Zobrazují se příspěvky se štítkemraces. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemraces. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 13. května 2014

Transvulcania 2014

Ultramaratonský závod na 73,5 km s 4350 m převýšení. Závod patří do světové série Skyrunningu kategorie Ultra.
Do místa dějiště banánového ostrova La Palma, člena rodiny Kanárských ostrovů. Jsem se svou přítelkyní dorazil už s týdenním předstihem, abychom si užili trošku klidu a volna. Za ten týden jsme procestovali celý ostrov, zvykli si na teplotu a objevovali krásy tohoto úžasného ostrova. Ostrov sám o sobě není nějak moc velký, ale je ultra rozmanitý, od tropického pralesa až po vyprahlé sopečné pláně.Na východní straně ostrova zamračeno a 18 stupňů, zatímco za hřebenem na západě, jasno a stupňů třicet. Půjčujeme si auto a víceméně každý den vyjíždíme na turistickou obhlídku trasy závodu, nebo místa které je něčím zájimavé. Například na Roque do los Muchachos, je nejvyšší položené observatoře na pozorování vesmíru. Nebudu tady dále rozepisovat naší dovolenou o tom jak jsem ztratil hned v Londýně platební kartu, nebo jak vypadal závod Vertikálního kilometru a pokročím přímo k hlavnímu závodu.

pátek 11. dubna 2014

Surrey Half 2014 Post Video

Na webu zavodu se objevilo video z meho letosniho prvniho pulmaratonu. Je tam aspon troku zachycena atmoska zavodu a je videt jak krasny den jsme tam meli. Report ZDE


pondělí 10. března 2014

Surrey 1/2Marathon, Guilford UK

Na tuhle půlku jsem se vůbec netěšil. A to z prostého důvodu, měl jsem černé svědomí, že jsem zanedbával trénink. Zhruba dva týdny před závodem jsem vystrčil svůj línej zadek před práh domu v ruce červenou světlušku a šel jsem točit kilometry do parku za barák, tréninkově jsem si chtěl zaběhnout 21km, ale tělo mi chtělo ukázat jaký jsem flákač a na osmnáctém kilometru vysadilo a ja se skoro po čtyřech odploužil domů si pobrečet Janičce do náruče, že já osel asi ani tu půlku neuběhnu, to bude trapaaaas jak cyp.

Z nádraží na stadión
Narychlo jsem změnil strategii se stupňovaným tréninkem, který jsem už v minulosti úspěšně použil, když jsem se potřeboval narychlo dát aspoň minimálně dohromady. Trik spočívá v postupné rychlo zátěži. Jeden den běžím jen 5, druhej 8, třetí 12, čtvrtej 15 atd. Prokládám to mohutně ještě kolem, plus dojíždění do a z práce na kole. Den Debil se blíží, je čtvrtek a já se fyzicky ruším při podvečerní vyjížďce skoro letním Londýnem, každý jeden cyklista je mi soupeřem a já se nechci nechat předjet, a to že já sedlám  ikscéčko a oni na silničkách na tom nemůže nic změnit. Instinkt dravce mi nedovoluje polevit. Večer zase jak je, mým zvykem zase nářek v náruči mé míle, co že jsem to za osla takhle se vydat z posledních sil. V pátek a sobotu odolám vábení kamarádu "jen na jedno pivo, přece vole!". A zůstávám doma a relaxuju.

Předstartovní rozcvička
V Sobotu den předem si kupuju lístek na vlak, chystám věci, natahuji mobil na 5"30 ráno a docela s chladnou hlavou usínám. Budím se do krásného rána, předpověď slibuje pařák kolem 20 stupňů ve stínu. Po prochcané zimě je to snad první den, kdy opravdu není na nebi ani mráček. Ráno odštavňuji 8 mrkví, chlemtám Chia semínka a valím na vlak, klasicky nestíhám, takže běžím. Vlak chytám, takže pohodka hodinka cesty přede mnou.

Na misto dorážím s krásným časovým předstihem, po krátké procházce z nádraží do areálu závodu čerpám energii ze sluníčka a sleduji proudy běžců, kteří se scházejí poměřit s distancí 21.095 km, tady samozřejmě všichni používají měření v mílích což dělá 13.1094 mi. Města Guilford a Woking hostí takovou běžeckou událost poprvé, a aby to neměli tak snadné hned se hlásí kolem 5000 běžců do hlavního závodu. Pořadatelé, jsou ale již staří pořadatelští harcovníci a všechno jde naprosto po drátkách nikde nečekám dýl než pár sekund. Všude kam se podívám usměvaví dobrovolníci (dohromady 300 dobrovolníků). Jdu klasicky najít úložnu bioodpadu, pak převlíct odevzdat batoh do úschovy a jít se rozběhat a protáhnout.

Trasa závodu
Mám číslo 1519 s fialovým pruhem což znamená koridor dva, pro očekávaný cílový čas v rozmezí 91 až 105 minut. Já mám neoficiální osobák 101 minut. Takže očekávání je minimálně stejný čas, ale samozřejmě čím níž tím líp. Na startu jsou i elitní Keňani, kteří jsou jasní favoriti. V deset hodin je start, kohoutek startovací pistole mačká starostka města Guilford. Jsem dost ve předu takže tlačenice se moc nekoná, chudáci ti vzadu. Na hodinkách jsem si nastavil, že má rychlost nesmí přesáhnout tempo 4:40 na kilometr, to je vynikající funkce Garminů Virtuální partner, kde vidím přesně jaký náskok mám na stanovený cílový čas, jak jsem na tom a prostě mě to udržuje tak nějak v klidu. Profil tratě je dost zákeřný, začíná se z kopce což, ale znamená, že zpět do cíle to bude do kopce a bude to pořádně bolet. V davu ostatních se mi běží krásně a držím si tempo někde kolem 4:15 na km, cítím že mám krásnou tepovku, dýchá se mi skvěle, nikde mě nic nepíchá, netlačí, tkaničky zavázané na pořádný uzel, prostě to vypadá na perfektní den. Na cestě k obrátce do Wokingu míjím dvě občerstvovačky, jen se trošku napiju, a jinak se polévám vodou, je opravdu neskutečné vedro, nikde na trati není úsek, kde by si člověk ulevil ve stínu. S tím jak jsme se blížili otočce taky výrazně se měnil profil tratě směrem vzhůru i přesto všechno jsem si běžel krásně do pohody, vodič s vlaječkou na 1:30 byl bezpečně za mnou.

V uších mi hrajou pouliční kapely, které fungují jako doping pro každého. Trochu se bojím toho, že mi nic není, úplně v klidu si říkám hele blbečku neblbečkuj, na půl maratonu si přece nemůžeš zaběhnout osobák na desítku, opravdu jsem si v těch místech závodu říkal, že bych v klídku tu 40 minutovou hranici prolomil, ale rozum říkal že bych se v druhé části zadrhl jak už mnohokrát. 10tku mám za 42:50, což si myslím, že nakonec jsem měl trošku přitlačit na pilu a otáčet jsem pak měl někde o 2 minutky dříve. Cesta z Wokingu pro mě byla naopak uplným utrpením, běželo se celou dobu proti větru, navíc mě na dvanáctém kilometru dostihl chlápek s vlaječkou 90 minut, snažil jsem se držet jejich tempa, protože jsem pořád myslel na ten 90 minutový limit, ale bohužel po cca 6 km kluky ušaté ztrácím v táhlém stoupání a už to bude jen na mě až do
Cíl
cílové pásky na atletickém stadionu. Dotahuju se na běžkyni předemnou, se kterou se tak nějak přetahujeme, ale o spolupráci nemůže být řeč. Po trati je mnoho fanoušků, kteří nezvykle na jinak chladné anglány povzbuzují jak o život. Jen to mé jméno pod číslem ne a né vyslovit správně. Jak se blíží stadion, v mozku dokola počítám tempo jestli mi to vyjde na ten můj vysněný čas nebo ne, ale čím je kopec delší tím se mé tempo stává neběžeckým, padám někde k 4:30 na km, a to vím že je zle. Strašně mě to sere, už vidím poslední zatáčku, malý seběh nepříjemným pískem a šup na tartanový povrch závěrečných 300 metrů na oválu. Takový finiš zažívám poprvé v životě, je to velká paráda, snažím se nahnat nějakou tu vteřinku navíc, ukořistit nějaké to místečko navíc a je to tu cíl v čase 1:31:39. Celkové místo 259. místo.Fasuju úsměv a medailu, nikoho tam neznám tak se více nezdržuju a mažu domů. S konečně znovu objevenou motivací, po které se mi tak moc stýskalo.














V čase 1:03:18 vyhrál Nicholas Kirui
V ženách vyhrála Perendis Lekapana za 1:13:30

celkove vysledky ZDE


Medajla


Domácí večerní Lososové potěšní

pondělí 16. prosince 2013

5k aneb nejen ultramarathonem je člověk živ

V poslední době nemám tolik příležitostí se účastnit dálkoplazových akcí, tak si maximálně pobíhám sám a každou sobotu se účastním sprinterské 5 km tratě, série ParkRun v parku Bushy nedaleko domu co bydlím. 
Nikdy předtím jsem tuto vzdálenost seriózně nebral, až v poslední době jsem úplně propadl touze poprat se s 10ti zatáčkami, které okruh nabízí - každou sobotu plnou dávku utrpení, bolesti a když se zadaří tak na konci i radosti. Závod v Bushy parku je známý svým největším počtem pravidelně startujících závodníků, který je v průmeru 750 na závod. Závod je úplně zdarma, je měřený systémem čárových kódů, který je naprosto úžasný a doporučuju všem kdo pořádá závody i v ČR. Rekord drží Andrew Baddley za 13:48, nejlepší žena Justina Heslop za 15:58. V průběhu roku se třeba staví si zaběhnout svou pětku i Mo Farah,
když se stavil naposledy tak ji měl za 15:06. Proč to vše píšu, teď o víkendu jsem si zaběhl svůj osobák v čase 19:25 a dal jsem si úkol, že do jara se dostanu pod pro mě důležitou hranici 19:00 minut. Takhle veřejně je to pro mě o to větší závazek a nebude lehké jen tak se na to vykašlat. Zjistil jsem, že v těch pár minutách co závod běžím zažiju polovinu zážitků co standartně zažívám na kdejaké stokilometrové vzdálenosti. Prvni km euforie, většinou přepal, pak nějaké srovnání tempa, kolem 3500 m krize jako prase, a hledání nejvhodnějšího místa na zvracení, v posledních třech zatáčkách instinkt profesionálního zabijáka soupeřů, souboje rameno na rameno, cílová rovinka, kdy mi praskají stehna, lýtka i plíce vypovídají službu a pak to uvolnění za čárou a poplácání si po
ramenou se soupeři, které jsem udolal nebo oni mě. Už se za těch pár týdnů s některýma i poznávám a mám se na pozoru do dalších závodů, abychom svedli své souboje znova a lépe. Je to celé o strategii, jak přijít na start v přesnou dobu, aby člověk měl čas se protáhnout ale zároveň se neunavit a pak následně neprochladnout. Je to malá událost pro běžecký svět, ale velký motivační prvek pro mě. Takže až mě přijedete navštívit tak běžecké boty s sebou!

čtvrtek 11. července 2013

Ultra trail Mt. Fuji [Japonsko]

Tento 100 mílový závod Ultra trail Mt. Fuji na Japonském ostrově kolem sopky a zároveň posvátné hory Japonců, je jeden z nejkrásnějších ultra v Asii. Na trati dlouhé 161 km překonáte kumulativní převýšení 9000 m. To vše musíte stihnout v časovém limitu 46 hodin. A nemálo důležitá je i kapacita závodníků, která je jen 800 startujících, podobně jak to bylo např. Cortině. A také jako na LUTu, je i zde kratší trasa 84 km s 4700 m kumulativního převýšení (up and down). Startovné činí 2600 Kč.

Start závodu je v Yagisaki a cíl v Fujikawaguchiko-cho v prefektuře Yamanashi. Ročník 2013, se konal 26. Dubna. Tento rok i za účasti Francouzkých hvězd Seba Chaigneau a Juliena Choriera (v roce 2012 byl vítězem), vyhrál domácí Hara Yoshikazu v čase 19 hodin a 39 minut, jen deset minut zaostal Seb a
o minutku později doběhl do cíle i Julien. V ženách první místo obsadila Kristin Moehl ze Spojených států v čase 24 hodin a 35 minut. 

Na tomto trailu je také zajímavé, svou odlehlostí je většina startujících Japonců a velmi málo zahraničních účastníků, takže si celou dobu připadáte jako exoti a navíc minimálně o hlavu větší. Všichni jsou, ale velmi přátelští a na všech občerstvovacích stanicích Vás zahrnou milím úsměvem, a že těch stanic není málo přesně 13 stanic, většínou kolem 10 km od sebe vzdálených.

Cesta vede po všech možných typech povrchů od asfaltu až po stezky sformované sopečným popelem. Trasa se otírá o krásná jezera na úpatí posvátné hory FUJI. Kdo se chce přidat k dalším 800stům bláznům, stačí jen vyplnit registraci, která je jak jinak celá v japonštině, takže good luck. A třeba se dočkáme nějakého českého reportu. Registrace.