Největší soupeř dálkového běžce je běžec sám.

Taky to znáte, každý krizi máme, ale  ne každému se projevuje na stejném kilometru. U mě je to spolehlivě někde 80 kilometr. Takhle si pěkně běžíte a najednou prásk, a tělo vypoví službu, mozek se vás snaží přesvědčit, ať se na to vyserete a jedete domů pěkně do postele či do nejbližší hospody. Můj největší protivník na všech závodech i při lezení v horách na ostrých hřebenech jsem já sám osobně. Miluju tu euforii, kdy běžím lehce, všechno jde jak na drátkách a prostě si jen užívám, že jsem, že mohu maximálně tak nadávat na Olafovy kilometry či kontroly nejlépe někde na posedu či na nějaké osamělé skále.  Pak to přijde… občerstvovačka, bolest břicha, pokles nálady a hlásek tam vzadu se začne ozývat „co tady děláš, vyser se na to, strašně tě bolí nohy, do cíle je to ještě daleko“ atd. Největší krizi, kterou jsem dosavad ve své kariéře překonal, byla krize na 85km Týnišťských šlápot. To byla krize, kdy jsem se probral v příkopě, mezi tím jsem prý telefonoval se svým otcem, který si se mnou vykládal a asi se mě snažil motivovat to nezabalit, chtělo se mi zvracet, ale překonal jsem to. A nakonec jsem se probral takovým způsobem, že jsem ještě před cílem předběhl mnoho běžců a dokončil na sedmém, pro mě nevídaném místě. V poslední době jsem také hodně závodů nedokončil jako Thames Path 100 mílovka, nebo časté vyhoření na LH24, kdy jsem se prostě nebyl schopný ze skvělého zázemí hotelu zvednout a obkroužit další a další kolo kolem blikajícího monstra na vrcholu beskydské Mekky. Také mě to potkalo na Jarním Šluknovsku, kdy mě převálcovalo nesmrtelné trio maďarské lokomotivy Gábor, István a László. To pak prostě člověk vzdá a říká si, co Ty vole tady chceš, když na to nemáš.

j

Dobře na toto funguje systém B7, kdy jde člověk závod ve dvojici a přece nenechá člověk parťáka i přes všechny krušné chvíle ve štychu, jo co by o tom mohl vykládat můj parťák Tomáš. Od přesunu do Anglie, soustavně pracuju na své motivaci a schopnosti překonat tyto nástrahy. Začal jsem používat mp3, snažím se si určit menší snadněji dosažitelné cíle, které když splním mě naplňují a dodávají mi sílu do dalších bojů s mým podvědomím. To, že každý den ráno vstanu a nehledě na počasí vyběhnu do práce, protože přece i během závodů venku pořád slunce nesvítí. Důležité je nepodcenit přípravu, protože první krizička vás prověří jak moc si věříte a přece sebevědomí stoupá s narůstajícími kilometry ve vašem tréninkovém deníčku. Můj deníček se pěkně plní, tak doufám, že nezklamu sám sebe a na dalším závodě si to budu užívat ne jen do 85 km, ale třeba i na 110tém a cíl uvidím na vlastní oči a ne jen na webu úspěšnějších souputníků.

Proto nepodléhejte falešné představě, že ono to nějak dopadne, nedopadne. Každý kilometr je za odměnu, ale ta odměna přichází po tvrdém tréninku a času, který jsme investovali do přípravy. Člověka by to pak dříve či později přestalo bavit. A ta zábava a zážitky jsou přece to, co nás na ty páteční noční starty staví všechny vedle sebe, ať už chodce nebo běžce, nováčky či staré matadory.

A jak jsi na tom TY? Jsi připraven?

Tri-Adventure Effingham

Po proběhnuvším South Downs marathonu, přes týden špekuluju co bych podnikl další víkend, nechci hrotit nějaké pekla, tak mi bliklo na twittrovském účtu oznámení od mé oblíbené bandičky ze skupiny TRI-ADVENTURE, že pořádají další ze své série multisportů a to jmenovitě kolo a běh, ale ne na vytyčené trati, nýbrž Orienťák. Tak co by ne vysolím přes online registraci příjemných 10 liber, to abych si to náhodou nerozmyslel. Hážu událost do garminconnectu, ať systém pěkně ví, že se neflákám. Týdenní tréninkový režim, mám narušený služební cestou, světe div se, do Prahy. Moc mě to nerozhodilo, ale týdenní objem by mi mohl chybět. Cosik potrajdám i tam, ale žádná sláva.

V sobotu den před závodem, mi projelo hlavou, že i když jdu jen na běžeckou část, tak bych jako správnej vandrák mohl na místo startu dojet na kole, a nevyužívat svého věrného šerpu Páju a dát mu prostor pro vychutnání i třeba třetí láhve vína. Z baráku na startovní lajnu je to, co by Saský lezec šesti pětkovými přeskoky na písku v Ádru zvládl levou zadní. Trošku, trošku ale mám strach přece jenom z toho kola, neboť kolo je dětské vhodné na postavu do 155 centimetrů a né na klacka jako jsem já se svým metrem osmdesátšet.

Ráno vstanu opařím si držku vodou z kohoutku co nejde naštelovat voda studená, naložím na sebe plnou polní. A tradá směr Effingham. Cesta ubíhá pěkně do prvního kruhového objezdu. Do prdele kaj teď? Frajersky podle slunka určuju směr na jih. No po dalších zaváhaních, už teda vytahuju gůgle mapy a šoupu tam správnej poust kód to abych to vůbec na tu jedenáctou stihl. Silnice se pěkně vlní, ještě mě žádnej bláznivej řidič nesejmul, jen se mrzačím já, sám sebe, protože se třískám sem tam do kolen a vyřezávám si zajímavé ornamenty do kůže. „No doprdele já si to kolo snad, už budu muset fakt pořídit“, kleju si tak do nepohody. Po cca hodince a čtvrt jsem tu cestu zvládl a mířím si to k registračnímu stolku pro čip a mapku závodu.  Už jsem tam stará známa vojna, takže probíhají zdravice s UKáčkama, troška toho šprýmování kdo a kde dneska zahučí do sraček. No kdybych tušil, že to budu já, tak se seberu a jedu hnedka domů, ale nebudu předbíhat. S vousáčem Henrym se bavím o nadcházejícím MS ve Walesu v ultramarathonu, říkál že to bude nářez, no tak doufám, že se tam ti naši čeští kuci neztratí!

10 minut před jedenáctou je ještě rychlej brífing, že kde můžem a kde nemůžem, že máme dávat bacha na golfovém hřišti ať nedostaneme přímej HIT, tak kua jak já můžu dávat bacha, když jsem slepej jak patrona. No budu se snažit to tam pořádně napálit a zbytečně se tam netrajdat.

3-2-1 Start, napaluju to hnedka po startu jak blázen, a hned na první odbočce jsem špatně, no do prdele je to možný, naštěstí si svou chybu po 10m uvědomuju a točím to správně. Důležité je na začátku každého OB, utéct co nejrychleji soupeřům, ať jim nemapujete cestu zadarmo a oni se jen pak jak vlci vezou a před koncem vás jak strhaného osla přejedou. Takže valím si to podle plánu, všechny jsem nechal za sebou a peláším si to mezi ploty na již zmiňované golfové hřiště kde beru druhej čekpojnt. A strhávám to prudce dolů z kopce s myšlenkou, že bych mohl drapnout nejvzdálenější ček a pak jen po cestě zpět posbírat zbývajících 7 z celkových desíti kontrolních bodů. No ja starej vůl, po dalším kufru, kde jsem ztratil cenné minutky se dostávám k vytoužené sedmičce, píchnu ji. A už si to řinu lesem pěkně k trojce, ha ale zrada jak cyp, mapa je v tak debilním měřítku, že kufruju a jako že fest, vím směr, ale cesta prostě žádná, bláhově vbíhám do křovin, kde za odměnu dostávám tolik žihadel od trnů, že i kdybych byl krásná
šípková Růženka, tak by se na to princ vysral z vysoka a šel by radší na pivo než bojovat s ostružiním a další zbytečnou flórou. No opíchaný jak včelař bez kukly se vracím na puvodní trasu a snažím se to nějak oběhnout jinudy, no ale jinudy je to skoro to samý, ale po pár pokusech uspěch a nakonec tu trojku lovím. Jenže průser je, že hodinky mi ukazují 42 minutu, no a jako v cíli mám být v minutě 60té, každých 30 sekund navrch se mi odečítá bod, za každý čekin dostanu 10 bodů. Tak to je v hajzlu, říkám si no, ale trénink je trénink tak to nebalím a už s pohodovou hlavou si to šinu směr pětka, je to pěkně z kopce takže tam mám pekelné tempo, vyhíbám se pár koňům a kravám a rubu tam pět, pak šup buch 4 a jedničku čeká

, už přesahuju dovolených 60 minut, ale vem to čert, házím zkratku přes private proprty a je to tam za Osm buch 10tka je jasná po asfaltu a tradáá do cíle, kura ale s 13 minutovým mankem, no neva umístění to

nebude, aspoň vím jak to vypadá pro příště a to už vyhraju, jinak jsem teda uběhl i s mapováním 13,5 km za tu hoďku třináct,za což si zasloužím plný kotel těstovin. Teď jsem zkončil 2druhej, ale po tragickým odečtu trestňáků nakonec druhej, ale od spoda :D Pěkně klukům líčím své útrapy ti se mi smějí, a vo to tu de Přece o tu srandu a super požitek z přírody a běhání. Vezmu nedělní buchtu pro finišery, omeju krvavá kolena a už šup hop na kolo a už mě čeká jen cesta domů. No je to trošku už utrpení, pže upony na dětském kole dostávají zabrat a ještě při myšlence že na něm mám jet těch zbývajících 25km, no potěš koštěm. Za hodku dvacet jsem doma, a spolubydliči se mě smějí, že vypadám jak zmoklá slepice, no šak neasi když chcalo. Tak zas přístě Effinghame.