Na
tuhle půlku jsem se vůbec netěšil. A to z prostého důvodu, měl jsem černé svědomí, že jsem zanedbával trénink. Zhruba dva týdny před závodem jsem vystrčil svůj línej zadek před práh domu v ruce červenou světlušku a šel jsem točit kilometry do parku za barák, tréninkově jsem si chtěl zaběhnout 21km, ale tělo mi chtělo ukázat jaký jsem flákač a na osmnáctém kilometru vysadilo a ja se skoro po čtyřech odploužil domů si pobrečet Janičce do náruče, že já osel asi ani tu půlku neuběhnu, to bude trapaaaas jak cyp.
 |
| Z nádraží na stadión |
Narychlo jsem změnil strategii se stupňovaným tréninkem, který jsem už v minulosti úspěšně použil, když jsem se potřeboval narychlo dát aspoň minimálně dohromady. Trik spočívá v postupné rychlo zátěži. Jeden den běžím jen 5, druhej 8, třetí 12, čtvrtej 15 atd. Prokládám to mohutně ještě kolem, plus dojíždění do a z práce na kole. Den Debil se blíží, je čtvrtek a já se fyzicky ruším při podvečerní vyjížďce skoro letním Londýnem, každý jeden cyklista je mi soupeřem a já se nechci nechat předjet, a to že já sedlám ikscéčko a oni na silničkách na tom nemůže nic změnit. Instinkt dravce mi nedovoluje polevit. Večer zase jak je, mým zvykem zase nářek v náruči mé míle, co že jsem to za osla takhle se vydat z posledních sil. V pátek a sobotu odolám vábení kamarádu "jen na jedno pivo, přece vole!". A zůstávám doma a relaxuju.
 |
| Předstartovní rozcvička |
V Sobotu den předem si kupuju lístek na vlak, chystám věci, natahuji mobil na 5"30 ráno a docela s chladnou hlavou usínám. Budím se do krásného rána, předpověď slibuje pařák kolem 20 stupňů ve stínu. Po prochcané zimě je to snad první den, kdy opravdu není na nebi ani mráček. Ráno odštavňuji 8 mrkví, chlemtám Chia semínka a valím na vlak, klasicky nestíhám, takže běžím. Vlak chytám, takže pohodka hodinka cesty přede mnou.
Na misto dorážím s krásným časovým předstihem, po krátké procházce z nádraží do areálu závodu čerpám energii ze sluníčka a sleduji proudy běžců, kteří se scházejí poměřit s distancí 21.095 km, tady samozřejmě všichni používají měření v mílích což dělá 13.1094 mi. Města Guilford a Woking hostí takovou běžeckou událost poprvé, a aby to neměli tak snadné hned se hlásí kolem 5000 běžců do hlavního závodu. Pořadatelé, jsou ale již staří pořadatelští harcovníci a všechno jde naprosto po drátkách nikde nečekám dýl než pár sekund. Všude kam se podívám usměvaví dobrovolníci (dohromady 300 dobrovolníků). Jdu klasicky najít úložnu bioodpadu, pak převlíct odevzdat batoh do úschovy a jít se rozběhat a protáhnout.
 |
| Trasa závodu |
Mám číslo 1519 s fialovým pruhem což znamená koridor dva, pro očekávaný cílový čas v rozmezí 91 až 105 minut. Já mám neoficiální osobák 101 minut. Takže očekávání je minimálně stejný čas, ale samozřejmě čím níž tím líp. Na startu jsou i elitní Keňani, kteří jsou jasní favoriti. V deset hodin je start, kohoutek startovací pistole mačká starostka města Guilford. Jsem dost ve předu takže tlačenice se moc nekoná, chudáci ti vzadu. Na hodinkách jsem si nastavil, že má rychlost nesmí přesáhnout tempo 4:40 na kilometr, to je vynikající funkce Garminů Virtuální partner, kde vidím přesně jaký náskok mám na stanovený cílový čas, jak jsem na tom a prostě mě to udržuje tak nějak v klidu. Profil tratě je dost zákeřný, začíná se z kopce což, ale znamená, že zpět do cíle to bude do kopce a bude to pořádně bolet. V davu ostatních se mi běží krásně a držím si tempo někde kolem 4:15 na km, cítím že mám krásnou tepovku, dýchá se mi skvěle, nikde mě nic nepíchá, netlačí, tkaničky zavázané na pořádný uzel, prostě to vypadá na perfektní den. Na cestě k obrátce do Wokingu míjím dvě občerstvovačky, jen se trošku napiju, a jinak se polévám vodou, je opravdu neskutečné vedro, nikde na trati není úsek, kde by si člověk ulevil ve stínu. S tím jak jsme se blížili otočce taky výrazně se měnil profil tratě směrem vzhůru i přesto všechno jsem si běžel krásně do pohody, vodič s vlaječkou na 1:30 byl bezpečně za mnou.
V uších mi hrajou pouliční kapely, které fungují jako doping pro každého. Trochu se bojím toho, že mi nic není, úplně v klidu si říkám hele blbečku neblbečkuj, na půl maratonu si přece nemůžeš zaběhnout osobák na desítku, opravdu jsem si v těch místech závodu říkal, že bych v klídku tu 40 minutovou hranici prolomil, ale rozum říkal že bych se v druhé části zadrhl jak už mnohokrát. 10tku mám za 42:50, což si myslím, že nakonec jsem měl trošku přitlačit na pilu a otáčet jsem pak měl někde o 2 minutky dříve. Cesta z Wokingu pro mě byla naopak uplným utrpením, běželo se celou dobu proti větru, navíc mě na dvanáctém kilometru dostihl chlápek s vlaječkou 90 minut, snažil jsem se držet jejich tempa, protože jsem pořád myslel na ten 90 minutový limit, ale bohužel po cca 6 km kluky ušaté ztrácím v táhlém stoupání a už to bude jen na mě až do
 |
| Cíl |
cílové pásky na atletickém stadionu. Dotahuju se na běžkyni předemnou, se kterou se tak nějak přetahujeme, ale o spolupráci nemůže být řeč. Po trati je mnoho fanoušků, kteří nezvykle na jinak chladné anglány povzbuzují jak o život. Jen to mé jméno pod číslem ne a né vyslovit správně. Jak se blíží stadion, v mozku dokola počítám tempo jestli mi to vyjde na ten můj vysněný čas nebo ne, ale čím je kopec delší tím se mé tempo stává neběžeckým, padám někde k 4:30 na km, a to vím že je zle. Strašně mě to sere, už vidím poslední zatáčku, malý seběh nepříjemným pískem a šup na tartanový povrch závěrečných 300 metrů na oválu. Takový finiš zažívám poprvé v životě, je to velká paráda, snažím se nahnat nějakou tu vteřinku navíc, ukořistit nějaké to místečko navíc a je to tu cíl v čase 1:31:39. Celkové místo 259. místo.Fasuju úsměv a medailu, nikoho tam neznám tak se více nezdržuju a mažu domů. S konečně znovu objevenou motivací, po které se mi tak moc stýskalo.
V čase 1:03:18 vyhrál Nicholas Kirui
V ženách vyhrála Perendis Lekapana za 1:13:30
celkove vysledky ZDE
 |
| Medajla |
 |
| Domácí večerní Lososové potěšní |
