Prohrát Pražskou 100

Muj prispevek do debaty na bezeckem serveru bezvabeh.cz, Kde Rosta Bazanowski je malem ukamenovan, za jeho nazor, se kterym se dokazu docela ztotoznit. Kamen urazu je ze P100, ma dva viteze, opet. Jaky je smysl zavodu, kdyz ne zavodeni.

Kosmonaut Kilian Jornet

Jen kratka zpravicka, co si chci zaznamenat pro motivaci, kdyz se mi nebude chtit ven. 

Dneska jsem se docetl na blogu Seba Montaze, ze Kilian za mesic Listopad nabehal po horach 85 000 vertikalnich metru. Takze, az fakt nebudu uz vedet jak se vymluvit ze to nejde...tak to jde!!! Ano je to profik a nema nic jineho na praci, tudiz to delim 10, a zustava mi 8500 m mesicne #stravaproveit

Hejt všem Sluníčkovým běžcům

Sice jsem spravcem bezecke skupiny na facebooku, ktera se snazi sdruzovat vsechny bezce vsech kategorii, ale uz musim ventilovat frustraci z lidi tzv. Slunickoveho hnuti bajecnych bezcu. Uplne se mi pretaci panenky, kdyz si ctu s jakym zapalenim kdekdo bezi svou petikilometrovou trat na skvely osobak za 62 minut. Co to do prdele jako je? Dyt chuzi ma clovek rychlejsi nez tento bajecny bezec, kteremu pak na ramena poplacava dalsich 30 jemu podobnych, aby prece nebyl v tech svych srackach tak sam.

Hudba v uších

Poslední dobou jsem se dostal pod palbu dotazů co vlastně poslouchám za hudbu, když jdu do dlouhého výběhu a nebo, jak v poslední době převládá, do dlouhého bikového výletu. Nikdy to neumím moc specifikovat a tak vždy prohodím, že samé strašné cajdáky. Ať už to vlastně znamená cokoli.

Poslech hudby si dopřávám jen od aktivity, která trvá od dvou hodin a dýl. Osobně si myslím že při krátkém tréninku poslech hudby spíše odvádí pozornost a k závodu se nehodí už tím tuplem. Ale od dlouhých distancí, tam už je muzika skoro povinnou výbavou každého závodníka. Hudba mi pomáhá v krizích překonat sám sebe, v nekomfortní zóně se cítit třošičku lépe, odklonit myšlenky od bolavého kolene, či stávkujícího žaludku, či prostě jen zabavit mozek při monotónní námaze. Dobrá hudba mě dokáže skvěle vytáhnou ze všech problémů, když zrovna není po ruce nějaký závodník, parťák nebo prostě někdo.

O pondělí v úterý

Tomáš bydlí totiž v Ráji

Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...

Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.

Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.

V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…



Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.



Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)

Vůbec mi to nejde!

A je to tady, první běžecká krize a to hned na začátku roku 2014. Tak jsem se této chvíle obával jak čert kříže. No nic, stalo se, bude se s tím muset nějak vypořádat. Hodně tomu pomohlo kolo, po delší době jsem jej zprovoznil, dostal jsem novej rám, proto jezdím jako pominutý, kolem 600km měsíčně. Ale to běhání ne a ne mě bavit stejně jako na podzim, nevím asi je to motivací, už jsem ani na oblíbených Parkrunech nebyl přes měsíc...

Tuto neděli mám svůj letošní první pořádný závod Guilford půlmaratón, no jsem zvědavej s jakým výsledkem a jestli vůbec nějakým, z Guilfordu přijedu. Dneska jsem si byl provětrat kecky do parku, říkal jsem, že to nebudu hrotit a půjdu jen výklusovou pohodu. No, ale to byla taková pruda, že jsem začal zívat. To se mi u běhu ještě nestalo. V hlavě mi blesko, co jsem to za líného kokota a začal jsem co km zrychlovat tempo, až na desáty kilometr, který jsem končil 3:50 na kilák. A v tom mi to došlo, čím jsem stupňoval tempo, tím mě běh více bavil. Už mě nebavilo totiž jen to zimní bezhlavé polykání kilometrů. Teď se opět těším na parťáka v běhu Dana, až se zajdeme provětrat do kopečků na jih od Londýna. Už se těším na Transvulcanii a další výzvy co pro mě rok 2014 přichystal. Doufám, že i ty máš nějaký cíl, protože asi bez toho cíle to opravdu nejde... Jo a abych nezapomněl taky mám za cíl pomoci Dance s tou její životní patálií.

Pondělní motivační video

Jen se nezastavit..

Běhám, tedy jsem ...

Takový postřeh, který na mě vykoukl na internetech. Líbí se mi, protože bych skoro mohl s nadsázkou říct, že skvěle vystihuje co zažívám já, a co vy?

P.S. Děkuju Beatrixová, za inspiraci

P.P.S. Nepropaguju žádnou ze značek.

Ile-Gall Trail 2013

Box Hill schody, brutalitka

Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.

V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem. 

Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové

Stepping stones Box Hill

medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.  

Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie. 

Kdybyste měli cestu tak koukněte na Running diary nebo na stránky STRAVA.com

P.S.: A veřejně slibuju, že článek o dobrodružství v Kaiserkách dodám do konce týdne.

P.P.S: Granulátuju všem účastníkům Beskydské sedmičky!!! Ke skvělým výsledkům 

Pytlík v trenkách

 Včera jsem musel do práce autobusem, protože mě stále brutálně bolely stehna z Lavareda. V poslední době jsem stále do práce běhal, tudíž jsem nějak přestal chodit mou obvyklou trasu na zastávku autobusu, to co jsem v úterý spatřil, mě úplně znechutilo. Všude kam se člověk podíval, tak byl bordel, krásný potok plnej kačen a jiných socka ptáků plovoucích mezi odpadky, to mě úplně rozpaluje do běla, když tohle vidím. Je to blízko školek, kde děti a jejich rodiče čekají každé ráno, než otevřou brány do jejich školek a mezitím mají spoustu času vyprázdnit obsah všech svých kapes na zem, poodkládat do trávy všechny obaly kokin, které jim jejich pokuřující rodiče stihli za sociální dávky nakoupit. Většina těch náctiletých matek nemá práci a mizivou vidinu nějakého spokojeného života. 

Proto jsem se rozhodl, že jim to tam a i sobě uklidím. Ať se nemusím stydět za to, kde bydlím a taky pro ten

dobrý pocit, který teď mám, když píšu tenhle dnešní příspěvek do blogu. Už taky vím, že si při příštím výběhu vezmu do kapsy jeden černej pytlík na bordel a jednu část výběhové trasy, kde běhám taky zbavím těch krabiček od cigár a plechovek od levného piva, už jen proto aby se mi tam pěkně běhalo a já se mohl stále u běhání i kochat a ne jen čumět na zem abych si nerozřízl nohu o roztrženou plechovku. Třeba to může namotivovat i někoho z vás, ten pytlík tolik neváží a příroda nám běžcům bude dopřávat krásné dlouhé ničím nerušené výběhy. 

A vo tom to přeci je, neasi Příjemné chvíle venku v čisté přírodě....

...a pamatuj Pytlík dycky v trenkách :-)

P.S.: úplně mi to připomělo dobu, když jsem jako malej musel uklízet před a za barákem a byl jsem dycky totálně zpruzelej co že to jako asi kua jako musím dělat....:-D