Prohrát Pražskou 100

Muj prispevek do debaty na bezeckem serveru bezvabeh.cz, Kde Rosta Bazanowski je malem ukamenovan, za jeho nazor, se kterym se dokazu docela ztotoznit. Kamen urazu je ze P100, ma dva viteze, opet. Jaky je smysl zavodu, kdyz ne zavodeni.

1000 miles CP1=> CP2

Moje Kona

Updated 11:30, 6.9.2014

...je totiž Roman frajer velkého formátu, který projel půlku světa. Ale to neměnilo nic na faktu, že jsem z CP1 chtěl co nejdříve zmizet. Prohodil jsem pár slov ještě s Martinem, pojedl pár kousků vynikající domácí buchty a valil dál. Směr CP2, dvojka je polovinou trati v Jeseníkách, a to je momentálně setsakra daleko. Slunce pere ostošest a valím si to přes pole směrem Polský Jizerky a Krkonoše, kde když to půjde dobře najdu nějaký palouček a uložím hlavu. Plán je jasný, ale okolnosti se dycky vyvinou nějak jinak. V tomto případě jsem po cca 15 km natrefil na naprosto úžasný penzion Hubert.

O pondělí v úterý

Tomáš bydlí totiž v Ráji

Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...

Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.

Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.

V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…



Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.



Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)

2014 rok změny...

Cestou nejmenšího odporu

Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.

Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě

S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.

Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.

Běhám, tedy jsem ...

Takový postřeh, který na mě vykoukl na internetech. Líbí se mi, protože bych skoro mohl s nadsázkou říct, že skvěle vystihuje co zažívám já, a co vy?

P.S. Děkuju Beatrixová, za inspiraci

P.P.S. Nepropaguju žádnou ze značek.

Weisshorn, Východní hřeben - cesta za bílým rohem

Fíla a naše cesta

Už půl roku dopředu nahlas,v hlavě možná několik let, jsem plánoval tento výlet s pajťákem Fílou. Po úspěšném zdolání Severovýchodní stěny Lyskammu, který ční nad malebným městečkem Zermatt ve Švýcarsku, nastal ten pravý okamžik pro posun k tomuto vrcholu. Takhle jsme leželi na placatým šutru na kraji ledovce Gorner. Na místě s nejkrásnějším horským výhledem v Evropě. Před zraky se nám hrdě vystavovali na obdiv velikáni jako Matterhorn, Zinalrothorn, Weisshorn, Mont Blanc, Dent Blanche. Filipův sen byl Lyskamm, ten jsme úspěšně posekali a byl čas se vyjádřit, co bych si přál já (fotky z výstupu). No vysypal jsem to okamžitě, ta trojúhelníková masa kamene, sněhu a ledu, primo vybízela k procházce až na vrchol, který se ční 4509 metrů vysoko nad mořem. Tak byly, jak říká klasik “kostky vrženy”. Datum jsme si předjednali na první týden v srpnu a přidali si do balíčků přání výstupy hned dva, pokud počasí a další elementy povolí, pokusíme se ještě o majestátný horolezci z celého světa oblizovaný lízátko se jménem Matterhorn. No docela troufalý počin po všech našich neúspěšných pokusech na všechny ty Ortlery či Satany a jim podobné (foto z výstupů Ortler a Satan).

Weisshorn Hutte

V práci hlásím datumy, naléhám na šéfa, ať mi to podepíše, taky že podepsal okamžitě a už kupuju letenky Londýn – Praha, kde napakujem auto a vyrazíme městečko Randa, které je výchozím místem pro výstup na jednu z nejkrásnějších 4000covek na světě. A taky se tak stalo, vyrážíme v sobotu odpoledne. Směr Plzeň-Mnichov-Bregenz-Chur-Randa, přespáváme na punk na odpočívadle těsně za švýcarskou hranicí. Poznáte to tak, že tady paní co uklízej dálniční záchodky jezdí zásadně v Mercedesech v kábriu. 7 hodinový spánek nám byl moc pomohl, protože ještě ten den nás čeká výstup z Randy (1450 m.n.m) až na chatu Weissehorn Hutte (2935 m.n.m) s plnou polní, teda co to kecám spacáky a stan necháme dole, nahoře nás čekají měkoučké postele a véča od chatařovi cérky. Kolem jedenácté dopoledne se teda jak jsem už zmiňoval do trajdáme do Randy, auto schováme v betonové podzemní garáži, kde noc pro plechové miláčky vyjde na 8 franků.

Hřeben

Balíme cajky do báglů, hnedka před garáží ještě šoupnu do sebe konzervu pořádného braučového masa, zaleju to citronovým pivem, to ať se mi v tom horku krásně bleje J Hned za mostem potkáváme čtverku Norků, kteří si to šinou stejným směrem prohodíme pár slov co kdo kam kdy, no a už víme, že mají stejný cíl Bílou horu. Mají mezi sebou mladou Zuzanu Bubílkovou, která tu hubu nezavře ani ve chvílích, kdy proklínám geologické procesy, které zvrásnili zemské desky do podoby, kterou vyhledávají idioti jako já nebo Fíla, souhrnně a souhrnně se jim říká Horolezci. A taky padá pár ostrých slov na to žluté na nebesích, co nás tak neúnavně 

Vzdušný hřebínek

spaluje, že já chuj jsem se zase samozřejmě nenamazal. 1600 metrů převýšení je znát, v Londýně toho zas tak moc nenatrénuju, tak mě nožky pěkně bolej, ale co, dyť proto jsem tady neasi. Potkáme ještě Guida s Klientem, kteří jako ošlehaní horalé ví, že není kam spěchat a šetří energii na noční výstup na kótu 4509. Za tři a půl hoďky nadávání se naše lenivé prdele posadili na lavici před Weisshorn hutte. Nahlásíme se chatařovi, počkáme na snídani o šesté, mezi tím si chystáme výstupovou výbavičku a dáváme se do řeči s příjemnýma chlapíkama z čéer. Kluci nás baví historkou předešlého dne, kdy si to pár stotunových kamínků zamířilo z hor zahrát golf na hřiště, přerušit automobilovou dopravu do Zermattu a vystrašit asi 300 táborníků v kempu. Naštěstí se nikomu nic nestalo, akorát majitel golfového hřiště byl trošku nešťastný, že místo obvyklých jamek, tam má jeden kráter 2x2 metry. S večeří v břiše, úsměvem na rtech se vydáváme s nákupním košíkem do hajan, budík natahujeme na druhou hodinu ranní, tak abychom byly schopní být na fryštyk placu za svítání.

Trošku dííííra

Usnu během minuty a za další minutu, už se ozývá budík a je čas vstávat. Ani neprotestuju, po dlouhodobém horolezeckém půstu jsem celý natěšený a už soukám svou zadnici do zánovních Columbijek a nožky do proděravělých La Sportifů. Fíla a kluci a vůbec všichni jsou, už taky redy a tak vyrážíme ve 2”30. Vzadu na hřebeni vidíme samostatnou bludičku asi nějaký časný ptáče říkáme si a už té čelovce více pozornosti nevěnujeme. Nasadím příjemné tempo a už traverzujeme první sněhové pole pod první technickou pasáž výstupu. Osobně jsem si jej pojmenoval Vodní peklo, první lezeni je ve 2-3 terénu ve vodopádu. Na jištění nebo podobné zicherungy není čas, takže plná koncentrace a pelášíme si to v závěsu za polskou trojkou, která nám určuje směr. Sem tam se radím i s Garminama na ruce, kde mám uloženou výstupovou trasu, ale není se čeho obávat, směr máme dobrý. Po překročení prvního prahu, jde na řadu další ledovcový schod, 

Expozice Brutální

následujeme drobný skalnatý hřebínek. Tam trošku nedůvěřuju kamarádům z Pšonkova, a trošku si to traverzujeme více do středu sněhového pole, ale je to vlastně jedno protože po sto metrech se naše cesty zase kříží. Z výchozího bodu od chaty, už jsme nabrali nějakých 400 výškovejch, ale pořád nám ještě do 4509 m nějakých 1200 zbývá. Čas máme dobrý, takže vzhůru na žebro které nás, když jej zvládneme dovede na Fruhstuck plac, který je začátkem skalnatého hřebene, ostrého jako břitva, který se cca v polovině mění na sněhový hřeben, který už tak obtížný technicky není, ale pro změnu je docela do kopce a člověka vyšťaví před finišovým výšvihem k vrcholovému kříží, aspoň tak nějak to mám naštudováno z průvodců. Na žebru se snažíme stále 

Někde mi vypadla platební karta

logicky vzlínat vzhůru, za tu dobu už nás předběhl I slovenskej guide, který ho se jen ptám na správný směr a za jak dlouho tak asi budeme na hřebeni, ujišťuje mě že jsme cajk a na hřebeni budeme tak do půl hoďky, uklidňuje mě to docela dost, protože se už přes tři hodiny brodíme v kamenných sračkách, které nedrží a nerad bych se poroučel tak brzo z výletu nedobrovolně do údolí a to nás ještě čeká, mnohem debilnější cesta dolů stejnou cestou. Jak Slovenský braťo předpovídal dorážíme kolem šesté hodiny s rozbřeskem na začátek hřebínku.

opalovačka v zadu Dufour a Lyskam a dalších asi 7 čtyřtisícovek

Norci už jsou dávno těsně pod vrcholem, namakaní jako prase, klobouk dolů. S Fílou, který sin a nic nestěžuje promýšlíme další fázi postupu, vytahujeme lano a odmotáme kousek, pro případ nějakého technického průseru, že by druhej skočil na druhou stranu hřebene a tak..no znáte to..lehce se to vymyslí, ale žádnou úspěšnou realizaci tohoto záchranného skoku jsem nikde neslyšel nebo nečetl. Hřeben si představte buď podle fotek kolem, nebo jako hromadu šutráků naházených přes sebe a nějakým podivným způsobem už pár milionů let jsou schopny držet ve tvaru žiletkového ostří, na cestě míjíme strážce to jsou takové hřebenové zuby, které nejdou obejít, musí se jít pěkně poctivě středem. No ty píííčo expozice jak kráva, a to ještě nepřišli mé oblíbené sněhové mikro hřebínky a tím mikrem myslím jen, že jsou úzké jak nitěnka, ale dlouhé jak anakonda. 

Parťáci

První takový přichází a ten chuj Fíla si fotí nohy, no chápete to, vpravo díra kilák na levo kilák a půl a ten vůl si přes svou dvoukilovou zrcadlovku fotí nohy. Nechápu nic já, jen doufám, že udrží balance a nespadneme tam oba dva, když už jsme teda navázaní. Takhle to pokračuje ještě několikrát, až konečně dosáhneme konce skalnatého a začátek sněhového hřebenu. Po ránu je sníh pěkně promrzlej takže, se nebortí a mačky v něm pěkně drží. Jediný problém jakému čelíme je výška nedostatek kyslíku a žádná aklimatizačka.

Hustokrutý u kžíže

Rozhodujme se, v takovém zhupu odložit batohy a každý si jít, až na vrchol svým tempem. Mezi tím k nám z opačného směru doráží první rychlík, ptáme se ho jak nahoře říká, že pohoda a my se ho ptáme co on…no a on ten blááázen to byl ta první čelovka na hřebeni, když jsme vycházeli. Byl to Skot, kterej to šel přímo z Tasche na jeden zátah nahoru a pak dolů. Nedokážu si představit tu jeho fyzičku, borec a klobouček. Po tomto setkání s knížetem postupujme v dobývání vrcholu, taktikou plazících se šneků, rychlost máme žalostnou, ale za to konstantní, cca třicet metrů pod vrcholem sníh končí a začíná poslední skalnatý výšvih, trošku lituju, že jsme lana nechali dole, a tak si to tady ve čtyřech a půl km balancuju na hrotech maček a snažím se vyškrábat za tím zpropadeným křížem a vytouženou fotkou na faceboook, neasi. A je to tu, vyškrábal jsem se tu. 

Panorámati

No, ale že to byl porod, podáváme si s Fílou ruku, ale jak je únava velká, tak ten vrchol ani neslavíme, jen pár rozhledů a fotek a nějak jak v jiném světě, už sbírám síly na sešup z této skalní pyramid. Já se snad poseru jak je to těžký. Jako parťaci máme se pořád stejně a prožíváme to taky stejně. Žádné slzy dojetí na vrcholu, ale spíš děs s nadcházejícího sestupu. Nějakým miráklem, se po prdeli sešoupnu až na sněhový hřeben, takže v celku. Seběh dolů po sněhu je náročný více méně jen fyzicky né technicky, akorát si musíme dát bacha v jedné části na zrádnou trhlinu v ledu, na kterou nás upozorňuje právě summitující čehůň, ze skupinky předešlého dne (sorry chlapi, už si nepamatuju Vaše jména).

Slezte z toho lustru ...

Docela v dobrém rozmaru si to kloužeme směr skálohřeben. Znovu se navazujeme, Filda jde první což pro mě znamená že celou cestu dolů pojedu po prdeli a všechny úseky budu slézat na “prváka” bez nějakého extra jištění. Dolů je to oser jak sviňa, vedro jak na Sahaře a já chuj zase nejsu namazanej. No prostě můj ideální den, jak si ho dycky zařídím. Z hřebenu už vidíme dole na ledovci pohyb, to znamená že norci už jsou v bezpečí dole a asi ještě ten den budou schopní sestoupit, až do údolí. Koukám na hodinky a je cca 13 hodin, 10,5 hodiny jsme na cestě od chaty. A ještě nás určitě pár hodin čeká. Dorážíme na Fryštyk plac a já jdu, už podruhé stahovat trenky, protože mě tlačí, tak dobře nás na chatě hostili J Bez velkého zdržování se vrháme do žebra, kterým jsme ráno vystupovali, teď směrem dolů je to asi tak 3x náročnější, a to už směrem nahoru to bylo náročné až až. Nějakým nedopatřením bloudíme, špatně vybíráme žebro a jdeme více vpravo než jsme původně měli jít, po krátké dohodě se s panem F vydáváme přetraverznout žlab, který nás odděluje od správného sestupového žebra. Veškerý terén je značně nestabilní, tak musíme být 100% koncentrovaní, protože každé  zakopnutí po odchodu z chaty až na vrchol a zpět by bylo po zásluze odměněno volným

Matas v pravo a skupina Monte Rosa vlevo

 pádem a odvozem domů ve stísněnějším prostoru než je živému člověku příjemné. Po pár deseti minutách se nám daří zase najít správnou sestupovku, stíháme naplnit i doplnit z blízkého potoka vodu do kejml begu. Mezi tím co Filip tak činí já už s hrůzou hledím do stěny, kterou jsem ráno spolu s dalšími lezci vylézal v noci bez jištění a nechce se mi věřit svým očím, až asi po 5 ujištění od Fíly, že opravdu jsme tudy šly, vytahuju z batohu lano a provlíkáme ho kruhem a slaňujeme tenhle 30 m schod. No to mě poser, už vím že se v noci tahle pasáž chodí proto ne aby nahoře ještě mrzlo atd. Ale proto, aby se člověk neposral strachy co že to volně leze. Dostáváme se na druhé sněhové a posléze ledovcové pole, čeká nás už jen další denní překvápko a to je úzká rampa která vede kolem a pod vodopád, kde jsme v noci nastupovali na první stupeň, slaňuje se ve vodě, a i přes výbornou goráčovku mi dovnitř při slanění nateklo rukávy a o botech ani nemluvím, dva rybníčky jen to čvachtá. To už jsme na ledovci, který vede přímo k chatě, jdeme trošku výše než jsme nastupovali pod kopec, a v nedalekém bivaku okukujeme kdo, že tam spí zachumlaný ve spacácích.

Elegán

I tak se dá, spát když chce člověk ušetřit pár peněž nebo je chata plná. Po překročení posledního ledovce si podáváme s Filipem ruku podruhé, protože každá hora je slezená až je zlezená bezpečně u chaty. Padáme únavou na lavici před chatou, sušíme hadry, čekáme na vynikající večeři na chatě, čekáme na český kluky, až bezpečně zlezou také a budeme si moci vyměnit dojmy a zážitky a že jich bylo. Splnil se mi sen, škrtám pomyslný seznam a zraky směřují zase dál, ale v té chvíli jsem spíš přemýšlel o budoucnosti mě jako horolezce, protože jsem si nebyl jistý, jestli chci toto riziko dále podstupovat, přemýšlel jsem o tom i celou cestu dolů druhý den, při sestupu k autu na parkoviště, ale tím že jsme směřovali směr Kaisergebirge, asi odpovědělo samo za sebe…hory, když tě chytnou jednou za tipec, už tě nepustí….pokračování příště. 

15 délková cesta Via Clasica na Fleischbank.

Východní hřeben

Záznam z GARMINU

Randa - Weisshorn Hutte

Na Vrchol

Chata - Randa

Všechny použitelné fotky u Fíly na G+

Video z výstupu jiného horolezce pro představu jak to vypadalo