Prohrát Pražskou 100

Muj prispevek do debaty na bezeckem serveru bezvabeh.cz, Kde Rosta Bazanowski je malem ukamenovan, za jeho nazor, se kterym se dokazu docela ztotoznit. Kamen urazu je ze P100, ma dva viteze, opet. Jaky je smysl zavodu, kdyz ne zavodeni.

Hejt všem Sluníčkovým běžcům

Sice jsem spravcem bezecke skupiny na facebooku, ktera se snazi sdruzovat vsechny bezce vsech kategorii, ale uz musim ventilovat frustraci z lidi tzv. Slunickoveho hnuti bajecnych bezcu. Uplne se mi pretaci panenky, kdyz si ctu s jakym zapalenim kdekdo bezi svou petikilometrovou trat na skvely osobak za 62 minut. Co to do prdele jako je? Dyt chuzi ma clovek rychlejsi nez tento bajecny bezec, kteremu pak na ramena poplacava dalsich 30 jemu podobnych, aby prece nebyl v tech svych srackach tak sam.

North Downs Way 100 miles

Jen tři týdny, po mém úspěšném dokončení bikového závodu na 1000 mil. Říkám si, byl by to pěkný double, kdyby to vyšlo a dokončím oba dva za sebou. Klikám na stránkách Centurion runningu na tlačítko registrovat, systém mi přiřazuje startovní číslo 55 a jsem v tom. Týden před startem závodu, se už cítím docela dobře po tom masakru na mílích, jen stehna jsou pořád tak nějak bez energie, a trošku jsem kvůli tomu nervózní. Začínám sledovat předpověď počasí v jihovýchodní Anglii, předpověď slibuje sobotu relativně slunečnou, ale v noci má přes trasu přejít pozůstatek hurikánu Berta. No nic, budu si muset pohnout abych se Bertě vyhnul. 

Transvulcania 2014

Ultramaratonský závod na 73,5 km s 4350 m převýšení. Závod patří do světové série Skyrunningu kategorie Ultra.

Do místa dějiště banánového ostrova La Palma, člena rodiny Kanárských ostrovů. Jsem se svou přítelkyní dorazil už s týdenním předstihem, abychom si užili trošku klidu a volna. Za ten týden jsme procestovali celý ostrov, zvykli si na teplotu a objevovali krásy tohoto úžasného ostrova. Ostrov sám o sobě není nějak moc velký, ale je ultra rozmanitý, od tropického pralesa až po vyprahlé sopečné pláně.Na východní straně ostrova zamračeno a 18 stupňů, zatímco za hřebenem na západě, jasno a stupňů třicet. Půjčujeme si auto a víceméně každý den vyjíždíme na turistickou obhlídku trasy závodu, nebo místa které je něčím zájimavé. Například na Roque do los Muchachos, je nejvyšší položené observatoře na pozorování vesmíru. Nebudu tady dále rozepisovat naší dovolenou o tom jak jsem ztratil hned v Londýně platební kartu, nebo jak vypadal závod Vertikálního kilometru a pokročím přímo k hlavnímu závodu.

Hudba v uších

Poslední dobou jsem se dostal pod palbu dotazů co vlastně poslouchám za hudbu, když jdu do dlouhého výběhu a nebo, jak v poslední době převládá, do dlouhého bikového výletu. Nikdy to neumím moc specifikovat a tak vždy prohodím, že samé strašné cajdáky. Ať už to vlastně znamená cokoli.

Poslech hudby si dopřávám jen od aktivity, která trvá od dvou hodin a dýl. Osobně si myslím že při krátkém tréninku poslech hudby spíše odvádí pozornost a k závodu se nehodí už tím tuplem. Ale od dlouhých distancí, tam už je muzika skoro povinnou výbavou každého závodníka. Hudba mi pomáhá v krizích překonat sám sebe, v nekomfortní zóně se cítit třošičku lépe, odklonit myšlenky od bolavého kolene, či stávkujícího žaludku, či prostě jen zabavit mozek při monotónní námaze. Dobrá hudba mě dokáže skvěle vytáhnou ze všech problémů, když zrovna není po ruce nějaký závodník, parťák nebo prostě někdo.

Strava, jak si udělat každý výběh či výjezd zábavnější

strava

Někdo možná čeká vzdělávácí článek na téma jak správně co jíst. Ale Strava pro mě znamená webový nástroj na správu mých tréninků. Pomáhámi s motivací - je venku hnusně, prší, fouká vítr, ale já si určil na ten den výběh, nebo týdenní či jakýkoliv jiný cíl. Svléknu civil nahodim trenky a botky a už si to šinu pěkně na čerstvým vzduchu.

Když jsem se o Stravě dověděl poprvé jen jsem mávl rukou, ale proč do prdele bych měl používat něco jiného, dyť už mám Connect, nebo Endomondo..prostě si dosaď co uznáš za vhodné. To co mě přesvědčilo a přitáhlo, je funkce zvaná Segment.

Neznám nic lepšího, než se kouknout do okolí svého domu, vybrat si nějaký segment, a pak dotyčného překonat při svém výběhu. Nutí mě to zvýšit výkon tehdy, kdy bych se dozajista jenom ploužil a nic bych z toho běhu vlastně neměl, každý běh není zábavný, to všichni známe.

V nějakém předchozím článku jsem zmiňoval Mo Faraha, naklikám si jeho segment na Stravě a vím že, když zvládnu z Richomondu pelášit proti proudu řeky tempem 2:40 min/km, tak si jej krásně povozím, přijde mu oznámení, že jeho rekord byl překonán a marathon kolem 2 hodin je jistej :DD.

Můžu si klidně vytvořit tým kamarádů a trumfovat se, kdo kde naběhal co a za kolik, v jakém úseku to někdo natřel a někomu, naprosto vynikající nástroj třeba pro Lysacup atd. Uplně vidím ty analýzy spolu se stoupavostí, která už je nedílnou součástí Lysacup výsledů, nebo toho, že ty piva den předem nebyl dobrej nápad. A když zaběhnu co se mi líbylo a ještě to není na Stravě jako úsek, tak si jej jednoduše můžu vytvořit, a pak už jen sledovat ostatní, jak si vedli v místěch kde já trpěl jako prase...

Heatmap (běžecká část v okolí domu)

Komu nevadí utratit nějaké to Euro, může si zaplatit prémiovou verzi, která otevírá ještě další věci, jako jsou Heatmaps, to jsou vlastně zaznamenáný veškeré běžecké či cyklistické trasy, které jsme za život ujeli, krásně znázorněné v google mapách na jedné obrazovce.

Strava byla primárně určena pro cyklisty, ti tvoří majoritu v počtech uživatlů, ale poté co byl běžecký system přiveden skoro k dokonalosti, vyskytuje se tam mnoho běžců, se kterýma se můžete virtuálně poměřit.

Pořádí v daném úseku (rekord)

Segment Park Run

Kdo by chtěl podrobnější recenzi co a jak na stravě, nebo s něčím pomoci, tak mi napiště do komentářů a já když budu vědět tak mile rád poradím. Protože to fakt stojí za to.

Týdenní pán (tady je vidět jak jsem to flákal) 

Segmenty v oblasti k dispozici, jen si vybrat, a natrhnout někomu prdel :)

STRAVA

Můj profil na Strava

Kdybych Tě náhodou přesvědčil a ty ses připojil, klidně mě požádej o přátelství a budem se fajně hecovat na dálku :)

Video od tvůrců

5k aneb nejen ultramarathonem je člověk živ

V poslední době nemám tolik příležitostí se účastnit dálkoplazových akcí, tak si maximálně pobíhám sám a každou sobotu se účastním sprinterské 5 km tratě, série ParkRun v parku Bushy nedaleko domu co bydlím. 

Nikdy předtím jsem tuto vzdálenost seriózně nebral, až v poslední době jsem úplně propadl touze poprat se s 10ti zatáčkami, které okruh nabízí - každou sobotu plnou dávku utrpení, bolesti a když se zadaří tak na konci i radosti. Závod v Bushy parku je známý svým největším počtem pravidelně startujících závodníků, který je v průmeru 750 na závod. Závod je úplně zdarma, je měřený systémem čárových kódů, který je naprosto úžasný a doporučuju všem kdo pořádá závody i v ČR. Rekord drží Andrew Baddley za 13:48, nejlepší žena Justina Heslop za 15:58. V průběhu roku se třeba staví si zaběhnout svou pětku i Mo Farah,

když se stavil naposledy tak ji měl za 15:06. Proč to vše píšu, teď o víkendu jsem si zaběhl svůj osobák v čase 19:25 a dal jsem si úkol, že do jara se dostanu pod pro mě důležitou hranici 19:00 minut. Takhle veřejně je to pro mě o to větší závazek a nebude lehké jen tak se na to vykašlat. Zjistil jsem, že v těch pár minutách co závod běžím zažiju polovinu zážitků co standartně zažívám na kdejaké stokilometrové vzdálenosti. Prvni km euforie, většinou přepal, pak nějaké srovnání tempa, kolem 3500 m krize jako prase, a hledání nejvhodnějšího místa na zvracení, v posledních třech zatáčkách instinkt profesionálního zabijáka soupeřů, souboje rameno na rameno, cílová rovinka, kdy mi praskají stehna, lýtka i plíce vypovídají službu a pak to uvolnění za čárou a poplácání si po

ramenou se soupeři, které jsem udolal nebo oni mě. Už se za těch pár týdnů s některýma i poznávám a mám se na pozoru do dalších závodů, abychom svedli své souboje znova a lépe. Je to celé o strategii, jak přijít na start v přesnou dobu, aby člověk měl čas se protáhnout ale zároveň se neunavit a pak následně neprochladnout. Je to malá událost pro běžecký svět, ale velký motivační prvek pro mě. Takže až mě přijedete navštívit tak běžecké boty s sebou!

Bushy park Parkrun, 14/12/2013

Ile-Gall Trail 2013 report

Miloš

Někde v létě, když jsem běhal dlouhé výběhy v blízkém parku pojmenovaném po řece Crane, mě napadlo, že bych mohl uspořádat běžecký závod, protože všechny závody co se pořádají široko daleko jsou zaštiťovány všemožnými charitami a mě už to tak trošku lezlo krkem. Taky jsem nebyl moc spokojeným s hypersluničkovejma lidiškama, co běhají v tempu 7 min/km, v cíli očekávají minimálně medaili, tričko a samozřejmě něco na zub a taky za to neváhají zaplatit úžasných 25 liber. Já chtěl závod, který bude aspoň trošku výzva. Proto jsem po dlouhodobém plánování vybral trať dlouhou 14,8 km s minimálním převýšením, za to ale s docela bahnitým či mokrým terénem. Záznam z GPS jsem postoval do minulého příspěvku, netřeba dávat znovu. Termín byl stanoven na datum 17. Listopadu v 9:00 ráno start.

O závodu jsem se zmínil do termínovek Runnersdiary a Runner ‘s World. Vytvořil jsem událost na facebooku a začal nervozně vyhlížet jestli vůbec někdo dovalí, už dopředu jsem věděl, že kamarád Dan jde podpořit svou ženou na desítku co se běží ten den v Brightonu. Tak jsem v tom zůstal sám, no byl jsem nervózní jak před prvním randem, strašný. První silácký řeči byly, že na start se postavím klidně i sám, ale skutečnost byla jiná, neskutečně by mě to sralo, že jsem vynaložil energii a ta by přišla vniveč. 2 týdny před plánovaným startem jsem měl cca 9 zájemců o start, to bylo docela dobrý číslo, měl jsem docela

Don & Anthony

přísný limit na absolvování celé tratě 1h10min. Pak se mnoho lidí odhlásilo a já na facebooku oznámil, že pokud se nás nedá dohromady alespoň 5, tak závod ruším, v té době jsem se totiž s přítelkyní stěhoval do nového bytu, a na všechno bylo málo času. Navíc Janča měla 16tého narozeniny a já místo toho, abych byl s ní, jsem celý den značil trať. To byl strašný porod a teď už konečně chápu co to stojí za úsilí. Trať jsem značil tejpama s odstupy cca co 15-20 metrů od sebe. Navíc jsem ještě radši pro jistotu vytiskl male mapku do kapsy, kdyby se přeci jenom někdo ztratil. Na trati jsem ještě vyslal bývalé spolubydlící Pavla, který měl na starosti navigaci na jedné křižovatce a taky obsluhoval občerstvovačku s vodou a s Michalem, který byl za dopraváka na další komplikovanější křižovatce a na start závodu jsem oslovil Janču, už protřelou Londýňanku.

V předvečer závodu jsem měl potvrzeno 7 závodníků, pro někoho to může znít komicky málo, ale tady v UK, něco organizovat jako neAngličan je docela problém, kluci nemají takovou důvěru. Ráno vstanu a ze sobotního sluníčka nezbylo vůbec nic, zůstalo skryto za hradbou mraků, ale nezapršelo, takže trať se nepromění do bahenní lázně, jak jsem si tajně přál. První dorazila Janča, se kterou jsem pokecal a trošku netrpělivě jsem vyhlížel ostatní, jestli někdo vůbec dorazí, a dorazili 5 minut před startem Richard, Donald, Anthony a Miloš, závod se tak stal rázem hodně mezinárodní. 2 další co byli potvrzení nedorazili tak se startovní pole sestávalo z 5 statečných.  

Hustokruťák

Hned po startu jsme šli do vedení s Milošem, a rychle jsem se vzdálili lokálům. I když, lokální jsem tady byl já, běželo se přece jenom po mé tréninkové trase, kde jsem tak hrubým odhadem naběhal kolem 700 km, přes léto. První kilometr je jen tak na zahřáti žádné technické úseky jen stěrkový chodník, pak se dosáhne k cestě, která tvoří hranici parku, a pak se zase takovou smyčkou vbíhá zpět do hloubě Crane parku, kde se podél řeky běží daleko více technických terénem s dokonce i padlejma stromama. Někde v těch místech mi Miloš trošku utíká na vzálenost 50 metrů, ostatní jsou už docela daleko za náma a necítím se jimi nijak ohrožený. Běží se mi moc pěkně mám rád ten úsek, to už se ale dostáváme do prostoru , kde jsme před pár minutami startovali a běžíme vstříc odlehlejší části trati. Mám ztrátu asi 15 sekund na Miloše a náskok asi minutu na kluky za mnou. Když probíhám kolem Jany, odskakuji si pro dres X-Trailu Orlová, abych ho taky trošku provětral, už dlouho jsem totiž nebyl nikde na závodech, vždycky se něco vysralo tak, že jsem se nemohl zúčastnit. Dávám si předsevzetí, že stáhnu do občerstvovačky Miloše, což se mi tak moc nedaří ani s výhodou domácího hřiště, zkrátka Resťák běží pěkným tempem, probíhám tunelem pod železnicí, kochám se řekou a její faunou a florou, a dobíhám k první velké křižovatce kde mě povzbuzuje vysmátej Michal a nějaký zamračený domorodec, toho radši ignoruju, nenechám si kazit dobrou náladu. Pak je pasáž křižující golfové hřiště a pak po mokré polní cestě až na Pavlovo stanoviště, když dobíhám k Pavlovi, tak zjišťuji, že mi asi chtěl pomoct s doběhnutím Miloše a poslal ho na špatnou stranu, kolegiálně jsem pro něj zaběhl, že tudy určitě ne:D statečně mi Miloš oznamuje, že to k tomu patří, jen se směju a pokračujem, ještě jsem se trošku zdržel pitím a už mi zase bídák utekl dopředu. Cestou jsem musel ještě uklidnit jednoho ekoteroristu, že pásky samozřejmě po závodu uklidím a s poplácáním po ramenou se sním loučím, já kretén, měl jsem ho kopnout radši do kulí. Stíhačka pokračuje Miloš, má na mě takových 200 m náskok, ale vůbec mi to nevadí sil mám dostatek, běžím někde na 9 km tempem kolem 4:40 plus minus 10 sekund. 

Prostě príma pohodička, obkroužíme Hounslow heat, a průser, nějaký ekoultrakokot musel těsně před startem závodu vysbírat cca 2km značení trasy. Miloš se samozřejmě vydal blbě a už jsem jej až do cíle nepotkal. Já se znalostí trasy jsem obkroužil jak měl a na cestě jsem pak potkal francouzsko anglickou dvojku jak si to valí právě do úseku bez značení, nebudu dělat máničku a rozhodl jsem se kluky protáhnout tím zapeklitým úsekem, tak to mám hnedka 2km navíc, kluci jsou spokojeni, prohodíme pár slov, Anglánovi to pořádně klouže, vzal si totiž silničky boty a to je peklo, takovej bruslař z něj, Já a Frantik jsme vysmátí a užíváme si

Finish

příjemné tempo. “No nic” oznamuji klukům, teď vám uteču, přece nebudu poslední :D Ale chyba lávky, jen co klukům chci utéci, tak šup potkal jsem Richarda jak si to šine, do míst kde ještě včera byla páska. No nic, jdu mu to odtáhnout také, Richardovo tempo je pomalé, včera bujaře doplňoval Ionty, tak je to znát na jeho tempu, ale jen se tomu smějem a trajdáme si to po trati. Konečně se dostáváme na již značený úsek, jen prohodím slovo s Pavlem, jak jsem na tom, říká že už kluky asi nedostihnu, ale to bych nebyl já, kdybych se o to aspoň nepokusil, valím to co to dá, kolem 4:10 na km, ale marná snaha až do cíle jsme už na nikoho kromě dobrovolníka Michala nenarazil a doběhl do cíle těsně za stupni vítězů na bramborovém místě. Místo 14,8 km to nakonec bylo k 19 kilometrům, ale se super zážitky. V cíli na mě čekal Miloš, Anthony a ještě celá promrzlá Janča (Dik moc Jani). Na Dona, už čekala manželka a valil na prodlouženou do Ikea :) . V cíli vedeme řeči a čekáme jak se s tratí popral Richard, ale Richard nikde, po 25 minutách, se chystám, že jej půjdu hledat, ale to už ten blázen přibíhá ze zcela jiného směru, jak byl unavenej vůbec si neuvědomil, kde se nachazí a zabloudil a musel se vrátit oklikou přes město. No naštěstí to bylo bez úrazu a jen s kilometry navíc. Teď jen posbírat značení, předat si s klukama kontakty a každý svou cestou,s příslibem další účasti když bude další díl, a já už teď můžu slíbit, že určitě bude.

Návrat ztraceného koně Richarda

1. Místo - Miloš   1:08 h 

2. Místo - Anthony s Donaldem 1:13 h

3. Místo - Hustokrutor 1:25 h

4. Místo - Richard  1:45

GPS trasy

PS: Díky Janě, Pavlovi, Michalovy za jejich čas a pomoc!!!

Ile-Gal Trail - další krůček

TRASA: http://bit.ly/1akxYBl  

FACEBOOK: on.fb.me/17oPiUS

Tak včera jsem vyměřoval trať na první závod, který budu pořádat já s pár dobrovolníky z řad spolubydličů. Tímto jim dopředu móóóc děkuji, bez nich to určitě nebude možné uspořádat. Trať má 14 800 metrů s + 61 metrů převýšení, což by se dalo říct jako rovina. Ale jaká, bahnitá jak sviňa, dost to klouže a taky bude oříšek trať nějak rozumně vyznačit. Na to mám ještě měsíc. Ale mám radost, že se věci už hýbou a nezůstalo zase jen u myšlenky jak se v mém případě stává docela často. 

Po změření trati jsem vypadal jak prase, vysekal jsem se, ohnul jsem závěs zadního přesmykače, no radostný nedělní podvečer jsem měl. Když budete mít cestu kolem v Londýně, stavte se, nudit se opravdu nebudete a když, tak maximálně jen hodinu a patnáct minut, což je limit závodu.

Hustokruťák

Ile-Gall Trail 2013

Box Hill schody, brutalitka

Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.

V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem. 

Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové

Stepping stones Box Hill

medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.  

Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie. 

Kdybyste měli cestu tak koukněte na Running diary nebo na stránky STRAVA.com

P.S.: A veřejně slibuju, že článek o dobrodružství v Kaiserkách dodám do konce týdne.

P.P.S: Granulátuju všem účastníkům Beskydské sedmičky!!! Ke skvělým výsledkům 

The Hurt [hɜːt] – Bolest

Hned druhý den po příletu z Itálie, jsem nevěděl, co budu dělat o víkendu tak jsem prohlédl termínovku a vykoukl tam na mě závod s příznačným názvem The Hurt neboli Bolest. No ono taky, aby takový závod nebolel, když organizátoři vybrali trasu u Londýna a světe div se s převýšením na 24 km 878 m+. Běžně při tréninkovém výběhu na 25 km mám pozitivní převýšení okolo 15 metrů a to jen kvůli mostu přes silnici J. Tak tedy klikám na registraci, vysolím pětadvacet liber a modlím se ať mě přestanou bolet stehna z Dolomit. Regenerace veškerá žádná, jen pár výběhu do a z práce. Plus jeden odpolední delší trénink. No ono taky nebylo moc kdy, když jsem musel nadělávat hodiny za to pitomé pondělí. Jak se tak blížila sobota, domluvil jsme se se svým šoférem na odjezd na sedmou ranní, to aby mohl odhadnout jak velkou páteční párty si může Pája dovolit, ani moc neremcal, že prej bude ten nejvíc střízlivej v hospodě na růžku. Účast ještě přislíbil můj brightonský kamarád Dan. Takže se těším na den D. 

V sobotu ráno mě budí smska, že Dan se nedostaví z rodičovských důvodů, no doprdele kdo mě bude po trati dělat lovnou?! Je parné ráno, sedáme do káry a jedeme směr Peaslake, do lesa který dal jméno závodu The Hurt Wood. Stavíme káru na poli a jdu si pro čip a startovní číslo, které k mému pobavení a štěstí v závodě obsahuje Trojku, mám takové interní čidlo, které pozná podle startovního čísla, jestli bude závod dobrý nebo špatný. No a tady to bylo jasný, bude dobrý. Vyšňořenej v tričku z Lavareda, se stavím do asi páté řady, závod je dělaný na dva okruhy, tudíž většina startovního pole cca 130 lidí jde krátkou variantu 12 km s polovičním převýšením a cca 45 lidí jde delší variantu 24 km. Vím, že v tom bude bordel a já se nesmím uštvat s borcama, kteří mají startovní číslo menší než 800, to je znak že jdou krátkou trasu. Tři dva jednaaaaa START, no to víš hele ja se tady s tím nebudu srát a šůůůp první 35% stoupák jedu hnedka ruce stehna, ale jedu jak mašina a světe div se 5 celkově, aspoň si to myslím, kopce mi moc nejdou, ale zjišťuju že náročné a technické seběhy mě jdou a jdou mi jako že dobře, aspoň s porovnáním s ostatníma, trhá se skupinka na čele, ve které figuruju i já, to se mi moc často nestává, respektive takhle asi je to poprvé. Tuším že jsou předemnou dva či tři typani s 8mičkou na hrudi, takže bych neměl si je nechat uběhnout, leje ze mě jako prase, na sluníčku je na Anglii nevídaných osmadvacet stupňů.

Trať je šílená, jsou to krátké stoupání třeba deset dvacet výškových metrů, ale brutálním sklonem. S klukama kolem je to sranda, oni mě předběhnou do kopce a já je stáhnu z triček pěkně z kopců. Takhle si to šineme už na cca 7 kilometr, kde je první občerstvovačka v křížení tratě, tudíž je vlastně jediná ale proběhnu ji celkově 3x. Beru jeden kelímek a leju si ho za triko, druhej na hlavu a třetím zchladím hrdlo, jedu jak lokomotiva, na hodinkách se dokonce mihl i kilometr v tempu 3:50. Nahánim se s klučinou, který má ruce namakanější snad víc, než já stehna, v kopcích mě drtí nechutně, ale z kopce mi jen kouká na podrážky mých pureGritů na víc se nezmůže, jo ale ten chuj co mě tak stojí moře energie, jde jen jedno kolo, co já musím šetřit i síly na další 12km okruh.  No dobíháme do konce prvního kola já v jeho těsném závěsu a myslím že se na to vyseru. Cítím se jak lední medvěd v pražské zoo. Leje ze mě nehorázně  a já nemám toto mučení přece zapotřebí, že?! Jenže no do prdele  před obrátkou od fotografa slyším, „hele ses první 800vka“, to znamená jediné uaaa jsem první, a to že přede mnou běží další borci byl jen můj blud.  No tak dobře teda, pro publikum si teda dám ještě jedno kolo ;) na otočce jsem mohutně povzbuzovaný to mi vsakuje nějaký ten pot zpět do těla abych vůbec mohl pokračovat, teď už vím co mě čeká, ale co nevím je jak se zachová moje

hlava, nemám zkušenost táhnout závod na prvním místě a zatím nezvládám taktickou stránku závodu, navíc když mě stahují i místní vlčáci, kteří jsou tu doma a nenechají si sebrat skalp, nějakým klučinou s východoevropským přízvukem. Na první malé smyčce vidím jak to teda je, borec v zeleným triku na mě ztrácí cca. 2 minutky. Ale jako stopař mě začíná cca od 16 km stahovat, a to tak že docela hodně, už nás dělí jen prudký výběh, kde se snažím to prát pěkně na krev a nepřejít do chůze. Za občerstvovačkou mu utíkám a vím, že teď už nesmím polevit, šup práskám seběh pak výběh. Ale borec se mě drží jako klíště, ono je to těžké když mě vidí a vím že se mu musím ztratit z dohledu, aby nemohl přizpůsobovat tempo mě, kořisti. Daří se mě náramně, až do chvíle než v zápalu boje se dostanu mimo trať, naštěstí si chybu uvědomuju téměř okamžitě, ale těch 15-20 sekund mě může v konečném důsledku setsakramentsky mrzet. No niiic napaluju brutální Hang, ale směrem dolů, jen pro představu je to horší, než hang z Malenovického kotle směrem na lysou těsně nad Bezručem. Týpek to ale nevzdává a buší

za mnou. Dostáváme se po zdolání toho hangu i směrem vzhůru do nejvyššího bodu na trati, je to cca 4 km do cíle, a já peláším o život, čekají mě jeden dlouhý seběh, pak malej výběh, brutální seběh v traverzu a jedno koryto do kopce. Už se docela i ohlížím a snažím se kontrolovat pozici, zelenáč mě stahuje už jen na dobrých 200 metrů, a v korytě se bude rozhodovat celý závod, jdu na totální dřeň a tradá, vybíhám stále jako první. Poslední kamenitý seběh, až do cíle napaluji zvedám ruce a hobluj jsem v cíli, poprvé v závodě delším než 20 km jsem vyhrál. Neskutečný pocit, vedro, chňapnu po medaili, týpek za mnou dobíhá s necelou minutou ztráty. Třepeme si tlapama a já mu děkuji za úžasný zážitek lovné zvěře.  Obrátku jsem nakonec jak jsem se dověděl točil na 4 místě i z 12 km účastníků.

Pro někoho je to známka slabšího startovního pole, ale pro mě je to osobní vítězství, které mě jak doufám nakopne, a příště i s Danem, protože to je lišák, který by mě asi prohnal nejvíc.

Záznam z garminu

Tabi, aneb jak jsem se stal trenérem Jamajčanky.

Tabi neboli Tabesha, je moje bežecká svěřenkyně. Je to ženská z Jamajky a tímto spojením nás dvou se ze mě de facto stal trenér. Zní to, až neuvěřitelně, ale důvod je daleko prozaičtější. A může se to stát každému z vás.

V Článku, kde jsem popisoval, kde trénuju jsem na konci zmínil i atletický ovál, kde započala profesionální kariéra dvojnásobného olympionika Mo Faraha. No a na tom samém ovále, kde pravidelně chodím trénovat, jsem potkal i Tabi. Ze začátku jsem ji míjel jako všechny ostatní spolusdíleče osmi drah ze zánovního tartanu. Mezi mé spoluběžce patří od ženy oděné do sportovní burky, či vymakaní hráči rugby, až po klábosící obsluhu call center z indického poloostrova. No a mezi všemi těmito, na české poměry, zvláštními sportovci, byla i Tabi se svými 120 kg živé váhy. Zaujala mě svou urputností a věčnému klábosení do handsfree.

Jeden čtvrtek, jako vždycky bylo poměrně špatné počasí a na oválu jsem byl jen já a ona. No netrvalo dlouho a oslovil jsem ji, jak se ji daří a že jsem si všiml, jak na sobě maká a zajímal mě důvod. Dali jsme se do dlouhého hovoru, ze kterého vyplynulo, že Tabi se rozhodla udělat něco se svou nadváhou, kterou nabrala po porodu svých dvou dětí. Už mám něco odběhaného  a sice nejsem žádný erudovaný trenér, ale nabídl jsem ji pomoc. Tabi totiž bojovala v poslední době hlavně se svou vlastní motivací. O tom co dělá po své pracovní době neřekla dokonce ani svému manželovi ani kamarádkám. Vždy, když se jí ptaly, co dělá, měla nachystanou nějakou výhovorku, jako je nakupování či nějaká jiná činnost, jen né prozradit, že na sobě maká. Byla strašně ráda, že se může někomu svěřit se svými pocity a já zas byl rád, že můžu procvičit angličtinu s jamajským přízvukem, člověk nikdy neví, kdy se mu může hodit. Pro začátek jsem ji poradil ať zvolní tempo, snažila se totiž za každou cenu běhat, a na to ještě její tělo nebylo připraveno, proto pravidelně chodí na ovál chodit, aby začala pořádně spalovat tuky a nebudovala si zbytečně svalovou hmotu, tyhle rady jsem odkoukal od profíka a další rady ohledně pití a stravovaní taktéž a na něco mi pomohl strejda gůgl. motivaci, kdy mi vždy radostně sděluje její pocity z tréninku a další úspěchy.  A já jsem rád, že taky mám vlasně prvního pravidelného parťáka a i když jen jeden den v týdnu, určitě to stojí za to! Přeju Vám štěstí na lidi kolem, tak jako mám já …

Každá rada dobrá, no a světe div se Tabi je teď na 105 kg, cvičí pravidelně i v práci, pokud to jde. Chůzi, už prokládá i joggem, snaží se pít, protože pila při své váze jen žalostných půl litru vody, a to ještě slazené. Tímto dnešním blogem jsem nechtěl rozdávat rady co dělat jak trénovat či cvičit, ale ukázat na to, že je někdy fajn, si všimnou ve svém okolí osamoceného běžce a prohodit s ním třeba pár slov. Člověk nikdy neví, kam se těch prvních pět krátkých větiček může vyvinout. Třeba k Tabeshiným 15 kilům a novému běžeckému přátelství, ale také samozřejmě může zůstat jen u prostého pozdravu, který mě od běžce vždy potěší, protože v poslední době už není samozřejmot, že si běžci navzájem pokynou, když se míjejí. Masovost utlačuje běžeckou pospolitost.

Tabi se teď sice dvakrát po sobě nedostavila, ale já pořád doufám, že to je jen chřipka, ale pro případ, že ne, mám vyhlídlé další adepty, jejichž anglický přízvuk mě zajímá J

Běžecká dieta

V dnešním zamyšlení jsem původně chtěl psát o tom jak jsem přestal kouřit, ale cestou z oběda zpět do kanceláře, mě přivedli na téma Běžeckého stravování dva udivení kolegové, vidějíc mě vycházet z občerstvovny kurevsky fajnych kuřat. Cestou zpět jsem přemýšlel jak já to vlastně mám, jak se stravuji? No, má přítelkyně by to shrnula jednou větou “Ten můj milý Zbynda se stravuje jako to prase”. A nebyla by daleko od pravdy. Největší  výhodou nás běžců je, že máme obrovský výdej energie, který je následkem našich menších či větších toulek přírodou či městem po těch dvou pahýlech co nám rostou od pasu dolů. Úplně si užívám situace, že neřeším, kdy vyjde nejnovější číslo Diety, abych si tam přečetl pár blbých rád co jíst a co nejíst. Jako běžec, prostě jim co mám rád co mi chutná a nekalkulu jestli to má hodně tuku nebo málo vlákniny. Můj žaludek prostě zpracuje vše, a co ne, tak si svou cestu ven najde, že ano. O čem bychom si pak vyprávěli s kamarády u piva, kdyby šlo všechno jak po drátkách? O zážitcích z ultramaratonu, kde mě právě chytlo sraní (nenašel jsem lepší výraz) a kde mě bolelo břicho tak, že jsem dříve nevěděl jestli vrchem nebo spodem, to je to pravé téma, kterému se dokážu smát celé hodiny po doběhnuti. Nebylo by to zkrátka ono.

Nejlepší výživový specialista je můj otec. Při našem posledním skypovém pohovoru, kde mi líčil nástrahy nočního přechodu Lysé hory, který pořádal minulý víkend KČT. Mi sdělil, že vyřadil ze své závodní výživy bůček,

a že to chyba byla veliká a nevěděl, kde sakra tu energii brát, že to želé je pěkně na hovno. No to je celý on, a to už má pár stovek za sebou a spolu s mou mamkou tvoří známý beskydský tým MY DVA.
Ale abych jen nekecal z hladu, tak v poslední době jsem se začal zaměřovat i na tento aspekt přípravy běžce. Poslední inspiraci jsem čerpal z knížky Eat&Run od mého oblíbence Scotta Jurka. Ne že bych zrovna chtěl být Raw vegan, ale s tou zeleninou má pravdu, což ostatně potvrzují i výživoví specialisté všeho druhu. Snažím se jist pravidelně, hlavně snídaně, přiznávám zatím se mi moc nedaří, ale co už jsem si navykl je do max 15 minut po doběhu ať už intervalu, či delšího výběhu nacpat do sebe banán či jablko nebo třeba specializovaný proteinový nápoj. To všechno kvůli degradaci vašeho tréninku, kdy tělo spaluje živiny vlastních svalů, když nemá kde brát z žaludku. A taky hodně a pravidelně pít. Řídím se jednoduchým: Leju co to de. Pro ty, kdo si není jistý a chce nějakou vědeckou formulku, tak jsem našel že na každý kilogram lidské váhy by člověk měl denně vypít minimálně 30 ml vody. Tudíž v mém případě je to 72 kg x 30 ml = 2.1 l, každopádně vypiju s mou zátěží kolem 4 litrů. Ale pod ty zmiňované 2 litry bych se neměl dostat a ani Vy ne. Teď, už končím, jdu si do lednice pro krásné vychlazený Smoothie. Takže jídlu zdar, a nezapomeňte" " v pravidelností je síla! "