1000 miles adventure bike endurance challenge

Tak uz nam to vsem zacina, v nedeli v 15:00 startujeme z Hranic u Aše. Cele nase pocinani muzete sledovat na oficialnich strankach www.1000miles.cz

Budu mit u sebe tracker, ktery muzete sledovat zde: Tracker Viewranger

kdo me bude chtit nejak povzbudit budu mit u sebe tento telefon 00420737650656

celou trasu si muzete prohlidnout tady Mapa zavodu

ted uz dobaluju batoh, kolo je sbalene a mirim za par minut na letiste! Tak ahoj a drzte palce, predpoved pocasi je tak strasna ze se to vyplati sledovat z tepla domova :D

For my english speaking friends you can follow me HERE

for text messages please use 00420737650656

See you !!

Transvulcania 2014

Ultramaratonský závod na 73,5 km s 4350 m převýšení. Závod patří do světové série Skyrunningu kategorie Ultra.

Do místa dějiště banánového ostrova La Palma, člena rodiny Kanárských ostrovů. Jsem se svou přítelkyní dorazil už s týdenním předstihem, abychom si užili trošku klidu a volna. Za ten týden jsme procestovali celý ostrov, zvykli si na teplotu a objevovali krásy tohoto úžasného ostrova. Ostrov sám o sobě není nějak moc velký, ale je ultra rozmanitý, od tropického pralesa až po vyprahlé sopečné pláně.Na východní straně ostrova zamračeno a 18 stupňů, zatímco za hřebenem na západě, jasno a stupňů třicet. Půjčujeme si auto a víceméně každý den vyjíždíme na turistickou obhlídku trasy závodu, nebo místa které je něčím zájimavé. Například na Roque do los Muchachos, je nejvyšší položené observatoře na pozorování vesmíru. Nebudu tady dále rozepisovat naší dovolenou o tom jak jsem ztratil hned v Londýně platební kartu, nebo jak vypadal závod Vertikálního kilometru a pokročím přímo k hlavnímu závodu.

Surrey 1/2Marathon, Guilford UK

Na tuhle půlku jsem se vůbec netěšil. A to z prostého důvodu, měl jsem černé svědomí, že jsem zanedbával trénink. Zhruba dva týdny před závodem jsem vystrčil svůj línej zadek před práh domu v ruce červenou světlušku a šel jsem točit kilometry do parku za barák, tréninkově jsem si chtěl zaběhnout 21km, ale tělo mi chtělo ukázat jaký jsem flákač a na osmnáctém kilometru vysadilo a ja se skoro po čtyřech odploužil domů si pobrečet Janičce do náruče, že já osel asi ani tu půlku neuběhnu, to bude trapaaaas jak cyp.

Z nádraží na stadión

Narychlo jsem změnil strategii se stupňovaným tréninkem, který jsem už v minulosti úspěšně použil, když jsem se potřeboval narychlo dát aspoň minimálně dohromady. Trik spočívá v postupné rychlo zátěži. Jeden den běžím jen 5, druhej 8, třetí 12, čtvrtej 15 atd. Prokládám to mohutně ještě kolem, plus dojíždění do a z práce na kole. Den Debil se blíží, je čtvrtek a já se fyzicky ruším při podvečerní vyjížďce skoro letním Londýnem, každý jeden cyklista je mi soupeřem a já se nechci nechat předjet, a to že já sedlám  ikscéčko a oni na silničkách na tom nemůže nic změnit. Instinkt dravce mi nedovoluje polevit. Večer zase jak je, mým zvykem zase nářek v náruči mé míle, co že jsem to za osla takhle se vydat z posledních sil. V pátek a sobotu odolám vábení kamarádu "jen na jedno pivo, přece vole!". A zůstávám doma a relaxuju.

Předstartovní rozcvička

V Sobotu den předem si kupuju lístek na vlak, chystám věci, natahuji mobil na 5"30 ráno a docela s chladnou hlavou usínám. Budím se do krásného rána, předpověď slibuje pařák kolem 20 stupňů ve stínu. Po prochcané zimě je to snad první den, kdy opravdu není na nebi ani mráček. Ráno odštavňuji 8 mrkví, chlemtám Chia semínka a valím na vlak, klasicky nestíhám, takže běžím. Vlak chytám, takže pohodka hodinka cesty přede mnou.

Na misto dorážím s krásným časovým předstihem, po krátké procházce z nádraží do areálu závodu čerpám energii ze sluníčka a sleduji proudy běžců, kteří se scházejí poměřit s distancí 21.095 km, tady samozřejmě všichni používají měření v mílích což dělá 13.1094 mi. Města Guilford a Woking hostí takovou běžeckou událost poprvé, a aby to neměli tak snadné hned se hlásí kolem 5000 běžců do hlavního závodu. Pořadatelé, jsou ale již staří pořadatelští harcovníci a všechno jde naprosto po drátkách nikde nečekám dýl než pár sekund. Všude kam se podívám usměvaví dobrovolníci (dohromady 300 dobrovolníků). Jdu klasicky najít úložnu bioodpadu, pak převlíct odevzdat batoh do úschovy a jít se rozběhat a protáhnout.

Trasa závodu

Mám číslo 1519 s fialovým pruhem což znamená koridor dva, pro očekávaný cílový čas v rozmezí 91 až 105 minut. Já mám neoficiální osobák 101 minut. Takže očekávání je minimálně stejný čas, ale samozřejmě čím níž tím líp. Na startu jsou i elitní Keňani, kteří jsou jasní favoriti. V deset hodin je start, kohoutek startovací pistole mačká starostka města Guilford. Jsem dost ve předu takže tlačenice se moc nekoná, chudáci ti vzadu. Na hodinkách jsem si nastavil, že má rychlost nesmí přesáhnout tempo 4:40 na kilometr, to je vynikající funkce Garminů Virtuální partner, kde vidím přesně jaký náskok mám na stanovený cílový čas, jak jsem na tom a prostě mě to udržuje tak nějak v klidu. Profil tratě je dost zákeřný, začíná se z kopce což, ale znamená, že zpět do cíle to bude do kopce a bude to pořádně bolet. V davu ostatních se mi běží krásně a držím si tempo někde kolem 4:15 na km, cítím že mám krásnou tepovku, dýchá se mi skvěle, nikde mě nic nepíchá, netlačí, tkaničky zavázané na pořádný uzel, prostě to vypadá na perfektní den. Na cestě k obrátce do Wokingu míjím dvě občerstvovačky, jen se trošku napiju, a jinak se polévám vodou, je opravdu neskutečné vedro, nikde na trati není úsek, kde by si člověk ulevil ve stínu. S tím jak jsme se blížili otočce taky výrazně se měnil profil tratě směrem vzhůru i přesto všechno jsem si běžel krásně do pohody, vodič s vlaječkou na 1:30 byl bezpečně za mnou.

V uších mi hrajou pouliční kapely, které fungují jako doping pro každého. Trochu se bojím toho, že mi nic není, úplně v klidu si říkám hele blbečku neblbečkuj, na půl maratonu si přece nemůžeš zaběhnout osobák na desítku, opravdu jsem si v těch místech závodu říkal, že bych v klídku tu 40 minutovou hranici prolomil, ale rozum říkal že bych se v druhé části zadrhl jak už mnohokrát. 10tku mám za 42:50, což si myslím, že nakonec jsem měl trošku přitlačit na pilu a otáčet jsem pak měl někde o 2 minutky dříve. Cesta z Wokingu pro mě byla naopak uplným utrpením, běželo se celou dobu proti větru, navíc mě na dvanáctém kilometru dostihl chlápek s vlaječkou 90 minut, snažil jsem se držet jejich tempa, protože jsem pořád myslel na ten 90 minutový limit, ale bohužel po cca 6 km kluky ušaté ztrácím v táhlém stoupání a už to bude jen na mě až do

Cíl

cílové pásky na atletickém stadionu. Dotahuju se na běžkyni předemnou, se kterou se tak nějak přetahujeme, ale o spolupráci nemůže být řeč. Po trati je mnoho fanoušků, kteří nezvykle na jinak chladné anglány povzbuzují jak o život. Jen to mé jméno pod číslem ne a né vyslovit správně. Jak se blíží stadion, v mozku dokola počítám tempo jestli mi to vyjde na ten můj vysněný čas nebo ne, ale čím je kopec delší tím se mé tempo stává neběžeckým, padám někde k 4:30 na km, a to vím že je zle. Strašně mě to sere, už vidím poslední zatáčku, malý seběh nepříjemným pískem a šup na tartanový povrch závěrečných 300 metrů na oválu. Takový finiš zažívám poprvé v životě, je to velká paráda, snažím se nahnat nějakou tu vteřinku navíc, ukořistit nějaké to místečko navíc a je to tu cíl v čase 1:31:39. Celkové místo 259. místo.Fasuju úsměv a medailu, nikoho tam neznám tak se více nezdržuju a mažu domů. S konečně znovu objevenou motivací, po které se mi tak moc stýskalo.

V čase 1:03:18 vyhrál Nicholas Kirui
V ženách vyhrála Perendis Lekapana za 1:13:30

celkove vysledky ZDE

Záznam na STRAVA

Medajla

Domácí večerní Lososové potěšní

2014 rok změny...

Cestou nejmenšího odporu

Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.

Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě

S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.

Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.

Scott Jurek - blízké setkání třetího druhu

Dnes byl pro mě velký den. V rámci Veggie festu, největšího vegetariánského festivalu v Evropě, do Londýna zavítal vegan a především vynikající ultramaratonec, několikanásobný držitel rokordů na Spartathlonu, WS100, Hardrock 100 a dalších ultramaratónských závodech - SCOTT JUREK. 

Moc jsem se těšil na přednášku o vhodném doplňování energie v průběhu závodů. Nebudu vám to tu nějak obšírně popisovat, radši přidám všechny slajdy, které si pro nás Jurker nachystal. Přednáškovka byla plná k prasknutí, ale jako protřelá tlačenka jsem obsadil s přítelkyní místa hned v prní řadě abychom nepřišli  ani o jediné slovíčko nesmírně charismatického vytrvalce a vegana. Každý nebo aspoň většina z Vás, už určitě aspoň slyšela o jeho staronové knize EAT&RUN, která nedávno vyšla i v češtině jako Jez & Běhej. Scott se mě na to i ptal jestli jsem četl v češtině, a zajímalo ho jestli jsem byl spokojený, což jsem jej zklamal, protože knihu jsem četl kdy ještě český překlad nebyl na světě, ale řekl jsem mu že co vím tak ohlasy veskrze pozitivní. Při našem rozhovoru jsem se Scotta zeptal jestli by taky nechtěl zamířit do České republiky, pohotově mi odpověděl, že to má v plánu již příští rok, nevypadá to asi na závody, ale minimálně se můžete těšit na skvělé jeho povídání a přednášky. Já tu jeho popisovat nebudu, necítím se na to abych zvládl převykládat všechna jeho kouzla a triky jak překonat sám sebe a uběhnout 100 milový závod v tempu 5 min/km. Pro mě to byl běžecký zážitek týdne, který zužitkuju doufám příští rok na další stomílovce NDW100. Registrace je v plném proudu, tímto Vás zvu ke mě do Londýna, už jsme se o tom bavili mnohokrát, toto je o důvod navíc. 

160km s vyvrtnutým kotníkem

Spotřeba vody za hodinu (důležité podle váhy člověka)

Nezapomínat, nebo vám to křeče připomenout, ale to už je pozdě...

Ne Protein, ale carboše potřebujeme, protein až po...

a kolik? ....

Kolik toho co obsahuje...

Jak správně naředit jonťák atd...

Zdroj energie

RECOVERY!!!

Tak Česká republika říkáš jo? Jo, Jurker dojeď ať nám posuneš rekord na B7 pod 10 hodin...hele na tohle, už jsem starej

Nečum vole:D erekci jsem si musel přikrýt svetrem.. :D

Aaaaach..

Největší soupeř dálkového běžce je běžec sám.

Taky to znáte, každý krizi máme, ale  ne každému se projevuje na stejném kilometru. U mě je to spolehlivě někde 80 kilometr. Takhle si pěkně běžíte a najednou prásk, a tělo vypoví službu, mozek se vás snaží přesvědčit, ať se na to vyserete a jedete domů pěkně do postele či do nejbližší hospody. Můj největší protivník na všech závodech i při lezení v horách na ostrých hřebenech jsem já sám osobně. Miluju tu euforii, kdy běžím lehce, všechno jde jak na drátkách a prostě si jen užívám, že jsem, že mohu maximálně tak nadávat na Olafovy kilometry či kontroly nejlépe někde na posedu či na nějaké osamělé skále.  Pak to přijde… občerstvovačka, bolest břicha, pokles nálady a hlásek tam vzadu se začne ozývat „co tady děláš, vyser se na to, strašně tě bolí nohy, do cíle je to ještě daleko“ atd. Největší krizi, kterou jsem dosavad ve své kariéře překonal, byla krize na 85km Týnišťských šlápot. To byla krize, kdy jsem se probral v příkopě, mezi tím jsem prý telefonoval se svým otcem, který si se mnou vykládal a asi se mě snažil motivovat to nezabalit, chtělo se mi zvracet, ale překonal jsem to. A nakonec jsem se probral takovým způsobem, že jsem ještě před cílem předběhl mnoho běžců a dokončil na sedmém, pro mě nevídaném místě. V poslední době jsem také hodně závodů nedokončil jako Thames Path 100 mílovka, nebo časté vyhoření na LH24, kdy jsem se prostě nebyl schopný ze skvělého zázemí hotelu zvednout a obkroužit další a další kolo kolem blikajícího monstra na vrcholu beskydské Mekky. Také mě to potkalo na Jarním Šluknovsku, kdy mě převálcovalo nesmrtelné trio maďarské lokomotivy Gábor, István a László. To pak prostě člověk vzdá a říká si, co Ty vole tady chceš, když na to nemáš.

j

Dobře na toto funguje systém B7, kdy jde člověk závod ve dvojici a přece nenechá člověk parťáka i přes všechny krušné chvíle ve štychu, jo co by o tom mohl vykládat můj parťák Tomáš. Od přesunu do Anglie, soustavně pracuju na své motivaci a schopnosti překonat tyto nástrahy. Začal jsem používat mp3, snažím se si určit menší snadněji dosažitelné cíle, které když splním mě naplňují a dodávají mi sílu do dalších bojů s mým podvědomím. To, že každý den ráno vstanu a nehledě na počasí vyběhnu do práce, protože přece i během závodů venku pořád slunce nesvítí. Důležité je nepodcenit přípravu, protože první krizička vás prověří jak moc si věříte a přece sebevědomí stoupá s narůstajícími kilometry ve vašem tréninkovém deníčku. Můj deníček se pěkně plní, tak doufám, že nezklamu sám sebe a na dalším závodě si to budu užívat ne jen do 85 km, ale třeba i na 110tém a cíl uvidím na vlastní oči a ne jen na webu úspěšnějších souputníků.

Proto nepodléhejte falešné představě, že ono to nějak dopadne, nedopadne. Každý kilometr je za odměnu, ale ta odměna přichází po tvrdém tréninku a času, který jsme investovali do přípravy. Člověka by to pak dříve či později přestalo bavit. A ta zábava a zážitky jsou přece to, co nás na ty páteční noční starty staví všechny vedle sebe, ať už chodce nebo běžce, nováčky či staré matadory.

A jak jsi na tom TY? Jsi připraven?

South downs marathon 2013

South downs Marathon 2013 

Do mého běžeckého deníčku jsem si někdy před měsícem napsal pod datum 8.června South Downs Marathon 2013 doporučil mi ho můj anglický kamarád Dan. Proč taky ne, podle tréninkového plánu, který teď jedu mám na sobotu stejně naplánovaný dlouhý kopcovitý výběh, což ve všech ohledech SDM splňuje – 42,195 km s 1043 +metry.

Den před odjezdem si chystám svou magickou bednu se všema běžeckýma udělátkama, ať jsem na místě hezky v klidu a pořád něco nehledám, jak mi s oblibou připomíná otec, pokaždé když má možnost. Natočím budík na 6:15 ráno zkontroluju jestli můj osobní řidič Pája není moc ožralej z proběhlé párty, prej není měl jen dvě láhve vína a víno přece není alkohol, to mi aspoň praví jako Brňák, protože na místo se nedá jinak dostat než autem. Všechno klape jak má, ráno házím mobilem o zeď přesně ve stanovených 6:15 vykukuju z okna zjišťuju, že je vymeteno jak na mém spořícím účtě, takže předpokládám lehký krok a úsměv na tváři.

V sedm nasedáme do letitého kundolapu strejdy Forda Próbeho. Ve svižném tempu si to pádíme po M3 výpadovce z Londýna přes M25 na Guilford, až do startovní vesničky jménem Slindon. Na místě už je rušno jak v hornických šatnách po šichtě, tak hnedka lezu do kufru pro bednu jako správný Orlovák všem přítomným ukazuju svou chlupatou zadnici nasazuju Trenky, X-Trailacký dres, sice mi bude vedro ale šak Kura co bo reprezentovat se musí, ať každý anglán vidí jaké tam máme ve východní Evropě krásné dresy. Pak chvilku zásek nad výběrem bot, Anglie je proslulá jílovitým povrchem a na ten, když nachčije tak to chce spíš brusle než jedny z mých Brooks PureGrit nebo Cadence, moje pětiprstové ponožky po zralé úvaze zalézají do trialových Gritů, bo šak TO bude  trailový maraton, to je jasné, no ni! Ještě šoupnu na má vyrýsovaná lýtka kompresky od Compressportu, ať mě ty seběhy tolik nebolí. Hodinky ukazují 9:10 start je naplánovaný na půl. Tak honem pocem kamdeš zapoměl sis hruďák, volá na mě Pája. Tak přece by měl taťka šanci si rejpnout.

Ještě před startem dobíhá Dan, musel si vzít s dalšíma taxíka, jinak by to nestihli, dáme rychlé klasické hecovací rychlohovory smějeme se, jak by to bylo fajn to dat to za tři a půl neasi. Takový naivní jsme. Dan mi oznamuje, že jeho kamarád běží na start už od rána z Brightonu, což je dalších 40 km navíc, no není to chuj? :D

Máme tu pár sekund do startu a prásk start mačkám Garminy a šnečím tempem si to hobluju směrem do PeterFieldu, kde nás čeká medaile v cíli, pokud to nějaká část mého těla neuspíší a neskončím někde v lese po trati. Tempo máme s Danem na můj vkus ďábelské 4:30 – 4:40 na km. Si říkám, do hajzlu to asi běžím na osobák na desítku a ne svou první letošní maratónskou trať. No neva šak nejsem z cukru do prdele. První druhý třetí čtvrtý kilometr pěkně ubíhá trať směřuje víceméně soustavně vzhůru hodně králíků ze startu to přepálilo a tak je necháváme svému osudu a následujeme slečnu Najk. Má pěkné tempo a zadek, tak se chvilku vezeme. Potom do toho Dan šlápne a pápá slečno Najk. Na cca 8 km první občerstvovačka, dobrovolnici div nevytrhnu ruku i s nabízenou vodou a valím dál, tempo je stále husté dokonce vidím i kilometr v tempu 3:46 co už když chceš předbíhat musí to přece vypadat že jsi albínskej černoch a ať ani nikoho nenapadne na to reagovat a chtít s náma klukama z východu držet tempo. Trať se příjemně vlní vždycky, když mi už do kopce dochází tak mě organizátoři odmění parádním seběhem. Jó kde jsou ty Londýnské pláně na kterých trénuji. Na patnáctém kilometru občerstvovačka číslo 2 šoupnu další H2O a peláším, Dan mi trošku ubíhá, ale né na dlouho v této části trati dost fouká protivítr, takže zpomalujeme někde na 5min/km, to nám vydrží jen chvilku až co se s tím budem srát šak néé rub tam pár kiláků za 4:20, do uší mi hraje novej Rudimental – prý ,že to nemám vzdávat tam zpívá nějaká paní, tak ji teda poslechnu a nic nevzdávám naopak zrychluji a natírám to na mezičase Danovi o celou sekundu to jako pomstu za jednu Fotku kde mě zastínil, no chápete to? Mě, takového narcise. Ta jedna sekunda mě stojí mnoho sil a Dan mi utíká již na dobro, jsem s ním jen v očním kontaktu, ale už to není jedno tělo jeden krok. Jsme ve fázi, kdy začínáme předbíhat štafetáře co měli start půl hodiny před námi. Jsou to moc milí závodníci většina z nich běží pro nějakou charitu, to je moc fajný zvyk tady na ostrovech. Stále to samé dokola, povzbuzováni Well done, nic jiného nezní, zhlasuju mp3jku, protože tam hrajou moji oblíbení Asian Dub foundation a tempo pěkně sype. Ani jsme se nenadál a přichází 30 km to už je dan přede mnou o 38 sekund, už jej ani nevidím a zažívám svou první krizi, klasicky žaludek nevím jestli se mi chce víc chcát nebo srát, čurání oželím a vypotím ale s tím sraním je to na hraně, ale co má zkušenost mi říká, že mě to jen zkouší a z každým povolením si oddechnu, že teda ještě jsem se neposral, ale jen si krásně poprděl:D No i tohle k tomu běhání patří, jak se krásně natřásáte, střeva vám to rádi vrátí i s úroky.  Krize přetrvává a hle kde se vzala tu se vzala slečna Najková, natírámě mi to jako nechutně ani jsme se nezmohl to nějak okomentovat a jen si šlapu svou. Hlavou samá piča kokot čůrák vedro.

Šoupu gel a po kilometru jsem už zase jako laňka, v hlavě si vzpomínám na pasáže od Jurkera, že tělo může pořád a všechno je to jen o hlavě, a taky že je. Začínám zase hoblovat a jediným smutným rozptýlením je cca na 35 km cyklistka rozstřelená v zatáčce docela nechutným způsobem, je tady sanitka a dvě záchranářská auta. No nic, běžím dál a snažím se ji poslat pozitivní vlnu. Čekuju Garminy a světe div se, za chvílu budem končit. No to by mě posral v létě, abych ze sebe ještě něco nedostal, tak hledám ty schované sacharidy ve svalech a ještě tam nahodím běžecké tempo kajsik kolem 5:10 na kilometr. Předbíhám stále více štafetářů, což mě dělá samo Egodobře.  Mámě tu poslední 2 kilometry cesta už je asfaltová a ke konci ještě trošku trailu po MTB cyklostezce a už na mě paní huláká „only trý hudred jards“ kurde blbější hádanku vymyslet nemohla, pak mě došlo že jard je skoro jako metr, tak to ještě těch třista metrů napaluju, což ale v brutálním protivětru znamená ploužení ale s úsměvem brzkého cíle.

A je to tu 3,2,1 a cíl huááá. Dan mě fotí, nadělil mi deset minut. Drapnu igelitku, medajlu a jsem šťastný jak racek v mekdonaldu. Mám to za 3:36:46 32 druhé místo celkové z 490 úspěšně dokončivších bláznů. Šak jestli jste dočetli až sem, tak si to můžete prohlédnout na vlastní bulvy tady.

Záznam ze Sporttesteru

Krásný závod doporučuju všem a teď už mé zraky směřují směr LavaredoUltratrail. Čao a hlavně se z toho neposrat.

Thames Path 100 miles

Cywe to byla jízda, přijíždíme ráno pěkné tak na start závodu do kulturaku do Richomdu, koukám na lidi všichni víceméně nadupani borci, hodně účastníku závodu ve Státech, UTMB atd. Sedím si tak v rohu ani nedutám, přichází briefing pořadatelů a já jen cítím, jak mi poklesla čelist. Z důvodu akutních zaplav se tedy potvrzuje ze zavodni původní trasa se mění takže univerzitu v Oxfordu tento rok určíte neuvidím, nova trasa je strašně na palici od startu bude trvat 38 mil na checkpoint 4, kde se otočíme a poběžíme zpět na checkpoint 1, na jedenáctou milu závodu, kde se opet otočíme poběžíme zpět pres Windsor kde bude i cil, zase na kótu 38mile, kde se zase otočíme a už do cíle celkové 102 mile do finiše ve Windsoru. No říkám si ty kravovole je to přece po rovině, půlku trati skoro znáš tak co by ne. Jenže chyba lávky, já vlastně znám jen 10 mil závodu. Na startu nám drobně prší sněží vlastně ani nevím co přesně ale zima nějaká ani není, nebo je maskovaná startovním adrenalinem. Přesně v 10:00 místního casu je start. Už z domu jsem věděl ze abych dokončil v limitu 30h musím mít tempo někde kolem 11minut na km bez zastávek. Říkám si to je moje taková normální chůze, 8,30 na dokončeni do 24h a 7,3 na cca 20h finiš.

Hned po startu vím ze to nesmím přepálit, ale co dělat když nás ceká 13km úvodního asfaltu, takže držím tempo někde na 5:40/km začíná foukat takový nepříjemný mokry vítr..někdo by ho možná mohl nazvat i vodorovný déšť, no ale co naplat obětoval jsem nekřesťanské peníze za suprovou bundu tak ta to přece zvládne ne? a taky ze zvládla. Ke konci toho cca 13 km asfalt konci a začíná bahno, ale tak zpicene bahno člověk nevymysli, Londýn leží na jílu, no a když jíl prolijete vodou, necháte ho promíchat 200 párů běžeckým botám, tak z toho je taková kase, ze je to úplně stejné jak běhat v teniskách po ledu, člověk ztrácí tolik energie jen aby se udržel a nespadl do těch sracek, nu dobra je to začátek tak snad to nějak půjde, casem vychytávám nějaký systém a běžím dal, a prask, najednou běžím ještě s jedim ukackem a zjišťuju ze jsem se ztratil, tak sup sup rychle kouknuti do mapy a trada na zpět je to cca jen kilometr a pul, ale na náladě to nepřidá. Konečně se přilepím zase na správnou trasu a valím dal, říkal jsem si jak bych si moc rad po bahně odpočinul na nějakém mekem příjemném trialovém povrchu a místo toho nám pořadatele jen naděluji k sobotnímu poobědovému casu desert, který jak se ukázal spis celodenní zranici, asfalt. Tak na kokot povrch který ničí všechny klouby v tele, co taky cekat v Londýne no, je postrachem všech trail běžců..dovalím na checpoint c2 a už jen od pořadatelů slyším, very wet and muddy.a do pice zase to bahno, kloužu si to tak krajinou a chytám záchvat smíchu když potkávám kolegu závodníka

Jooo, každého ultramaratonce svatyně

a zkouším si zase pohrát s vložkami v botech ale nic nepomáhá za minutu už v tom mrazivém počasí mrznu a tak musím jít dal, vím ze za chvilku bude bahýnko a taky ze jo, zase zařazuju pro mě v tu chvíli komickou rychlost 7/km a jen v duchu počítám při pozdravu Well done, kolik spolu běžců předbíhám a zanechávám je na pospas tmě, takhle to jde až do chvíle kdy zjistím lze jsem ztratil mobil a peněženku a všechno říkám si do PICE, to není pravda, sem to všechno zapomněl v Cockhamu, tak se obracím a za zvuku milijonu nejsprostších nadávek co znám jsem se vracel na minuly checkpoint, po par minutách mě napadlo zavolat ze záložního telefonu Culi ze jako jsem hajzlu ze jsem ztratil věci.

po kolena v blátě se svým nablýskaným ajfounem jak si fotí nohy a nevěřícně kroutí hlavou do jakých sracek se to prihlasil:D podávám mu klacek a s malou pomoci je coby dup vyproštěný. Z druhé do 3 checkpointu je to kousek jen 6 mil, a už se mi v hlavě honí to ze mě tam ceká přítelkyně a kamarád, kteří pro mě mají suchy oblečeni nějaký to jídlo a asi 3 páry botu:D už v hlavně spřádám strategické plány do dalšího zapasu.

Do Windsoru dobíhám v dobrem rozmaru z dálky mě už vyhlíží a vítá Culi, s úsměvem na tváři společně dobíhám se zapsat spolykat bar vytecnych mokrých sušenek:) a hurá do auta se převléct, po rozvaze jsem si nechal přivézt i Salamony Spikecrossy. Vyměňuju vložku do bot z jejich originálních a cpu tam vložku z Brooksu. Převlíkám elastaky za zateplené elastaky a po cca 20 minutách vybíhám do 10 mil vzdáleného Cockhamu kde je poslední checkpoint a odkud se už budu jen vracet zpět. Hned za chechpointem je oříšek v podobě zatopeného mostu který se da přejit jen po betonovém pilíři, s představou ze bych mel spadnout do divoké Temže tuto nástrahu překonávám docela rychle. Pak tradaaa pres historické centrum Windsoru, sup pres most a hurá do blatíčka, úplně užasne jak boty s hroty v tom bahně drzí, předbíhám jednoho závodníka za druhým, ti na mě jen nevěřícně koukají WTF, a až po zjištěni ze mam hroty jen mávnou rukou a oddávají se své soukromé tortuře v bahenní lázni, psychicky jsem teď v naproste euforii baví mě to moc šikmé bahenní plotny kaluže to vše botky překonávají úplně samy, v botách naproste sucho no parádička, tahle parádička trvá asi 10 km, a pak to přišlo Asfalt zase, a tady umírám, ujit v botech s hroty po asfaltu či betonu jde tak kilometr ale když je místo jednoho těch kilometru vlastně 12 tak to mi vystavilo žlutou kartu. Běh se stává nemožným tak se snažím aspoň nějak dopajdat na checkpoint a nějak se pohrát s vložkami v botech ať se to odmekci, neodmekcilo. všichni běžci co jsem se jim tak smál jak se trápili v bahně tak mě teď předbíhají a má euforie se změnila v depresi, ale porad si říkám..vsak počkejte já vám ukážu, protože z tohoto místa se jde zpět a to bahno tam porad je a je ještě dokonce i horši tím jak jim prochází stále víc a víc závodníku. Obracím se tedy na pate a v naději ze to nějak půjde se vracím směr Windsor, naplánované jsem mel těch 10 mil cca na 2 hodiny, tak uvidíme, 6 mučivých asfalto kilometru mi srazí sebevědomí na minimum, předbíhá mě víc a víc sportovců, na chvilku zastavuju

Na což mi na krásně oznamuje ze jak jsme byl ve Windsoru ze jsem to nechal jim v aute, asi jsem byl tak mimo ze jsem to proste zapomněl. Tahle vracečka mě psychice zasadila finální ránu, při představě ze jsem se mel vracet na první checkpoint a pak to cele martyrium znova...řekl jsem ne. Tahle fáze která vám zlomí vašeho běžeckého ducha je vážná, a už s tím nikdo a nic nepohlo, závod jsem ukončil dobrovolně ve Windsoru kde jsem cca po 83km za 11 hodin odpadl do auta a nechal svou linou prdel přepravit do postele. takže si na svou první dokončenou stomilovku budu muset ještě počkat.

Záznam ze sporttesteru