo Endomondo..prostě si dosaď co uznáš za vhodné.
To co mě přesvědčilo a přitáhlo, je funkce zvaná Segment.
Neznám nic lepšího, než se kouknout do okolí svého domu, vybrat si nějaký segment, a pak dotyčného překonat při svém výběhu. Nutí mě to zvýšit výkon tehdy,
kdy bych se dozajista jenom ploužil a nic bych z toho běhu vlastně neměl, každý
běh není zábavný, to všichni známe.
V nějakém předchozím
článku jsem zmiňoval Mo Faraha, naklikám si jeho segment na Stravě a vím že,
když zvládnu z Richomondu pelášit proti proudu řeky tempem 2:40 min/km, tak si jej
krásně povozím, přijde mu oznámení, že jeho rekord byl překonán a marathon kolem 2 hodin je jistej :DD.
Můžu si klidně
vytvořit tým kamarádů a trumfovat se, kdo kde naběhal co a za kolik, v jakém úseku to někdo natřel a někomu, naprosto vynikající nástroj třeba pro Lysacup
atd. Uplně vidím ty analýzy spolu se stoupavostí, která už je nedílnou součástí Lysacup výsledů, nebo toho, že ty piva den předem nebyl dobrej nápad. A když zaběhnu co se mi líbylo a ještě to není na Stravě jako úsek, tak si jej jednoduše můžu vytvořit, a pak už jen sledovat ostatní, jak si vedli v místěch kde já trpěl jako prase...
Heatmap (běžecká část v okolí domu)
Komu nevadí utratit
nějaké to Euro, může si zaplatit prémiovou verzi, která otevírá ještě další
věci, jako jsou Heatmaps, to jsou vlastně zaznamenáný veškeré běžecké či
cyklistické trasy, které jsme za život ujeli, krásně znázorněné v google mapách
na jedné obrazovce.
Strava byla primárně
určena pro cyklisty, ti tvoří majoritu v počtech uživatlů, ale poté co byl
běžecký system přiveden skoro k dokonalosti, vyskytuje se tam mnoho běžců, se
kterýma se můžete virtuálně poměřit.
Pořádí v daném úseku (rekord)
Segment Park Run
Kdo by chtěl
podrobnější recenzi co a jak na stravě, nebo s něčím pomoci, tak mi napiště do
komentářů a já když budu vědět tak mile rád poradím. Protože to fakt stojí za
to.
Týdenní pán (tady je vidět jak jsem to flákal)
Segmenty v oblasti k dispozici, jen si vybrat, a natrhnout někomu prdel :)
Někde v létě, když jsem běhal dlouhé výběhy v blízkém parku pojmenovaném po řece Crane, mě napadlo, že bych mohl uspořádat běžecký závod, protože všechny závody co se pořádají široko daleko jsou zaštiťovány všemožnými charitami a mě už to tak trošku lezlo krkem. Taky jsem nebyl moc spokojeným s hypersluničkovejma lidiškama, co běhají v tempu 7 min/km, v cíli očekávají minimálně medaili, tričko a samozřejmě něco na zub a taky za to neváhají zaplatit úžasných 25 liber. Já chtěl závod, který bude aspoň trošku výzva. Proto jsem po dlouhodobém plánování vybral trať dlouhou 14,8 km s minimálním převýšením, za to ale s docela bahnitým či mokrým terénem. Záznam z GPS jsem postoval do minulého příspěvku, netřeba dávat znovu. Termín byl stanoven na datum 17. Listopadu v 9:00 ráno start.
O závodu jsem se zmínil do termínovek Runnersdiary a Runner ‘s World. Vytvořil jsem událost na facebooku a začal nervozně vyhlížet jestli vůbec někdo dovalí, už dopředu jsem věděl, že kamarád Dan jde podpořit svou ženou na desítku co se běží ten den v Brightonu. Tak jsem v tom zůstal sám, no byl jsem nervózní jak před prvním randem, strašný. První silácký řeči byly, že na start se postavím klidně i sám, ale skutečnost byla jiná, neskutečně by mě to sralo, že jsem vynaložil energii a ta by přišla vniveč. 2 týdny před plánovaným startem jsem měl cca 9 zájemců o start, to bylo docela dobrý číslo, měl jsem docela
Don & Anthony
přísný limit na absolvování celé tratě 1h10min. Pak se mnoho lidí odhlásilo a já na facebooku oznámil, že pokud se nás nedá dohromady alespoň 5, tak závod ruším, v té době jsem se totiž s přítelkyní stěhoval do nového bytu, a na všechno bylo málo času. Navíc Janča měla 16tého narozeniny a já místo toho, abych byl s ní, jsem celý den značil trať. To byl strašný porod a teď už konečně chápu co to stojí za úsilí. Trať jsem značil tejpama s odstupy cca co 15-20 metrů od sebe. Navíc jsem ještě radši pro jistotu vytiskl male mapku do kapsy, kdyby se přeci jenom někdo ztratil. Na trati jsem ještě vyslal bývalé spolubydlící Pavla, který měl na starosti navigaci na jedné křižovatce a taky obsluhoval občerstvovačku s vodou a s Michalem, který byl za dopraváka na další komplikovanější křižovatce a na start závodu jsem oslovil Janču, už protřelou Londýňanku.
V předvečer závodu jsem měl potvrzeno 7 závodníků, pro někoho to může znít komicky málo, ale tady v UK, něco organizovat jako neAngličan je docela problém, kluci nemají takovou důvěru. Ráno vstanu a ze sobotního sluníčka nezbylo vůbec nic, zůstalo skryto za hradbou mraků, ale nezapršelo, takže trať se nepromění do bahenní lázně, jak jsem si tajně přál. První dorazila Janča, se kterou jsem pokecal a trošku netrpělivě jsem vyhlížel ostatní, jestli někdo vůbec dorazí, a dorazili 5 minut před startem Richard, Donald, Anthony a Miloš, závod se tak stal rázem hodně mezinárodní. 2 další co byli potvrzení nedorazili tak se startovní pole sestávalo z 5 statečných.
Hustokruťák
Hned po startu jsme šli do vedení s Milošem, a rychle jsem se vzdálili lokálům. I když, lokální jsem tady byl já, běželo se přece jenom po mé tréninkové trase, kde jsem tak hrubým odhadem naběhal kolem 700 km, přes léto. První kilometr je jen tak na zahřáti žádné technické úseky jen stěrkový chodník, pak se dosáhne k cestě, která tvoří hranici parku, a pak se zase takovou smyčkou vbíhá zpět do hloubě Crane parku, kde se podél řeky běží daleko více technických terénem s dokonce i padlejma stromama. Někde v těch místech mi Miloš trošku utíká na vzálenost 50 metrů, ostatní jsou už docela daleko za náma a necítím se jimi nijak ohrožený. Běží se mi moc pěkně mám rád ten úsek, to už se ale dostáváme do prostoru , kde jsme před pár minutami startovali a běžíme vstříc odlehlejší části trati. Mám ztrátu asi 15 sekund na Miloše a náskok asi minutu na kluky za mnou. Když probíhám kolem Jany, odskakuji si pro dres X-Trailu Orlová, abych ho taky trošku provětral, už dlouho jsem totiž nebyl nikde na závodech, vždycky se něco vysralo tak, že jsem se nemohl zúčastnit. Dávám si předsevzetí, že stáhnu do občerstvovačky Miloše, což se mi tak moc nedaří ani s výhodou domácího hřiště, zkrátka Resťák běží pěkným tempem, probíhám tunelem pod železnicí, kochám se řekou a její faunou a florou, a dobíhám k první velké křižovatce kde mě povzbuzuje vysmátej Michal a nějaký zamračený domorodec, toho radši ignoruju, nenechám si kazit dobrou náladu. Pak je pasáž křižující golfové hřiště a pak po mokré polní cestě až na Pavlovo stanoviště, když dobíhám k Pavlovi, tak zjišťuji, že mi asi chtěl pomoct s doběhnutím Miloše a poslal ho na špatnou stranu, kolegiálně jsem pro něj zaběhl, že tudy určitě ne:D statečně mi Miloš oznamuje, že to k tomu patří, jen se směju a pokračujem, ještě jsem se trošku zdržel pitím a už mi zase bídák utekl dopředu. Cestou jsem musel ještě uklidnit jednoho ekoteroristu, že pásky samozřejmě po závodu uklidím a s poplácáním po ramenou se sním loučím, já kretén, měl jsem ho kopnout radši do kulí. Stíhačka pokračuje Miloš, má na mě takových 200 m náskok, ale vůbec mi to nevadí sil mám dostatek, běžím někde na 9 km tempem kolem 4:40 plus minus 10 sekund.
Prostě príma pohodička, obkroužíme Hounslow heat, a průser, nějaký ekoultrakokot musel těsně před startem závodu vysbírat cca 2km značení trasy. Miloš se samozřejmě vydal blbě a už jsem jej až do cíle nepotkal. Já se znalostí trasy jsem obkroužil jak měl a na cestě jsem pak potkal francouzsko anglickou dvojku jak si to valí právě do úseku bez značení, nebudu dělat máničku a rozhodl jsem se kluky protáhnout tím zapeklitým úsekem, tak to mám hnedka 2km navíc, kluci jsou spokojeni, prohodíme pár slov, Anglánovi to pořádně klouže, vzal si totiž silničky boty a to je peklo, takovej bruslař z něj, Já a Frantik jsme vysmátí a užíváme si
Finish
příjemné tempo. “No nic” oznamuji klukům, teď vám uteču, přece nebudu poslední :D Ale chyba lávky, jen co klukům chci utéci, tak šup potkal jsem Richarda jak si to šine, do míst kde ještě včera byla páska. No nic, jdu mu to odtáhnout také, Richardovo tempo je pomalé, včera bujaře doplňoval Ionty, tak je to znát na jeho tempu, ale jen se tomu smějem a trajdáme si to po trati. Konečně se dostáváme na již značený úsek, jen prohodím slovo s Pavlem, jak jsem na tom, říká že už kluky asi nedostihnu, ale to bych nebyl já, kdybych se o to aspoň nepokusil, valím to co to dá, kolem 4:10 na km, ale marná snaha až do cíle jsme už na nikoho kromě dobrovolníka Michala nenarazil a doběhl do cíle těsně za stupni vítězů na bramborovém místě. Místo 14,8 km to nakonec bylo k 19 kilometrům, ale se super zážitky. V cíli na mě čekal Miloš, Anthony a ještě celá promrzlá Janča (Dik moc Jani). Na Dona, už čekala manželka a valil na prodlouženou do Ikea :) . V cíli vedeme řeči a čekáme jak se s tratí popral Richard, ale Richard nikde, po 25 minutách, se chystám, že jej půjdu hledat, ale to už ten blázen přibíhá ze zcela jiného směru, jak byl unavenej vůbec si neuvědomil, kde se nachazí a zabloudil a musel se vrátit oklikou přes město. No naštěstí to bylo bez úrazu a jen s kilometry navíc. Teď jen posbírat značení, předat si s klukama kontakty a každý svou cestou,s příslibem další účasti když bude další díl, a já už teď můžu slíbit, že určitě bude.
Už půl roku dopředu nahlas,v hlavě možná několik let, jsem plánoval tento výlet s pajťákem Fílou.
Po úspěšném zdolání Severovýchodní stěny Lyskammu, který ční nad malebným
městečkem Zermatt ve Švýcarsku, nastal ten pravý okamžik pro posun k tomuto vrcholu. Takhle jsme leželi na placatým šutru na kraji
ledovce Gorner. Na místě s nejkrásnějším horským výhledem v Evropě. Před zraky
se nám hrdě vystavovali na obdiv velikáni jako Matterhorn, Zinalrothorn,
Weisshorn, Mont Blanc, Dent Blanche. Filipův sen byl Lyskamm, ten jsme úspěšně
posekali a byl čas se vyjádřit, co bych si přál já (fotky z výstupu). No vysypal jsem to
okamžitě, ta trojúhelníková masa kamene, sněhu a ledu, primo vybízela k
procházce až na vrchol, který se ční 4509 metrů vysoko nad mořem. Tak byly, jak
říká klasik “kostky vrženy”. Datum jsme si předjednali na první týden v srpnu a
přidali si do balíčků přání výstupy hned dva, pokud počasí a další elementy
povolí, pokusíme se ještě o majestátný horolezci z celého světa oblizovaný
lízátko se jménem Matterhorn. No docela troufalý počin po všech našich
neúspěšných pokusech na všechny ty Ortlery či Satany a jim podobné (foto z výstupů Ortler a Satan).
Weisshorn Hutte
V práci
hlásím datumy, naléhám na šéfa, ať mi to podepíše, taky že podepsal okamžitě a
už kupuju letenky Londýn – Praha, kde napakujem auto a vyrazíme městečko Randa,
které je výchozím místem pro výstup na jednu z nejkrásnějších 4000covek na
světě. A taky se tak stalo, vyrážíme v sobotu odpoledne. Směr
Plzeň-Mnichov-Bregenz-Chur-Randa, přespáváme na punk na odpočívadle těsně za
švýcarskou hranicí. Poznáte to tak, že tady paní co uklízej dálniční záchodky
jezdí zásadně v Mercedesech v kábriu. 7 hodinový spánek nám byl moc pomohl,
protože ještě ten den nás čeká výstup z Randy (1450 m.n.m) až na chatu
Weissehorn Hutte (2935 m.n.m) s plnou polní, teda co to kecám spacáky a stan
necháme dole, nahoře nás čekají měkoučké postele a véča od chatařovi cérky. Kolem
jedenácté dopoledne se teda jak jsem už zmiňoval do trajdáme do Randy, auto
schováme v betonové podzemní garáži, kde noc pro plechové miláčky vyjde na 8
franků.
Hřeben
Balíme cajky do báglů, hnedka před garáží ještě šoupnu do sebe konzervu
pořádného braučového masa, zaleju to citronovým pivem, to ať se mi v tom horku
krásně bleje J Hned za mostem potkáváme čtverku Norků, kteří si
to šinou stejným směrem prohodíme pár slov co kdo kam kdy, no a už víme, že
mají stejný cíl Bílou horu. Mají mezi sebou mladou Zuzanu Bubílkovou, která tu
hubu nezavře ani ve chvílích, kdy proklínám geologické procesy, které zvrásnili
zemské desky do podoby, kterou vyhledávají idioti jako já nebo Fíla, souhrnně a
souhrnně se jim říká Horolezci. A taky padá pár ostrých slov na to žluté na
nebesích, co nás tak neúnavně
Vzdušný hřebínek
spaluje, že já chuj jsem se zase samozřejmě
nenamazal. 1600 metrů převýšení je znát, v Londýně toho zas tak moc
nenatrénuju, tak mě nožky pěkně bolej, ale co, dyť proto jsem tady neasi.
Potkáme ještě Guida s Klientem, kteří jako ošlehaní horalé ví, že není kam
spěchat a šetří energii na noční výstup na kótu 4509. Za tři a půl hoďky
nadávání se naše lenivé prdele posadili na lavici před Weisshorn hutte.
Nahlásíme se chatařovi, počkáme na snídani o šesté, mezi tím si chystáme
výstupovou výbavičku a dáváme se do řeči s příjemnýma chlapíkama z čéer. Kluci
nás baví historkou předešlého dne, kdy si to pár stotunových kamínků zamířilo z
hor zahrát golf na hřiště, přerušit automobilovou dopravu do Zermattu a
vystrašit asi 300 táborníků v kempu. Naštěstí se nikomu nic nestalo, akorát
majitel golfového hřiště byl trošku nešťastný, že místo obvyklých jamek, tam má
jeden kráter 2x2 metry. S večeří v břiše, úsměvem na rtech se vydáváme s
nákupním košíkem do hajan, budík natahujeme na druhou hodinu ranní, tak abychom
byly schopní být na fryštyk placu za svítání.
Trošku dííííra
Usnu během minuty a za další
minutu, už se ozývá budík a je čas vstávat. Ani neprotestuju, po dlouhodobém
horolezeckém půstu jsem celý natěšený a už soukám svou zadnici do zánovních
Columbijek a nožky do proděravělých La Sportifů. Fíla a kluci a vůbec všichni
jsou, už taky redy a tak vyrážíme ve 2”30. Vzadu na hřebeni vidíme samostatnou
bludičku asi nějaký časný ptáče říkáme si a už té čelovce více pozornosti
nevěnujeme. Nasadím příjemné tempo a už traverzujeme první sněhové pole pod
první technickou pasáž výstupu. Osobně jsem si jej pojmenoval Vodní peklo,
první lezeni je ve 2-3 terénu ve vodopádu. Na jištění nebo podobné zicherungy
není čas, takže plná koncentrace a pelášíme si to v závěsu za polskou trojkou,
která nám určuje směr. Sem tam se radím i s Garminama na ruce, kde mám uloženou
výstupovou trasu, ale není se čeho obávat, směr máme dobrý. Po překročení
prvního prahu, jde na řadu další ledovcový schod,
Expozice Brutální
následujeme drobný skalnatý
hřebínek. Tam trošku nedůvěřuju kamarádům z Pšonkova, a trošku si to
traverzujeme více do středu sněhového pole, ale je to vlastně jedno protože po
sto metrech se naše cesty zase kříží. Z výchozího bodu od chaty, už jsme
nabrali nějakých 400 výškovejch, ale pořád nám ještě do 4509 m nějakých 1200
zbývá. Čas máme dobrý, takže vzhůru na žebro které nás, když jej zvládneme
dovede na Fruhstuck plac, který je začátkem skalnatého hřebene, ostrého jako
břitva, který se cca v polovině mění na sněhový hřeben, který už tak obtížný
technicky není, ale pro změnu je docela do kopce a člověka vyšťaví před finišovým
výšvihem k vrcholovému kříží, aspoň tak nějak to mám naštudováno z průvodců. Na
žebru se snažíme stále
Někde mi vypadla platební karta
logicky vzlínat vzhůru, za tu dobu už nás předběhl I
slovenskej guide, který ho se jen ptám na správný směr a za jak dlouho tak asi
budeme na hřebeni, ujišťuje mě že jsme cajk a na hřebeni budeme tak do půl
hoďky, uklidňuje mě to docela dost, protože se už přes tři hodiny brodíme v
kamenných sračkách, které nedrží a nerad bych se poroučel tak brzo z výletu
nedobrovolně do údolí a to nás ještě čeká, mnohem debilnější cesta dolů stejnou
cestou. Jak Slovenský braťo předpovídal dorážíme kolem šesté hodiny s
rozbřeskem na začátek hřebínku.
opalovačka v zadu Dufour a Lyskam a dalších asi 7 čtyřtisícovek
Norci už jsou dávno těsně pod vrcholem,
namakaní jako prase, klobouk dolů. S Fílou, který sin a nic nestěžuje
promýšlíme další fázi postupu, vytahujeme lano a odmotáme kousek, pro případ
nějakého technického průseru, že by druhej skočil na druhou stranu hřebene a
tak..no znáte to..lehce se to vymyslí, ale žádnou úspěšnou realizaci tohoto záchranného
skoku jsem nikde neslyšel nebo nečetl. Hřeben si představte buď podle fotek kolem,
nebo jako hromadu šutráků naházených přes sebe a nějakým podivným způsobem už
pár milionů let jsou schopny držet ve tvaru žiletkového ostří, na cestě míjíme
strážce to jsou takové hřebenové zuby, které nejdou obejít, musí se jít pěkně
poctivě středem. No ty píííčo expozice jak kráva, a to ještě nepřišli mé
oblíbené sněhové mikro hřebínky a tím mikrem myslím jen, že jsou úzké jak nitěnka,
ale dlouhé jak anakonda.
Parťáci
První takový přichází a ten chuj Fíla si fotí nohy, no
chápete to, vpravo díra kilák na levo kilák a půl a ten vůl si přes svou
dvoukilovou zrcadlovku fotí nohy. Nechápu nic já, jen doufám, že udrží balance
a nespadneme tam oba dva, když už jsme teda navázaní. Takhle to pokračuje ještě
několikrát, až konečně dosáhneme konce skalnatého a začátek sněhového hřebenu.
Po ránu je sníh pěkně promrzlej takže, se nebortí a mačky v něm pěkně drží.
Jediný problém jakému čelíme je výška nedostatek kyslíku a žádná aklimatizačka.
Hustokrutý u kžíže
Rozhodujme se, v takovém zhupu odložit batohy a každý si jít, až na vrchol svým tempem.
Mezi tím k nám z opačného směru doráží první rychlík, ptáme se ho jak nahoře
říká, že pohoda a my se ho ptáme co on…no a on ten blááázen to byl ta první
čelovka na hřebeni, když jsme vycházeli. Byl to Skot, kterej to šel přímo z
Tasche na jeden zátah nahoru a pak dolů. Nedokážu si představit tu jeho
fyzičku, borec a klobouček. Po tomto setkání s knížetem postupujme v dobývání
vrcholu, taktikou plazících se šneků, rychlost máme žalostnou, ale za to konstantní,
cca třicet metrů pod vrcholem sníh končí a začíná poslední skalnatý výšvih,
trošku lituju, že jsme lana nechali dole, a tak si to tady ve čtyřech a půl km
balancuju na hrotech maček a snažím se vyškrábat za tím zpropadeným křížem a
vytouženou fotkou na faceboook, neasi. A je to tu, vyškrábal jsem se tu.
Panorámati
No,
ale že to byl porod, podáváme si s Fílou ruku, ale jak je únava velká, tak ten
vrchol ani neslavíme, jen pár rozhledů a fotek a nějak jak v jiném světě, už
sbírám síly na sešup z této skalní pyramid. Já se snad poseru jak je to těžký.
Jako parťaci máme se pořád stejně a prožíváme to taky stejně. Žádné slzy dojetí
na vrcholu, ale spíš děs s nadcházejícího sestupu. Nějakým miráklem, se po
prdeli sešoupnu až na sněhový hřeben, takže v celku. Seběh dolů po sněhu je
náročný více méně jen fyzicky né technicky, akorát si musíme dát bacha v jedné
části na zrádnou trhlinu v ledu, na kterou nás upozorňuje právě summitující
čehůň, ze skupinky předešlého dne (sorry chlapi, už si nepamatuju Vaše jména).
Slezte z toho lustru ...
Docela
v dobrém rozmaru si to kloužeme směr skálohřeben. Znovu se navazujeme, Filda
jde první což pro mě znamená že celou cestu dolů pojedu po prdeli a všechny
úseky budu slézat na “prváka” bez nějakého extra jištění. Dolů je to oser jak
sviňa, vedro jak na Sahaře a já chuj zase nejsu namazanej. No prostě můj ideální
den, jak si ho dycky zařídím. Z hřebenu už vidíme dole na ledovci pohyb, to
znamená že norci už jsou v bezpečí dole a asi ještě ten den budou schopní
sestoupit, až do údolí. Koukám na hodinky a je cca 13 hodin, 10,5 hodiny jsme
na cestě od chaty. A ještě nás určitě pár hodin čeká. Dorážíme na Fryštyk plac
a já jdu, už podruhé stahovat trenky, protože mě tlačí, tak dobře nás na chatě
hostili J Bez velkého zdržování se vrháme do žebra, kterým
jsme ráno vystupovali, teď směrem dolů je to asi tak 3x náročnější, a to už
směrem nahoru to bylo náročné až až. Nějakým nedopatřením bloudíme, špatně
vybíráme žebro a jdeme více vpravo než jsme původně měli jít, po krátké dohodě
se s panem F vydáváme přetraverznout žlab, který nás odděluje od správného
sestupového žebra. Veškerý terén je značně nestabilní, tak musíme být 100%
koncentrovaní, protože každé zakopnutí
po odchodu z chaty až na vrchol a zpět by bylo po zásluze odměněno volným
Matas v pravo a skupina Monte Rosa vlevo
pádem
a odvozem domů ve stísněnějším prostoru než je živému člověku příjemné. Po pár deseti
minutách se nám daří zase najít správnou sestupovku, stíháme naplnit i doplnit
z blízkého potoka vodu do kejml begu. Mezi tím co Filip tak činí já už s hrůzou
hledím do stěny, kterou jsem ráno spolu s dalšími lezci vylézal v noci bez
jištění a nechce se mi věřit svým očím, až asi po 5 ujištění od Fíly, že
opravdu jsme tudy šly, vytahuju z batohu lano a provlíkáme ho kruhem a
slaňujeme tenhle 30 m schod. No to mě poser, už vím že se v noci tahle
pasáž chodí proto ne aby nahoře ještě mrzlo atd. Ale proto, aby se člověk neposral
strachy co že to volně leze. Dostáváme se na druhé sněhové a posléze ledovcové
pole, čeká nás už jen další denní překvápko a to je úzká rampa která vede kolem
a pod vodopád, kde jsme v noci nastupovali na první stupeň, slaňuje se ve
vodě, a i přes výbornou goráčovku mi dovnitř při slanění nateklo rukávy a o
botech ani nemluvím, dva rybníčky jen to čvachtá. To už jsme na ledovci, který
vede přímo k chatě, jdeme trošku výše než jsme nastupovali pod kopec, a
v nedalekém bivaku okukujeme kdo, že tam spí zachumlaný ve spacácích.
Elegán
I
tak se dá, spát když chce člověk ušetřit pár peněž nebo je chata plná. Po
překročení posledního ledovce si podáváme s Filipem ruku podruhé, protože
každá hora je slezená až je zlezená bezpečně u chaty. Padáme únavou na lavici
před chatou, sušíme hadry, čekáme na vynikající večeři na chatě, čekáme na
český kluky, až bezpečně zlezou také a budeme si moci vyměnit dojmy a zážitky a
že jich bylo. Splnil se mi sen, škrtám pomyslný seznam a zraky směřují zase
dál, ale v té chvíli jsem spíš přemýšlel o budoucnosti mě jako horolezce,
protože jsem si nebyl jistý, jestli chci toto riziko dále podstupovat,
přemýšlel jsem o tom i celou cestu dolů druhý den, při sestupu k autu na
parkoviště, ale tím že jsme směřovali směr Kaisergebirge, asi odpovědělo samo
za sebe…hory, když tě chytnou jednou za tipec, už tě nepustí….pokračování
příště.
