The Hurt [hɜːt] – Bolest

Hned druhý den po příletu z Itálie, jsem nevěděl, co budu dělat o víkendu tak jsem prohlédl termínovku a vykoukl tam na mě závod s příznačným názvem The Hurt neboli Bolest. No ono taky, aby takový závod nebolel, když organizátoři vybrali trasu u Londýna a světe div se s převýšením na 24 km 878 m+. Běžně při tréninkovém výběhu na 25 km mám pozitivní převýšení okolo 15 metrů a to jen kvůli mostu přes silnici J. Tak tedy klikám na registraci, vysolím pětadvacet liber a modlím se ať mě přestanou bolet stehna z Dolomit. Regenerace veškerá žádná, jen pár výběhu do a z práce. Plus jeden odpolední delší trénink. No ono taky nebylo moc kdy, když jsem musel nadělávat hodiny za to pitomé pondělí. Jak se tak blížila sobota, domluvil jsme se se svým šoférem na odjezd na sedmou ranní, to aby mohl odhadnout jak velkou páteční párty si může Pája dovolit, ani moc neremcal, že prej bude ten nejvíc střízlivej v hospodě na růžku. Účast ještě přislíbil můj brightonský kamarád Dan. Takže se těším na den D. 

V sobotu ráno mě budí smska, že Dan se nedostaví z rodičovských důvodů, no doprdele kdo mě bude po trati dělat lovnou?! Je parné ráno, sedáme do káry a jedeme směr Peaslake, do lesa který dal jméno závodu The Hurt Wood. Stavíme káru na poli a jdu si pro čip a startovní číslo, které k mému pobavení a štěstí v závodě obsahuje Trojku, mám takové interní čidlo, které pozná podle startovního čísla, jestli bude závod dobrý nebo špatný. No a tady to bylo jasný, bude dobrý. Vyšňořenej v tričku z Lavareda, se stavím do asi páté řady, závod je dělaný na dva okruhy, tudíž většina startovního pole cca 130 lidí jde krátkou variantu 12 km s polovičním převýšením a cca 45 lidí jde delší variantu 24 km. Vím, že v tom bude bordel a já se nesmím uštvat s borcama, kteří mají startovní číslo menší než 800, to je znak že jdou krátkou trasu. Tři dva jednaaaaa START, no to víš hele ja se tady s tím nebudu srát a šůůůp první 35% stoupák jedu hnedka ruce stehna, ale jedu jak mašina a světe div se 5 celkově, aspoň si to myslím, kopce mi moc nejdou, ale zjišťuju že náročné a technické seběhy mě jdou a jdou mi jako že dobře, aspoň s porovnáním s ostatníma, trhá se skupinka na čele, ve které figuruju i já, to se mi moc často nestává, respektive takhle asi je to poprvé. Tuším že jsou předemnou dva či tři typani s 8mičkou na hrudi, takže bych neměl si je nechat uběhnout, leje ze mě jako prase, na sluníčku je na Anglii nevídaných osmadvacet stupňů.

Trať je šílená, jsou to krátké stoupání třeba deset dvacet výškových metrů, ale brutálním sklonem. S klukama kolem je to sranda, oni mě předběhnou do kopce a já je stáhnu z triček pěkně z kopců. Takhle si to šineme už na cca 7 kilometr, kde je první občerstvovačka v křížení tratě, tudíž je vlastně jediná ale proběhnu ji celkově 3x. Beru jeden kelímek a leju si ho za triko, druhej na hlavu a třetím zchladím hrdlo, jedu jak lokomotiva, na hodinkách se dokonce mihl i kilometr v tempu 3:50. Nahánim se s klučinou, který má ruce namakanější snad víc, než já stehna, v kopcích mě drtí nechutně, ale z kopce mi jen kouká na podrážky mých pureGritů na víc se nezmůže, jo ale ten chuj co mě tak stojí moře energie, jde jen jedno kolo, co já musím šetřit i síly na další 12km okruh.  No dobíháme do konce prvního kola já v jeho těsném závěsu a myslím že se na to vyseru. Cítím se jak lední medvěd v pražské zoo. Leje ze mě nehorázně  a já nemám toto mučení přece zapotřebí, že?! Jenže no do prdele  před obrátkou od fotografa slyším, „hele ses první 800vka“, to znamená jediné uaaa jsem první, a to že přede mnou běží další borci byl jen můj blud.  No tak dobře teda, pro publikum si teda dám ještě jedno kolo ;) na otočce jsem mohutně povzbuzovaný to mi vsakuje nějaký ten pot zpět do těla abych vůbec mohl pokračovat, teď už vím co mě čeká, ale co nevím je jak se zachová moje

hlava, nemám zkušenost táhnout závod na prvním místě a zatím nezvládám taktickou stránku závodu, navíc když mě stahují i místní vlčáci, kteří jsou tu doma a nenechají si sebrat skalp, nějakým klučinou s východoevropským přízvukem. Na první malé smyčce vidím jak to teda je, borec v zeleným triku na mě ztrácí cca. 2 minutky. Ale jako stopař mě začíná cca od 16 km stahovat, a to tak že docela hodně, už nás dělí jen prudký výběh, kde se snažím to prát pěkně na krev a nepřejít do chůze. Za občerstvovačkou mu utíkám a vím, že teď už nesmím polevit, šup práskám seběh pak výběh. Ale borec se mě drží jako klíště, ono je to těžké když mě vidí a vím že se mu musím ztratit z dohledu, aby nemohl přizpůsobovat tempo mě, kořisti. Daří se mě náramně, až do chvíle než v zápalu boje se dostanu mimo trať, naštěstí si chybu uvědomuju téměř okamžitě, ale těch 15-20 sekund mě může v konečném důsledku setsakramentsky mrzet. No niiic napaluju brutální Hang, ale směrem dolů, jen pro představu je to horší, než hang z Malenovického kotle směrem na lysou těsně nad Bezručem. Týpek to ale nevzdává a buší

za mnou. Dostáváme se po zdolání toho hangu i směrem vzhůru do nejvyššího bodu na trati, je to cca 4 km do cíle, a já peláším o život, čekají mě jeden dlouhý seběh, pak malej výběh, brutální seběh v traverzu a jedno koryto do kopce. Už se docela i ohlížím a snažím se kontrolovat pozici, zelenáč mě stahuje už jen na dobrých 200 metrů, a v korytě se bude rozhodovat celý závod, jdu na totální dřeň a tradá, vybíhám stále jako první. Poslední kamenitý seběh, až do cíle napaluji zvedám ruce a hobluj jsem v cíli, poprvé v závodě delším než 20 km jsem vyhrál. Neskutečný pocit, vedro, chňapnu po medaili, týpek za mnou dobíhá s necelou minutou ztráty. Třepeme si tlapama a já mu děkuji za úžasný zážitek lovné zvěře.  Obrátku jsem nakonec jak jsem se dověděl točil na 4 místě i z 12 km účastníků.

Pro někoho je to známka slabšího startovního pole, ale pro mě je to osobní vítězství, které mě jak doufám nakopne, a příště i s Danem, protože to je lišák, který by mě asi prohnal nejvíc.

Záznam z garminu