Prohrát Pražskou 100

Muj prispevek do debaty na bezeckem serveru bezvabeh.cz, Kde Rosta Bazanowski je malem ukamenovan, za jeho nazor, se kterym se dokazu docela ztotoznit. Kamen urazu je ze P100, ma dva viteze, opet. Jaky je smysl zavodu, kdyz ne zavodeni.

North Downs Way 100 miles

Jen tři týdny, po mém úspěšném dokončení bikového závodu na 1000 mil. Říkám si, byl by to pěkný double, kdyby to vyšlo a dokončím oba dva za sebou. Klikám na stránkách Centurion runningu na tlačítko registrovat, systém mi přiřazuje startovní číslo 55 a jsem v tom. Týden před startem závodu, se už cítím docela dobře po tom masakru na mílích, jen stehna jsou pořád tak nějak bez energie, a trošku jsem kvůli tomu nervózní. Začínám sledovat předpověď počasí v jihovýchodní Anglii, předpověď slibuje sobotu relativně slunečnou, ale v noci má přes trasu přejít pozůstatek hurikánu Berta. No nic, budu si muset pohnout abych se Bertě vyhnul. 

Hudba v uších

Poslední dobou jsem se dostal pod palbu dotazů co vlastně poslouchám za hudbu, když jdu do dlouhého výběhu a nebo, jak v poslední době převládá, do dlouhého bikového výletu. Nikdy to neumím moc specifikovat a tak vždy prohodím, že samé strašné cajdáky. Ať už to vlastně znamená cokoli.

Poslech hudby si dopřávám jen od aktivity, která trvá od dvou hodin a dýl. Osobně si myslím že při krátkém tréninku poslech hudby spíše odvádí pozornost a k závodu se nehodí už tím tuplem. Ale od dlouhých distancí, tam už je muzika skoro povinnou výbavou každého závodníka. Hudba mi pomáhá v krizích překonat sám sebe, v nekomfortní zóně se cítit třošičku lépe, odklonit myšlenky od bolavého kolene, či stávkujícího žaludku, či prostě jen zabavit mozek při monotónní námaze. Dobrá hudba mě dokáže skvěle vytáhnou ze všech problémů, když zrovna není po ruce nějaký závodník, parťák nebo prostě někdo.

Surrey Half 2014 Post Video

Na webu zavodu se objevilo video z meho letosniho prvniho pulmaratonu. Je tam aspon troku zachycena atmoska zavodu a je videt jak krasny den jsme tam meli. Report ZDE

2014 rok změny...

Cestou nejmenšího odporu

Rok 2014 bude pro mě plný nových zatím nesplněných cílů a snů. Termínovka se mi pomalinku plní a bude už jen na mě jak se s tím poperu. Opuštěním starého londýnského domu, pro mě vznikla nová tréninková oblast, která už není chudá na kopečky a konečně v přípravě budu moci také nasbírat nějaké poctivé výškové metry. Síla je nutná a jinde než v kopcích se nenabere. Prvním větším závodem roku bude Kanárská Transvulcania 2014, závod na španělském ostrově La Palma s délkou 83,3 km a 8525 metrů stoupání a klesání. Mezičas my vyplní nějaké půlky a maratony, na kterých jsem již startoval v roce 2013. Velkou změnou bude zařazení pro mě nové disciplíny Kola, a začnu velice skromně na Craft 1000 miles, závodě, který protíná ČeskoSlovensko, ze západu na východ. Hrál jsem si s myšlenkou, že bych se vrátil na trať Beskydské sedmičky, ale po zvážení pro a proti jsem se rozhodl tento závod vynechat a radši se soustředit na nějaké jiné závody, kde jsem ještě nestartoval a chtěl bych zažít jejich jedinečnou atmosféru. Mezi ně bude patřit SDW100, kde si poprvé vyzkouším roli vodiče a svému kamarádovi Danovi, se pokusím ulehčit jeho boj na 160 km distanci. Ve dvou se to lépe táhne, a člověk se může o tu svou starost s někým podělit. V srpnu si to vyměníme a Dan bude dělat pacemakera mě tentokráte na NDW100, což je severní varianta závodu, oba dva závody má na starosti úžasná Anglická grupa Centurion running. Další závody určitě zveřejním později, jen co se potvrdí termíny a volná místa a samozřejmě kolik mi vlastně bude stačit dovolené a trpělivosti mé úžasné přítelkyně Jany.

Krásné zítřky Vám přeju, z nejlepší postele na světě

S motivací, se kterou jsem dosti v minulých letech bojoval mi pomohla má úžasná sestřenice Danka, která je velice silnou osobností a ke které se osud nezachoval zrovna hezky a přičaroval ji nemoc jménem Roztroušená skleróza, která ji naprosto překopala a změnila život, veškeré mé snažení proto bude směřovat v pomoci boji proti této zákeřné chorobě a pomoci, třeba jen malinko ulehčit Dance v jejím boji a přispět možná i o povědomí o této nemoci. Pro mě osobně to bude velká motivace, kdy budu někde v závodě myslet jako je jednoduché závod vzdát, vykašlat se na všechno a vyhledat teplo domova. Někteří to štěstí nemají a ten svůj křížek si musejí táhnout za sebou dál, ať chtějí nebo ne, mezi ně patří i Danka, ale její absolutní víra v lepší zítřky mě naprosto nepřestává fascinovat a proto se jí budu snažit pár klacků z její životní cesty odklidit a pár kaluží přeskočit, a když nepůjde přeskočit tak aspoň přebrodit, protože není nic horšího na světe ultra vytrvalce, než když se zastaví a nemá motivaci pokračovat dál....Proto všechno maminka Danky zřídila transparentní účet, kde budeme shromažďovat peníze na léčbu, která může, ale taky nemusí Dance ten život ulehčit cíl je vybrat 150 000 korun na delfínoterapii. Proto všem do roku 2014 přeju, hlavně zdraví, splnění svých cílů a dobrou náladu, protože ta nám často chybí.

Kdo rádi čtete blogy a ještě nevíte o skupině na Facebooku, tak šup ať už se připojíte.

Ile-Gal Trail - další krůček

TRASA: http://bit.ly/1akxYBl  

FACEBOOK: on.fb.me/17oPiUS

Tak včera jsem vyměřoval trať na první závod, který budu pořádat já s pár dobrovolníky z řad spolubydličů. Tímto jim dopředu móóóc děkuji, bez nich to určitě nebude možné uspořádat. Trať má 14 800 metrů s + 61 metrů převýšení, což by se dalo říct jako rovina. Ale jaká, bahnitá jak sviňa, dost to klouže a taky bude oříšek trať nějak rozumně vyznačit. Na to mám ještě měsíc. Ale mám radost, že se věci už hýbou a nezůstalo zase jen u myšlenky jak se v mém případě stává docela často. 

Po změření trati jsem vypadal jak prase, vysekal jsem se, ohnul jsem závěs zadního přesmykače, no radostný nedělní podvečer jsem měl. Když budete mít cestu kolem v Londýně, stavte se, nudit se opravdu nebudete a když, tak maximálně jen hodinu a patnáct minut, což je limit závodu.

Hustokruťák

Běhám, tedy jsem ...

Takový postřeh, který na mě vykoukl na internetech. Líbí se mi, protože bych skoro mohl s nadsázkou říct, že skvěle vystihuje co zažívám já, a co vy?

P.S. Děkuju Beatrixová, za inspiraci

P.P.S. Nepropaguju žádnou ze značek.

Ile-Gall Trail 2013

Box Hill schody, brutalitka

Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.

V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem. 

Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové

Stepping stones Box Hill

medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.  

Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie. 

Kdybyste měli cestu tak koukněte na Running diary nebo na stránky STRAVA.com

P.S.: A veřejně slibuju, že článek o dobrodružství v Kaiserkách dodám do konce týdne.

P.P.S: Granulátuju všem účastníkům Beskydské sedmičky!!! Ke skvělým výsledkům 

Tabi, aneb jak jsem se stal trenérem Jamajčanky.

Tabi neboli Tabesha, je moje bežecká svěřenkyně. Je to ženská z Jamajky a tímto spojením nás dvou se ze mě de facto stal trenér. Zní to, až neuvěřitelně, ale důvod je daleko prozaičtější. A může se to stát každému z vás.

V Článku, kde jsem popisoval, kde trénuju jsem na konci zmínil i atletický ovál, kde započala profesionální kariéra dvojnásobného olympionika Mo Faraha. No a na tom samém ovále, kde pravidelně chodím trénovat, jsem potkal i Tabi. Ze začátku jsem ji míjel jako všechny ostatní spolusdíleče osmi drah ze zánovního tartanu. Mezi mé spoluběžce patří od ženy oděné do sportovní burky, či vymakaní hráči rugby, až po klábosící obsluhu call center z indického poloostrova. No a mezi všemi těmito, na české poměry, zvláštními sportovci, byla i Tabi se svými 120 kg živé váhy. Zaujala mě svou urputností a věčnému klábosení do handsfree.

Jeden čtvrtek, jako vždycky bylo poměrně špatné počasí a na oválu jsem byl jen já a ona. No netrvalo dlouho a oslovil jsem ji, jak se ji daří a že jsem si všiml, jak na sobě maká a zajímal mě důvod. Dali jsme se do dlouhého hovoru, ze kterého vyplynulo, že Tabi se rozhodla udělat něco se svou nadváhou, kterou nabrala po porodu svých dvou dětí. Už mám něco odběhaného  a sice nejsem žádný erudovaný trenér, ale nabídl jsem ji pomoc. Tabi totiž bojovala v poslední době hlavně se svou vlastní motivací. O tom co dělá po své pracovní době neřekla dokonce ani svému manželovi ani kamarádkám. Vždy, když se jí ptaly, co dělá, měla nachystanou nějakou výhovorku, jako je nakupování či nějaká jiná činnost, jen né prozradit, že na sobě maká. Byla strašně ráda, že se může někomu svěřit se svými pocity a já zas byl rád, že můžu procvičit angličtinu s jamajským přízvukem, člověk nikdy neví, kdy se mu může hodit. Pro začátek jsem ji poradil ať zvolní tempo, snažila se totiž za každou cenu běhat, a na to ještě její tělo nebylo připraveno, proto pravidelně chodí na ovál chodit, aby začala pořádně spalovat tuky a nebudovala si zbytečně svalovou hmotu, tyhle rady jsem odkoukal od profíka a další rady ohledně pití a stravovaní taktéž a na něco mi pomohl strejda gůgl. motivaci, kdy mi vždy radostně sděluje její pocity z tréninku a další úspěchy.  A já jsem rád, že taky mám vlasně prvního pravidelného parťáka a i když jen jeden den v týdnu, určitě to stojí za to! Přeju Vám štěstí na lidi kolem, tak jako mám já …

Každá rada dobrá, no a světe div se Tabi je teď na 105 kg, cvičí pravidelně i v práci, pokud to jde. Chůzi, už prokládá i joggem, snaží se pít, protože pila při své váze jen žalostných půl litru vody, a to ještě slazené. Tímto dnešním blogem jsem nechtěl rozdávat rady co dělat jak trénovat či cvičit, ale ukázat na to, že je někdy fajn, si všimnou ve svém okolí osamoceného běžce a prohodit s ním třeba pár slov. Člověk nikdy neví, kam se těch prvních pět krátkých větiček může vyvinout. Třeba k Tabeshiným 15 kilům a novému běžeckému přátelství, ale také samozřejmě může zůstat jen u prostého pozdravu, který mě od běžce vždy potěší, protože v poslední době už není samozřejmot, že si běžci navzájem pokynou, když se míjejí. Masovost utlačuje běžeckou pospolitost.

Tabi se teď sice dvakrát po sobě nedostavila, ale já pořád doufám, že to je jen chřipka, ale pro případ, že ne, mám vyhlídlé další adepty, jejichž anglický přízvuk mě zajímá J

Největší soupeř dálkového běžce je běžec sám.

Taky to znáte, každý krizi máme, ale  ne každému se projevuje na stejném kilometru. U mě je to spolehlivě někde 80 kilometr. Takhle si pěkně běžíte a najednou prásk, a tělo vypoví službu, mozek se vás snaží přesvědčit, ať se na to vyserete a jedete domů pěkně do postele či do nejbližší hospody. Můj největší protivník na všech závodech i při lezení v horách na ostrých hřebenech jsem já sám osobně. Miluju tu euforii, kdy běžím lehce, všechno jde jak na drátkách a prostě si jen užívám, že jsem, že mohu maximálně tak nadávat na Olafovy kilometry či kontroly nejlépe někde na posedu či na nějaké osamělé skále.  Pak to přijde… občerstvovačka, bolest břicha, pokles nálady a hlásek tam vzadu se začne ozývat „co tady děláš, vyser se na to, strašně tě bolí nohy, do cíle je to ještě daleko“ atd. Největší krizi, kterou jsem dosavad ve své kariéře překonal, byla krize na 85km Týnišťských šlápot. To byla krize, kdy jsem se probral v příkopě, mezi tím jsem prý telefonoval se svým otcem, který si se mnou vykládal a asi se mě snažil motivovat to nezabalit, chtělo se mi zvracet, ale překonal jsem to. A nakonec jsem se probral takovým způsobem, že jsem ještě před cílem předběhl mnoho běžců a dokončil na sedmém, pro mě nevídaném místě. V poslední době jsem také hodně závodů nedokončil jako Thames Path 100 mílovka, nebo časté vyhoření na LH24, kdy jsem se prostě nebyl schopný ze skvělého zázemí hotelu zvednout a obkroužit další a další kolo kolem blikajícího monstra na vrcholu beskydské Mekky. Také mě to potkalo na Jarním Šluknovsku, kdy mě převálcovalo nesmrtelné trio maďarské lokomotivy Gábor, István a László. To pak prostě člověk vzdá a říká si, co Ty vole tady chceš, když na to nemáš.

j

Dobře na toto funguje systém B7, kdy jde člověk závod ve dvojici a přece nenechá člověk parťáka i přes všechny krušné chvíle ve štychu, jo co by o tom mohl vykládat můj parťák Tomáš. Od přesunu do Anglie, soustavně pracuju na své motivaci a schopnosti překonat tyto nástrahy. Začal jsem používat mp3, snažím se si určit menší snadněji dosažitelné cíle, které když splním mě naplňují a dodávají mi sílu do dalších bojů s mým podvědomím. To, že každý den ráno vstanu a nehledě na počasí vyběhnu do práce, protože přece i během závodů venku pořád slunce nesvítí. Důležité je nepodcenit přípravu, protože první krizička vás prověří jak moc si věříte a přece sebevědomí stoupá s narůstajícími kilometry ve vašem tréninkovém deníčku. Můj deníček se pěkně plní, tak doufám, že nezklamu sám sebe a na dalším závodě si to budu užívat ne jen do 85 km, ale třeba i na 110tém a cíl uvidím na vlastní oči a ne jen na webu úspěšnějších souputníků.

Proto nepodléhejte falešné představě, že ono to nějak dopadne, nedopadne. Každý kilometr je za odměnu, ale ta odměna přichází po tvrdém tréninku a času, který jsme investovali do přípravy. Člověka by to pak dříve či později přestalo bavit. A ta zábava a zážitky jsou přece to, co nás na ty páteční noční starty staví všechny vedle sebe, ať už chodce nebo běžce, nováčky či staré matadory.

A jak jsi na tom TY? Jsi připraven?

Tri-Adventure Effingham

Po proběhnuvším South Downs marathonu, přes týden špekuluju co bych podnikl další víkend, nechci hrotit nějaké pekla, tak mi bliklo na twittrovském účtu oznámení od mé oblíbené bandičky ze skupiny TRI-ADVENTURE, že pořádají další ze své série multisportů a to jmenovitě kolo a běh, ale ne na vytyčené trati, nýbrž Orienťák. Tak co by ne vysolím přes online registraci příjemných 10 liber, to abych si to náhodou nerozmyslel. Hážu událost do garminconnectu, ať systém pěkně ví, že se neflákám. Týdenní tréninkový režim, mám narušený služební cestou, světe div se, do Prahy. Moc mě to nerozhodilo, ale týdenní objem by mi mohl chybět. Cosik potrajdám i tam, ale žádná sláva.

V sobotu den před závodem, mi projelo hlavou, že i když jdu jen na běžeckou část, tak bych jako správnej vandrák mohl na místo startu dojet na kole, a nevyužívat svého věrného šerpu Páju a dát mu prostor pro vychutnání i třeba třetí láhve vína. Z baráku na startovní lajnu je to, co by Saský lezec šesti pětkovými přeskoky na písku v Ádru zvládl levou zadní. Trošku, trošku ale mám strach přece jenom z toho kola, neboť kolo je dětské vhodné na postavu do 155 centimetrů a né na klacka jako jsem já se svým metrem osmdesátšet.

Ráno vstanu opařím si držku vodou z kohoutku co nejde naštelovat voda studená, naložím na sebe plnou polní. A tradá směr Effingham. Cesta ubíhá pěkně do prvního kruhového objezdu. Do prdele kaj teď? Frajersky podle slunka určuju směr na jih. No po dalších zaváhaních, už teda vytahuju gůgle mapy a šoupu tam správnej poust kód to abych to vůbec na tu jedenáctou stihl. Silnice se pěkně vlní, ještě mě žádnej bláznivej řidič nesejmul, jen se mrzačím já, sám sebe, protože se třískám sem tam do kolen a vyřezávám si zajímavé ornamenty do kůže. „No doprdele já si to kolo snad, už budu muset fakt pořídit“, kleju si tak do nepohody. Po cca hodince a čtvrt jsem tu cestu zvládl a mířím si to k registračnímu stolku pro čip a mapku závodu.  Už jsem tam stará známa vojna, takže probíhají zdravice s UKáčkama, troška toho šprýmování kdo a kde dneska zahučí do sraček. No kdybych tušil, že to budu já, tak se seberu a jedu hnedka domů, ale nebudu předbíhat. S vousáčem Henrym se bavím o nadcházejícím MS ve Walesu v ultramarathonu, říkál že to bude nářez, no tak doufám, že se tam ti naši čeští kuci neztratí!

10 minut před jedenáctou je ještě rychlej brífing, že kde můžem a kde nemůžem, že máme dávat bacha na golfovém hřišti ať nedostaneme přímej HIT, tak kua jak já můžu dávat bacha, když jsem slepej jak patrona. No budu se snažit to tam pořádně napálit a zbytečně se tam netrajdat.

3-2-1 Start, napaluju to hnedka po startu jak blázen, a hned na první odbočce jsem špatně, no do prdele je to možný, naštěstí si svou chybu po 10m uvědomuju a točím to správně. Důležité je na začátku každého OB, utéct co nejrychleji soupeřům, ať jim nemapujete cestu zadarmo a oni se jen pak jak vlci vezou a před koncem vás jak strhaného osla přejedou. Takže valím si to podle plánu, všechny jsem nechal za sebou a peláším si to mezi ploty na již zmiňované golfové hřiště kde beru druhej čekpojnt. A strhávám to prudce dolů z kopce s myšlenkou, že bych mohl drapnout nejvzdálenější ček a pak jen po cestě zpět posbírat zbývajících 7 z celkových desíti kontrolních bodů. No ja starej vůl, po dalším kufru, kde jsem ztratil cenné minutky se dostávám k vytoužené sedmičce, píchnu ji. A už si to řinu lesem pěkně k trojce, ha ale zrada jak cyp, mapa je v tak debilním měřítku, že kufruju a jako že fest, vím směr, ale cesta prostě žádná, bláhově vbíhám do křovin, kde za odměnu dostávám tolik žihadel od trnů, že i kdybych byl krásná
šípková Růženka, tak by se na to princ vysral z vysoka a šel by radší na pivo než bojovat s ostružiním a další zbytečnou flórou. No opíchaný jak včelař bez kukly se vracím na puvodní trasu a snažím se to nějak oběhnout jinudy, no ale jinudy je to skoro to samý, ale po pár pokusech uspěch a nakonec tu trojku lovím. Jenže průser je, že hodinky mi ukazují 42 minutu, no a jako v cíli mám být v minutě 60té, každých 30 sekund navrch se mi odečítá bod, za každý čekin dostanu 10 bodů. Tak to je v hajzlu, říkám si no, ale trénink je trénink tak to nebalím a už s pohodovou hlavou si to šinu směr pětka, je to pěkně z kopce takže tam mám pekelné tempo, vyhíbám se pár koňům a kravám a rubu tam pět, pak šup buch 4 a jedničku čeká

, už přesahuju dovolených 60 minut, ale vem to čert, házím zkratku přes private proprty a je to tam za Osm buch 10tka je jasná po asfaltu a tradáá do cíle, kura ale s 13 minutovým mankem, no neva umístění to

nebude, aspoň vím jak to vypadá pro příště a to už vyhraju, jinak jsem teda uběhl i s mapováním 13,5 km za tu hoďku třináct,za což si zasloužím plný kotel těstovin. Teď jsem zkončil 2druhej, ale po tragickým odečtu trestňáků nakonec druhej, ale od spoda :D Pěkně klukům líčím své útrapy ti se mi smějí, a vo to tu de Přece o tu srandu a super požitek z přírody a běhání. Vezmu nedělní buchtu pro finišery, omeju krvavá kolena a už šup hop na kolo a už mě čeká jen cesta domů. No je to trošku už utrpení, pže upony na dětském kole dostávají zabrat a ještě při myšlence že na něm mám jet těch zbývajících 25km, no potěš koštěm. Za hodku dvacet jsem doma, a spolubydliči se mě smějí, že vypadám jak zmoklá slepice, no šak neasi když chcalo. Tak zas přístě Effinghame.

South downs marathon 2013

South downs Marathon 2013 

Do mého běžeckého deníčku jsem si někdy před měsícem napsal pod datum 8.června South Downs Marathon 2013 doporučil mi ho můj anglický kamarád Dan. Proč taky ne, podle tréninkového plánu, který teď jedu mám na sobotu stejně naplánovaný dlouhý kopcovitý výběh, což ve všech ohledech SDM splňuje – 42,195 km s 1043 +metry.

Den před odjezdem si chystám svou magickou bednu se všema běžeckýma udělátkama, ať jsem na místě hezky v klidu a pořád něco nehledám, jak mi s oblibou připomíná otec, pokaždé když má možnost. Natočím budík na 6:15 ráno zkontroluju jestli můj osobní řidič Pája není moc ožralej z proběhlé párty, prej není měl jen dvě láhve vína a víno přece není alkohol, to mi aspoň praví jako Brňák, protože na místo se nedá jinak dostat než autem. Všechno klape jak má, ráno házím mobilem o zeď přesně ve stanovených 6:15 vykukuju z okna zjišťuju, že je vymeteno jak na mém spořícím účtě, takže předpokládám lehký krok a úsměv na tváři.

V sedm nasedáme do letitého kundolapu strejdy Forda Próbeho. Ve svižném tempu si to pádíme po M3 výpadovce z Londýna přes M25 na Guilford, až do startovní vesničky jménem Slindon. Na místě už je rušno jak v hornických šatnách po šichtě, tak hnedka lezu do kufru pro bednu jako správný Orlovák všem přítomným ukazuju svou chlupatou zadnici nasazuju Trenky, X-Trailacký dres, sice mi bude vedro ale šak Kura co bo reprezentovat se musí, ať každý anglán vidí jaké tam máme ve východní Evropě krásné dresy. Pak chvilku zásek nad výběrem bot, Anglie je proslulá jílovitým povrchem a na ten, když nachčije tak to chce spíš brusle než jedny z mých Brooks PureGrit nebo Cadence, moje pětiprstové ponožky po zralé úvaze zalézají do trialových Gritů, bo šak TO bude  trailový maraton, to je jasné, no ni! Ještě šoupnu na má vyrýsovaná lýtka kompresky od Compressportu, ať mě ty seběhy tolik nebolí. Hodinky ukazují 9:10 start je naplánovaný na půl. Tak honem pocem kamdeš zapoměl sis hruďák, volá na mě Pája. Tak přece by měl taťka šanci si rejpnout.

Ještě před startem dobíhá Dan, musel si vzít s dalšíma taxíka, jinak by to nestihli, dáme rychlé klasické hecovací rychlohovory smějeme se, jak by to bylo fajn to dat to za tři a půl neasi. Takový naivní jsme. Dan mi oznamuje, že jeho kamarád běží na start už od rána z Brightonu, což je dalších 40 km navíc, no není to chuj? :D

Máme tu pár sekund do startu a prásk start mačkám Garminy a šnečím tempem si to hobluju směrem do PeterFieldu, kde nás čeká medaile v cíli, pokud to nějaká část mého těla neuspíší a neskončím někde v lese po trati. Tempo máme s Danem na můj vkus ďábelské 4:30 – 4:40 na km. Si říkám, do hajzlu to asi běžím na osobák na desítku a ne svou první letošní maratónskou trať. No neva šak nejsem z cukru do prdele. První druhý třetí čtvrtý kilometr pěkně ubíhá trať směřuje víceméně soustavně vzhůru hodně králíků ze startu to přepálilo a tak je necháváme svému osudu a následujeme slečnu Najk. Má pěkné tempo a zadek, tak se chvilku vezeme. Potom do toho Dan šlápne a pápá slečno Najk. Na cca 8 km první občerstvovačka, dobrovolnici div nevytrhnu ruku i s nabízenou vodou a valím dál, tempo je stále husté dokonce vidím i kilometr v tempu 3:46 co už když chceš předbíhat musí to přece vypadat že jsi albínskej černoch a ať ani nikoho nenapadne na to reagovat a chtít s náma klukama z východu držet tempo. Trať se příjemně vlní vždycky, když mi už do kopce dochází tak mě organizátoři odmění parádním seběhem. Jó kde jsou ty Londýnské pláně na kterých trénuji. Na patnáctém kilometru občerstvovačka číslo 2 šoupnu další H2O a peláším, Dan mi trošku ubíhá, ale né na dlouho v této části trati dost fouká protivítr, takže zpomalujeme někde na 5min/km, to nám vydrží jen chvilku až co se s tím budem srát šak néé rub tam pár kiláků za 4:20, do uší mi hraje novej Rudimental – prý ,že to nemám vzdávat tam zpívá nějaká paní, tak ji teda poslechnu a nic nevzdávám naopak zrychluji a natírám to na mezičase Danovi o celou sekundu to jako pomstu za jednu Fotku kde mě zastínil, no chápete to? Mě, takového narcise. Ta jedna sekunda mě stojí mnoho sil a Dan mi utíká již na dobro, jsem s ním jen v očním kontaktu, ale už to není jedno tělo jeden krok. Jsme ve fázi, kdy začínáme předbíhat štafetáře co měli start půl hodiny před námi. Jsou to moc milí závodníci většina z nich běží pro nějakou charitu, to je moc fajný zvyk tady na ostrovech. Stále to samé dokola, povzbuzováni Well done, nic jiného nezní, zhlasuju mp3jku, protože tam hrajou moji oblíbení Asian Dub foundation a tempo pěkně sype. Ani jsme se nenadál a přichází 30 km to už je dan přede mnou o 38 sekund, už jej ani nevidím a zažívám svou první krizi, klasicky žaludek nevím jestli se mi chce víc chcát nebo srát, čurání oželím a vypotím ale s tím sraním je to na hraně, ale co má zkušenost mi říká, že mě to jen zkouší a z každým povolením si oddechnu, že teda ještě jsem se neposral, ale jen si krásně poprděl:D No i tohle k tomu běhání patří, jak se krásně natřásáte, střeva vám to rádi vrátí i s úroky.  Krize přetrvává a hle kde se vzala tu se vzala slečna Najková, natírámě mi to jako nechutně ani jsme se nezmohl to nějak okomentovat a jen si šlapu svou. Hlavou samá piča kokot čůrák vedro.

Šoupu gel a po kilometru jsem už zase jako laňka, v hlavě si vzpomínám na pasáže od Jurkera, že tělo může pořád a všechno je to jen o hlavě, a taky že je. Začínám zase hoblovat a jediným smutným rozptýlením je cca na 35 km cyklistka rozstřelená v zatáčce docela nechutným způsobem, je tady sanitka a dvě záchranářská auta. No nic, běžím dál a snažím se ji poslat pozitivní vlnu. Čekuju Garminy a světe div se, za chvílu budem končit. No to by mě posral v létě, abych ze sebe ještě něco nedostal, tak hledám ty schované sacharidy ve svalech a ještě tam nahodím běžecké tempo kajsik kolem 5:10 na kilometr. Předbíhám stále více štafetářů, což mě dělá samo Egodobře.  Mámě tu poslední 2 kilometry cesta už je asfaltová a ke konci ještě trošku trailu po MTB cyklostezce a už na mě paní huláká „only trý hudred jards“ kurde blbější hádanku vymyslet nemohla, pak mě došlo že jard je skoro jako metr, tak to ještě těch třista metrů napaluju, což ale v brutálním protivětru znamená ploužení ale s úsměvem brzkého cíle.

A je to tu 3,2,1 a cíl huááá. Dan mě fotí, nadělil mi deset minut. Drapnu igelitku, medajlu a jsem šťastný jak racek v mekdonaldu. Mám to za 3:36:46 32 druhé místo celkové z 490 úspěšně dokončivších bláznů. Šak jestli jste dočetli až sem, tak si to můžete prohlédnout na vlastní bulvy tady.

Záznam ze Sporttesteru

Krásný závod doporučuju všem a teď už mé zraky směřují směr LavaredoUltratrail. Čao a hlavně se z toho neposrat.

Thames Path 100 miles

Cywe to byla jízda, přijíždíme ráno pěkné tak na start závodu do kulturaku do Richomdu, koukám na lidi všichni víceméně nadupani borci, hodně účastníku závodu ve Státech, UTMB atd. Sedím si tak v rohu ani nedutám, přichází briefing pořadatelů a já jen cítím, jak mi poklesla čelist. Z důvodu akutních zaplav se tedy potvrzuje ze zavodni původní trasa se mění takže univerzitu v Oxfordu tento rok určíte neuvidím, nova trasa je strašně na palici od startu bude trvat 38 mil na checkpoint 4, kde se otočíme a poběžíme zpět na checkpoint 1, na jedenáctou milu závodu, kde se opet otočíme poběžíme zpět pres Windsor kde bude i cil, zase na kótu 38mile, kde se zase otočíme a už do cíle celkové 102 mile do finiše ve Windsoru. No říkám si ty kravovole je to přece po rovině, půlku trati skoro znáš tak co by ne. Jenže chyba lávky, já vlastně znám jen 10 mil závodu. Na startu nám drobně prší sněží vlastně ani nevím co přesně ale zima nějaká ani není, nebo je maskovaná startovním adrenalinem. Přesně v 10:00 místního casu je start. Už z domu jsem věděl ze abych dokončil v limitu 30h musím mít tempo někde kolem 11minut na km bez zastávek. Říkám si to je moje taková normální chůze, 8,30 na dokončeni do 24h a 7,3 na cca 20h finiš.

Hned po startu vím ze to nesmím přepálit, ale co dělat když nás ceká 13km úvodního asfaltu, takže držím tempo někde na 5:40/km začíná foukat takový nepříjemný mokry vítr..někdo by ho možná mohl nazvat i vodorovný déšť, no ale co naplat obětoval jsem nekřesťanské peníze za suprovou bundu tak ta to přece zvládne ne? a taky ze zvládla. Ke konci toho cca 13 km asfalt konci a začíná bahno, ale tak zpicene bahno člověk nevymysli, Londýn leží na jílu, no a když jíl prolijete vodou, necháte ho promíchat 200 párů běžeckým botám, tak z toho je taková kase, ze je to úplně stejné jak běhat v teniskách po ledu, člověk ztrácí tolik energie jen aby se udržel a nespadl do těch sracek, nu dobra je to začátek tak snad to nějak půjde, casem vychytávám nějaký systém a běžím dal, a prask, najednou běžím ještě s jedim ukackem a zjišťuju ze jsem se ztratil, tak sup sup rychle kouknuti do mapy a trada na zpět je to cca jen kilometr a pul, ale na náladě to nepřidá. Konečně se přilepím zase na správnou trasu a valím dal, říkal jsem si jak bych si moc rad po bahně odpočinul na nějakém mekem příjemném trialovém povrchu a místo toho nám pořadatele jen naděluji k sobotnímu poobědovému casu desert, který jak se ukázal spis celodenní zranici, asfalt. Tak na kokot povrch který ničí všechny klouby v tele, co taky cekat v Londýne no, je postrachem všech trail běžců..dovalím na checpoint c2 a už jen od pořadatelů slyším, very wet and muddy.a do pice zase to bahno, kloužu si to tak krajinou a chytám záchvat smíchu když potkávám kolegu závodníka

Jooo, každého ultramaratonce svatyně

a zkouším si zase pohrát s vložkami v botech ale nic nepomáhá za minutu už v tom mrazivém počasí mrznu a tak musím jít dal, vím ze za chvilku bude bahýnko a taky ze jo, zase zařazuju pro mě v tu chvíli komickou rychlost 7/km a jen v duchu počítám při pozdravu Well done, kolik spolu běžců předbíhám a zanechávám je na pospas tmě, takhle to jde až do chvíle kdy zjistím lze jsem ztratil mobil a peněženku a všechno říkám si do PICE, to není pravda, sem to všechno zapomněl v Cockhamu, tak se obracím a za zvuku milijonu nejsprostších nadávek co znám jsem se vracel na minuly checkpoint, po par minutách mě napadlo zavolat ze záložního telefonu Culi ze jako jsem hajzlu ze jsem ztratil věci.

po kolena v blátě se svým nablýskaným ajfounem jak si fotí nohy a nevěřícně kroutí hlavou do jakých sracek se to prihlasil:D podávám mu klacek a s malou pomoci je coby dup vyproštěný. Z druhé do 3 checkpointu je to kousek jen 6 mil, a už se mi v hlavě honí to ze mě tam ceká přítelkyně a kamarád, kteří pro mě mají suchy oblečeni nějaký to jídlo a asi 3 páry botu:D už v hlavně spřádám strategické plány do dalšího zapasu.

Do Windsoru dobíhám v dobrem rozmaru z dálky mě už vyhlíží a vítá Culi, s úsměvem na tváři společně dobíhám se zapsat spolykat bar vytecnych mokrých sušenek:) a hurá do auta se převléct, po rozvaze jsem si nechal přivézt i Salamony Spikecrossy. Vyměňuju vložku do bot z jejich originálních a cpu tam vložku z Brooksu. Převlíkám elastaky za zateplené elastaky a po cca 20 minutách vybíhám do 10 mil vzdáleného Cockhamu kde je poslední checkpoint a odkud se už budu jen vracet zpět. Hned za chechpointem je oříšek v podobě zatopeného mostu který se da přejit jen po betonovém pilíři, s představou ze bych mel spadnout do divoké Temže tuto nástrahu překonávám docela rychle. Pak tradaaa pres historické centrum Windsoru, sup pres most a hurá do blatíčka, úplně užasne jak boty s hroty v tom bahně drzí, předbíhám jednoho závodníka za druhým, ti na mě jen nevěřícně koukají WTF, a až po zjištěni ze mam hroty jen mávnou rukou a oddávají se své soukromé tortuře v bahenní lázni, psychicky jsem teď v naproste euforii baví mě to moc šikmé bahenní plotny kaluže to vše botky překonávají úplně samy, v botách naproste sucho no parádička, tahle parádička trvá asi 10 km, a pak to přišlo Asfalt zase, a tady umírám, ujit v botech s hroty po asfaltu či betonu jde tak kilometr ale když je místo jednoho těch kilometru vlastně 12 tak to mi vystavilo žlutou kartu. Běh se stává nemožným tak se snažím aspoň nějak dopajdat na checkpoint a nějak se pohrát s vložkami v botech ať se to odmekci, neodmekcilo. všichni běžci co jsem se jim tak smál jak se trápili v bahně tak mě teď předbíhají a má euforie se změnila v depresi, ale porad si říkám..vsak počkejte já vám ukážu, protože z tohoto místa se jde zpět a to bahno tam porad je a je ještě dokonce i horši tím jak jim prochází stále víc a víc závodníku. Obracím se tedy na pate a v naději ze to nějak půjde se vracím směr Windsor, naplánované jsem mel těch 10 mil cca na 2 hodiny, tak uvidíme, 6 mučivých asfalto kilometru mi srazí sebevědomí na minimum, předbíhá mě víc a víc sportovců, na chvilku zastavuju

Na což mi na krásně oznamuje ze jak jsme byl ve Windsoru ze jsem to nechal jim v aute, asi jsem byl tak mimo ze jsem to proste zapomněl. Tahle vracečka mě psychice zasadila finální ránu, při představě ze jsem se mel vracet na první checkpoint a pak to cele martyrium znova...řekl jsem ne. Tahle fáze která vám zlomí vašeho běžeckého ducha je vážná, a už s tím nikdo a nic nepohlo, závod jsem ukončil dobrovolně ve Windsoru kde jsem cca po 83km za 11 hodin odpadl do auta a nechal svou linou prdel přepravit do postele. takže si na svou první dokončenou stomilovku budu muset ještě počkat.

Záznam ze sporttesteru