Salamon pripravil pro zacatek roku nove inspirativni video s prvnim clovekem, ktery ubehl 100 mil, v zavode proti konim. Psal se rok 1974 a americkym bezcum ultra se zrodil legendarni zavod Western States 100.
Tratovy rekord z roku 2012 drzi spickovy bezec Timothy Olson v case 14h 46min 44 sek.
Jestli vas toto navnadilo proc se nepodivat rovnou na cely film? Diky klukum z komentaru pridavam link na oficialni dokument o WS100, ktery se bezel v roce 2010.
Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.
Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě
S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.
Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.
Někdo možná čeká
vzdělávácí článek na téma jak správně co jíst. Ale Strava pro mě znamená webový
nástroj na správu mých tréninků. Pomáhámi s motivací - je venku hnusně, prší,
fouká vítr, ale já si určil na ten den výběh, nebo týdenní či jakýkoliv jiný
cíl. Svléknu civil nahodim trenky a botky a už si to šinu pěkně na čerstvým vzduchu.
Když jsem se o Stravě
dověděl poprvé jen jsem mávl rukou, ale proč do prdele bych měl používat něco
jiného, dyť už mám Connect, nebo Endomondo..prostě si dosaď co uznáš za vhodné.
To co mě přesvědčilo a přitáhlo, je funkce zvaná Segment.
Neznám nic lepšího, než se kouknout do okolí svého domu, vybrat si nějaký segment, a pak dotyčného překonat při svém výběhu. Nutí mě to zvýšit výkon tehdy,
kdy bych se dozajista jenom ploužil a nic bych z toho běhu vlastně neměl, každý
běh není zábavný, to všichni známe.
V nějakém předchozím
článku jsem zmiňoval Mo Faraha, naklikám si jeho segment na Stravě a vím že,
když zvládnu z Richomondu pelášit proti proudu řeky tempem 2:40 min/km, tak si jej
krásně povozím, přijde mu oznámení, že jeho rekord byl překonán a marathon kolem 2 hodin je jistej :DD.
Můžu si klidně
vytvořit tým kamarádů a trumfovat se, kdo kde naběhal co a za kolik, v jakém úseku to někdo natřel a někomu, naprosto vynikající nástroj třeba pro Lysacup
atd. Uplně vidím ty analýzy spolu se stoupavostí, která už je nedílnou součástí Lysacup výsledů, nebo toho, že ty piva den předem nebyl dobrej nápad. A když zaběhnu co se mi líbylo a ještě to není na Stravě jako úsek, tak si jej jednoduše můžu vytvořit, a pak už jen sledovat ostatní, jak si vedli v místěch kde já trpěl jako prase...
Heatmap (běžecká část v okolí domu)
Komu nevadí utratit
nějaké to Euro, může si zaplatit prémiovou verzi, která otevírá ještě další
věci, jako jsou Heatmaps, to jsou vlastně zaznamenáný veškeré běžecké či
cyklistické trasy, které jsme za život ujeli, krásně znázorněné v google mapách
na jedné obrazovce.
Strava byla primárně
určena pro cyklisty, ti tvoří majoritu v počtech uživatlů, ale poté co byl
běžecký system přiveden skoro k dokonalosti, vyskytuje se tam mnoho běžců, se
kterýma se můžete virtuálně poměřit.
Pořádí v daném úseku (rekord)
Segment Park Run
Kdo by chtěl
podrobnější recenzi co a jak na stravě, nebo s něčím pomoci, tak mi napiště do
komentářů a já když budu vědět tak mile rád poradím. Protože to fakt stojí za
to.
Týdenní pán (tady je vidět jak jsem to flákal)
Segmenty v oblasti k dispozici, jen si vybrat, a natrhnout někomu prdel :)
Dnes byl pro mě velký den. V rámci Veggie festu, největšího vegetariánského festivalu v Evropě, do Londýna zavítal vegan a především vynikající ultramaratonec, několikanásobný držitel rokordů na Spartathlonu, WS100, Hardrock 100 a dalších ultramaratónských závodech - SCOTT JUREK.
Moc jsem se těšil na přednášku o vhodném doplňování energie v průběhu závodů. Nebudu vám to tu nějak obšírně popisovat, radši přidám všechny slajdy, které si pro nás Jurker nachystal. Přednáškovka byla plná k prasknutí, ale jako protřelá tlačenka jsem obsadil s přítelkyní místa hned v prní řadě abychom nepřišli ani o jediné slovíčko nesmírně charismatického vytrvalce a vegana. Každý nebo aspoň většina z Vás, už určitě aspoň slyšela o jeho staronové knize EAT&RUN, která nedávno vyšla i v češtině jako Jez & Běhej. Scott se mě na to i ptal jestli jsem četl v češtině, a zajímalo ho jestli jsem byl spokojený, což jsem jej zklamal, protože knihu jsem četl kdy ještě český překlad nebyl na světě, ale řekl jsem mu že co vím tak ohlasy veskrze pozitivní. Při našem rozhovoru jsem se Scotta zeptal jestli by taky nechtěl zamířit do České republiky, pohotově mi odpověděl, že to má v plánu již příští rok, nevypadá to asi na závody, ale minimálně se můžete těšit na skvělé jeho povídání a přednášky. Já tu jeho popisovat nebudu, necítím se na to abych zvládl převykládat všechna jeho kouzla a triky jak překonat sám sebe a uběhnout 100 milový závod v tempu 5 min/km. Pro mě to byl běžecký zážitek týdne, který zužitkuju doufám příští rok na další stomílovce NDW100. Registrace je v plném proudu, tímto Vás zvu ke mě do Londýna, už jsme se o tom bavili mnohokrát, toto je o důvod navíc.
160km s vyvrtnutým kotníkem
Spotřeba vody za hodinu (důležité podle váhy člověka)
Nezapomínat, nebo vám to křeče připomenout, ale to už je pozdě...
Ne Protein, ale carboše potřebujeme, protein až po...
a kolik? ....
Kolik toho co obsahuje...
Jak správně naředit jonťák atd...
Zdroj energie
RECOVERY!!!
Tak Česká republika říkáš jo? Jo, Jurker dojeď ať nám posuneš rekord na B7 pod 10 hodin...hele na tohle, už jsem starej
Nečum vole:D erekci jsem si musel přikrýt svetrem.. :D
Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.
V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem.
Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové
Stepping stones Box Hill
medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.
Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie.
Někde, tuším, že kolem vánoc jsem se dověděl o
tomhle krásném závodě v Italských Dolomitech, který startuje v malebném
městečku Cortina de Ampezzo. Po prokoučované Pražské stovce, neslavném LH24,
kde jsem více proležel než prochodil, jsem potřeboval symbolické ukončení první
poloviny roku 2013. Proto jsem neváhal a vysolil nějaké to Éčko na startovné,
abych si to třeba ještě nerozmyslel. Tak se stalo, že jsem dostal přiděleno
startovní číslo 733, což je pecka, protože obsahuje mé magické trojky, dokonce
dvě takže asi můžu myslet i na bednu, neasi ;-)
Dva týdny, před
závodem neřeším svou formu tu mám samozřejmě
skvělou viz. South down maratón,
ale mám vůbec problém se dostat na start závodu. Letenky mám sice koupené do
Benátek, ale domluvit se s autobusovým přepravcem Cortina Express mi dal
zabrat asi měsíc a půl, ale nakonec to klaplo ke všem těm penězům jsem ještě
vyplázl 50 Éček. Jsem nervozní, že bude bus vykoupený, přece jen se na start
chce postavit 750 lidí, v hlavní kategorii na 118 km a 5740 + metrů
převýšení. Kontaktuju X-trailovskou bandu z Orlové a zjiťuju, že se závodu
budou účastnit i taková esa jako je Áda Ondruch, co vyhrál minulej rok
SwissAlpin race, a také klasik Tom Síkora, no a z dalších ještě AR stálice
české scény Pavel Paloncý. LUT2013 má dvě kategorie hlavní ultratrail a kratší
Cortina trail 46km a 2520 m+. Kde startoval sympaťák Tom Vondráček s bručounem
Fílou Moocem, oba dva se s tratí poprali moc dobře.
Den před odjezdem
panikařím, protože neustále sleduju zprávy z místa konaní závodů a na
horách ve výšce 1800+ nasněžilo, a to jako prase. No do hajzlu, dyť já nemám
univerzálky boty do takového terénu, všechny mám úzce specializované a přece
tam nepoběžím ve Spajkách, když si odprasím nohy v nižších polohách, proto
mi intuice radí vzít na výlet Brooks Cascadia 8mičkovej model, jsou to boty do
nepohody a kluci se poučili z chyb 7kové verze, a udělali botu dostatečně univerzální
zvládnout mokré seběhy, sníh, šotolinu a to vše jako v peřince, za cenu
trošku vyšší váhy než jsem zvyklej od řady Pure. Když, už jsem v obchodě šáhnu
ještě po Quoďackejch kompreskách na stehna od Compressportu. Z práce si
beru volno na čtvrtek a pátek, to abych zvládl aklimatizaci a nestresoval se
jak třeba na B7 kdy jsem doletěl 2 hodiny před startem do Brna a pak docela
byly sprinty se dostat do Třince a zůstat v supercool náladě a neunavený
na závod.
Tak hele
přeskakuju nudné cestování Londýn – Benátky – Cortina – Kemp, všechno klaplo
jak mělo, v 20:00 mě vítá uchcaná Cortina, chčije tak moc, že volám na
pomoc kluky šikovné Orlovské. Se všema i s holkama podporovatelnýma se
vítám, padne i nějaký ten panák, ale hlava už je mimo kemp v kopcích kolem
Cortiny a přemýšlím jakým voskem natřu podrážky bot, protože vydatně sněží na
horách a celou noc v údolí. Jdem spát všichni brzo, já sem si ustlal ve stanu u Toma, tak aby taky ne když máme startovní čísla jak
dvojčata 732&733. Celou noc
buší do stanu neustálé proudy vody, a tak hodím rychlou modlidbitchku.
Pátek nás vítá zamračeným,
ale už nepršícím zakaboněnem. Jde si, do centra města pro registrační tašku.
Registrace probíhá v pohodě všichni jsme prošli i povinnou kontrolou vybavení.
Všichni jsou moc milí, a už mi ani nevadí, že skoro nikdo z řad dobrovolníků
neumí anglicky, ale rukama nohama se domluvíme a stíháme to doprovodit i pár úsměvy, jinak už soustředěných myslí na večerní start. V šest večer je
naplánovaný brífink, kde se dovíme, na kterých občerstvovačkách se bude
rozlévat víno, či čepovat pivo, aspoň já to tak beru. A rychle jdu tedy zpět do
kempu, si ještě schrupnout do stanu, převléct se do závodního, strávit povinnou
půlhodinku na záchodě a probrat závodní strategii s kolegy. V kempu se
potkávám s Pájou Paloncým, který mi předává hole a zároveň ještě pořešíme
jeho porouchané auto a pak už nic, jen přesun na brífik a absolutní
rozčarování. Na brífinku jsme už vyfintění na očekávaný start v 23:00, ale
místo toho nám organizátoři vysvětlují, že start byl přesunut na sobotní osmou
hodinu ranní a trať byla zkrácena na 85 km a 3720 m+. No dokážete si
představit, že by to Uher či Čihák, kvůli 30 centimetrům čerstvého prašanu
udělali? J Navíc při východu z haly se na nás
směje sluníčko a okolní nádherné kopce jako jsou Tofany či Monte Cristalo. No
nic, jsem nasranej jak prase a ani nemám chuť jít na předzávodní pasta party,
opouštím Ikstrejláky a šinu si to do kempu, kde budu používat strašně sprosté
výrazy, aspoň tak nějak si to představuju. Ale co čert nechtěl volám si ještě s Paloncem a nechávám se ukecat
teda na pasta party. Dám pifko a nakonec celou situaci nějak akceptuju a je mi
veseleji, je mi veseleji až tak že jdu ještě do vedlejšího kempu na pokec s P
a A, kde při dobrém pokecu a líčení všemožných zážitků stáhneme sedmičku
výborného červeného vína a abychom doplnili i ionty tak neodmítám ani Svijany.
No, do stanu si to šinu pěkně nakalenej, tk ale co neasi..šak ten zitřek bude
krátkej závod, tak co bych se omezoval. Pche.
Budíček mi zvoní
v šest. Protahuju se, ani nejsem moc zničenej. Oblékání jsem řešit
nemusel, protože jsem dokonale vovazelínovanej usnul v závodním, tudíž mi
to ušetřilo nějaký ten čas na hygienu. Ráno mrzlo, ale obloha byla jako
vymetená, což slibovalo úžasný závod.
Osmička se
blížila kvapem, už stojím ve špalíru závodníků, poslední fotky, úsměv
vystřídal, upřenej pohled do blba a na ostatní blby, jako jsem já. Mám rád
tyhle lidi. 3 minutky do startu, už to všechno vře, pořadatelé pouští
emocionální hudbu, skoro brečím, jsem na měkko, a prásk úderem kostelního
zvonu, tradá vzhůru do kopců. První kilometry běžím nepřepalovaným tempem někde
kolem těch 5:30, no mrskl jsem tam i jeden za 4:48, ale to jen abych se
nedostal do tlačenice při prvním stoupání. Do kopce jsem si ve své strategii
zvolil, že nebudu se snažit o běh, je to prostě strašně neefektivní a člověku
to vůbec nepomůže, když zrovna nejste Kilián, či vítěz minulého ročníku Seb
Šaňó J prví kopec má převýšení 600 m na 3
kilometrech, pole se rozmělňuje poměrně záhy a podrcholový traverz, už běžím
pěkně rozehřátej v tempu kolech 4:30 m/km. Držím se pěkně a cítím se
skvěle, traverzík končí a je tu prudkej cikcak dolů, mám pocit, že můžu
všechno, předbíhám jednoho závodníka za druhým a pak PRAAASK, do piče rozjebal
jsem se o odlítlej šutr natáhl jsem se jak superman a hlavou
mi běželo, tak a
je to v hajzlu, závod pro mě skončil na 11 kilometru, koukám na ruce,
rozedřené do krve ale jde to, koukám na koleno, krve jako z prasete, jsem
trosku v šoku, celé to proběhlo asi během 4 sekund, se zvedám a běžím dále a až o dalších cca 350 výškových metrů dolů na prašnou cestu, kde jsem se
zastavil a zkoumal blíže své zranění, no vypadalo to dost špatně, díra jak
tunel blanka, a vyhlídky na pokračování v závodě skoro žádné. Stáhl
jsem z nohou kompresky, aby se mi ta krev nevytlačovala z ran ještě
více, aspoň jsem si myslel, že ten tlak zvyšuje krvácení. Polil jsem to vodou a
pokračoval dál s nadějí, že to nějak půjde. Doběhl, nebo spíš dopajdal
jsem na cca 16 km, kde byla přistavená sanitka a tam se mě ujali a zašili mi
ránu čtyřmi stehy. Byly strašně šikovní, celá operace nezabrala víc jak 20
minut, podepsal jsem jim tam jakýsi bianco šek, že jako jsem byl ošetřený. S Grácii
na rtech, jim děkuji, a snažím se zapojit zpět do závodu. Mezitím mě dobíha
Tomáš Sikora, a nějak se možná ani nediví, že sem zase něco podělal, když už to
není přepálenéj start, tak to klidně taky mohla být zapíchlá hůlka v
noze,
no a dnes to kupodivu bylo rozpárané koleno. Snažím se držet Toma, ale koleno
se začíná hlásit a otékat, a já nestačím, nestačím ani na prdelaté paní a
přichází krize, zastavuju a nevím jestli mám brečet nebo si jen sednout do
škarpy a nechat se jen unášet krásama okolních vrcholů. No, ale jak to bývá do
cíle mě okolní krásy nedonesou, a já zas budu za vola, že jsem chtěl nějaký
závod, kde se dobře i umístím, a já jsem teď v takových sračkách, že jej
ani nedokončím, byl jsem na sebe strašně nasranej, byla mi zima a zase mě
předběhl závodník co by mohl být klidně mým dědou. To mě nějak začalo všechno
štvát že jsem se zvedl a pokračoval na první velkou kontrolu na 33 kilometr, ještě
před tou kontrolou jsem vystoupal na sedlo u lanovky na Monte Crystalo, kde
nevím co se stalo mi jeblo v hlavě a celou cestu dolů jsem utíkal až na
Passo tre Croci, a dále zjistil jsem že mě to koleno nebolí při sebězích což
jsem bral jako morální vzpruhu nasadil jsem kompresky zpět, které mě držely
stehna pohromadě, prasklé stehy, které vydrželi po zašití tak možná 5 km, už
nekrvácely, jen koleno pořád
zapeklitě a tupě bolelo při každém stoupání. Závod
se pro mě stal soubojem se svou vlastní hlavou, s tou hlavou, která vzdala na
můj vkus docela dost závodů. Do kontroly na 33 km to bylo více méně pořád z kopce,
po technických cestičkách nebo pěkných lesních cestách, kdy jediná záludnost
byla v úhlu klesání a mohla některým závodníkům vystavit stopku, třeba
kvůli úponům v koleni. Mě to jelo dolů docela samo, bolest jsem se snažil
vytěsnit mp3jkou se skvělým plejlistem. A když, na mě šli chmury, dokonale je
zahnal asi to byl snad školní výlet, který mohutně povzbuzoval a mě se skoro
drali slzy po druhé a ne naposled ten den do očí. Probíhám kontrolu, doplňuju
jen vodu, požeru pár čokolád a valím dál, kdybych věděl co mě čeká, tak se na
to vyseru a nikam už se neženu. V čase 4 hodin a 21 minut opouštím
občerstvovačku na 268 pozici, celou dobu jsem neměl ponětí na kterém místě
vlastně jsem, kvůli zranění jsem se stále bál že asi v poslední stovce,
chvílema to tak i vypadalo, když mě předbíhaly davy lidí. Další checkpoint byl
naplánovaný na 42 kilometr na všem dobře známé místo Lago Misurina, odkud vede
všemi cyklisty z Giro d Italia obávana serpentina na chatu Auronzo pod TreCime, kam jsme se, ale kvůli změně plánu neměli dnes všichni podívat, podívali
se tam jen dva a to hned největší Esa závodu Wolf Mike a Mike Foote, Wolfovy se
ještě podařilo nadlidským výkonem ztrátu dohnat a skončit celkově druhý za
francouzem Sebastianem Spehlerem, který mimochodem umí silniční desítku za 30
minut. Když už jsem u toho Sebastian vyhrál v čase 7:39:35. Můj příběh,
ale nepokračoval zrovna jako u výše
zmiňovaných, ale zcela mě pohltila osobní
krize, při stoupání k jezeru Misurina, každým krokem jsem chtěl bolestí a
špatnou náladou umřít, a vykašlat se na nějaké trapné závody. Ztrácel jsem
těžce seběhnuté příčky, a klesal pořadím stejně rychle, jako mě opouštěla
vidina dokončeného závodu. Kilometry se táhly neskutečně pomalu, až najednou
kde nic tu nic jsem spatřil na batohu závodníka přede mnou českou vlaječku, no
to bylo úplně boží, myslím, že to byl Jarda Krameš s číslem 455, tímto bych
mu chtěl poděkovat, že mě svou příjemnou společností vlastně vytáhl až k jezeru.
Kde už na mě čekala polévka a rozhovor s Taťkou, který mi už párkrát
dokázal pomoct jak motivační hlas na telefonu. Po dvou třech minutách jsem
věděl, že chci pokračovat a že chci znovu závodit. V táhlé krizi jsem se
propadl na 350 místo, Misurinu jsem opouštěl v čase 6 hodin a 31 minut a v nohách
jsem měl již jeden maratón a teď mě ještě čekal jeden o krapet delší. Mozek mi
začal fungovat jako stroj, nevnímal jsem již negativní situaci, přepl jsem a
utíkal jsem nádherným kaňonem směr Cimabanche na 57 km tratě. Profil tratě
vyhovoval mému zranění a rozložení sil, trať vedla technickýma úsekama, kdy
nebyl čas myslet na bolest, ale bylo důležité se nevymlátit a nespadnou sto
metrů do propasti, která mi když to šlo brala dech svou krásou. Na tech 15 km,
jsem stačil předběhnout 42 závodníků, což mi samo osobě vlévalo novou psychickou
sílu, úsek jsem zvládl za silničních tragických, ale horských pro mě
exelentních hodinku 55 minut. A jen co
jsem prolétl checkopintem na 57 km jsem
si to pelášil na na kilometr 80tý u jezera Ghedina, do cesty se nám
postavilo
sedlo ve výšce přesahující 2000 metrů nad mořem, stoupání bylo úmorné a když už
to vypadalo, že skončí, tak ještě přitvrdilo a poslední 4 km na vrchol bylo pro
mě opravdovým utrpením, které ale bylo vykoupeno přátelskou partičkou Italských
horských záchranářů, kteří měli vybavenou občerstvovačku redbulama pivem či
kolou, které mi dohromady spravili trošku rozhozený žaludek. S díky a
ujištěním, že na další velkou občerstvovačku to už je jen kousek, jsem se
pustil zase z kopce šupem k dalším ukrojeným kilometrům. Trochu mě
tou dobou začali brát křeče, ale jak na potvoru jsem zjistil, že už nemám žádné
Mágo, a ani nikdo ze “stánkařů“ jej také nemá, proto jsem bral
za vděk i nabízenou sůl, která světe div se zabrala výborně a já mohl
pokračovat ve své osobní stíhací jízdě.
Na Ghedinu jsem dorazil na 307 pozici
po 80 kilometrech, do cíle zbývalo, už jen posledních 5 km a na cestě byl
poslední výšplh do sedla s 500 metry převýšení a pak už jen travezr ze
začátku dne a pak dlouhý seběh, až do Cortiny. V tu dobu jsem utvořil dvojici
s italošem Fabiem Chiavarolim, kde jsme si nedali nic zadarmo, udělali jsme
si závěrečné dostihy se vším všudy, snažil jsem se Fábiovi nastoupit v seběhu
tempo šlo řádně kolem 4 minut na kilometr, každým dopadem boty na zem jsem se
bál, že se mi zlomí noha, protože už jsem neměl moc sil nazbyt, Fábio se mě
držel jako klíště, takže mi nezbývalo moc prostoru jak ho udolat, tak jsem
prostě vypnul brzdy a pustil to dolů kopce na plnej plyn ať to dopadne jak to
dopadne, někde v těch chvílích jsem minul Zdeňka OTTU, tímto ho zdravím. A
se zavěšeným Talošem, jsme seběhli až na Cortinskou asfaltku, která nás má
dovést, až do cíle, jenže ona nás vlastně chtěla zaříznout, dostali jsme oba dva
takové křeče, že jsme vypadali jak dva závodící tučnáci, což me při své
tragikomičnosti dost rozesmálo. Kreče po sto metrech asfaltu ustoupili a já
zase mohl běžet jenže Fábio taky, v tu chvíli jsem si vzpomněl na
finišujícího Japončíka na Maratonu v Tokiu, zatl jsem všechny plomby v puse
a doběhl za potlesku a fandění fanoušků až na Cortinské náměstí, kde se
ukončila strastiplná 85 kilometrová pouť, mého osobního utrpení, které ale skončilo naprostou euforií a nepopsatelným pocitem, že jsem zvládl odpojit tu
část mozku, která mě dusila a bránila mi dokončovat podobné závody. Čas se
zastavil na 12:43:37 pro mě v tu chvíli užasných, před závodem naprosto
tragických číslech. V cíli mě vítal Tomáš Sikora, kterej vyfinishoval o
minutu a 11 sekund přede mnou, a to jsem o něm od té mé patálie s kolenem ani
jednou v závodě nezavadil. Pogratulovali jsme si a ja vnitřně břečel jako
malé, ale náramně šťastné dítě. Vyfasovali jsme vesty finisherů, proběhlo
setkání se zbytkem výpravy, Ada Ondruchů, závod pro velké žaludeční potíže
nedokončil, tak třeba příště a Palonc takz s velkýma problémama s trávením, ale dokončil jako druhý z čechů, první dokončil Roman OTTA v čase 10 hodin a 46 minut. Tímto bych chtěl poděkovat všem co se o mě tak
hezky postarali a všem dobrovolníkům a fanouškům na trati za jejich úsměvy a
slova povzbuzení a také zdravotníkům, že mě pustili zpět do závodu.
O cestě domů, už
se rozepisovat nebudu..třeba příště, protože normálně cesta trvá kolem 8 hodin
sakumprdum, ale asi jsem někoho naštval, že mi cesta kvůli zrušenému letu
trvala 25 hodin. Teď , už sedím v kanclu a mám dalších milijón pocitů,
které si už ale nechám pro sebe, a obdivuju TY z vás, kteří jste to dočetli až
sem...takový ultračtení.
Záznam z GARMINU (pro zobrazeni v metrech, klikněte vpravo nahoře na garminovských stránkách)
Dneska jsem jsem absolvoval
poslední výběh, před pátečním startem v italských Dolomitech, na závodě
jménem The North Face Lavaredo Ultratrail 2013. Trošku jsem potřeboval poladit
boty, tak jsem si ještě narychlo pořídil Brooks Cascadia 8, ty by mě měli
hladce provést po sněhu i po kluzkém dolomitím vápenci. Též pro klid duše jsem
si ještě na rychlo sehnal kompresky na stehna, pže potřebuju trošku těm mím
svalům ulehčit, kvůli absenci důkladného tréninku stehenních svalů na
londýnských pláních. Taky, už jsem docela nervozní jak prase, tak mě ten
poslední výběh docela vyklidnil, trošku jsem zarelaxoval při zapadajícím
sluníčku. V hlavě si neustále promítam trať, abych vědel kde co a jak. Cesta bude dlouhá 118 km s 5740 metry převýšení, minulej rok to vyhrál nějake Seb Šáňo, tak to už vypovídá samo o sobě, že to není závod tuctového charakteru.
Start je v pátek v 23 hodin, do Cortiny respektive Benátek, přiletím z Londýna o
den dříve, kde se setkám s bandou X-trailáků a dalšíma Čehůnama, už se
těším jak malej Jarda. Kdo by nás chtěl sledovat může tak učnit na mém twittrovém účtu. Doufám, že
se počasí ještě umoudří a nenapadne více sněhu, než tam momentálně je. Tak
kluci a holky těším se na Vás. Motivací přibaluju, a odlepuju šmoulíka z rámu postele T - 2 dny...
Česká výprava:
75 BAJTEK ZBYNEK
124 BICIK TOMAS
315 FILIPOVA LIDA
323 FOJTIK MARTIN
398 HAJKOVA KRISTYNA
432 JUDA MARTINA
446 KOHUT MARTIN
455 KRAMES JAROSLAV
575 NEJEDLY PETR
592 ONDRUCH ADAM
599 OTTA ROMAN
600 OTTA ZDENĚK
607 PALONCÝ PAVEL
732 SIKORA TOMAS
733 SIMCIK ZBYNEK
802 VAVROCHOVA MONIKA
Tak tohle je dnešní aktuální předpověď počasí, až na ten pátek to vypadá slibně!
V dnešním zamyšlení jsem původně chtěl psát o tom jak jsem přestal kouřit, ale cestou z oběda zpět do kanceláře, mě přivedli na téma Běžeckého stravování dva udivení kolegové, vidějíc mě vycházet z občerstvovny kurevsky fajnych kuřat. Cestou zpět jsem přemýšlel jak já to vlastně mám, jak se stravuji? No, má přítelkyně by to shrnula jednou větou “Ten můj milý Zbynda se stravuje jako to prase”. A nebyla by daleko od pravdy. Největší výhodou nás běžců je, že máme obrovský výdej energie, který je následkem našich menších či větších toulek přírodou či městem po těch dvou pahýlech co nám rostou od pasu dolů. Úplně si užívám situace, že neřeším, kdy vyjde nejnovější číslo Diety, abych si tam přečetl pár blbých rád co jíst a co nejíst. Jako běžec, prostě jim co mám rád co mi chutná a nekalkulu jestli to má hodně tuku nebo málo vlákniny. Můj žaludek prostě zpracuje vše, a co ne, tak si svou cestu ven najde, že ano. O čem bychom si pak vyprávěli s kamarády u piva, kdyby šlo všechno jak po drátkách? O zážitcích z ultramaratonu, kde mě právě chytlo sraní (nenašel jsem lepší výraz) a kde mě bolelo břicho tak, že jsem dříve nevěděl jestli vrchem nebo spodem, to je to pravé téma, kterému se dokážu smát celé hodiny po doběhnuti. Nebylo by to zkrátka ono.
Nejlepší výživový specialista je můj otec. Při našem posledním skypovém pohovoru, kde mi
líčil nástrahy nočního přechodu Lysé hory, který pořádal minulý víkend
KČT. Mi sdělil, že vyřadil ze své závodní výživy bůček,
a že to chyba byla
veliká a nevěděl, kde sakra tu energii brát, že to želé je pěkně na hovno. No
to je celý on, a to už má pár stovek za sebou a spolu s mou mamkou tvoří známý
beskydský tým MY DVA.
Ale abych jen nekecal z hladu, tak v poslední době jsem se
začal zaměřovat i na tento aspekt přípravy běžce. Poslední inspiraci jsem
čerpal z knížky Eat&Run od mého oblíbence Scotta Jurka. Ne že bych zrovna
chtěl být Raw vegan, ale s tou zeleninou má pravdu, což ostatně potvrzují
i výživoví specialisté všeho druhu. Snažím se jist pravidelně, hlavně snídaně,
přiznávám zatím se mi moc nedaří, ale co už jsem si navykl je do max 15 minut
po doběhu ať už intervalu, či delšího výběhu nacpat do sebe banán či jablko
nebo třeba specializovaný proteinový nápoj. To všechno kvůli degradaci vašeho tréninku,
kdy tělo spaluje živiny vlastních svalů, když nemá kde brát z žaludku. A taky hodně
a pravidelně pít. Řídím se jednoduchým: Leju co to de. Pro ty, kdo si není jistý
a chce nějakou vědeckou formulku, tak jsem našel že na každý kilogram lidské
váhy by člověk měl denně vypít minimálně 30 ml vody. Tudíž v mém případě je to
72 kg x 30 ml = 2.1 l, každopádně vypiju s mou zátěží kolem 4 litrů. Ale pod ty zmiňované 2 litry bych se neměl dostat a ani Vy ne. Teď, už končím, jdu si do lednice pro krásné
vychlazený Smoothie. Takže jídlu zdar, a nezapomeňte" " v pravidelností je síla! "
V České republice je pro
mnohé vrchol sezóny pád vlády, nebo Beskydská sedmička pro páry či Pražská stovka
v jednotlivcích (nebo si dosaďte jakkýkoliv váš oblibéný závod) pak asi
kdo žere Kiliána sní o účasti na UTMB pro neznalé UltraTrail du Mont Blanc.
Kdežto fajnšmekři z celého světa upírali své zraky do západního cípu Velké
Británie, kde se nachází Wales a jeho hory. Hory to nejsou nadmořskou výškou
nějak významné samotná nejvyšší hora Snowdon v pohoří Snowdonia nedosahuje
výšky ani Lysé hory jen 1085 m.n.m. Co ,ale činí Wels tak přitažlivým pro
pořádaní „nejtěžšího vícedenního ultra na světě" jsou jeho převýšení, protože ten
kilometr je poctivě od mořské hladiny. V roce 1992 se konal první ročník,
kam byly pozvání nejlepší ultraběžci své doby. S traťí dlouhou 300 km s úctihodným
17 000 převýšením mají závodníci pět soutěžních dní. Trase není pevně daná
jen vrcholy, ale průběžnými kontrolními stanovištěmi.
1.den
52 km, převýšení 4468 m
2.den
53 km, převýšení 3719 m
3.den
64 km, převýšení 3772 m
4.den
66 km, převýšení 2453 m
5.den
64 km, převýšení 2092 m
Teprve druhý ročník se konal v roce
2012, kde se na start postavili i vítězové prvního ročníku. Na vítěže, čeká
putovní „pohár“ draka, jehož záda představují hřeben velškých hor. Z roku 1992
se na youtubu objevilo Dragon back 1992 video, které zachycuje tehdejší pionýrskou atmosféru
ultratrailových závodů.
Ohlednutí za rokem 2012
představuje nejnovější dokument o tomto závodu a za drobný poplatek je ke
shlédnutí také online, já na to koukal a vážně to stojí za to. Minimálně se
koukněte na ten první ročník. Další ročník je plánován, kvůli své náročnosti na
červen v roce 2015. Takže moře času na přípravu a na odkládání pěnež na
startovné, které není nejlevnější a šlo by za něj pořídit skoro 10 párů
salamonních žehliček J.
Máš i Ty nějaký zajímavý tip? Poděl se v diskuzi.
