Stale probiha ma transformace z dalkoveho bezce v dalkoveho cyklistu, neni to zas tak tezke, protoze v behani az na par vyjimek moc nevynikam. Od rijna jsem clenem klubu Dalkovych cyklistu ve svete znamem pod jmenem AUDAX. Je to moc mile spolecenstvi stejnych nadsencu jako jsem ja. Muj prvni oficialni zavod, i kdyz to zavod vlastne neni, neuverejnuje se totiz konecne poradi. Dulezite je jen dokoncit. Anglicky se tomu rika Race to Finish. Pro svuj prvni zarez jsem si vybral Whitchur Winter Wind-down, trasa 107 km dlouha s 1417 nastoupanymi metry. Za symbolicke startovne 5£ (180Kc), jsem obdrzel v den startu Brevet kartu s 3 konrolnimi body. Smyslem zavodu je projet dany okruh a postupne navstivit vsechny CP. Start se konal v malinke vesnicce kousek od Portsmouthu a vedl smerem k vesnicce Whitchurch, kde jsme meli planovanou kontrolu v mistni hospudce.
kdo me bude chtit nejak povzbudit budu mit u sebe tento telefon 00420737650656
celou trasu si muzete prohlidnout tady Mapa zavodu
ted uz dobaluju batoh, kolo je sbalene a mirim za par minut na letiste! Tak ahoj a drzte palce, predpoved pocasi je tak strasna ze se to vyplati sledovat z tepla domova :D
For my english speaking friends you can follow me HERE
Ultramaratonský závod na 73,5 km s 4350 m převýšení. Závod patří do světové série Skyrunningu kategorie Ultra.
Do místa dějiště banánového ostrova La Palma, člena rodiny Kanárských ostrovů. Jsem se svou přítelkyní dorazil už s týdenním předstihem, abychom si užili trošku klidu a volna. Za ten týden jsme procestovali celý ostrov, zvykli si na teplotu a objevovali krásy tohoto úžasného ostrova. Ostrov sám o sobě není nějak moc velký, ale je ultra rozmanitý, od tropického pralesa až po vyprahlé sopečné pláně.Na východní straně ostrova zamračeno a 18 stupňů, zatímco za hřebenem na západě, jasno a stupňů třicet. Půjčujeme si auto a víceméně každý den vyjíždíme na turistickou obhlídku trasy závodu, nebo místa které je něčím zájimavé. Například na Roque do los Muchachos, je nejvyšší položené observatoře na pozorování vesmíru. Nebudu tady dále rozepisovat naší dovolenou o tom jak jsem ztratil hned v Londýně platební kartu, nebo jak vypadal závod Vertikálního kilometru a pokročím přímo k hlavnímu závodu.
Na webu zavodu se objevilo video z meho letosniho prvniho pulmaratonu. Je tam aspon troku zachycena atmoska zavodu a je videt jak krasny den jsme tam meli. Report ZDE
Na tuhle půlku jsem se vůbec netěšil. A to z prostého důvodu, měl jsem černé svědomí, že jsem zanedbával trénink. Zhruba dva týdny před závodem jsem vystrčil svůj línej zadek před práh domu v ruce červenou světlušku a šel jsem točit kilometry do parku za barák, tréninkově jsem si chtěl zaběhnout 21km, ale tělo mi chtělo ukázat jaký jsem flákač a na osmnáctém kilometru vysadilo a ja se skoro po čtyřech odploužil domů si pobrečet Janičce do náruče, že já osel asi ani tu půlku neuběhnu, to bude trapaaaas jak cyp.
Z nádraží na stadión
Narychlo jsem změnil strategii se stupňovaným tréninkem, který jsem už v minulosti úspěšně použil, když jsem se potřeboval narychlo dát aspoň minimálně dohromady. Trik spočívá v postupné rychlo zátěži. Jeden den běžím jen 5, druhej 8, třetí 12, čtvrtej 15 atd. Prokládám to mohutně ještě kolem, plus dojíždění do a z práce na kole. Den Debil se blíží, je čtvrtek a já se fyzicky ruším při podvečerní vyjížďce skoro letním Londýnem, každý jeden cyklista je mi soupeřem a já se nechci nechat předjet, a to že já sedlám ikscéčko a oni na silničkách na tom nemůže nic změnit. Instinkt dravce mi nedovoluje polevit. Večer zase jak je, mým zvykem zase nářek v náruči mé míle, co že jsem to za osla takhle se vydat z posledních sil. V pátek a sobotu odolám vábení kamarádu "jen na jedno pivo, přece vole!". A zůstávám doma a relaxuju.
Předstartovní rozcvička
V Sobotu den předem si kupuju lístek na vlak, chystám věci, natahuji mobil na 5"30 ráno a docela s chladnou hlavou usínám. Budím se do krásného rána, předpověď slibuje pařák kolem 20 stupňů ve stínu. Po prochcané zimě je to snad první den, kdy opravdu není na nebi ani mráček. Ráno odštavňuji 8 mrkví, chlemtám Chia semínka a valím na vlak, klasicky nestíhám, takže běžím. Vlak chytám, takže pohodka hodinka cesty přede mnou.
Na misto dorážím s krásným časovým předstihem, po krátké procházce z nádraží do areálu závodu čerpám energii ze sluníčka a sleduji proudy běžců, kteří se scházejí poměřit s distancí 21.095 km, tady samozřejmě všichni používají měření v mílích což dělá 13.1094 mi. Města Guilford a Woking hostí takovou běžeckou událost poprvé, a aby to neměli tak snadné hned se hlásí kolem 5000 běžců do hlavního závodu. Pořadatelé, jsou ale již staří pořadatelští harcovníci a všechno jde naprosto po drátkách nikde nečekám dýl než pár sekund. Všude kam se podívám usměvaví dobrovolníci (dohromady 300 dobrovolníků). Jdu klasicky najít úložnu bioodpadu, pak převlíct odevzdat batoh do úschovy a jít se rozběhat a protáhnout.
Trasa závodu
Mám číslo 1519 s fialovým pruhem což znamená koridor dva, pro očekávaný cílový čas v rozmezí 91 až 105 minut. Já mám neoficiální osobák 101 minut. Takže očekávání je minimálně stejný čas, ale samozřejmě čím níž tím líp. Na startu jsou i elitní Keňani, kteří jsou jasní favoriti. V deset hodin je start, kohoutek startovací pistole mačká starostka města Guilford. Jsem dost ve předu takže tlačenice se moc nekoná, chudáci ti vzadu. Na hodinkách jsem si nastavil, že má rychlost nesmí přesáhnout tempo 4:40 na kilometr, to je vynikající funkce Garminů Virtuální partner, kde vidím přesně jaký náskok mám na stanovený cílový čas, jak jsem na tom a prostě mě to udržuje tak nějak v klidu. Profil tratě je dost zákeřný, začíná se z kopce což, ale znamená, že zpět do cíle to bude do kopce a bude to pořádně bolet. V davu ostatních se mi běží krásně a držím si tempo někde kolem 4:15 na km, cítím že mám krásnou tepovku, dýchá se mi skvěle, nikde mě nic nepíchá, netlačí, tkaničky zavázané na pořádný uzel, prostě to vypadá na perfektní den. Na cestě k obrátce do Wokingu míjím dvě občerstvovačky, jen se trošku napiju, a jinak se polévám vodou, je opravdu neskutečné vedro, nikde na trati není úsek, kde by si člověk ulevil ve stínu. S tím jak jsme se blížili otočce taky výrazně se měnil profil tratě směrem vzhůru i přesto všechno jsem si běžel krásně do pohody, vodič s vlaječkou na 1:30 byl bezpečně za mnou.
V uších mi hrajou pouliční kapely, které fungují jako doping pro každého. Trochu se bojím toho, že mi nic není, úplně v klidu si říkám hele blbečku neblbečkuj, na půl maratonu si přece nemůžeš zaběhnout osobák na desítku, opravdu jsem si v těch místech závodu říkal, že bych v klídku tu 40 minutovou hranici prolomil, ale rozum říkal že bych se v druhé části zadrhl jak už mnohokrát. 10tku mám za 42:50, což si myslím, že nakonec jsem měl trošku přitlačit na pilu a otáčet jsem pak měl někde o 2 minutky dříve. Cesta z Wokingu pro mě byla naopak uplným utrpením, běželo se celou dobu proti větru, navíc mě na dvanáctém kilometru dostihl chlápek s vlaječkou 90 minut, snažil jsem se držet jejich tempa, protože jsem pořád myslel na ten 90 minutový limit, ale bohužel po cca 6 km kluky ušaté ztrácím v táhlém stoupání a už to bude jen na mě až do
Cíl
cílové pásky na atletickém stadionu. Dotahuju se na běžkyni předemnou, se kterou se tak nějak přetahujeme, ale o spolupráci nemůže být řeč. Po trati je mnoho fanoušků, kteří nezvykle na jinak chladné anglány povzbuzují jak o život. Jen to mé jméno pod číslem ne a né vyslovit správně. Jak se blíží stadion, v mozku dokola počítám tempo jestli mi to vyjde na ten můj vysněný čas nebo ne, ale čím je kopec delší tím se mé tempo stává neběžeckým, padám někde k 4:30 na km, a to vím že je zle. Strašně mě to sere, už vidím poslední zatáčku, malý seběh nepříjemným pískem a šup na tartanový povrch závěrečných 300 metrů na oválu. Takový finiš zažívám poprvé v životě, je to velká paráda, snažím se nahnat nějakou tu vteřinku navíc, ukořistit nějaké to místečko navíc a je to tu cíl v čase 1:31:39. Celkové místo 259. místo.Fasuju úsměv a medailu, nikoho tam neznám tak se více nezdržuju a mažu domů. S konečně znovu objevenou motivací, po které se mi tak moc stýskalo.
V čase 1:03:18 vyhrál Nicholas Kirui V ženách vyhrála Perendis Lekapana za 1:13:30 celkove vysledky ZDE
A je to tady, první běžecká krize a to hned na začátku roku 2014. Tak jsem se této chvíle obával jak čert kříže. No nic, stalo se, bude se s tím muset nějak vypořádat. Hodně tomu pomohlo kolo, po delší době jsem jej zprovoznil, dostal jsem novej rám, proto jezdím jako pominutý, kolem 600km měsíčně. Ale to běhání ne a ne mě bavit stejně jako na podzim, nevím asi je to motivací, už jsem ani na oblíbených Parkrunech nebyl přes měsíc...
Tuto neděli mám svůj letošní první pořádný závod Guilford půlmaratón, no jsem zvědavej s jakým výsledkem a jestli vůbec nějakým, z Guilfordu přijedu. Dneska jsem si byl provětrat kecky do parku, říkal jsem, že to nebudu hrotit a půjdu jen výklusovou pohodu. No, ale to byla taková pruda, že jsem začal zívat. To se mi u běhu ještě nestalo. V hlavě mi blesko, co jsem to za líného kokota a začal jsem co km zrychlovat tempo, až na desáty kilometr, který jsem končil 3:50 na kilák. A v tom mi to došlo, čím jsem stupňoval tempo, tím mě běh více bavil. Už mě nebavilo totiž jen to zimní bezhlavé polykání kilometrů. Teď se opět těším na parťáka v běhu Dana, až se zajdeme provětrat do kopečků na jih od Londýna. Už se těším na Transvulcanii a další výzvy co pro mě rok 2014 přichystal. Doufám, že i ty máš nějaký cíl, protože asi bez toho cíle to opravdu nejde...
Jo a abych nezapomněl taky mám za cíl pomoci Dance s tou její životní patálií.
V poslední době nemám tolik příležitostí se účastnit dálkoplazových akcí, tak si maximálně pobíhám sám a každou sobotu se účastním sprinterské 5 km tratě, série ParkRun v parku Bushy nedaleko domu co bydlím.
Nikdy předtím jsem tuto vzdálenost seriózně nebral, až v poslední době jsem úplně propadl touze poprat se s 10ti zatáčkami, které okruh nabízí - každou sobotu plnou dávku utrpení, bolesti a když se zadaří tak na konci i radosti. Závod v Bushy parku je známý svým největším počtem pravidelně startujících závodníků, který je v průmeru 750 na závod. Závod je úplně zdarma, je měřený systémem čárových kódů, který je naprosto úžasný a doporučuju všem kdo pořádá závody i v ČR. Rekord drží Andrew Baddley za 13:48, nejlepší žena Justina Heslop za 15:58. V průběhu roku se třeba staví si zaběhnout svou pětku i Mo Farah,
když se stavil naposledy tak ji měl za 15:06. Proč to vše píšu, teď o víkendu jsem si zaběhl svůj osobák v čase 19:25 a dal jsem si úkol, že do jara se dostanu pod pro mě důležitou hranici 19:00 minut. Takhle veřejně je to pro mě o to větší závazek a nebude lehké jen tak se na to vykašlat. Zjistil jsem, že v těch pár minutách co závod běžím zažiju polovinu zážitků co standartně zažívám na kdejaké stokilometrové vzdálenosti. Prvni km euforie, většinou přepal, pak nějaké srovnání tempa, kolem 3500 m krize jako prase, a hledání nejvhodnějšího místa na zvracení, v posledních třech zatáčkách instinkt profesionálního zabijáka soupeřů, souboje rameno na rameno, cílová rovinka, kdy mi praskají stehna, lýtka i plíce vypovídají službu a pak to uvolnění za čárou a poplácání si po
ramenou se soupeři, které jsem udolal nebo oni mě. Už se za těch pár týdnů s některýma i poznávám a mám se na pozoru do dalších závodů, abychom svedli své souboje znova a lépe. Je to celé o strategii, jak přijít na start v přesnou dobu, aby člověk měl čas se protáhnout ale zároveň se neunavit a pak následně neprochladnout. Je to malá událost pro běžecký svět, ale velký motivační prvek pro mě. Takže až mě přijedete navštívit tak běžecké boty s sebou!
Někde v létě, když jsem běhal dlouhé výběhy v blízkém parku pojmenovaném po řece Crane, mě napadlo, že bych mohl uspořádat běžecký závod, protože všechny závody co se pořádají široko daleko jsou zaštiťovány všemožnými charitami a mě už to tak trošku lezlo krkem. Taky jsem nebyl moc spokojeným s hypersluničkovejma lidiškama, co běhají v tempu 7 min/km, v cíli očekávají minimálně medaili, tričko a samozřejmě něco na zub a taky za to neváhají zaplatit úžasných 25 liber. Já chtěl závod, který bude aspoň trošku výzva. Proto jsem po dlouhodobém plánování vybral trať dlouhou 14,8 km s minimálním převýšením, za to ale s docela bahnitým či mokrým terénem. Záznam z GPS jsem postoval do minulého příspěvku, netřeba dávat znovu. Termín byl stanoven na datum 17. Listopadu v 9:00 ráno start.
O závodu jsem se zmínil do termínovek Runnersdiary a Runner ‘s World. Vytvořil jsem událost na facebooku a začal nervozně vyhlížet jestli vůbec někdo dovalí, už dopředu jsem věděl, že kamarád Dan jde podpořit svou ženou na desítku co se běží ten den v Brightonu. Tak jsem v tom zůstal sám, no byl jsem nervózní jak před prvním randem, strašný. První silácký řeči byly, že na start se postavím klidně i sám, ale skutečnost byla jiná, neskutečně by mě to sralo, že jsem vynaložil energii a ta by přišla vniveč. 2 týdny před plánovaným startem jsem měl cca 9 zájemců o start, to bylo docela dobrý číslo, měl jsem docela
Don & Anthony
přísný limit na absolvování celé tratě 1h10min. Pak se mnoho lidí odhlásilo a já na facebooku oznámil, že pokud se nás nedá dohromady alespoň 5, tak závod ruším, v té době jsem se totiž s přítelkyní stěhoval do nového bytu, a na všechno bylo málo času. Navíc Janča měla 16tého narozeniny a já místo toho, abych byl s ní, jsem celý den značil trať. To byl strašný porod a teď už konečně chápu co to stojí za úsilí. Trať jsem značil tejpama s odstupy cca co 15-20 metrů od sebe. Navíc jsem ještě radši pro jistotu vytiskl male mapku do kapsy, kdyby se přeci jenom někdo ztratil. Na trati jsem ještě vyslal bývalé spolubydlící Pavla, který měl na starosti navigaci na jedné křižovatce a taky obsluhoval občerstvovačku s vodou a s Michalem, který byl za dopraváka na další komplikovanější křižovatce a na start závodu jsem oslovil Janču, už protřelou Londýňanku.
V předvečer závodu jsem měl potvrzeno 7 závodníků, pro někoho to může znít komicky málo, ale tady v UK, něco organizovat jako neAngličan je docela problém, kluci nemají takovou důvěru. Ráno vstanu a ze sobotního sluníčka nezbylo vůbec nic, zůstalo skryto za hradbou mraků, ale nezapršelo, takže trať se nepromění do bahenní lázně, jak jsem si tajně přál. První dorazila Janča, se kterou jsem pokecal a trošku netrpělivě jsem vyhlížel ostatní, jestli někdo vůbec dorazí, a dorazili 5 minut před startem Richard, Donald, Anthony a Miloš, závod se tak stal rázem hodně mezinárodní. 2 další co byli potvrzení nedorazili tak se startovní pole sestávalo z 5 statečných.
Hustokruťák
Hned po startu jsme šli do vedení s Milošem, a rychle jsem se vzdálili lokálům. I když, lokální jsem tady byl já, běželo se přece jenom po mé tréninkové trase, kde jsem tak hrubým odhadem naběhal kolem 700 km, přes léto. První kilometr je jen tak na zahřáti žádné technické úseky jen stěrkový chodník, pak se dosáhne k cestě, která tvoří hranici parku, a pak se zase takovou smyčkou vbíhá zpět do hloubě Crane parku, kde se podél řeky běží daleko více technických terénem s dokonce i padlejma stromama. Někde v těch místech mi Miloš trošku utíká na vzálenost 50 metrů, ostatní jsou už docela daleko za náma a necítím se jimi nijak ohrožený. Běží se mi moc pěkně mám rád ten úsek, to už se ale dostáváme do prostoru , kde jsme před pár minutami startovali a běžíme vstříc odlehlejší části trati. Mám ztrátu asi 15 sekund na Miloše a náskok asi minutu na kluky za mnou. Když probíhám kolem Jany, odskakuji si pro dres X-Trailu Orlová, abych ho taky trošku provětral, už dlouho jsem totiž nebyl nikde na závodech, vždycky se něco vysralo tak, že jsem se nemohl zúčastnit. Dávám si předsevzetí, že stáhnu do občerstvovačky Miloše, což se mi tak moc nedaří ani s výhodou domácího hřiště, zkrátka Resťák běží pěkným tempem, probíhám tunelem pod železnicí, kochám se řekou a její faunou a florou, a dobíhám k první velké křižovatce kde mě povzbuzuje vysmátej Michal a nějaký zamračený domorodec, toho radši ignoruju, nenechám si kazit dobrou náladu. Pak je pasáž křižující golfové hřiště a pak po mokré polní cestě až na Pavlovo stanoviště, když dobíhám k Pavlovi, tak zjišťuji, že mi asi chtěl pomoct s doběhnutím Miloše a poslal ho na špatnou stranu, kolegiálně jsem pro něj zaběhl, že tudy určitě ne:D statečně mi Miloš oznamuje, že to k tomu patří, jen se směju a pokračujem, ještě jsem se trošku zdržel pitím a už mi zase bídák utekl dopředu. Cestou jsem musel ještě uklidnit jednoho ekoteroristu, že pásky samozřejmě po závodu uklidím a s poplácáním po ramenou se sním loučím, já kretén, měl jsem ho kopnout radši do kulí. Stíhačka pokračuje Miloš, má na mě takových 200 m náskok, ale vůbec mi to nevadí sil mám dostatek, běžím někde na 9 km tempem kolem 4:40 plus minus 10 sekund.
Prostě príma pohodička, obkroužíme Hounslow heat, a průser, nějaký ekoultrakokot musel těsně před startem závodu vysbírat cca 2km značení trasy. Miloš se samozřejmě vydal blbě a už jsem jej až do cíle nepotkal. Já se znalostí trasy jsem obkroužil jak měl a na cestě jsem pak potkal francouzsko anglickou dvojku jak si to valí právě do úseku bez značení, nebudu dělat máničku a rozhodl jsem se kluky protáhnout tím zapeklitým úsekem, tak to mám hnedka 2km navíc, kluci jsou spokojeni, prohodíme pár slov, Anglánovi to pořádně klouže, vzal si totiž silničky boty a to je peklo, takovej bruslař z něj, Já a Frantik jsme vysmátí a užíváme si
Finish
příjemné tempo. “No nic” oznamuji klukům, teď vám uteču, přece nebudu poslední :D Ale chyba lávky, jen co klukům chci utéci, tak šup potkal jsem Richarda jak si to šine, do míst kde ještě včera byla páska. No nic, jdu mu to odtáhnout také, Richardovo tempo je pomalé, včera bujaře doplňoval Ionty, tak je to znát na jeho tempu, ale jen se tomu smějem a trajdáme si to po trati. Konečně se dostáváme na již značený úsek, jen prohodím slovo s Pavlem, jak jsem na tom, říká že už kluky asi nedostihnu, ale to bych nebyl já, kdybych se o to aspoň nepokusil, valím to co to dá, kolem 4:10 na km, ale marná snaha až do cíle jsme už na nikoho kromě dobrovolníka Michala nenarazil a doběhl do cíle těsně za stupni vítězů na bramborovém místě. Místo 14,8 km to nakonec bylo k 19 kilometrům, ale se super zážitky. V cíli na mě čekal Miloš, Anthony a ještě celá promrzlá Janča (Dik moc Jani). Na Dona, už čekala manželka a valil na prodlouženou do Ikea :) . V cíli vedeme řeči a čekáme jak se s tratí popral Richard, ale Richard nikde, po 25 minutách, se chystám, že jej půjdu hledat, ale to už ten blázen přibíhá ze zcela jiného směru, jak byl unavenej vůbec si neuvědomil, kde se nachazí a zabloudil a musel se vrátit oklikou přes město. No naštěstí to bylo bez úrazu a jen s kilometry navíc. Teď jen posbírat značení, předat si s klukama kontakty a každý svou cestou,s příslibem další účasti když bude další díl, a já už teď můžu slíbit, že určitě bude.
Tak včera jsem vyměřoval trať na první závod, který budu pořádat já s pár dobrovolníky z řad spolubydličů. Tímto jim dopředu móóóc děkuji, bez nich to určitě nebude možné uspořádat. Trať má 14 800 metrů s + 61 metrů převýšení, což by se dalo říct jako rovina. Ale jaká, bahnitá jak sviňa, dost to klouže a taky bude oříšek trať nějak rozumně vyznačit. Na to mám ještě měsíc. Ale mám radost, že se věci už hýbou a nezůstalo zase jen u myšlenky jak se v mém případě stává docela často.
Po změření trati jsem vypadal jak prase, vysekal jsem se, ohnul jsem závěs zadního přesmykače, no radostný nedělní podvečer jsem měl. Když budete mít cestu kolem v Londýně, stavte se, nudit se opravdu nebudete a když, tak maximálně jen hodinu a patnáct minut, což je limit závodu.
Hned druhý den po příletu z Itálie, jsem nevěděl, co budu dělat o víkendu tak jsem prohlédl termínovku a vykoukl tam na mě závod s příznačným názvem The Hurt neboli Bolest. No ono taky, aby takový závod nebolel, když organizátoři vybrali trasu u Londýna a světe div se s převýšením na 24 km 878 m+. Běžně při tréninkovém výběhu na 25 km mám pozitivní převýšení okolo 15 metrů a to jen kvůli mostu přes silnici J. Tak tedy klikám na registraci, vysolím pětadvacet liber a modlím se ať mě přestanou bolet stehna z Dolomit. Regenerace veškerá žádná, jen pár výběhu do a z práce. Plus jeden odpolední delší trénink. No ono taky nebylo moc kdy, když jsem musel nadělávat hodiny za to pitomé pondělí. Jak se tak blížila sobota, domluvil jsme se se svým šoférem na odjezd na sedmou ranní, to aby mohl odhadnout jak velkou páteční párty si může Pája dovolit, ani moc neremcal, že prej bude ten nejvíc střízlivej v hospodě na růžku. Účast ještě přislíbil můj brightonský kamarád Dan. Takže se těším na den D.
V sobotu ráno mě budí smska, že Dan se nedostaví z rodičovských důvodů, no doprdele kdo mě bude po trati dělat lovnou?! Je parné ráno, sedáme do káry a jedeme směr Peaslake, do lesa který dal jméno závodu The Hurt Wood. Stavíme káru na poli a jdu si pro čip a startovní číslo, které k mému pobavení a štěstí v závodě obsahuje Trojku, mám takové interní čidlo, které pozná podle startovního čísla, jestli bude závod dobrý nebo špatný. No a tady to bylo jasný, bude dobrý. Vyšňořenej v tričku z Lavareda, se stavím do asi páté řady, závod je dělaný na dva okruhy, tudíž většina startovního pole cca 130 lidí jde krátkou variantu 12 km s polovičním převýšením a cca 45 lidí jde delší variantu 24 km. Vím, že v tom bude bordel a já se nesmím uštvat s borcama, kteří mají startovní číslo menší než 800, to je znak že jdou krátkou trasu. Tři dva jednaaaaa START, no to víš hele ja se tady s tím nebudu srát a šůůůp první 35% stoupák jedu hnedka ruce stehna, ale jedu jak mašina a světe div se 5 celkově, aspoň si to myslím, kopce mi moc nejdou, ale zjišťuju že náročné a technické seběhy mě jdou a jdou mi jako že dobře, aspoň s porovnáním s ostatníma, trhá se skupinka na čele, ve které figuruju i já, to se mi moc často nestává, respektive takhle asi je to poprvé. Tuším že jsou předemnou dva či tři typani s 8mičkou na hrudi, takže bych neměl si je nechat uběhnout, leje ze mě jako prase, na sluníčku je na Anglii nevídaných osmadvacet stupňů.
Trať je šílená, jsou to
krátké stoupání třeba deset dvacet výškových metrů, ale brutálním sklonem. S klukama
kolem je to sranda, oni mě předběhnou do kopce a já je stáhnu z triček pěkně
z kopců. Takhle si to šineme už na cca 7 kilometr, kde je první
občerstvovačka v křížení tratě, tudíž je vlastně jediná ale proběhnu ji
celkově 3x. Beru jeden kelímek a leju si ho za triko, druhej na hlavu a třetím zchladím hrdlo, jedu jak lokomotiva, na hodinkách se dokonce mihl i kilometr v tempu
3:50. Nahánim se s klučinou, který má ruce namakanější snad víc, než já
stehna, v kopcích mě drtí nechutně, ale z kopce mi jen kouká na
podrážky mých pureGritů na víc se nezmůže, jo ale ten chuj co mě tak stojí moře
energie, jde jen jedno kolo, co já musím šetřit i síly na další 12km okruh. No dobíháme do konce prvního kola já v jeho
těsném závěsu a myslím že se na to vyseru. Cítím se jak lední medvěd v pražské
zoo. Leje ze mě nehorázně a já nemám
toto mučení přece zapotřebí, že?! Jenže no do prdele před obrátkou od fotografa slyším, „hele ses
první 800vka“, to znamená jediné uaaa jsem první, a to že přede mnou běží další
borci byl jen můj blud. No tak dobře
teda, pro publikum si teda dám ještě jedno kolo ;) na otočce jsem mohutně
povzbuzovaný to mi vsakuje nějaký ten pot zpět do těla abych vůbec mohl
pokračovat, teď už vím co mě čeká, ale co nevím je jak se zachová moje
hlava,
nemám zkušenost táhnout závod na prvním místě a zatím nezvládám taktickou
stránku závodu, navíc když mě stahují i místní vlčáci, kteří jsou tu doma a
nenechají si sebrat skalp, nějakým klučinou s východoevropským přízvukem.
Na první malé smyčce vidím jak to teda je, borec v zeleným triku na mě
ztrácí cca. 2 minutky. Ale jako stopař mě začíná cca od 16 km stahovat, a to
tak že docela hodně, už nás dělí jen prudký výběh, kde se snažím to prát pěkně
na krev a nepřejít do chůze. Za občerstvovačkou mu utíkám a vím, že teď už
nesmím polevit, šup práskám seběh pak výběh. Ale borec se mě drží jako klíště,
ono je to těžké když mě vidí a vím že se mu musím ztratit z dohledu, aby
nemohl přizpůsobovat tempo mě, kořisti. Daří se mě náramně, až do chvíle než v zápalu
boje se dostanu mimo trať, naštěstí si chybu uvědomuju téměř okamžitě, ale těch
15-20 sekund mě může v konečném důsledku setsakramentsky mrzet. No niiic
napaluju brutální Hang, ale směrem dolů, jen pro představu je to horší, než
hang z Malenovického kotle směrem na lysou těsně nad Bezručem. Týpek to
ale nevzdává a buší
za mnou. Dostáváme se po zdolání toho hangu i směrem vzhůru
do nejvyššího bodu na trati, je to cca 4 km do cíle, a já peláším o život,
čekají mě jeden dlouhý seběh, pak malej výběh, brutální seběh v traverzu a
jedno koryto do kopce. Už se docela i ohlížím a snažím se kontrolovat pozici,
zelenáč mě stahuje už jen na dobrých 200 metrů, a v korytě se bude
rozhodovat celý závod, jdu na totální dřeň a tradá, vybíhám stále jako první.
Poslední kamenitý seběh, až do cíle napaluji zvedám ruce a hobluj jsem v cíli,
poprvé v závodě delším než 20 km jsem vyhrál. Neskutečný pocit, vedro,
chňapnu po medaili, týpek za mnou dobíhá s necelou minutou ztráty. Třepeme
si tlapama a já mu děkuji za úžasný zážitek lovné zvěře. Obrátku jsem nakonec jak jsem se dověděl
točil na 4 místě i z 12 km účastníků.
Pro někoho je to známka slabšího startovního pole, ale pro mě je to osobní vítězství, které mě jak doufám nakopne, a příště i s Danem, protože to je lišák, který by mě asi prohnal nejvíc.
Někde, tuším, že kolem vánoc jsem se dověděl o
tomhle krásném závodě v Italských Dolomitech, který startuje v malebném
městečku Cortina de Ampezzo. Po prokoučované Pražské stovce, neslavném LH24,
kde jsem více proležel než prochodil, jsem potřeboval symbolické ukončení první
poloviny roku 2013. Proto jsem neváhal a vysolil nějaké to Éčko na startovné,
abych si to třeba ještě nerozmyslel. Tak se stalo, že jsem dostal přiděleno
startovní číslo 733, což je pecka, protože obsahuje mé magické trojky, dokonce
dvě takže asi můžu myslet i na bednu, neasi ;-)
Dva týdny, před
závodem neřeším svou formu tu mám samozřejmě
skvělou viz. South down maratón,
ale mám vůbec problém se dostat na start závodu. Letenky mám sice koupené do
Benátek, ale domluvit se s autobusovým přepravcem Cortina Express mi dal
zabrat asi měsíc a půl, ale nakonec to klaplo ke všem těm penězům jsem ještě
vyplázl 50 Éček. Jsem nervozní, že bude bus vykoupený, přece jen se na start
chce postavit 750 lidí, v hlavní kategorii na 118 km a 5740 + metrů
převýšení. Kontaktuju X-trailovskou bandu z Orlové a zjiťuju, že se závodu
budou účastnit i taková esa jako je Áda Ondruch, co vyhrál minulej rok
SwissAlpin race, a také klasik Tom Síkora, no a z dalších ještě AR stálice
české scény Pavel Paloncý. LUT2013 má dvě kategorie hlavní ultratrail a kratší
Cortina trail 46km a 2520 m+. Kde startoval sympaťák Tom Vondráček s bručounem
Fílou Moocem, oba dva se s tratí poprali moc dobře.
Den před odjezdem
panikařím, protože neustále sleduju zprávy z místa konaní závodů a na
horách ve výšce 1800+ nasněžilo, a to jako prase. No do hajzlu, dyť já nemám
univerzálky boty do takového terénu, všechny mám úzce specializované a přece
tam nepoběžím ve Spajkách, když si odprasím nohy v nižších polohách, proto
mi intuice radí vzít na výlet Brooks Cascadia 8mičkovej model, jsou to boty do
nepohody a kluci se poučili z chyb 7kové verze, a udělali botu dostatečně univerzální
zvládnout mokré seběhy, sníh, šotolinu a to vše jako v peřince, za cenu
trošku vyšší váhy než jsem zvyklej od řady Pure. Když, už jsem v obchodě šáhnu
ještě po Quoďackejch kompreskách na stehna od Compressportu. Z práce si
beru volno na čtvrtek a pátek, to abych zvládl aklimatizaci a nestresoval se
jak třeba na B7 kdy jsem doletěl 2 hodiny před startem do Brna a pak docela
byly sprinty se dostat do Třince a zůstat v supercool náladě a neunavený
na závod.
Tak hele
přeskakuju nudné cestování Londýn – Benátky – Cortina – Kemp, všechno klaplo
jak mělo, v 20:00 mě vítá uchcaná Cortina, chčije tak moc, že volám na
pomoc kluky šikovné Orlovské. Se všema i s holkama podporovatelnýma se
vítám, padne i nějaký ten panák, ale hlava už je mimo kemp v kopcích kolem
Cortiny a přemýšlím jakým voskem natřu podrážky bot, protože vydatně sněží na
horách a celou noc v údolí. Jdem spát všichni brzo, já sem si ustlal ve stanu u Toma, tak aby taky ne když máme startovní čísla jak
dvojčata 732&733. Celou noc
buší do stanu neustálé proudy vody, a tak hodím rychlou modlidbitchku.
Pátek nás vítá zamračeným,
ale už nepršícím zakaboněnem. Jde si, do centra města pro registrační tašku.
Registrace probíhá v pohodě všichni jsme prošli i povinnou kontrolou vybavení.
Všichni jsou moc milí, a už mi ani nevadí, že skoro nikdo z řad dobrovolníků
neumí anglicky, ale rukama nohama se domluvíme a stíháme to doprovodit i pár úsměvy, jinak už soustředěných myslí na večerní start. V šest večer je
naplánovaný brífink, kde se dovíme, na kterých občerstvovačkách se bude
rozlévat víno, či čepovat pivo, aspoň já to tak beru. A rychle jdu tedy zpět do
kempu, si ještě schrupnout do stanu, převléct se do závodního, strávit povinnou
půlhodinku na záchodě a probrat závodní strategii s kolegy. V kempu se
potkávám s Pájou Paloncým, který mi předává hole a zároveň ještě pořešíme
jeho porouchané auto a pak už nic, jen přesun na brífik a absolutní
rozčarování. Na brífinku jsme už vyfintění na očekávaný start v 23:00, ale
místo toho nám organizátoři vysvětlují, že start byl přesunut na sobotní osmou
hodinu ranní a trať byla zkrácena na 85 km a 3720 m+. No dokážete si
představit, že by to Uher či Čihák, kvůli 30 centimetrům čerstvého prašanu
udělali? J Navíc při východu z haly se na nás
směje sluníčko a okolní nádherné kopce jako jsou Tofany či Monte Cristalo. No
nic, jsem nasranej jak prase a ani nemám chuť jít na předzávodní pasta party,
opouštím Ikstrejláky a šinu si to do kempu, kde budu používat strašně sprosté
výrazy, aspoň tak nějak si to představuju. Ale co čert nechtěl volám si ještě s Paloncem a nechávám se ukecat
teda na pasta party. Dám pifko a nakonec celou situaci nějak akceptuju a je mi
veseleji, je mi veseleji až tak že jdu ještě do vedlejšího kempu na pokec s P
a A, kde při dobrém pokecu a líčení všemožných zážitků stáhneme sedmičku
výborného červeného vína a abychom doplnili i ionty tak neodmítám ani Svijany.
No, do stanu si to šinu pěkně nakalenej, tk ale co neasi..šak ten zitřek bude
krátkej závod, tak co bych se omezoval. Pche.
Budíček mi zvoní
v šest. Protahuju se, ani nejsem moc zničenej. Oblékání jsem řešit
nemusel, protože jsem dokonale vovazelínovanej usnul v závodním, tudíž mi
to ušetřilo nějaký ten čas na hygienu. Ráno mrzlo, ale obloha byla jako
vymetená, což slibovalo úžasný závod.
Osmička se
blížila kvapem, už stojím ve špalíru závodníků, poslední fotky, úsměv
vystřídal, upřenej pohled do blba a na ostatní blby, jako jsem já. Mám rád
tyhle lidi. 3 minutky do startu, už to všechno vře, pořadatelé pouští
emocionální hudbu, skoro brečím, jsem na měkko, a prásk úderem kostelního
zvonu, tradá vzhůru do kopců. První kilometry běžím nepřepalovaným tempem někde
kolem těch 5:30, no mrskl jsem tam i jeden za 4:48, ale to jen abych se
nedostal do tlačenice při prvním stoupání. Do kopce jsem si ve své strategii
zvolil, že nebudu se snažit o běh, je to prostě strašně neefektivní a člověku
to vůbec nepomůže, když zrovna nejste Kilián, či vítěz minulého ročníku Seb
Šaňó J prví kopec má převýšení 600 m na 3
kilometrech, pole se rozmělňuje poměrně záhy a podrcholový traverz, už běžím
pěkně rozehřátej v tempu kolech 4:30 m/km. Držím se pěkně a cítím se
skvěle, traverzík končí a je tu prudkej cikcak dolů, mám pocit, že můžu
všechno, předbíhám jednoho závodníka za druhým a pak PRAAASK, do piče rozjebal
jsem se o odlítlej šutr natáhl jsem se jak superman a hlavou
mi běželo, tak a
je to v hajzlu, závod pro mě skončil na 11 kilometru, koukám na ruce,
rozedřené do krve ale jde to, koukám na koleno, krve jako z prasete, jsem
trosku v šoku, celé to proběhlo asi během 4 sekund, se zvedám a běžím dále a až o dalších cca 350 výškových metrů dolů na prašnou cestu, kde jsem se
zastavil a zkoumal blíže své zranění, no vypadalo to dost špatně, díra jak
tunel blanka, a vyhlídky na pokračování v závodě skoro žádné. Stáhl
jsem z nohou kompresky, aby se mi ta krev nevytlačovala z ran ještě
více, aspoň jsem si myslel, že ten tlak zvyšuje krvácení. Polil jsem to vodou a
pokračoval dál s nadějí, že to nějak půjde. Doběhl, nebo spíš dopajdal
jsem na cca 16 km, kde byla přistavená sanitka a tam se mě ujali a zašili mi
ránu čtyřmi stehy. Byly strašně šikovní, celá operace nezabrala víc jak 20
minut, podepsal jsem jim tam jakýsi bianco šek, že jako jsem byl ošetřený. S Grácii
na rtech, jim děkuji, a snažím se zapojit zpět do závodu. Mezitím mě dobíha
Tomáš Sikora, a nějak se možná ani nediví, že sem zase něco podělal, když už to
není přepálenéj start, tak to klidně taky mohla být zapíchlá hůlka v
noze,
no a dnes to kupodivu bylo rozpárané koleno. Snažím se držet Toma, ale koleno
se začíná hlásit a otékat, a já nestačím, nestačím ani na prdelaté paní a
přichází krize, zastavuju a nevím jestli mám brečet nebo si jen sednout do
škarpy a nechat se jen unášet krásama okolních vrcholů. No, ale jak to bývá do
cíle mě okolní krásy nedonesou, a já zas budu za vola, že jsem chtěl nějaký
závod, kde se dobře i umístím, a já jsem teď v takových sračkách, že jej
ani nedokončím, byl jsem na sebe strašně nasranej, byla mi zima a zase mě
předběhl závodník co by mohl být klidně mým dědou. To mě nějak začalo všechno
štvát že jsem se zvedl a pokračoval na první velkou kontrolu na 33 kilometr, ještě
před tou kontrolou jsem vystoupal na sedlo u lanovky na Monte Crystalo, kde
nevím co se stalo mi jeblo v hlavě a celou cestu dolů jsem utíkal až na
Passo tre Croci, a dále zjistil jsem že mě to koleno nebolí při sebězích což
jsem bral jako morální vzpruhu nasadil jsem kompresky zpět, které mě držely
stehna pohromadě, prasklé stehy, které vydrželi po zašití tak možná 5 km, už
nekrvácely, jen koleno pořád
zapeklitě a tupě bolelo při každém stoupání. Závod
se pro mě stal soubojem se svou vlastní hlavou, s tou hlavou, která vzdala na
můj vkus docela dost závodů. Do kontroly na 33 km to bylo více méně pořád z kopce,
po technických cestičkách nebo pěkných lesních cestách, kdy jediná záludnost
byla v úhlu klesání a mohla některým závodníkům vystavit stopku, třeba
kvůli úponům v koleni. Mě to jelo dolů docela samo, bolest jsem se snažil
vytěsnit mp3jkou se skvělým plejlistem. A když, na mě šli chmury, dokonale je
zahnal asi to byl snad školní výlet, který mohutně povzbuzoval a mě se skoro
drali slzy po druhé a ne naposled ten den do očí. Probíhám kontrolu, doplňuju
jen vodu, požeru pár čokolád a valím dál, kdybych věděl co mě čeká, tak se na
to vyseru a nikam už se neženu. V čase 4 hodin a 21 minut opouštím
občerstvovačku na 268 pozici, celou dobu jsem neměl ponětí na kterém místě
vlastně jsem, kvůli zranění jsem se stále bál že asi v poslední stovce,
chvílema to tak i vypadalo, když mě předbíhaly davy lidí. Další checkpoint byl
naplánovaný na 42 kilometr na všem dobře známé místo Lago Misurina, odkud vede
všemi cyklisty z Giro d Italia obávana serpentina na chatu Auronzo pod TreCime, kam jsme se, ale kvůli změně plánu neměli dnes všichni podívat, podívali
se tam jen dva a to hned největší Esa závodu Wolf Mike a Mike Foote, Wolfovy se
ještě podařilo nadlidským výkonem ztrátu dohnat a skončit celkově druhý za
francouzem Sebastianem Spehlerem, který mimochodem umí silniční desítku za 30
minut. Když už jsem u toho Sebastian vyhrál v čase 7:39:35. Můj příběh,
ale nepokračoval zrovna jako u výše
zmiňovaných, ale zcela mě pohltila osobní
krize, při stoupání k jezeru Misurina, každým krokem jsem chtěl bolestí a
špatnou náladou umřít, a vykašlat se na nějaké trapné závody. Ztrácel jsem
těžce seběhnuté příčky, a klesal pořadím stejně rychle, jako mě opouštěla
vidina dokončeného závodu. Kilometry se táhly neskutečně pomalu, až najednou
kde nic tu nic jsem spatřil na batohu závodníka přede mnou českou vlaječku, no
to bylo úplně boží, myslím, že to byl Jarda Krameš s číslem 455, tímto bych
mu chtěl poděkovat, že mě svou příjemnou společností vlastně vytáhl až k jezeru.
Kde už na mě čekala polévka a rozhovor s Taťkou, který mi už párkrát
dokázal pomoct jak motivační hlas na telefonu. Po dvou třech minutách jsem
věděl, že chci pokračovat a že chci znovu závodit. V táhlé krizi jsem se
propadl na 350 místo, Misurinu jsem opouštěl v čase 6 hodin a 31 minut a v nohách
jsem měl již jeden maratón a teď mě ještě čekal jeden o krapet delší. Mozek mi
začal fungovat jako stroj, nevnímal jsem již negativní situaci, přepl jsem a
utíkal jsem nádherným kaňonem směr Cimabanche na 57 km tratě. Profil tratě
vyhovoval mému zranění a rozložení sil, trať vedla technickýma úsekama, kdy
nebyl čas myslet na bolest, ale bylo důležité se nevymlátit a nespadnou sto
metrů do propasti, která mi když to šlo brala dech svou krásou. Na tech 15 km,
jsem stačil předběhnout 42 závodníků, což mi samo osobě vlévalo novou psychickou
sílu, úsek jsem zvládl za silničních tragických, ale horských pro mě
exelentních hodinku 55 minut. A jen co
jsem prolétl checkopintem na 57 km jsem
si to pelášil na na kilometr 80tý u jezera Ghedina, do cesty se nám
postavilo
sedlo ve výšce přesahující 2000 metrů nad mořem, stoupání bylo úmorné a když už
to vypadalo, že skončí, tak ještě přitvrdilo a poslední 4 km na vrchol bylo pro
mě opravdovým utrpením, které ale bylo vykoupeno přátelskou partičkou Italských
horských záchranářů, kteří měli vybavenou občerstvovačku redbulama pivem či
kolou, které mi dohromady spravili trošku rozhozený žaludek. S díky a
ujištěním, že na další velkou občerstvovačku to už je jen kousek, jsem se
pustil zase z kopce šupem k dalším ukrojeným kilometrům. Trochu mě
tou dobou začali brát křeče, ale jak na potvoru jsem zjistil, že už nemám žádné
Mágo, a ani nikdo ze “stánkařů“ jej také nemá, proto jsem bral
za vděk i nabízenou sůl, která světe div se zabrala výborně a já mohl
pokračovat ve své osobní stíhací jízdě.
Na Ghedinu jsem dorazil na 307 pozici
po 80 kilometrech, do cíle zbývalo, už jen posledních 5 km a na cestě byl
poslední výšplh do sedla s 500 metry převýšení a pak už jen travezr ze
začátku dne a pak dlouhý seběh, až do Cortiny. V tu dobu jsem utvořil dvojici
s italošem Fabiem Chiavarolim, kde jsme si nedali nic zadarmo, udělali jsme
si závěrečné dostihy se vším všudy, snažil jsem se Fábiovi nastoupit v seběhu
tempo šlo řádně kolem 4 minut na kilometr, každým dopadem boty na zem jsem se
bál, že se mi zlomí noha, protože už jsem neměl moc sil nazbyt, Fábio se mě
držel jako klíště, takže mi nezbývalo moc prostoru jak ho udolat, tak jsem
prostě vypnul brzdy a pustil to dolů kopce na plnej plyn ať to dopadne jak to
dopadne, někde v těch chvílích jsem minul Zdeňka OTTU, tímto ho zdravím. A
se zavěšeným Talošem, jsme seběhli až na Cortinskou asfaltku, která nás má
dovést, až do cíle, jenže ona nás vlastně chtěla zaříznout, dostali jsme oba dva
takové křeče, že jsme vypadali jak dva závodící tučnáci, což me při své
tragikomičnosti dost rozesmálo. Kreče po sto metrech asfaltu ustoupili a já
zase mohl běžet jenže Fábio taky, v tu chvíli jsem si vzpomněl na
finišujícího Japončíka na Maratonu v Tokiu, zatl jsem všechny plomby v puse
a doběhl za potlesku a fandění fanoušků až na Cortinské náměstí, kde se
ukončila strastiplná 85 kilometrová pouť, mého osobního utrpení, které ale skončilo naprostou euforií a nepopsatelným pocitem, že jsem zvládl odpojit tu
část mozku, která mě dusila a bránila mi dokončovat podobné závody. Čas se
zastavil na 12:43:37 pro mě v tu chvíli užasných, před závodem naprosto
tragických číslech. V cíli mě vítal Tomáš Sikora, kterej vyfinishoval o
minutu a 11 sekund přede mnou, a to jsem o něm od té mé patálie s kolenem ani
jednou v závodě nezavadil. Pogratulovali jsme si a ja vnitřně břečel jako
malé, ale náramně šťastné dítě. Vyfasovali jsme vesty finisherů, proběhlo
setkání se zbytkem výpravy, Ada Ondruchů, závod pro velké žaludeční potíže
nedokončil, tak třeba příště a Palonc takz s velkýma problémama s trávením, ale dokončil jako druhý z čechů, první dokončil Roman OTTA v čase 10 hodin a 46 minut. Tímto bych chtěl poděkovat všem co se o mě tak
hezky postarali a všem dobrovolníkům a fanouškům na trati za jejich úsměvy a
slova povzbuzení a také zdravotníkům, že mě pustili zpět do závodu.
O cestě domů, už
se rozepisovat nebudu..třeba příště, protože normálně cesta trvá kolem 8 hodin
sakumprdum, ale asi jsem někoho naštval, že mi cesta kvůli zrušenému letu
trvala 25 hodin. Teď , už sedím v kanclu a mám dalších milijón pocitů,
které si už ale nechám pro sebe, a obdivuju TY z vás, kteří jste to dočetli až
sem...takový ultračtení.
Záznam z GARMINU (pro zobrazeni v metrech, klikněte vpravo nahoře na garminovských stránkách)
Dneska jsem jsem absolvoval
poslední výběh, před pátečním startem v italských Dolomitech, na závodě
jménem The North Face Lavaredo Ultratrail 2013. Trošku jsem potřeboval poladit
boty, tak jsem si ještě narychlo pořídil Brooks Cascadia 8, ty by mě měli
hladce provést po sněhu i po kluzkém dolomitím vápenci. Též pro klid duše jsem
si ještě na rychlo sehnal kompresky na stehna, pže potřebuju trošku těm mím
svalům ulehčit, kvůli absenci důkladného tréninku stehenních svalů na
londýnských pláních. Taky, už jsem docela nervozní jak prase, tak mě ten
poslední výběh docela vyklidnil, trošku jsem zarelaxoval při zapadajícím
sluníčku. V hlavě si neustále promítam trať, abych vědel kde co a jak. Cesta bude dlouhá 118 km s 5740 metry převýšení, minulej rok to vyhrál nějake Seb Šáňo, tak to už vypovídá samo o sobě, že to není závod tuctového charakteru.
Start je v pátek v 23 hodin, do Cortiny respektive Benátek, přiletím z Londýna o
den dříve, kde se setkám s bandou X-trailáků a dalšíma Čehůnama, už se
těším jak malej Jarda. Kdo by nás chtěl sledovat může tak učnit na mém twittrovém účtu. Doufám, že
se počasí ještě umoudří a nenapadne více sněhu, než tam momentálně je. Tak
kluci a holky těším se na Vás. Motivací přibaluju, a odlepuju šmoulíka z rámu postele T - 2 dny...
Česká výprava:
75 BAJTEK ZBYNEK
124 BICIK TOMAS
315 FILIPOVA LIDA
323 FOJTIK MARTIN
398 HAJKOVA KRISTYNA
432 JUDA MARTINA
446 KOHUT MARTIN
455 KRAMES JAROSLAV
575 NEJEDLY PETR
592 ONDRUCH ADAM
599 OTTA ROMAN
600 OTTA ZDENĚK
607 PALONCÝ PAVEL
732 SIKORA TOMAS
733 SIMCIK ZBYNEK
802 VAVROCHOVA MONIKA
Tak tohle je dnešní aktuální předpověď počasí, až na ten pátek to vypadá slibně!
