Někdo možná čeká
vzdělávácí článek na téma jak správně co jíst. Ale Strava pro mě znamená webový
nástroj na správu mých tréninků. Pomáhámi s motivací - je venku hnusně, prší,
fouká vítr, ale já si určil na ten den výběh, nebo týdenní či jakýkoliv jiný
cíl. Svléknu civil nahodim trenky a botky a už si to šinu pěkně na čerstvým vzduchu.
Když jsem se o Stravě
dověděl poprvé jen jsem mávl rukou, ale proč do prdele bych měl používat něco
jiného, dyť už mám Connect, nebo Endomondo..prostě si dosaď co uznáš za vhodné.
To co mě přesvědčilo a přitáhlo, je funkce zvaná Segment.
Neznám nic lepšího, než se kouknout do okolí svého domu, vybrat si nějaký segment, a pak dotyčného překonat při svém výběhu. Nutí mě to zvýšit výkon tehdy,
kdy bych se dozajista jenom ploužil a nic bych z toho běhu vlastně neměl, každý
běh není zábavný, to všichni známe.
V nějakém předchozím
článku jsem zmiňoval Mo Faraha, naklikám si jeho segment na Stravě a vím že,
když zvládnu z Richomondu pelášit proti proudu řeky tempem 2:40 min/km, tak si jej
krásně povozím, přijde mu oznámení, že jeho rekord byl překonán a marathon kolem 2 hodin je jistej :DD.
Můžu si klidně
vytvořit tým kamarádů a trumfovat se, kdo kde naběhal co a za kolik, v jakém úseku to někdo natřel a někomu, naprosto vynikající nástroj třeba pro Lysacup
atd. Uplně vidím ty analýzy spolu se stoupavostí, která už je nedílnou součástí Lysacup výsledů, nebo toho, že ty piva den předem nebyl dobrej nápad. A když zaběhnu co se mi líbylo a ještě to není na Stravě jako úsek, tak si jej jednoduše můžu vytvořit, a pak už jen sledovat ostatní, jak si vedli v místěch kde já trpěl jako prase...
Heatmap (běžecká část v okolí domu)
Komu nevadí utratit
nějaké to Euro, může si zaplatit prémiovou verzi, která otevírá ještě další
věci, jako jsou Heatmaps, to jsou vlastně zaznamenáný veškeré běžecké či
cyklistické trasy, které jsme za život ujeli, krásně znázorněné v google mapách
na jedné obrazovce.
Strava byla primárně
určena pro cyklisty, ti tvoří majoritu v počtech uživatlů, ale poté co byl
běžecký system přiveden skoro k dokonalosti, vyskytuje se tam mnoho běžců, se
kterýma se můžete virtuálně poměřit.
Pořádí v daném úseku (rekord)
Segment Park Run
Kdo by chtěl
podrobnější recenzi co a jak na stravě, nebo s něčím pomoci, tak mi napiště do
komentářů a já když budu vědět tak mile rád poradím. Protože to fakt stojí za
to.
Týdenní pán (tady je vidět jak jsem to flákal)
Segmenty v oblasti k dispozici, jen si vybrat, a natrhnout někomu prdel :)
V poslední době nemám tolik příležitostí se účastnit dálkoplazových akcí, tak si maximálně pobíhám sám a každou sobotu se účastním sprinterské 5 km tratě, série ParkRun v parku Bushy nedaleko domu co bydlím.
Nikdy předtím jsem tuto vzdálenost seriózně nebral, až v poslední době jsem úplně propadl touze poprat se s 10ti zatáčkami, které okruh nabízí - každou sobotu plnou dávku utrpení, bolesti a když se zadaří tak na konci i radosti. Závod v Bushy parku je známý svým největším počtem pravidelně startujících závodníků, který je v průmeru 750 na závod. Závod je úplně zdarma, je měřený systémem čárových kódů, který je naprosto úžasný a doporučuju všem kdo pořádá závody i v ČR. Rekord drží Andrew Baddley za 13:48, nejlepší žena Justina Heslop za 15:58. V průběhu roku se třeba staví si zaběhnout svou pětku i Mo Farah,
když se stavil naposledy tak ji měl za 15:06. Proč to vše píšu, teď o víkendu jsem si zaběhl svůj osobák v čase 19:25 a dal jsem si úkol, že do jara se dostanu pod pro mě důležitou hranici 19:00 minut. Takhle veřejně je to pro mě o to větší závazek a nebude lehké jen tak se na to vykašlat. Zjistil jsem, že v těch pár minutách co závod běžím zažiju polovinu zážitků co standartně zažívám na kdejaké stokilometrové vzdálenosti. Prvni km euforie, většinou přepal, pak nějaké srovnání tempa, kolem 3500 m krize jako prase, a hledání nejvhodnějšího místa na zvracení, v posledních třech zatáčkách instinkt profesionálního zabijáka soupeřů, souboje rameno na rameno, cílová rovinka, kdy mi praskají stehna, lýtka i plíce vypovídají službu a pak to uvolnění za čárou a poplácání si po
ramenou se soupeři, které jsem udolal nebo oni mě. Už se za těch pár týdnů s některýma i poznávám a mám se na pozoru do dalších závodů, abychom svedli své souboje znova a lépe. Je to celé o strategii, jak přijít na start v přesnou dobu, aby člověk měl čas se protáhnout ale zároveň se neunavit a pak následně neprochladnout. Je to malá událost pro běžecký svět, ale velký motivační prvek pro mě. Takže až mě přijedete navštívit tak běžecké boty s sebou!
Někde v létě, když jsem běhal dlouhé výběhy v blízkém parku pojmenovaném po řece Crane, mě napadlo, že bych mohl uspořádat běžecký závod, protože všechny závody co se pořádají široko daleko jsou zaštiťovány všemožnými charitami a mě už to tak trošku lezlo krkem. Taky jsem nebyl moc spokojeným s hypersluničkovejma lidiškama, co běhají v tempu 7 min/km, v cíli očekávají minimálně medaili, tričko a samozřejmě něco na zub a taky za to neváhají zaplatit úžasných 25 liber. Já chtěl závod, který bude aspoň trošku výzva. Proto jsem po dlouhodobém plánování vybral trať dlouhou 14,8 km s minimálním převýšením, za to ale s docela bahnitým či mokrým terénem. Záznam z GPS jsem postoval do minulého příspěvku, netřeba dávat znovu. Termín byl stanoven na datum 17. Listopadu v 9:00 ráno start.
O závodu jsem se zmínil do termínovek Runnersdiary a Runner ‘s World. Vytvořil jsem událost na facebooku a začal nervozně vyhlížet jestli vůbec někdo dovalí, už dopředu jsem věděl, že kamarád Dan jde podpořit svou ženou na desítku co se běží ten den v Brightonu. Tak jsem v tom zůstal sám, no byl jsem nervózní jak před prvním randem, strašný. První silácký řeči byly, že na start se postavím klidně i sám, ale skutečnost byla jiná, neskutečně by mě to sralo, že jsem vynaložil energii a ta by přišla vniveč. 2 týdny před plánovaným startem jsem měl cca 9 zájemců o start, to bylo docela dobrý číslo, měl jsem docela
Don & Anthony
přísný limit na absolvování celé tratě 1h10min. Pak se mnoho lidí odhlásilo a já na facebooku oznámil, že pokud se nás nedá dohromady alespoň 5, tak závod ruším, v té době jsem se totiž s přítelkyní stěhoval do nového bytu, a na všechno bylo málo času. Navíc Janča měla 16tého narozeniny a já místo toho, abych byl s ní, jsem celý den značil trať. To byl strašný porod a teď už konečně chápu co to stojí za úsilí. Trať jsem značil tejpama s odstupy cca co 15-20 metrů od sebe. Navíc jsem ještě radši pro jistotu vytiskl male mapku do kapsy, kdyby se přeci jenom někdo ztratil. Na trati jsem ještě vyslal bývalé spolubydlící Pavla, který měl na starosti navigaci na jedné křižovatce a taky obsluhoval občerstvovačku s vodou a s Michalem, který byl za dopraváka na další komplikovanější křižovatce a na start závodu jsem oslovil Janču, už protřelou Londýňanku.
V předvečer závodu jsem měl potvrzeno 7 závodníků, pro někoho to může znít komicky málo, ale tady v UK, něco organizovat jako neAngličan je docela problém, kluci nemají takovou důvěru. Ráno vstanu a ze sobotního sluníčka nezbylo vůbec nic, zůstalo skryto za hradbou mraků, ale nezapršelo, takže trať se nepromění do bahenní lázně, jak jsem si tajně přál. První dorazila Janča, se kterou jsem pokecal a trošku netrpělivě jsem vyhlížel ostatní, jestli někdo vůbec dorazí, a dorazili 5 minut před startem Richard, Donald, Anthony a Miloš, závod se tak stal rázem hodně mezinárodní. 2 další co byli potvrzení nedorazili tak se startovní pole sestávalo z 5 statečných.
Hustokruťák
Hned po startu jsme šli do vedení s Milošem, a rychle jsem se vzdálili lokálům. I když, lokální jsem tady byl já, běželo se přece jenom po mé tréninkové trase, kde jsem tak hrubým odhadem naběhal kolem 700 km, přes léto. První kilometr je jen tak na zahřáti žádné technické úseky jen stěrkový chodník, pak se dosáhne k cestě, která tvoří hranici parku, a pak se zase takovou smyčkou vbíhá zpět do hloubě Crane parku, kde se podél řeky běží daleko více technických terénem s dokonce i padlejma stromama. Někde v těch místech mi Miloš trošku utíká na vzálenost 50 metrů, ostatní jsou už docela daleko za náma a necítím se jimi nijak ohrožený. Běží se mi moc pěkně mám rád ten úsek, to už se ale dostáváme do prostoru , kde jsme před pár minutami startovali a běžíme vstříc odlehlejší části trati. Mám ztrátu asi 15 sekund na Miloše a náskok asi minutu na kluky za mnou. Když probíhám kolem Jany, odskakuji si pro dres X-Trailu Orlová, abych ho taky trošku provětral, už dlouho jsem totiž nebyl nikde na závodech, vždycky se něco vysralo tak, že jsem se nemohl zúčastnit. Dávám si předsevzetí, že stáhnu do občerstvovačky Miloše, což se mi tak moc nedaří ani s výhodou domácího hřiště, zkrátka Resťák běží pěkným tempem, probíhám tunelem pod železnicí, kochám se řekou a její faunou a florou, a dobíhám k první velké křižovatce kde mě povzbuzuje vysmátej Michal a nějaký zamračený domorodec, toho radši ignoruju, nenechám si kazit dobrou náladu. Pak je pasáž křižující golfové hřiště a pak po mokré polní cestě až na Pavlovo stanoviště, když dobíhám k Pavlovi, tak zjišťuji, že mi asi chtěl pomoct s doběhnutím Miloše a poslal ho na špatnou stranu, kolegiálně jsem pro něj zaběhl, že tudy určitě ne:D statečně mi Miloš oznamuje, že to k tomu patří, jen se směju a pokračujem, ještě jsem se trošku zdržel pitím a už mi zase bídák utekl dopředu. Cestou jsem musel ještě uklidnit jednoho ekoteroristu, že pásky samozřejmě po závodu uklidím a s poplácáním po ramenou se sním loučím, já kretén, měl jsem ho kopnout radši do kulí. Stíhačka pokračuje Miloš, má na mě takových 200 m náskok, ale vůbec mi to nevadí sil mám dostatek, běžím někde na 9 km tempem kolem 4:40 plus minus 10 sekund.
Prostě príma pohodička, obkroužíme Hounslow heat, a průser, nějaký ekoultrakokot musel těsně před startem závodu vysbírat cca 2km značení trasy. Miloš se samozřejmě vydal blbě a už jsem jej až do cíle nepotkal. Já se znalostí trasy jsem obkroužil jak měl a na cestě jsem pak potkal francouzsko anglickou dvojku jak si to valí právě do úseku bez značení, nebudu dělat máničku a rozhodl jsem se kluky protáhnout tím zapeklitým úsekem, tak to mám hnedka 2km navíc, kluci jsou spokojeni, prohodíme pár slov, Anglánovi to pořádně klouže, vzal si totiž silničky boty a to je peklo, takovej bruslař z něj, Já a Frantik jsme vysmátí a užíváme si
Finish
příjemné tempo. “No nic” oznamuji klukům, teď vám uteču, přece nebudu poslední :D Ale chyba lávky, jen co klukům chci utéci, tak šup potkal jsem Richarda jak si to šine, do míst kde ještě včera byla páska. No nic, jdu mu to odtáhnout také, Richardovo tempo je pomalé, včera bujaře doplňoval Ionty, tak je to znát na jeho tempu, ale jen se tomu smějem a trajdáme si to po trati. Konečně se dostáváme na již značený úsek, jen prohodím slovo s Pavlem, jak jsem na tom, říká že už kluky asi nedostihnu, ale to bych nebyl já, kdybych se o to aspoň nepokusil, valím to co to dá, kolem 4:10 na km, ale marná snaha až do cíle jsme už na nikoho kromě dobrovolníka Michala nenarazil a doběhl do cíle těsně za stupni vítězů na bramborovém místě. Místo 14,8 km to nakonec bylo k 19 kilometrům, ale se super zážitky. V cíli na mě čekal Miloš, Anthony a ještě celá promrzlá Janča (Dik moc Jani). Na Dona, už čekala manželka a valil na prodlouženou do Ikea :) . V cíli vedeme řeči a čekáme jak se s tratí popral Richard, ale Richard nikde, po 25 minutách, se chystám, že jej půjdu hledat, ale to už ten blázen přibíhá ze zcela jiného směru, jak byl unavenej vůbec si neuvědomil, kde se nachazí a zabloudil a musel se vrátit oklikou přes město. No naštěstí to bylo bez úrazu a jen s kilometry navíc. Teď jen posbírat značení, předat si s klukama kontakty a každý svou cestou,s příslibem další účasti když bude další díl, a já už teď můžu slíbit, že určitě bude.
Tak včera jsem vyměřoval trať na první závod, který budu pořádat já s pár dobrovolníky z řad spolubydličů. Tímto jim dopředu móóóc děkuji, bez nich to určitě nebude možné uspořádat. Trať má 14 800 metrů s + 61 metrů převýšení, což by se dalo říct jako rovina. Ale jaká, bahnitá jak sviňa, dost to klouže a taky bude oříšek trať nějak rozumně vyznačit. Na to mám ještě měsíc. Ale mám radost, že se věci už hýbou a nezůstalo zase jen u myšlenky jak se v mém případě stává docela často.
Po změření trati jsem vypadal jak prase, vysekal jsem se, ohnul jsem závěs zadního přesmykače, no radostný nedělní podvečer jsem měl. Když budete mít cestu kolem v Londýně, stavte se, nudit se opravdu nebudete a když, tak maximálně jen hodinu a patnáct minut, což je limit závodu.
Dnes byl pro mě velký den. V rámci Veggie festu, největšího vegetariánského festivalu v Evropě, do Londýna zavítal vegan a především vynikající ultramaratonec, několikanásobný držitel rokordů na Spartathlonu, WS100, Hardrock 100 a dalších ultramaratónských závodech - SCOTT JUREK.
Moc jsem se těšil na přednášku o vhodném doplňování energie v průběhu závodů. Nebudu vám to tu nějak obšírně popisovat, radši přidám všechny slajdy, které si pro nás Jurker nachystal. Přednáškovka byla plná k prasknutí, ale jako protřelá tlačenka jsem obsadil s přítelkyní místa hned v prní řadě abychom nepřišli ani o jediné slovíčko nesmírně charismatického vytrvalce a vegana. Každý nebo aspoň většina z Vás, už určitě aspoň slyšela o jeho staronové knize EAT&RUN, která nedávno vyšla i v češtině jako Jez & Běhej. Scott se mě na to i ptal jestli jsem četl v češtině, a zajímalo ho jestli jsem byl spokojený, což jsem jej zklamal, protože knihu jsem četl kdy ještě český překlad nebyl na světě, ale řekl jsem mu že co vím tak ohlasy veskrze pozitivní. Při našem rozhovoru jsem se Scotta zeptal jestli by taky nechtěl zamířit do České republiky, pohotově mi odpověděl, že to má v plánu již příští rok, nevypadá to asi na závody, ale minimálně se můžete těšit na skvělé jeho povídání a přednášky. Já tu jeho popisovat nebudu, necítím se na to abych zvládl převykládat všechna jeho kouzla a triky jak překonat sám sebe a uběhnout 100 milový závod v tempu 5 min/km. Pro mě to byl běžecký zážitek týdne, který zužitkuju doufám příští rok na další stomílovce NDW100. Registrace je v plném proudu, tímto Vás zvu ke mě do Londýna, už jsme se o tom bavili mnohokrát, toto je o důvod navíc.
160km s vyvrtnutým kotníkem
Spotřeba vody za hodinu (důležité podle váhy člověka)
Nezapomínat, nebo vám to křeče připomenout, ale to už je pozdě...
Ne Protein, ale carboše potřebujeme, protein až po...
a kolik? ....
Kolik toho co obsahuje...
Jak správně naředit jonťák atd...
Zdroj energie
RECOVERY!!!
Tak Česká republika říkáš jo? Jo, Jurker dojeď ať nám posuneš rekord na B7 pod 10 hodin...hele na tohle, už jsem starej
Nečum vole:D erekci jsem si musel přikrýt svetrem.. :D
Mnoho lidí se mě poslední dobou ptá, co se se mnou stalo, že vůbec nepíšu a že vám dlužím druhý díl horolezeckého dobrodružství. Věc se má tak, že jsem prostě vůbec pro samý trénink a akce kolem neměl čas. Teď jsem konečně dostal defekt, tak mám pár minut něco sepsat.
V uplynulém měsíci se mi dlouho honilo hlavou, že běhat samotného mě sice baví, ale potřebovalo by to nějaký nový impulz, a jelikož nové impulzy nenacházím porozházené po trailových stezkách, které tak často hobluju svýma podrážkama, tak jsem dospěl k názoru, že uspořádám nultý ročník běžeckého závodu tady u mě za domem.
Dnes jsem ho zveřejnil na internetu pod názvem Ile-Gall Trail 2013, myšlenka tohoto závodu je čistá euforie z běhu proti soupeřům bez motivace cílové medaile. Jedinou výhrou bude sláva a obdiv ostatních běžců, kteří se seřadí ten den na startovní čáře. Mnoho lidí startuje na závodech s vidinou cílové
Stepping stones Box Hill
medaile, finisherského trikotu, finisherské fotografie, všechno podmíněno fyzickou tužbou. Já bych toto vnímání chtěl změnit a běžet pro radost ze závodění. Pro radost jednotlivých běžců, kteří zvednou své zadky v neděli ráno dostaví se a rozdají si to na blátivé 14 km trati. Závod je zcela zadarmo bez poplatků bez formulářů a prohlášení, je to prostě jen o tom příjít a zvítězit..Jedine pravidlo je pravidlo Fair-Play a klidne si to lidi i muzou natocit a prodat ;) No, a když nikdo nepříjde? No tak je to jasný nultý ročník vyhraju Já, protože určitě na startovní čáře budu stepovat, ať se děje co se děje.
Což se taky klidně může stát, protože se v ten den běží v okolí tři officiální desítky se všemi pozlátky. Ale já v koutku duše doufám, že mezi běžci jsou i tací, kteří smýšlejí podobně jako já a tento malý závod jim bude milejší, než se prodírat všemi hobíky a joggery v profláklých parcích hlavního města Velké Británie.
KOLO, tento příspěvek se mi zrodil v hlavně dnes, když jsem si kontroloval jak dlouho jsem bojkotoval můj tréninkový plán na nadcházející stomílovku. Přesně tři týdny mi trvalo, než jsem si vzpoměl co mě to vlastně bavilo před koupí toho pekelného stroje. Za ty tři týdny jsem stihl nakroutit 750 km. Je to pro mě bombastický zážitek vyjet si tak do londýnského terénu objevovat vzdálená místa, kde bych se jen tak po dvou nedostal a konečně jsem začal cítit pořádně stehna, jak dostávají co proto. Kolo, teď padne do mého tréninkového plánu jako hrnec na prdel.
Bushy park Já a Ona
Je to úžasný cross trénink, k plavání a běhu. Skoro se mi, až chce vyslovit ta tajná trojkombinace, pro všechny sportovce posvátný xterra triatlon. Ale nechci nic teď zakřiknout, užívám si večerní západy slunce někde v tramtárii, těším se, kam až jsem vždycky schopný já kolo nebo ono mě dotáhnout a nejvic ze všeho se těším až mě konečně přestane bolet prdel. Dnes jsem si byl zaběhnout krásnou večerní desítku a bylo to úžasné, cítil jsem se jako za starých časů a dokonce jsem navštívil křák kam pravidelně dobíhám s kapesníčky v ruce, tělo si chrochtalo blahem a pot ze mě lil v tom dusnu převelice, slast náramná. Už se těším na další, za chvíli už skoro, podzimní chladnější kilometry. A jak to máš ty? Jezdíš nejezdíš? Jakým sportem prokládáš běh? ....napiš pod nebo třeba i na fejkbůk.
Už půl roku dopředu nahlas,v hlavě možná několik let, jsem plánoval tento výlet s pajťákem Fílou.
Po úspěšném zdolání Severovýchodní stěny Lyskammu, který ční nad malebným
městečkem Zermatt ve Švýcarsku, nastal ten pravý okamžik pro posun k tomuto vrcholu. Takhle jsme leželi na placatým šutru na kraji
ledovce Gorner. Na místě s nejkrásnějším horským výhledem v Evropě. Před zraky
se nám hrdě vystavovali na obdiv velikáni jako Matterhorn, Zinalrothorn,
Weisshorn, Mont Blanc, Dent Blanche. Filipův sen byl Lyskamm, ten jsme úspěšně
posekali a byl čas se vyjádřit, co bych si přál já (fotky z výstupu). No vysypal jsem to
okamžitě, ta trojúhelníková masa kamene, sněhu a ledu, primo vybízela k
procházce až na vrchol, který se ční 4509 metrů vysoko nad mořem. Tak byly, jak
říká klasik “kostky vrženy”. Datum jsme si předjednali na první týden v srpnu a
přidali si do balíčků přání výstupy hned dva, pokud počasí a další elementy
povolí, pokusíme se ještě o majestátný horolezci z celého světa oblizovaný
lízátko se jménem Matterhorn. No docela troufalý počin po všech našich
neúspěšných pokusech na všechny ty Ortlery či Satany a jim podobné (foto z výstupů Ortler a Satan).
Weisshorn Hutte
V práci
hlásím datumy, naléhám na šéfa, ať mi to podepíše, taky že podepsal okamžitě a
už kupuju letenky Londýn – Praha, kde napakujem auto a vyrazíme městečko Randa,
které je výchozím místem pro výstup na jednu z nejkrásnějších 4000covek na
světě. A taky se tak stalo, vyrážíme v sobotu odpoledne. Směr
Plzeň-Mnichov-Bregenz-Chur-Randa, přespáváme na punk na odpočívadle těsně za
švýcarskou hranicí. Poznáte to tak, že tady paní co uklízej dálniční záchodky
jezdí zásadně v Mercedesech v kábriu. 7 hodinový spánek nám byl moc pomohl,
protože ještě ten den nás čeká výstup z Randy (1450 m.n.m) až na chatu
Weissehorn Hutte (2935 m.n.m) s plnou polní, teda co to kecám spacáky a stan
necháme dole, nahoře nás čekají měkoučké postele a véča od chatařovi cérky. Kolem
jedenácté dopoledne se teda jak jsem už zmiňoval do trajdáme do Randy, auto
schováme v betonové podzemní garáži, kde noc pro plechové miláčky vyjde na 8
franků.
Hřeben
Balíme cajky do báglů, hnedka před garáží ještě šoupnu do sebe konzervu
pořádného braučového masa, zaleju to citronovým pivem, to ať se mi v tom horku
krásně bleje J Hned za mostem potkáváme čtverku Norků, kteří si
to šinou stejným směrem prohodíme pár slov co kdo kam kdy, no a už víme, že
mají stejný cíl Bílou horu. Mají mezi sebou mladou Zuzanu Bubílkovou, která tu
hubu nezavře ani ve chvílích, kdy proklínám geologické procesy, které zvrásnili
zemské desky do podoby, kterou vyhledávají idioti jako já nebo Fíla, souhrnně a
souhrnně se jim říká Horolezci. A taky padá pár ostrých slov na to žluté na
nebesích, co nás tak neúnavně
Vzdušný hřebínek
spaluje, že já chuj jsem se zase samozřejmě
nenamazal. 1600 metrů převýšení je znát, v Londýně toho zas tak moc
nenatrénuju, tak mě nožky pěkně bolej, ale co, dyť proto jsem tady neasi.
Potkáme ještě Guida s Klientem, kteří jako ošlehaní horalé ví, že není kam
spěchat a šetří energii na noční výstup na kótu 4509. Za tři a půl hoďky
nadávání se naše lenivé prdele posadili na lavici před Weisshorn hutte.
Nahlásíme se chatařovi, počkáme na snídani o šesté, mezi tím si chystáme
výstupovou výbavičku a dáváme se do řeči s příjemnýma chlapíkama z čéer. Kluci
nás baví historkou předešlého dne, kdy si to pár stotunových kamínků zamířilo z
hor zahrát golf na hřiště, přerušit automobilovou dopravu do Zermattu a
vystrašit asi 300 táborníků v kempu. Naštěstí se nikomu nic nestalo, akorát
majitel golfového hřiště byl trošku nešťastný, že místo obvyklých jamek, tam má
jeden kráter 2x2 metry. S večeří v břiše, úsměvem na rtech se vydáváme s
nákupním košíkem do hajan, budík natahujeme na druhou hodinu ranní, tak abychom
byly schopní být na fryštyk placu za svítání.
Trošku dííííra
Usnu během minuty a za další
minutu, už se ozývá budík a je čas vstávat. Ani neprotestuju, po dlouhodobém
horolezeckém půstu jsem celý natěšený a už soukám svou zadnici do zánovních
Columbijek a nožky do proděravělých La Sportifů. Fíla a kluci a vůbec všichni
jsou, už taky redy a tak vyrážíme ve 2”30. Vzadu na hřebeni vidíme samostatnou
bludičku asi nějaký časný ptáče říkáme si a už té čelovce více pozornosti
nevěnujeme. Nasadím příjemné tempo a už traverzujeme první sněhové pole pod
první technickou pasáž výstupu. Osobně jsem si jej pojmenoval Vodní peklo,
první lezeni je ve 2-3 terénu ve vodopádu. Na jištění nebo podobné zicherungy
není čas, takže plná koncentrace a pelášíme si to v závěsu za polskou trojkou,
která nám určuje směr. Sem tam se radím i s Garminama na ruce, kde mám uloženou
výstupovou trasu, ale není se čeho obávat, směr máme dobrý. Po překročení
prvního prahu, jde na řadu další ledovcový schod,
Expozice Brutální
následujeme drobný skalnatý
hřebínek. Tam trošku nedůvěřuju kamarádům z Pšonkova, a trošku si to
traverzujeme více do středu sněhového pole, ale je to vlastně jedno protože po
sto metrech se naše cesty zase kříží. Z výchozího bodu od chaty, už jsme
nabrali nějakých 400 výškovejch, ale pořád nám ještě do 4509 m nějakých 1200
zbývá. Čas máme dobrý, takže vzhůru na žebro které nás, když jej zvládneme
dovede na Fruhstuck plac, který je začátkem skalnatého hřebene, ostrého jako
břitva, který se cca v polovině mění na sněhový hřeben, který už tak obtížný
technicky není, ale pro změnu je docela do kopce a člověka vyšťaví před finišovým
výšvihem k vrcholovému kříží, aspoň tak nějak to mám naštudováno z průvodců. Na
žebru se snažíme stále
Někde mi vypadla platební karta
logicky vzlínat vzhůru, za tu dobu už nás předběhl I
slovenskej guide, který ho se jen ptám na správný směr a za jak dlouho tak asi
budeme na hřebeni, ujišťuje mě že jsme cajk a na hřebeni budeme tak do půl
hoďky, uklidňuje mě to docela dost, protože se už přes tři hodiny brodíme v
kamenných sračkách, které nedrží a nerad bych se poroučel tak brzo z výletu
nedobrovolně do údolí a to nás ještě čeká, mnohem debilnější cesta dolů stejnou
cestou. Jak Slovenský braťo předpovídal dorážíme kolem šesté hodiny s
rozbřeskem na začátek hřebínku.
opalovačka v zadu Dufour a Lyskam a dalších asi 7 čtyřtisícovek
Norci už jsou dávno těsně pod vrcholem,
namakaní jako prase, klobouk dolů. S Fílou, který sin a nic nestěžuje
promýšlíme další fázi postupu, vytahujeme lano a odmotáme kousek, pro případ
nějakého technického průseru, že by druhej skočil na druhou stranu hřebene a
tak..no znáte to..lehce se to vymyslí, ale žádnou úspěšnou realizaci tohoto záchranného
skoku jsem nikde neslyšel nebo nečetl. Hřeben si představte buď podle fotek kolem,
nebo jako hromadu šutráků naházených přes sebe a nějakým podivným způsobem už
pár milionů let jsou schopny držet ve tvaru žiletkového ostří, na cestě míjíme
strážce to jsou takové hřebenové zuby, které nejdou obejít, musí se jít pěkně
poctivě středem. No ty píííčo expozice jak kráva, a to ještě nepřišli mé
oblíbené sněhové mikro hřebínky a tím mikrem myslím jen, že jsou úzké jak nitěnka,
ale dlouhé jak anakonda.
Parťáci
První takový přichází a ten chuj Fíla si fotí nohy, no
chápete to, vpravo díra kilák na levo kilák a půl a ten vůl si přes svou
dvoukilovou zrcadlovku fotí nohy. Nechápu nic já, jen doufám, že udrží balance
a nespadneme tam oba dva, když už jsme teda navázaní. Takhle to pokračuje ještě
několikrát, až konečně dosáhneme konce skalnatého a začátek sněhového hřebenu.
Po ránu je sníh pěkně promrzlej takže, se nebortí a mačky v něm pěkně drží.
Jediný problém jakému čelíme je výška nedostatek kyslíku a žádná aklimatizačka.
Hustokrutý u kžíže
Rozhodujme se, v takovém zhupu odložit batohy a každý si jít, až na vrchol svým tempem.
Mezi tím k nám z opačného směru doráží první rychlík, ptáme se ho jak nahoře
říká, že pohoda a my se ho ptáme co on…no a on ten blááázen to byl ta první
čelovka na hřebeni, když jsme vycházeli. Byl to Skot, kterej to šel přímo z
Tasche na jeden zátah nahoru a pak dolů. Nedokážu si představit tu jeho
fyzičku, borec a klobouček. Po tomto setkání s knížetem postupujme v dobývání
vrcholu, taktikou plazících se šneků, rychlost máme žalostnou, ale za to konstantní,
cca třicet metrů pod vrcholem sníh končí a začíná poslední skalnatý výšvih,
trošku lituju, že jsme lana nechali dole, a tak si to tady ve čtyřech a půl km
balancuju na hrotech maček a snažím se vyškrábat za tím zpropadeným křížem a
vytouženou fotkou na faceboook, neasi. A je to tu, vyškrábal jsem se tu.
Panorámati
No,
ale že to byl porod, podáváme si s Fílou ruku, ale jak je únava velká, tak ten
vrchol ani neslavíme, jen pár rozhledů a fotek a nějak jak v jiném světě, už
sbírám síly na sešup z této skalní pyramid. Já se snad poseru jak je to těžký.
Jako parťaci máme se pořád stejně a prožíváme to taky stejně. Žádné slzy dojetí
na vrcholu, ale spíš děs s nadcházejícího sestupu. Nějakým miráklem, se po
prdeli sešoupnu až na sněhový hřeben, takže v celku. Seběh dolů po sněhu je
náročný více méně jen fyzicky né technicky, akorát si musíme dát bacha v jedné
části na zrádnou trhlinu v ledu, na kterou nás upozorňuje právě summitující
čehůň, ze skupinky předešlého dne (sorry chlapi, už si nepamatuju Vaše jména).
Slezte z toho lustru ...
Docela
v dobrém rozmaru si to kloužeme směr skálohřeben. Znovu se navazujeme, Filda
jde první což pro mě znamená že celou cestu dolů pojedu po prdeli a všechny
úseky budu slézat na “prváka” bez nějakého extra jištění. Dolů je to oser jak
sviňa, vedro jak na Sahaře a já chuj zase nejsu namazanej. No prostě můj ideální
den, jak si ho dycky zařídím. Z hřebenu už vidíme dole na ledovci pohyb, to
znamená že norci už jsou v bezpečí dole a asi ještě ten den budou schopní
sestoupit, až do údolí. Koukám na hodinky a je cca 13 hodin, 10,5 hodiny jsme
na cestě od chaty. A ještě nás určitě pár hodin čeká. Dorážíme na Fryštyk plac
a já jdu, už podruhé stahovat trenky, protože mě tlačí, tak dobře nás na chatě
hostili J Bez velkého zdržování se vrháme do žebra, kterým
jsme ráno vystupovali, teď směrem dolů je to asi tak 3x náročnější, a to už
směrem nahoru to bylo náročné až až. Nějakým nedopatřením bloudíme, špatně
vybíráme žebro a jdeme více vpravo než jsme původně měli jít, po krátké dohodě
se s panem F vydáváme přetraverznout žlab, který nás odděluje od správného
sestupového žebra. Veškerý terén je značně nestabilní, tak musíme být 100%
koncentrovaní, protože každé zakopnutí
po odchodu z chaty až na vrchol a zpět by bylo po zásluze odměněno volným
Matas v pravo a skupina Monte Rosa vlevo
pádem
a odvozem domů ve stísněnějším prostoru než je živému člověku příjemné. Po pár deseti
minutách se nám daří zase najít správnou sestupovku, stíháme naplnit i doplnit
z blízkého potoka vodu do kejml begu. Mezi tím co Filip tak činí já už s hrůzou
hledím do stěny, kterou jsem ráno spolu s dalšími lezci vylézal v noci bez
jištění a nechce se mi věřit svým očím, až asi po 5 ujištění od Fíly, že
opravdu jsme tudy šly, vytahuju z batohu lano a provlíkáme ho kruhem a
slaňujeme tenhle 30 m schod. No to mě poser, už vím že se v noci tahle
pasáž chodí proto ne aby nahoře ještě mrzlo atd. Ale proto, aby se člověk neposral
strachy co že to volně leze. Dostáváme se na druhé sněhové a posléze ledovcové
pole, čeká nás už jen další denní překvápko a to je úzká rampa která vede kolem
a pod vodopád, kde jsme v noci nastupovali na první stupeň, slaňuje se ve
vodě, a i přes výbornou goráčovku mi dovnitř při slanění nateklo rukávy a o
botech ani nemluvím, dva rybníčky jen to čvachtá. To už jsme na ledovci, který
vede přímo k chatě, jdeme trošku výše než jsme nastupovali pod kopec, a
v nedalekém bivaku okukujeme kdo, že tam spí zachumlaný ve spacácích.
Elegán
I
tak se dá, spát když chce člověk ušetřit pár peněž nebo je chata plná. Po
překročení posledního ledovce si podáváme s Filipem ruku podruhé, protože
každá hora je slezená až je zlezená bezpečně u chaty. Padáme únavou na lavici
před chatou, sušíme hadry, čekáme na vynikající večeři na chatě, čekáme na
český kluky, až bezpečně zlezou také a budeme si moci vyměnit dojmy a zážitky a
že jich bylo. Splnil se mi sen, škrtám pomyslný seznam a zraky směřují zase
dál, ale v té chvíli jsem spíš přemýšlel o budoucnosti mě jako horolezce,
protože jsem si nebyl jistý, jestli chci toto riziko dále podstupovat,
přemýšlel jsem o tom i celou cestu dolů druhý den, při sestupu k autu na
parkoviště, ale tím že jsme směřovali směr Kaisergebirge, asi odpovědělo samo
za sebe…hory, když tě chytnou jednou za tipec, už tě nepustí….pokračování
příště.
