Surrey Hills

Dnes to stalo za to... Krasne Vanoce vsem!!

Aiguille de Leschaux normálkou, Arete du Cosmique na Aiguille de Midi

Kufřík

Už snad půl roku do předu jsem měl v kalendáři poznačený termín dalšího výletu s Fílou. Poslední termín v Srpnu, většinou slibuje příjemné letní vysoko horské podmínky. Kdesi z kraje roku na mě Fíla vytahuje tento roční název cesty a hory. Arete de Hirondelles na vrchol Pointe Walker v legendárních stěnách Grandes Jorasses. Domlouváme se, že mě vyzvedne po cestě na letišti v Zurichu, kam doletím z Londýna. Týden před odletem společně skrz různé kanály se snažíme zjistit jaké panuje v oblasti počasí. 

1000 miles CP1=> CP2

Moje Kona

Updated 11:30, 6.9.2014

...je totiž Roman frajer velkého formátu, který projel půlku světa. Ale to neměnilo nic na faktu, že jsem z CP1 chtěl co nejdříve zmizet. Prohodil jsem pár slov ještě s Martinem, pojedl pár kousků vynikající domácí buchty a valil dál. Směr CP2, dvojka je polovinou trati v Jeseníkách, a to je momentálně setsakra daleko. Slunce pere ostošest a valím si to přes pole směrem Polský Jizerky a Krkonoše, kde když to půjde dobře najdu nějaký palouček a uložím hlavu. Plán je jasný, ale okolnosti se dycky vyvinou nějak jinak. V tomto případě jsem po cca 15 km natrefil na naprosto úžasný penzion Hubert.

1000 miles - Start -> CP1

Tréninkové prostředí v močálech

Aktualizováno 08:23, 01-8-14
Někdy na podzim minulého roku, jsem dostal od kamaráda Zbyňka Táborského informaci o závodu bez zajištění, 1000 miles adventure. Kolo v té době jsem měl asi teprve 3 měsíce, předtím jsem na kole “nikdy” nejezdil, když nepočítám nějakou dobu před víc jak patnácti lety. To jsem drandil Orlovské okolí na modrém kole značky JOKO. Pročetl jsem si pár článků, zkouknul pár videjí na youtube a bylo rozhodnuto. V roce 2014 se chci postavit na start a utkat se s dalšími závodníky na této cca 1700 km dlouhé trati. Registrační proces byl boj sám o sobě. V Anglii máme totiž posunutý čas a ještě navíc jsem měl na návštěvě kamarády z Prahy. Tudíž jsem nemohl sedět u počítače a snažit se zaregistrovat v co nejkratším čase. Tento rok bylo vyprodáno cca do 3 minut od zahájení. Od kamaráda Martina Kratochvíla, dochází smska, že bohužel, ale že nakonec jsem asi až 73tí náhradník. Trošku panika, ale jako bojovník nehážu flintu do žita a snažím se vymyslet jak z této svízelné situace ven. Nakonec kontaktuju úžasný tým kolem Honzy Kopky, a slovo dalo slovo, že za protislužbičku, budu moci nastoupit. HURÁ, já vůl, ještě stále jsem neměl tušení do čeho to vlastně chci za každou cenu nastoupit!

1000 miles adventure bike endurance challenge

Tak uz nam to vsem zacina, v nedeli v 15:00 startujeme z Hranic u Aše. Cele nase pocinani muzete sledovat na oficialnich strankach www.1000miles.cz

Budu mit u sebe tracker, ktery muzete sledovat zde: Tracker Viewranger

kdo me bude chtit nejak povzbudit budu mit u sebe tento telefon 00420737650656

celou trasu si muzete prohlidnout tady Mapa zavodu

ted uz dobaluju batoh, kolo je sbalene a mirim za par minut na letiste! Tak ahoj a drzte palce, predpoved pocasi je tak strasna ze se to vyplati sledovat z tepla domova :D

For my english speaking friends you can follow me HERE

for text messages please use 00420737650656

See you !!

Transvulcania 2014

Ultramaratonský závod na 73,5 km s 4350 m převýšení. Závod patří do světové série Skyrunningu kategorie Ultra.

Do místa dějiště banánového ostrova La Palma, člena rodiny Kanárských ostrovů. Jsem se svou přítelkyní dorazil už s týdenním předstihem, abychom si užili trošku klidu a volna. Za ten týden jsme procestovali celý ostrov, zvykli si na teplotu a objevovali krásy tohoto úžasného ostrova. Ostrov sám o sobě není nějak moc velký, ale je ultra rozmanitý, od tropického pralesa až po vyprahlé sopečné pláně.Na východní straně ostrova zamračeno a 18 stupňů, zatímco za hřebenem na západě, jasno a stupňů třicet. Půjčujeme si auto a víceméně každý den vyjíždíme na turistickou obhlídku trasy závodu, nebo místa které je něčím zájimavé. Například na Roque do los Muchachos, je nejvyšší položené observatoře na pozorování vesmíru. Nebudu tady dále rozepisovat naší dovolenou o tom jak jsem ztratil hned v Londýně platební kartu, nebo jak vypadal závod Vertikálního kilometru a pokročím přímo k hlavnímu závodu.

Lake District - Vertikálně

Na tyhle velikonoce jsem se těšil úplně ultramoc. A co si budeme nalhávat, Transvulcania na Kanárských ostrovech je už za rohem, takže musím přitvrdit. Sice jsem, už kolem Londýna konečně objevil pár kopců kde můžu trénovat, tak pořád to není má milá Milešovka. Když se přehoupnul kalendář a ukazoval 4 volné dny, plán byl jasný - Lake District. Janča si v práci vyřídila taky dny volna, já ještě zabookoval auto a mohlo se vyrazit.

Pondělní motivační video

Jen se nezastavit..

2014 rok změny...

Cestou nejmenšího odporu

Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.

Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě

S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.

Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.

Strava, jak si udělat každý výběh či výjezd zábavnější

strava

Někdo možná čeká vzdělávácí článek na téma jak správně co jíst. Ale Strava pro mě znamená webový nástroj na správu mých tréninků. Pomáhámi s motivací - je venku hnusně, prší, fouká vítr, ale já si určil na ten den výběh, nebo týdenní či jakýkoliv jiný cíl. Svléknu civil nahodim trenky a botky a už si to šinu pěkně na čerstvým vzduchu.

Když jsem se o Stravě dověděl poprvé jen jsem mávl rukou, ale proč do prdele bych měl používat něco jiného, dyť už mám Connect, nebo Endomondo..prostě si dosaď co uznáš za vhodné. To co mě přesvědčilo a přitáhlo, je funkce zvaná Segment.

Neznám nic lepšího, než se kouknout do okolí svého domu, vybrat si nějaký segment, a pak dotyčného překonat při svém výběhu. Nutí mě to zvýšit výkon tehdy, kdy bych se dozajista jenom ploužil a nic bych z toho běhu vlastně neměl, každý běh není zábavný, to všichni známe.

V nějakém předchozím článku jsem zmiňoval Mo Faraha, naklikám si jeho segment na Stravě a vím že, když zvládnu z Richomondu pelášit proti proudu řeky tempem 2:40 min/km, tak si jej krásně povozím, přijde mu oznámení, že jeho rekord byl překonán a marathon kolem 2 hodin je jistej :DD.

Můžu si klidně vytvořit tým kamarádů a trumfovat se, kdo kde naběhal co a za kolik, v jakém úseku to někdo natřel a někomu, naprosto vynikající nástroj třeba pro Lysacup atd. Uplně vidím ty analýzy spolu se stoupavostí, která už je nedílnou součástí Lysacup výsledů, nebo toho, že ty piva den předem nebyl dobrej nápad. A když zaběhnu co se mi líbylo a ještě to není na Stravě jako úsek, tak si jej jednoduše můžu vytvořit, a pak už jen sledovat ostatní, jak si vedli v místěch kde já trpěl jako prase...

Heatmap (běžecká část v okolí domu)

Komu nevadí utratit nějaké to Euro, může si zaplatit prémiovou verzi, která otevírá ještě další věci, jako jsou Heatmaps, to jsou vlastně zaznamenáný veškeré běžecké či cyklistické trasy, které jsme za život ujeli, krásně znázorněné v google mapách na jedné obrazovce.

Strava byla primárně určena pro cyklisty, ti tvoří majoritu v počtech uživatlů, ale poté co byl běžecký system přiveden skoro k dokonalosti, vyskytuje se tam mnoho běžců, se kterýma se můžete virtuálně poměřit.

Pořádí v daném úseku (rekord)

Segment Park Run

Kdo by chtěl podrobnější recenzi co a jak na stravě, nebo s něčím pomoci, tak mi napiště do komentářů a já když budu vědět tak mile rád poradím. Protože to fakt stojí za to.

Týdenní pán (tady je vidět jak jsem to flákal) 

Segmenty v oblasti k dispozici, jen si vybrat, a natrhnout někomu prdel :)

STRAVA

Můj profil na Strava

Kdybych Tě náhodou přesvědčil a ty ses připojil, klidně mě požádej o přátelství a budem se fajně hecovat na dálku :)

Video od tvůrců

Ile-Gall Trail 2013 report

Miloš

Někde v létě, když jsem běhal dlouhé výběhy v blízkém parku pojmenovaném po řece Crane, mě napadlo, že bych mohl uspořádat běžecký závod, protože všechny závody co se pořádají široko daleko jsou zaštiťovány všemožnými charitami a mě už to tak trošku lezlo krkem. Taky jsem nebyl moc spokojeným s hypersluničkovejma lidiškama, co běhají v tempu 7 min/km, v cíli očekávají minimálně medaili, tričko a samozřejmě něco na zub a taky za to neváhají zaplatit úžasných 25 liber. Já chtěl závod, který bude aspoň trošku výzva. Proto jsem po dlouhodobém plánování vybral trať dlouhou 14,8 km s minimálním převýšením, za to ale s docela bahnitým či mokrým terénem. Záznam z GPS jsem postoval do minulého příspěvku, netřeba dávat znovu. Termín byl stanoven na datum 17. Listopadu v 9:00 ráno start.

O závodu jsem se zmínil do termínovek Runnersdiary a Runner ‘s World. Vytvořil jsem událost na facebooku a začal nervozně vyhlížet jestli vůbec někdo dovalí, už dopředu jsem věděl, že kamarád Dan jde podpořit svou ženou na desítku co se běží ten den v Brightonu. Tak jsem v tom zůstal sám, no byl jsem nervózní jak před prvním randem, strašný. První silácký řeči byly, že na start se postavím klidně i sám, ale skutečnost byla jiná, neskutečně by mě to sralo, že jsem vynaložil energii a ta by přišla vniveč. 2 týdny před plánovaným startem jsem měl cca 9 zájemců o start, to bylo docela dobrý číslo, měl jsem docela

Don & Anthony

přísný limit na absolvování celé tratě 1h10min. Pak se mnoho lidí odhlásilo a já na facebooku oznámil, že pokud se nás nedá dohromady alespoň 5, tak závod ruším, v té době jsem se totiž s přítelkyní stěhoval do nového bytu, a na všechno bylo málo času. Navíc Janča měla 16tého narozeniny a já místo toho, abych byl s ní, jsem celý den značil trať. To byl strašný porod a teď už konečně chápu co to stojí za úsilí. Trať jsem značil tejpama s odstupy cca co 15-20 metrů od sebe. Navíc jsem ještě radši pro jistotu vytiskl male mapku do kapsy, kdyby se přeci jenom někdo ztratil. Na trati jsem ještě vyslal bývalé spolubydlící Pavla, který měl na starosti navigaci na jedné křižovatce a taky obsluhoval občerstvovačku s vodou a s Michalem, který byl za dopraváka na další komplikovanější křižovatce a na start závodu jsem oslovil Janču, už protřelou Londýňanku.

V předvečer závodu jsem měl potvrzeno 7 závodníků, pro někoho to může znít komicky málo, ale tady v UK, něco organizovat jako neAngličan je docela problém, kluci nemají takovou důvěru. Ráno vstanu a ze sobotního sluníčka nezbylo vůbec nic, zůstalo skryto za hradbou mraků, ale nezapršelo, takže trať se nepromění do bahenní lázně, jak jsem si tajně přál. První dorazila Janča, se kterou jsem pokecal a trošku netrpělivě jsem vyhlížel ostatní, jestli někdo vůbec dorazí, a dorazili 5 minut před startem Richard, Donald, Anthony a Miloš, závod se tak stal rázem hodně mezinárodní. 2 další co byli potvrzení nedorazili tak se startovní pole sestávalo z 5 statečných.  

Hustokruťák

Hned po startu jsme šli do vedení s Milošem, a rychle jsem se vzdálili lokálům. I když, lokální jsem tady byl já, běželo se přece jenom po mé tréninkové trase, kde jsem tak hrubým odhadem naběhal kolem 700 km, přes léto. První kilometr je jen tak na zahřáti žádné technické úseky jen stěrkový chodník, pak se dosáhne k cestě, která tvoří hranici parku, a pak se zase takovou smyčkou vbíhá zpět do hloubě Crane parku, kde se podél řeky běží daleko více technických terénem s dokonce i padlejma stromama. Někde v těch místech mi Miloš trošku utíká na vzálenost 50 metrů, ostatní jsou už docela daleko za náma a necítím se jimi nijak ohrožený. Běží se mi moc pěkně mám rád ten úsek, to už se ale dostáváme do prostoru , kde jsme před pár minutami startovali a běžíme vstříc odlehlejší části trati. Mám ztrátu asi 15 sekund na Miloše a náskok asi minutu na kluky za mnou. Když probíhám kolem Jany, odskakuji si pro dres X-Trailu Orlová, abych ho taky trošku provětral, už dlouho jsem totiž nebyl nikde na závodech, vždycky se něco vysralo tak, že jsem se nemohl zúčastnit. Dávám si předsevzetí, že stáhnu do občerstvovačky Miloše, což se mi tak moc nedaří ani s výhodou domácího hřiště, zkrátka Resťák běží pěkným tempem, probíhám tunelem pod železnicí, kochám se řekou a její faunou a florou, a dobíhám k první velké křižovatce kde mě povzbuzuje vysmátej Michal a nějaký zamračený domorodec, toho radši ignoruju, nenechám si kazit dobrou náladu. Pak je pasáž křižující golfové hřiště a pak po mokré polní cestě až na Pavlovo stanoviště, když dobíhám k Pavlovi, tak zjišťuji, že mi asi chtěl pomoct s doběhnutím Miloše a poslal ho na špatnou stranu, kolegiálně jsem pro něj zaběhl, že tudy určitě ne:D statečně mi Miloš oznamuje, že to k tomu patří, jen se směju a pokračujem, ještě jsem se trošku zdržel pitím a už mi zase bídák utekl dopředu. Cestou jsem musel ještě uklidnit jednoho ekoteroristu, že pásky samozřejmě po závodu uklidím a s poplácáním po ramenou se sním loučím, já kretén, měl jsem ho kopnout radši do kulí. Stíhačka pokračuje Miloš, má na mě takových 200 m náskok, ale vůbec mi to nevadí sil mám dostatek, běžím někde na 9 km tempem kolem 4:40 plus minus 10 sekund. 

Prostě príma pohodička, obkroužíme Hounslow heat, a průser, nějaký ekoultrakokot musel těsně před startem závodu vysbírat cca 2km značení trasy. Miloš se samozřejmě vydal blbě a už jsem jej až do cíle nepotkal. Já se znalostí trasy jsem obkroužil jak měl a na cestě jsem pak potkal francouzsko anglickou dvojku jak si to valí právě do úseku bez značení, nebudu dělat máničku a rozhodl jsem se kluky protáhnout tím zapeklitým úsekem, tak to mám hnedka 2km navíc, kluci jsou spokojeni, prohodíme pár slov, Anglánovi to pořádně klouže, vzal si totiž silničky boty a to je peklo, takovej bruslař z něj, Já a Frantik jsme vysmátí a užíváme si

Finish

příjemné tempo. “No nic” oznamuji klukům, teď vám uteču, přece nebudu poslední :D Ale chyba lávky, jen co klukům chci utéci, tak šup potkal jsem Richarda jak si to šine, do míst kde ještě včera byla páska. No nic, jdu mu to odtáhnout také, Richardovo tempo je pomalé, včera bujaře doplňoval Ionty, tak je to znát na jeho tempu, ale jen se tomu smějem a trajdáme si to po trati. Konečně se dostáváme na již značený úsek, jen prohodím slovo s Pavlem, jak jsem na tom, říká že už kluky asi nedostihnu, ale to bych nebyl já, kdybych se o to aspoň nepokusil, valím to co to dá, kolem 4:10 na km, ale marná snaha až do cíle jsme už na nikoho kromě dobrovolníka Michala nenarazil a doběhl do cíle těsně za stupni vítězů na bramborovém místě. Místo 14,8 km to nakonec bylo k 19 kilometrům, ale se super zážitky. V cíli na mě čekal Miloš, Anthony a ještě celá promrzlá Janča (Dik moc Jani). Na Dona, už čekala manželka a valil na prodlouženou do Ikea :) . V cíli vedeme řeči a čekáme jak se s tratí popral Richard, ale Richard nikde, po 25 minutách, se chystám, že jej půjdu hledat, ale to už ten blázen přibíhá ze zcela jiného směru, jak byl unavenej vůbec si neuvědomil, kde se nachazí a zabloudil a musel se vrátit oklikou přes město. No naštěstí to bylo bez úrazu a jen s kilometry navíc. Teď jen posbírat značení, předat si s klukama kontakty a každý svou cestou,s příslibem další účasti když bude další díl, a já už teď můžu slíbit, že určitě bude.

Návrat ztraceného koně Richarda

1. Místo - Miloš   1:08 h 

2. Místo - Anthony s Donaldem 1:13 h

3. Místo - Hustokrutor 1:25 h

4. Místo - Richard  1:45

GPS trasy

PS: Díky Janě, Pavlovi, Michalovy za jejich čas a pomoc!!!

Ile-Gall Trail 2013

Box Hill schody, brutalitka

Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.

V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem. 

Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové

Stepping stones Box Hill

medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.  

Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie. 

Kdybyste měli cestu tak koukněte na Running diary nebo na stránky STRAVA.com

P.S.: A veřejně slibuju, že článek o dobrodružství v Kaiserkách dodám do konce týdne.

P.P.S: Granulátuju všem účastníkům Beskydské sedmičky!!! Ke skvělým výsledkům 

Weisshorn, Východní hřeben - cesta za bílým rohem

Fíla a naše cesta

Už půl roku dopředu nahlas,v hlavě možná několik let, jsem plánoval tento výlet s pajťákem Fílou. Po úspěšném zdolání Severovýchodní stěny Lyskammu, který ční nad malebným městečkem Zermatt ve Švýcarsku, nastal ten pravý okamžik pro posun k tomuto vrcholu. Takhle jsme leželi na placatým šutru na kraji ledovce Gorner. Na místě s nejkrásnějším horským výhledem v Evropě. Před zraky se nám hrdě vystavovali na obdiv velikáni jako Matterhorn, Zinalrothorn, Weisshorn, Mont Blanc, Dent Blanche. Filipův sen byl Lyskamm, ten jsme úspěšně posekali a byl čas se vyjádřit, co bych si přál já (fotky z výstupu). No vysypal jsem to okamžitě, ta trojúhelníková masa kamene, sněhu a ledu, primo vybízela k procházce až na vrchol, který se ční 4509 metrů vysoko nad mořem. Tak byly, jak říká klasik “kostky vrženy”. Datum jsme si předjednali na první týden v srpnu a přidali si do balíčků přání výstupy hned dva, pokud počasí a další elementy povolí, pokusíme se ještě o majestátný horolezci z celého světa oblizovaný lízátko se jménem Matterhorn. No docela troufalý počin po všech našich neúspěšných pokusech na všechny ty Ortlery či Satany a jim podobné (foto z výstupů Ortler a Satan).

Weisshorn Hutte

V práci hlásím datumy, naléhám na šéfa, ať mi to podepíše, taky že podepsal okamžitě a už kupuju letenky Londýn – Praha, kde napakujem auto a vyrazíme městečko Randa, které je výchozím místem pro výstup na jednu z nejkrásnějších 4000covek na světě. A taky se tak stalo, vyrážíme v sobotu odpoledne. Směr Plzeň-Mnichov-Bregenz-Chur-Randa, přespáváme na punk na odpočívadle těsně za švýcarskou hranicí. Poznáte to tak, že tady paní co uklízej dálniční záchodky jezdí zásadně v Mercedesech v kábriu. 7 hodinový spánek nám byl moc pomohl, protože ještě ten den nás čeká výstup z Randy (1450 m.n.m) až na chatu Weissehorn Hutte (2935 m.n.m) s plnou polní, teda co to kecám spacáky a stan necháme dole, nahoře nás čekají měkoučké postele a véča od chatařovi cérky. Kolem jedenácté dopoledne se teda jak jsem už zmiňoval do trajdáme do Randy, auto schováme v betonové podzemní garáži, kde noc pro plechové miláčky vyjde na 8 franků.

Hřeben

Balíme cajky do báglů, hnedka před garáží ještě šoupnu do sebe konzervu pořádného braučového masa, zaleju to citronovým pivem, to ať se mi v tom horku krásně bleje J Hned za mostem potkáváme čtverku Norků, kteří si to šinou stejným směrem prohodíme pár slov co kdo kam kdy, no a už víme, že mají stejný cíl Bílou horu. Mají mezi sebou mladou Zuzanu Bubílkovou, která tu hubu nezavře ani ve chvílích, kdy proklínám geologické procesy, které zvrásnili zemské desky do podoby, kterou vyhledávají idioti jako já nebo Fíla, souhrnně a souhrnně se jim říká Horolezci. A taky padá pár ostrých slov na to žluté na nebesích, co nás tak neúnavně 

Vzdušný hřebínek

spaluje, že já chuj jsem se zase samozřejmě nenamazal. 1600 metrů převýšení je znát, v Londýně toho zas tak moc nenatrénuju, tak mě nožky pěkně bolej, ale co, dyť proto jsem tady neasi. Potkáme ještě Guida s Klientem, kteří jako ošlehaní horalé ví, že není kam spěchat a šetří energii na noční výstup na kótu 4509. Za tři a půl hoďky nadávání se naše lenivé prdele posadili na lavici před Weisshorn hutte. Nahlásíme se chatařovi, počkáme na snídani o šesté, mezi tím si chystáme výstupovou výbavičku a dáváme se do řeči s příjemnýma chlapíkama z čéer. Kluci nás baví historkou předešlého dne, kdy si to pár stotunových kamínků zamířilo z hor zahrát golf na hřiště, přerušit automobilovou dopravu do Zermattu a vystrašit asi 300 táborníků v kempu. Naštěstí se nikomu nic nestalo, akorát majitel golfového hřiště byl trošku nešťastný, že místo obvyklých jamek, tam má jeden kráter 2x2 metry. S večeří v břiše, úsměvem na rtech se vydáváme s nákupním košíkem do hajan, budík natahujeme na druhou hodinu ranní, tak abychom byly schopní být na fryštyk placu za svítání.

Trošku dííííra

Usnu během minuty a za další minutu, už se ozývá budík a je čas vstávat. Ani neprotestuju, po dlouhodobém horolezeckém půstu jsem celý natěšený a už soukám svou zadnici do zánovních Columbijek a nožky do proděravělých La Sportifů. Fíla a kluci a vůbec všichni jsou, už taky redy a tak vyrážíme ve 2”30. Vzadu na hřebeni vidíme samostatnou bludičku asi nějaký časný ptáče říkáme si a už té čelovce více pozornosti nevěnujeme. Nasadím příjemné tempo a už traverzujeme první sněhové pole pod první technickou pasáž výstupu. Osobně jsem si jej pojmenoval Vodní peklo, první lezeni je ve 2-3 terénu ve vodopádu. Na jištění nebo podobné zicherungy není čas, takže plná koncentrace a pelášíme si to v závěsu za polskou trojkou, která nám určuje směr. Sem tam se radím i s Garminama na ruce, kde mám uloženou výstupovou trasu, ale není se čeho obávat, směr máme dobrý. Po překročení prvního prahu, jde na řadu další ledovcový schod, 

Expozice Brutální

následujeme drobný skalnatý hřebínek. Tam trošku nedůvěřuju kamarádům z Pšonkova, a trošku si to traverzujeme více do středu sněhového pole, ale je to vlastně jedno protože po sto metrech se naše cesty zase kříží. Z výchozího bodu od chaty, už jsme nabrali nějakých 400 výškovejch, ale pořád nám ještě do 4509 m nějakých 1200 zbývá. Čas máme dobrý, takže vzhůru na žebro které nás, když jej zvládneme dovede na Fruhstuck plac, který je začátkem skalnatého hřebene, ostrého jako břitva, který se cca v polovině mění na sněhový hřeben, který už tak obtížný technicky není, ale pro změnu je docela do kopce a člověka vyšťaví před finišovým výšvihem k vrcholovému kříží, aspoň tak nějak to mám naštudováno z průvodců. Na žebru se snažíme stále 

Někde mi vypadla platební karta

logicky vzlínat vzhůru, za tu dobu už nás předběhl I slovenskej guide, který ho se jen ptám na správný směr a za jak dlouho tak asi budeme na hřebeni, ujišťuje mě že jsme cajk a na hřebeni budeme tak do půl hoďky, uklidňuje mě to docela dost, protože se už přes tři hodiny brodíme v kamenných sračkách, které nedrží a nerad bych se poroučel tak brzo z výletu nedobrovolně do údolí a to nás ještě čeká, mnohem debilnější cesta dolů stejnou cestou. Jak Slovenský braťo předpovídal dorážíme kolem šesté hodiny s rozbřeskem na začátek hřebínku.

opalovačka v zadu Dufour a Lyskam a dalších asi 7 čtyřtisícovek

Norci už jsou dávno těsně pod vrcholem, namakaní jako prase, klobouk dolů. S Fílou, který sin a nic nestěžuje promýšlíme další fázi postupu, vytahujeme lano a odmotáme kousek, pro případ nějakého technického průseru, že by druhej skočil na druhou stranu hřebene a tak..no znáte to..lehce se to vymyslí, ale žádnou úspěšnou realizaci tohoto záchranného skoku jsem nikde neslyšel nebo nečetl. Hřeben si představte buď podle fotek kolem, nebo jako hromadu šutráků naházených přes sebe a nějakým podivným způsobem už pár milionů let jsou schopny držet ve tvaru žiletkového ostří, na cestě míjíme strážce to jsou takové hřebenové zuby, které nejdou obejít, musí se jít pěkně poctivě středem. No ty píííčo expozice jak kráva, a to ještě nepřišli mé oblíbené sněhové mikro hřebínky a tím mikrem myslím jen, že jsou úzké jak nitěnka, ale dlouhé jak anakonda. 

Parťáci

První takový přichází a ten chuj Fíla si fotí nohy, no chápete to, vpravo díra kilák na levo kilák a půl a ten vůl si přes svou dvoukilovou zrcadlovku fotí nohy. Nechápu nic já, jen doufám, že udrží balance a nespadneme tam oba dva, když už jsme teda navázaní. Takhle to pokračuje ještě několikrát, až konečně dosáhneme konce skalnatého a začátek sněhového hřebenu. Po ránu je sníh pěkně promrzlej takže, se nebortí a mačky v něm pěkně drží. Jediný problém jakému čelíme je výška nedostatek kyslíku a žádná aklimatizačka.

Hustokrutý u kžíže

Rozhodujme se, v takovém zhupu odložit batohy a každý si jít, až na vrchol svým tempem. Mezi tím k nám z opačného směru doráží první rychlík, ptáme se ho jak nahoře říká, že pohoda a my se ho ptáme co on…no a on ten blááázen to byl ta první čelovka na hřebeni, když jsme vycházeli. Byl to Skot, kterej to šel přímo z Tasche na jeden zátah nahoru a pak dolů. Nedokážu si představit tu jeho fyzičku, borec a klobouček. Po tomto setkání s knížetem postupujme v dobývání vrcholu, taktikou plazících se šneků, rychlost máme žalostnou, ale za to konstantní, cca třicet metrů pod vrcholem sníh končí a začíná poslední skalnatý výšvih, trošku lituju, že jsme lana nechali dole, a tak si to tady ve čtyřech a půl km balancuju na hrotech maček a snažím se vyškrábat za tím zpropadeným křížem a vytouženou fotkou na faceboook, neasi. A je to tu, vyškrábal jsem se tu. 

Panorámati

No, ale že to byl porod, podáváme si s Fílou ruku, ale jak je únava velká, tak ten vrchol ani neslavíme, jen pár rozhledů a fotek a nějak jak v jiném světě, už sbírám síly na sešup z této skalní pyramid. Já se snad poseru jak je to těžký. Jako parťaci máme se pořád stejně a prožíváme to taky stejně. Žádné slzy dojetí na vrcholu, ale spíš děs s nadcházejícího sestupu. Nějakým miráklem, se po prdeli sešoupnu až na sněhový hřeben, takže v celku. Seběh dolů po sněhu je náročný více méně jen fyzicky né technicky, akorát si musíme dát bacha v jedné části na zrádnou trhlinu v ledu, na kterou nás upozorňuje právě summitující čehůň, ze skupinky předešlého dne (sorry chlapi, už si nepamatuju Vaše jména).

Slezte z toho lustru ...

Docela v dobrém rozmaru si to kloužeme směr skálohřeben. Znovu se navazujeme, Filda jde první což pro mě znamená že celou cestu dolů pojedu po prdeli a všechny úseky budu slézat na “prváka” bez nějakého extra jištění. Dolů je to oser jak sviňa, vedro jak na Sahaře a já chuj zase nejsu namazanej. No prostě můj ideální den, jak si ho dycky zařídím. Z hřebenu už vidíme dole na ledovci pohyb, to znamená že norci už jsou v bezpečí dole a asi ještě ten den budou schopní sestoupit, až do údolí. Koukám na hodinky a je cca 13 hodin, 10,5 hodiny jsme na cestě od chaty. A ještě nás určitě pár hodin čeká. Dorážíme na Fryštyk plac a já jdu, už podruhé stahovat trenky, protože mě tlačí, tak dobře nás na chatě hostili J Bez velkého zdržování se vrháme do žebra, kterým jsme ráno vystupovali, teď směrem dolů je to asi tak 3x náročnější, a to už směrem nahoru to bylo náročné až až. Nějakým nedopatřením bloudíme, špatně vybíráme žebro a jdeme více vpravo než jsme původně měli jít, po krátké dohodě se s panem F vydáváme přetraverznout žlab, který nás odděluje od správného sestupového žebra. Veškerý terén je značně nestabilní, tak musíme být 100% koncentrovaní, protože každé  zakopnutí po odchodu z chaty až na vrchol a zpět by bylo po zásluze odměněno volným

Matas v pravo a skupina Monte Rosa vlevo

 pádem a odvozem domů ve stísněnějším prostoru než je živému člověku příjemné. Po pár deseti minutách se nám daří zase najít správnou sestupovku, stíháme naplnit i doplnit z blízkého potoka vodu do kejml begu. Mezi tím co Filip tak činí já už s hrůzou hledím do stěny, kterou jsem ráno spolu s dalšími lezci vylézal v noci bez jištění a nechce se mi věřit svým očím, až asi po 5 ujištění od Fíly, že opravdu jsme tudy šly, vytahuju z batohu lano a provlíkáme ho kruhem a slaňujeme tenhle 30 m schod. No to mě poser, už vím že se v noci tahle pasáž chodí proto ne aby nahoře ještě mrzlo atd. Ale proto, aby se člověk neposral strachy co že to volně leze. Dostáváme se na druhé sněhové a posléze ledovcové pole, čeká nás už jen další denní překvápko a to je úzká rampa která vede kolem a pod vodopád, kde jsme v noci nastupovali na první stupeň, slaňuje se ve vodě, a i přes výbornou goráčovku mi dovnitř při slanění nateklo rukávy a o botech ani nemluvím, dva rybníčky jen to čvachtá. To už jsme na ledovci, který vede přímo k chatě, jdeme trošku výše než jsme nastupovali pod kopec, a v nedalekém bivaku okukujeme kdo, že tam spí zachumlaný ve spacácích.

Elegán

I tak se dá, spát když chce člověk ušetřit pár peněž nebo je chata plná. Po překročení posledního ledovce si podáváme s Filipem ruku podruhé, protože každá hora je slezená až je zlezená bezpečně u chaty. Padáme únavou na lavici před chatou, sušíme hadry, čekáme na vynikající večeři na chatě, čekáme na český kluky, až bezpečně zlezou také a budeme si moci vyměnit dojmy a zážitky a že jich bylo. Splnil se mi sen, škrtám pomyslný seznam a zraky směřují zase dál, ale v té chvíli jsem spíš přemýšlel o budoucnosti mě jako horolezce, protože jsem si nebyl jistý, jestli chci toto riziko dále podstupovat, přemýšlel jsem o tom i celou cestu dolů druhý den, při sestupu k autu na parkoviště, ale tím že jsme směřovali směr Kaisergebirge, asi odpovědělo samo za sebe…hory, když tě chytnou jednou za tipec, už tě nepustí….pokračování příště. 

15 délková cesta Via Clasica na Fleischbank.

Východní hřeben

Záznam z GARMINU

Randa - Weisshorn Hutte

Na Vrchol

Chata - Randa

Všechny použitelné fotky u Fíly na G+

Video z výstupu jiného horolezce pro představu jak to vypadalo