Zobrazují se příspěvky se štítkemzábava. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemzábava. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 15. července 2014

1000 miles adventure zpátky doma / Back home

Ahojte všichni,

tak už jsem zpět v Londýně a jestě jsem stále nepřepnul do pracovního režimu. Všem bych chtěl poděkovat za podporu na trati, doma, smskou či jakoukoliv jinou podporou. Teď zasednu ke kompjůtru a začnu sepisovat své zážitky z tohoto jedinečného závodu.


Hi Everybody,

so I am back in London, but I was not able to switch back to daily routine. I would like to say Thank you to everybody, outside on trail, home, by sms or whatever support I received during race. Now is the time, sit with my laptop and bottle of nice wine and start writing about my 1000 miles long adventure, from this unique race across former Czechoslovakia.

Všem borcům na trati přeju málo bláta a technických problémů.

pondělí 21. dubna 2014

Lake District - Vertikálně

Na tyhle velikonoce jsem se těšil úplně ultramoc. A co si budeme nalhávat, Transvulcania na Kanárských ostrovech je už za rohem, takže musím přitvrdit. Sice jsem, už kolem Londýna konečně objevil pár kopců kde můžu trénovat, tak pořád to není má milá Milešovka. Když se přehoupnul kalendář a ukazoval 4 volné dny, plán byl jasný - Lake District. Janča si v práci vyřídila taky dny volna, já ještě zabookoval auto a mohlo se vyrazit.

středa 16. dubna 2014

Hudba v uších

Poslední dobou jsem se dostal pod palbu dotazů co vlastně poslouchám za hudbu, když jdu do dlouhého výběhu a nebo, jak v poslední době převládá, do dlouhého bikového výletu. Nikdy to neumím moc specifikovat a tak vždy prohodím, že samé strašné cajdáky. Ať už to vlastně znamená cokoli.

Poslech hudby si dopřávám jen od aktivity, která trvá od dvou hodin a dýl. Osobně si myslím že při krátkém tréninku poslech hudby spíše odvádí pozornost a k závodu se nehodí už tím tuplem. Ale od dlouhých distancí, tam už je muzika skoro povinnou výbavou každého závodníka. Hudba mi pomáhá v krizích překonat sám sebe, v nekomfortní zóně se cítit třošičku lépe, odklonit myšlenky od bolavého kolene, či stávkujícího žaludku, či prostě jen zabavit mozek při monotónní námaze. Dobrá hudba mě dokáže skvěle vytáhnou ze všech problémů, když zrovna není po ruce nějaký závodník, parťák nebo prostě někdo.


pátek 11. dubna 2014

Surrey Half 2014 Post Video

Na webu zavodu se objevilo video z meho letosniho prvniho pulmaratonu. Je tam aspon troku zachycena atmoska zavodu a je videt jak krasny den jsme tam meli. Report ZDE


úterý 25. března 2014

O pondělí v úterý

Tomáš bydlí totiž v Ráji

Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...


Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.

Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.

V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…



Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.



Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)

sobota 15. března 2014

Box Hill

Doneslo se mi, že v ČR se snaží ještě zima urvat trošku času pro sebe, tak tady posílám sluníčkové pozdravy z mých tréninkových lokalit. Dneska jsem vyrazil do serpentin kolem Box Hillu, v Surrey.



Je to skvělá kopcovitá oblast ať už na kolo či běhání. Nachází se zde světoznámá Zig Zag road, patří mezi TOP10 segmentů na Stravě, a je to taková meka Londýnských cyklistů. 

Leatherhead Church, St. Nicholas
Z domu to mám kolem 20 km, dnešní  předpověď slibovala 20 stupňů, proto jsem neváhal a vyjel na trénink, provětrat mého Koňa. Pořád jsou ty  mé tréninky docela náročné na orientaci, stále je vidět, že nejsem domácí, ale pomalu se do toho dostávám. Dal jsem si pořádně do těla, chtěl jsem jak rychlost tak i kopečky, to všechno dnešní vice než šedesáti kilometrový trénink splnil, dost mě berou křeče, je vidět, že tělo není zvyklé, musím zařadit daleko více dlouhých tréninků.

Konečně jsem vyřešil, že sebou nemusím tahat batoh a veškeré vybavení jsem zminimalizoval na maličkou podsedlovkovou brašničku.

Pumpička, Cliff bar gel  a snack, duše, multitool, klíče a peníze
Byl jsem i docela hrdý, jak jsem galuškářům napráskal prdele v Zig Zagu, a taky jak se mi smáli turisté, když viděli jak vybíhám Juniper hill schody s kolem na zádech. Jo, byl to dneska skvělý den.

PS. Hodně mě motivují kluci z X-Trailu,  jmenovitě Tomáš s Luďkem, ti teď mají krásné bikové vyjižďky.












pátek 20. prosince 2013

Strava, jak si udělat každý výběh či výjezd zábavnější

strava
Někdo možná čeká vzdělávácí článek na téma jak správně co jíst. Ale Strava pro mě znamená webový nástroj na správu mých tréninků. Pomáhámi s motivací - je venku hnusně, prší, fouká vítr, ale já si určil na ten den výběh, nebo týdenní či jakýkoliv jiný cíl. Svléknu civil nahodim trenky a botky a už si to šinu pěkně na čerstvým vzduchu.

Když jsem se o Stravě dověděl poprvé jen jsem mávl rukou, ale proč do prdele bych měl používat něco jiného, dyť už mám Connect, nebo Endomondo..prostě si dosaď co uznáš za vhodné. To co mě přesvědčilo a přitáhlo, je funkce zvaná Segment.
Neznám nic lepšího, než se kouknout do okolí svého domu, vybrat si nějaký segment, a pak dotyčného překonat při svém výběhu. Nutí mě to zvýšit výkon tehdy, kdy bych se dozajista jenom ploužil a nic bych z toho běhu vlastně neměl, každý běh není zábavný, to všichni známe.

V nějakém předchozím článku jsem zmiňoval Mo Faraha, naklikám si jeho segment na Stravě a vím že, když zvládnu z Richomondu pelášit proti proudu řeky tempem 2:40 min/km, tak si jej krásně povozím, přijde mu oznámení, že jeho rekord byl překonán a marathon kolem 2 hodin je jistej :DD.

Můžu si klidně vytvořit tým kamarádů a trumfovat se, kdo kde naběhal co a za kolik, v jakém úseku to někdo natřel a někomu, naprosto vynikající nástroj třeba pro Lysacup atd. Uplně vidím ty analýzy spolu se stoupavostí, která už je nedílnou součástí Lysacup výsledů, nebo toho, že ty piva den předem nebyl dobrej nápad. A když zaběhnu co se mi líbylo a ještě to není na Stravě jako úsek, tak si jej jednoduše můžu vytvořit, a pak už jen sledovat ostatní, jak si vedli v místěch kde já trpěl jako prase...

Heatmap (běžecká část v okolí domu)
Komu nevadí utratit nějaké to Euro, může si zaplatit prémiovou verzi, která otevírá ještě další věci, jako jsou Heatmaps, to jsou vlastně zaznamenáný veškeré běžecké či cyklistické trasy, které jsme za život ujeli, krásně znázorněné v google mapách na jedné obrazovce.

Strava byla primárně určena pro cyklisty, ti tvoří majoritu v počtech uživatlů, ale poté co byl běžecký system přiveden skoro k dokonalosti, vyskytuje se tam mnoho běžců, se kterýma se můžete virtuálně poměřit.

Pořádí v daném úseku (rekord)

Segment Park Run




Kdo by chtěl podrobnější recenzi co a jak na stravě, nebo s něčím pomoci, tak mi napiště do komentářů a já když budu vědět tak mile rád poradím. Protože to fakt stojí za to.
Týdenní pán (tady je vidět jak jsem to flákal) 
Segmenty v oblasti k dispozici, jen si vybrat, a natrhnout někomu prdel :)



Kdybych Tě náhodou přesvědčil a ty ses připojil, klidně mě požádej o přátelství a budem se fajně hecovat na dálku :)

Video od tvůrců




pondělí 16. prosince 2013

5k aneb nejen ultramarathonem je člověk živ

V poslední době nemám tolik příležitostí se účastnit dálkoplazových akcí, tak si maximálně pobíhám sám a každou sobotu se účastním sprinterské 5 km tratě, série ParkRun v parku Bushy nedaleko domu co bydlím. 
Nikdy předtím jsem tuto vzdálenost seriózně nebral, až v poslední době jsem úplně propadl touze poprat se s 10ti zatáčkami, které okruh nabízí - každou sobotu plnou dávku utrpení, bolesti a když se zadaří tak na konci i radosti. Závod v Bushy parku je známý svým největším počtem pravidelně startujících závodníků, který je v průmeru 750 na závod. Závod je úplně zdarma, je měřený systémem čárových kódů, který je naprosto úžasný a doporučuju všem kdo pořádá závody i v ČR. Rekord drží Andrew Baddley za 13:48, nejlepší žena Justina Heslop za 15:58. V průběhu roku se třeba staví si zaběhnout svou pětku i Mo Farah,
když se stavil naposledy tak ji měl za 15:06. Proč to vše píšu, teď o víkendu jsem si zaběhl svůj osobák v čase 19:25 a dal jsem si úkol, že do jara se dostanu pod pro mě důležitou hranici 19:00 minut. Takhle veřejně je to pro mě o to větší závazek a nebude lehké jen tak se na to vykašlat. Zjistil jsem, že v těch pár minutách co závod běžím zažiju polovinu zážitků co standartně zažívám na kdejaké stokilometrové vzdálenosti. Prvni km euforie, většinou přepal, pak nějaké srovnání tempa, kolem 3500 m krize jako prase, a hledání nejvhodnějšího místa na zvracení, v posledních třech zatáčkách instinkt profesionálního zabijáka soupeřů, souboje rameno na rameno, cílová rovinka, kdy mi praskají stehna, lýtka i plíce vypovídají službu a pak to uvolnění za čárou a poplácání si po
ramenou se soupeři, které jsem udolal nebo oni mě. Už se za těch pár týdnů s některýma i poznávám a mám se na pozoru do dalších závodů, abychom svedli své souboje znova a lépe. Je to celé o strategii, jak přijít na start v přesnou dobu, aby člověk měl čas se protáhnout ale zároveň se neunavit a pak následně neprochladnout. Je to malá událost pro běžecký svět, ale velký motivační prvek pro mě. Takže až mě přijedete navštívit tak běžecké boty s sebou!

neděle 24. listopadu 2013

Ile-Gall Trail 2013 report

Miloš
Někde v létě, když jsem běhal dlouhé výběhy v blízkém parku pojmenovaném po řece Crane, mě napadlo, že bych mohl uspořádat běžecký závod, protože všechny závody co se pořádají široko daleko jsou zaštiťovány všemožnými charitami a mě už to tak trošku lezlo krkem. Taky jsem nebyl moc spokojeným s hypersluničkovejma lidiškama, co běhají v tempu 7 min/km, v cíli očekávají minimálně medaili, tričko a samozřejmě něco na zub a taky za to neváhají zaplatit úžasných 25 liber. Já chtěl závod, který bude aspoň trošku výzva. Proto jsem po dlouhodobém plánování vybral trať dlouhou 14,8 km s minimálním převýšením, za to ale s docela bahnitým či mokrým terénem. Záznam z GPS jsem postoval do minulého příspěvku, netřeba dávat znovu. Termín byl stanoven na datum 17. Listopadu v 9:00 ráno start.

O závodu jsem se zmínil do termínovek Runnersdiary a Runner ‘s World. Vytvořil jsem událost na facebooku a začal nervozně vyhlížet jestli vůbec někdo dovalí, už dopředu jsem věděl, že kamarád Dan jde podpořit svou ženou na desítku co se běží ten den v Brightonu. Tak jsem v tom zůstal sám, no byl jsem nervózní jak před prvním randem, strašný. První silácký řeči byly, že na start se postavím klidně i sám, ale skutečnost byla jiná, neskutečně by mě to sralo, že jsem vynaložil energii a ta by přišla vniveč. 2 týdny před plánovaným startem jsem měl cca 9 zájemců o start, to bylo docela dobrý číslo, měl jsem docela
Don & Anthony
přísný limit na absolvování celé tratě 1h10min. Pak se mnoho lidí odhlásilo a já na facebooku oznámil, že pokud se nás nedá dohromady alespoň 5, tak závod ruším, v té době jsem se totiž s přítelkyní stěhoval do nového bytu, a na všechno bylo málo času. Navíc Janča měla 16tého narozeniny a já místo toho, abych byl s ní, jsem celý den značil trať. To byl strašný porod a teď už konečně chápu co to stojí za úsilí. Trať jsem značil tejpama s odstupy cca co 15-20 metrů od sebe. Navíc jsem ještě radši pro jistotu vytiskl male mapku do kapsy, kdyby se přeci jenom někdo ztratil. Na trati jsem ještě vyslal bývalé spolubydlící Pavla, který měl na starosti navigaci na jedné křižovatce a taky obsluhoval občerstvovačku s vodou a s Michalem, který byl za dopraváka na další komplikovanější křižovatce a na start závodu jsem oslovil Janču, už protřelou Londýňanku.

V předvečer závodu jsem měl potvrzeno 7 závodníků, pro někoho to může znít komicky málo, ale tady v UK, něco organizovat jako neAngličan je docela problém, kluci nemají takovou důvěru. Ráno vstanu a ze sobotního sluníčka nezbylo vůbec nic, zůstalo skryto za hradbou mraků, ale nezapršelo, takže trať se nepromění do bahenní lázně, jak jsem si tajně přál. První dorazila Janča, se kterou jsem pokecal a trošku netrpělivě jsem vyhlížel ostatní, jestli někdo vůbec dorazí, a dorazili 5 minut před startem Richard, Donald, Anthony a Miloš, závod se tak stal rázem hodně mezinárodní. 2 další co byli potvrzení nedorazili tak se startovní pole sestávalo z 5 statečných.  
Hustokruťák
Hned po startu jsme šli do vedení s Milošem, a rychle jsem se vzdálili lokálům. I když, lokální jsem tady byl já, běželo se přece jenom po mé tréninkové trase, kde jsem tak hrubým odhadem naběhal kolem 700 km, přes léto. První kilometr je jen tak na zahřáti žádné technické úseky jen stěrkový chodník, pak se dosáhne k cestě, která tvoří hranici parku, a pak se zase takovou smyčkou vbíhá zpět do hloubě Crane parku, kde se podél řeky běží daleko více technických terénem s dokonce i padlejma stromama. Někde v těch místech mi Miloš trošku utíká na vzálenost 50 metrů, ostatní jsou už docela daleko za náma a necítím se jimi nijak ohrožený. Běží se mi moc pěkně mám rád ten úsek, to už se ale dostáváme do prostoru , kde jsme před pár minutami startovali a běžíme vstříc odlehlejší části trati. Mám ztrátu asi 15 sekund na Miloše a náskok asi minutu na kluky za mnou. Když probíhám kolem Jany, odskakuji si pro dres X-Trailu Orlová, abych ho taky trošku provětral, už dlouho jsem totiž nebyl nikde na závodech, vždycky se něco vysralo tak, že jsem se nemohl zúčastnit. Dávám si předsevzetí, že stáhnu do občerstvovačky Miloše, což se mi tak moc nedaří ani s výhodou domácího hřiště, zkrátka Resťák běží pěkným tempem, probíhám tunelem pod železnicí, kochám se řekou a její faunou a florou, a dobíhám k první velké křižovatce kde mě povzbuzuje vysmátej Michal a nějaký zamračený domorodec, toho radši ignoruju, nenechám si kazit dobrou náladu. Pak je pasáž křižující golfové hřiště a pak po mokré polní cestě až na Pavlovo stanoviště, když dobíhám k Pavlovi, tak zjišťuji, že mi asi chtěl pomoct s doběhnutím Miloše a poslal ho na špatnou stranu, kolegiálně jsem pro něj zaběhl, že tudy určitě ne:D statečně mi Miloš oznamuje, že to k tomu patří, jen se směju a pokračujem, ještě jsem se trošku zdržel pitím a už mi zase bídák utekl dopředu. Cestou jsem musel ještě uklidnit jednoho ekoteroristu, že pásky samozřejmě po závodu uklidím a s poplácáním po ramenou se sním loučím, já kretén, měl jsem ho kopnout radši do kulí. Stíhačka pokračuje Miloš, má na mě takových 200 m náskok, ale vůbec mi to nevadí sil mám dostatek, běžím někde na 9 km tempem kolem 4:40 plus minus 10 sekund. 
Prostě príma pohodička, obkroužíme Hounslow heat, a průser, nějaký ekoultrakokot musel těsně před startem závodu vysbírat cca 2km značení trasy. Miloš se samozřejmě vydal blbě a už jsem jej až do cíle nepotkal. Já se znalostí trasy jsem obkroužil jak měl a na cestě jsem pak potkal francouzsko anglickou dvojku jak si to valí právě do úseku bez značení, nebudu dělat máničku a rozhodl jsem se kluky protáhnout tím zapeklitým úsekem, tak to mám hnedka 2km navíc, kluci jsou spokojeni, prohodíme pár slov, Anglánovi to pořádně klouže, vzal si totiž silničky boty a to je peklo, takovej bruslař z něj, Já a Frantik jsme vysmátí a užíváme si
Finish
příjemné tempo. “No nic” oznamuji klukům, teď vám uteču, přece nebudu poslední :D Ale chyba lávky, jen co klukům chci utéci, tak šup potkal jsem Richarda jak si to šine, do míst kde ještě včera byla páska. No nic, jdu mu to odtáhnout také, Richardovo tempo je pomalé, včera bujaře doplňoval Ionty, tak je to znát na jeho tempu, ale jen se tomu smějem a trajdáme si to po trati. Konečně se dostáváme na již značený úsek, jen prohodím slovo s Pavlem, jak jsem na tom, říká že už kluky asi nedostihnu, ale to bych nebyl já, kdybych se o to aspoň nepokusil, valím to co to dá, kolem 4:10 na km, ale marná snaha až do cíle jsme už na nikoho kromě dobrovolníka Michala nenarazil a doběhl do cíle těsně za stupni vítězů na bramborovém místě. Místo 14,8 km to nakonec bylo k 19 kilometrům, ale se super zážitky. V cíli na mě čekal Miloš, Anthony a ještě celá promrzlá Janča (Dik moc Jani). Na Dona, už čekala manželka a valil na prodlouženou do Ikea :) . V cíli vedeme řeči a čekáme jak se s tratí popral Richard, ale Richard nikde, po 25 minutách, se chystám, že jej půjdu hledat, ale to už ten blázen přibíhá ze zcela jiného směru, jak byl unavenej vůbec si neuvědomil, kde se nachazí a zabloudil a musel se vrátit oklikou přes město. No naštěstí to bylo bez úrazu a jen s kilometry navíc. Teď jen posbírat značení, předat si s klukama kontakty a každý svou cestou,s příslibem další účasti když bude další díl, a já už teď můžu slíbit, že určitě bude.
Návrat ztraceného koně Richarda




1. Místo - Miloš   1:08 h 

2. Místo - Anthony s Donaldem 1:13 h

3. Místo - Hustokrutor 1:25 h

4. Místo - Richard  1:45



PS: Díky Janě, Pavlovi, Michalovy za jejich čas a pomoc!!!

sobota 5. října 2013

Scott Jurek - blízké setkání třetího druhu

Dnes byl pro mě velký den. V rámci Veggie festu, největšího vegetariánského festivalu v Evropě, do Londýna zavítal vegan a především vynikající ultramaratonec, několikanásobný držitel rokordů na Spartathlonu, WS100, Hardrock 100 a dalších ultramaratónských závodech - SCOTT JUREK


Moc jsem se těšil na přednášku o vhodném doplňování energie v průběhu závodů. Nebudu vám to tu nějak obšírně popisovat, radši přidám všechny slajdy, které si pro nás Jurker nachystal. Přednáškovka byla plná k prasknutí, ale jako protřelá tlačenka jsem obsadil s přítelkyní místa hned v prní řadě abychom nepřišli  ani o jediné slovíčko nesmírně charismatického vytrvalce a vegana. Každý nebo aspoň většina z Vás, už určitě aspoň slyšela o jeho staronové knize EAT&RUN, která nedávno vyšla i v češtině jako Jez & Běhej. Scott se mě na to i ptal jestli jsem četl v češtině, a zajímalo ho jestli jsem byl spokojený, což jsem jej zklamal, protože knihu jsem četl kdy ještě český překlad nebyl na světě, ale řekl jsem mu že co vím tak ohlasy veskrze pozitivní. Při našem rozhovoru jsem se Scotta zeptal jestli by taky nechtěl zamířit do České republiky, pohotově mi odpověděl, že to má v plánu již příští rok, nevypadá to asi na závody, ale minimálně se můžete těšit na skvělé jeho povídání a přednášky. Já tu jeho popisovat nebudu, necítím se na to abych zvládl převykládat všechna jeho kouzla a triky jak překonat sám sebe a uběhnout 100 milový závod v tempu 5 min/km. Pro mě to byl běžecký zážitek týdne, který zužitkuju doufám příští rok na další stomílovce NDW100. Registrace je v plném proudu, tímto Vás zvu ke mě do Londýna, už jsme se o tom bavili mnohokrát, toto je o důvod navíc. 


160km s vyvrtnutým kotníkem

Spotřeba vody za hodinu (důležité podle váhy člověka)

Nezapomínat, nebo vám to křeče připomenout, ale to už je pozdě...

Ne Protein, ale carboše potřebujeme, protein až po...

a kolik? ....

Kolik toho co obsahuje...

Jak správně naředit jonťák atd...

Zdroj energie

RECOVERY!!!

Tak Česká republika říkáš jo? Jo, Jurker dojeď ať nám posuneš rekord na B7 pod 10 hodin...hele na tohle, už jsem starej

Nečum vole:D erekci jsem si musel přikrýt svetrem.. :D


Aaaaach..

pondělí 24. června 2013

Tabi, aneb jak jsem se stal trenérem Jamajčanky.

Tabi neboli Tabesha, je moje bežecká svěřenkyně. Je to ženská z Jamajky a tímto spojením nás dvou se ze mě de facto stal trenér. Zní to, až neuvěřitelně, ale důvod je daleko prozaičtější. A může se to stát každému z vás.
Článku, kde jsem popisoval, kde trénuju jsem na konci zmínil i atletický ovál, kde započala profesionální kariéra dvojnásobného olympionika Mo Faraha. No a na tom samém ovále, kde pravidelně chodím trénovat, jsem potkal i Tabi. Ze začátku jsem ji míjel jako všechny ostatní spolusdíleče osmi drah ze zánovního tartanu. Mezi mé spoluběžce patří od ženy oděné do sportovní burky, či vymakaní hráči rugby, až po klábosící obsluhu call center z indického poloostrova. No a mezi všemi těmito, na české poměry, zvláštními sportovci, byla i Tabi se svými 120 kg živé váhy. Zaujala mě svou urputností a věčnému klábosení do handsfree.
Jeden čtvrtek, jako vždycky bylo poměrně špatné počasí a na oválu jsem byl jen já a ona. No netrvalo dlouho a oslovil jsem ji, jak se ji daří a že jsem si všiml, jak na sobě maká a zajímal mě důvod. Dali jsme se do dlouhého hovoru, ze kterého vyplynulo, že Tabi se rozhodla udělat něco se svou nadváhou, kterou nabrala po porodu svých dvou dětí. Už mám něco odběhaného  a sice nejsem žádný erudovaný trenér, ale nabídl jsem ji pomoc. Tabi totiž bojovala v poslední době hlavně se svou vlastní motivací. O tom co dělá po své pracovní době neřekla dokonce ani svému manželovi ani kamarádkám. Vždy, když se jí ptaly, co dělá, měla nachystanou nějakou výhovorku, jako je nakupování či nějaká jiná činnost, jen né prozradit, že na sobě maká. Byla strašně ráda, že se může někomu svěřit se svými pocity a já zas byl rád, že můžu procvičit angličtinu s jamajským přízvukem, člověk nikdy neví, kdy se mu může hodit. Pro začátek jsem ji poradil ať zvolní tempo, snažila se totiž za každou cenu běhat, a na to ještě její tělo nebylo připraveno, proto pravidelně chodí na ovál chodit, aby začala pořádně spalovat tuky a nebudovala si zbytečně svalovou hmotu, tyhle rady jsem odkoukal od profíka a další rady ohledně pití a stravovaní taktéž a na něco mi pomohl strejda gůgl. motivaci, kdy mi vždy radostně sděluje její pocity z tréninku a další úspěchy.  A já jsem rád, že taky mám vlasně prvního pravidelného parťáka a i když jen jeden den v týdnu, určitě to stojí za to! Přeju Vám štěstí na lidi kolem, tak jako mám já …
Každá rada dobrá, no a světe div se Tabi je teď na 105 kg, cvičí pravidelně i v práci, pokud to jde. Chůzi, už prokládá i joggem, snaží se pít, protože pila při své váze jen žalostných půl litru vody, a to ještě slazené. Tímto dnešním blogem jsem nechtěl rozdávat rady co dělat jak trénovat či cvičit, ale ukázat na to, že je někdy fajn, si všimnou ve svém okolí osamoceného běžce a prohodit s ním třeba pár slov. Člověk nikdy neví, kam se těch prvních pět krátkých větiček může vyvinout. Třeba k Tabeshiným 15 kilům a novému běžeckému přátelství, ale také samozřejmě může zůstat jen u prostého pozdravu, který mě od běžce vždy potěší, protože v poslední době už není samozřejmot, že si běžci navzájem pokynou, když se míjejí. Masovost utlačuje běžeckou pospolitost.



Tabi se teď sice dvakrát po sobě nedostavila, ale já pořád doufám, že to je jen chřipka, ale pro případ, že ne, mám vyhlídlé další adepty, jejichž anglický přízvuk mě zajímá J

čtvrtek 20. června 2013

Můj tréninkový svět (první část)

Cesta z práce a do práce je určitě prima, jak jsem již psal v tomto článku, ale jako taková můj tréninkový plán určitě nespasí. Když jsem se přistěhoval do Londýna, byl jsem úplně v prdeli z toho, že tu není široko daleko nějaký kopec. Kousek od baráku, je bývalé vojenské letiště používané za první a druhé světové války RAFem, které je teď rekultivováno a předěláno na multifunkční hřiště, na ragby a fotbal, plus pro letecké modeláře. První měsíc jsem kroužil jen kolem něj, pak jsem zjistil, že když uhnu trošičku do takového zvláštního lesa, tak tam je i řeka a asi 3 metrový zhup, byl jsem u vytržení a běhával jej pořád dokola, tuto rutinu mi zpestřovali, vlastně i doteď zpestřují všudy přítomní papoušci. Jak se sem dostali se mě neptejte :-D prostě tady jsou.




Postupem času, už jsem tak hotovej z toho zhupu nebyl, a bylo načase vydat se i „za“ barák, do neznáma, tam kam jsem, kdysi dávno potřeboval svolení rodičů, tam kde na mě jako urban běžce čeká dobrodružství netrvalo dlouho a našel jsem TO co jsem hledal, našel jsem Crane park, takovou ultranudli v městské zástavbě, oázu klidu uprostřed velkoměsta. Crane park je přírodní rezervace kolem potoka Crane, po kterém byl pojmenován. Nachází se v něm i střelecká věž, kde se gravitací za královny Victorie, vyráběli náboje, když bylo nábojů dost tak kluci šikovní založili domky na barvení bavlny, při které se spotřebovávalo velké množství vody. V té době byl Crane, nejvíce znečištěnou řekou v království, od té doby, ale už odteklo kupa vody a potok se proměnil v živoucí místo, plné lidí zvířat a souložících párů J jo i ty jsem tady potkal.
Moje pravidelná trasa mívala 10 km, byl to takový příjemný houpavý trail, který tvořil okruh a já si ho mohl kroužit ruznýma způsobama, až do zblbnutí světa. Co čert nechtěl a já si náramně přál, překonal jsem strach z jednoho temného říčního tunelu, a po proběhnutí na druhou stranou Alenčinou norou jsem se dostal do další skvělé navazující oblastí rezervace Heathrow, kde když běhám chrochtám blahem, a nebo nadávám do kokotů, když vletím do kopřiv. Při propojení těchto dvou oblastí jsem schopný uploadovat do garminconnectu v klídku 25km okruh, kde se nemám šanci ani na minutu nudit.


Také mám přesně 860 m od dveří atletický ovál, kde začínal s tréninkem Mo Farah. Dnes jsem kopíroval jeho lajnu nambr trý v úplně novejch Saucony Kilkenny XC4 tretry na orientační běh. Se čtyřmi vyměnitelnými hroty. Jo a lehčí botu jsem snad na nohách neměl a to počítám i mé oblíbené V5Fka. Dal jsme jim zabrat bez ponožek v intervalovém tréninku 7 x 150 m s minutovým výklusem. Tartanový povrch, protivítr. No byla to dneska pecka, doufám že taky sem tam máte možnost vyběhnout i na ten Ovál, a užít si levou zatáčku. Jak se vám trénuje v těch pařácích co je teď v ČR, slyšel jsem že je to nejlepší doba na trénink pro Badwater ultramarahon…

DNEŠNÍ INTERVALOVÝ TRÉNINK

abyste neřekli, že jenom píšu o hovadinách a neběhám.