čtvrtek 31. července 2014

1000 miles - Start -> CP1

Tréninkové prostředí v močálech
Aktualizováno 08:23, 01-8-14
Někdy na podzim minulého roku, jsem dostal od kamaráda Zbyňka Táborského informaci o závodu bez zajištění, 1000 miles adventure. Kolo v té době jsem měl asi teprve 3 měsíce, předtím jsem na kole “nikdy” nejezdil, když nepočítám nějakou dobu před víc jak patnácti lety. To jsem drandil Orlovské okolí na modrém kole značky JOKO. Pročetl jsem si pár článků, zkouknul pár videjí na youtube a bylo rozhodnuto. V roce 2014 se chci postavit na start a utkat se s dalšími závodníky na této cca 1700 km dlouhé trati. Registrační proces byl boj sám o sobě. V Anglii máme totiž posunutý čas a ještě navíc jsem měl na návštěvě kamarády z Prahy. Tudíž jsem nemohl sedět u počítače a snažit se zaregistrovat v co nejkratším čase. Tento rok bylo vyprodáno cca do 3 minut od zahájení. Od kamaráda Martina Kratochvíla, dochází smska, že bohužel, ale že nakonec jsem asi až 73tí náhradník. Trošku panika, ale jako bojovník nehážu flintu do žita a snažím se vymyslet jak z této svízelné situace ven. Nakonec kontaktuju úžasný tým kolem Honzy Kopky, a slovo dalo slovo, že za protislužbičku, budu moci nastoupit. HURÁ, já vůl, ještě stále jsem neměl tušení do čeho to vlastně chci za každou cenu nastoupit!




O specializovaném tréninku nemohla být řeč, ale zase na druhou stranu ani doma na prdeli jsem neseděl.Vyzkoušel jsem závod na biku, jaké to je se poměřit s jinýma na náročné technické trati, a ani nevím jak, ale nějakým zázrakem se mi podařilo tento závod na 50km vyhrát v konkurenci 700 vlčáků. Asi štěstí začátečníka a naprosté bahenní kalamity. Navíc mi písek v bahně naprosto odrovnal komponenty na kole, dostal se všude a funguje jako smirkový papír. Vlastně, až do začátku Mílí jsem KONU dával do pořádku. V čase kdy kolo fungovalo jsem se snažil najíždět objemy při nízké tepovce, týdně kolem 400 až 500 km. Hlavní co mi scházelo jsou kopce, a ty se prostě neojebou, ty člověk vyšlapat musí tak či tak. Trať Mílí je totiž pevně daná, a každý závodník má v povinné výbavě GPS s trasou a zároveň záznamem trasy, aby se mohlo zjistit zda-li někdo nefixluje a nechce si trasu nějakým způsobem ulehčit. Dále do povinné výbavy patří buzola, zápalky, zapalovač, hadřík napuštěný benzinem, základní lekárnička, spacák, čelovka, provaz, nůž, píšťalka, thermo fólie a konečně pepřák proti otravům všeho druhu.

Na nádru ve Fullwelu

Balení na tento závod je kapitola sama pro sebe, a můžu s klidným srdcem řít, že i když jsem naprostý bikerský nováček, tak jsem se sbalil parádně, nebral jsem žádné zbytečnosti a zároveň mi nic nechybělo. A když jo, tak pořád jsem měl kolem sebe v okruhu pár kopkokilometrů perfektního Romana nebo další experty, kteří jakoukoliv závadu na kole uměli dokonale opravit jen dobře míněnou radou :D, ale nepředbíhejme.

Komplikací a asi největším problémem celého podniku 1000 mil pro mě bylo se dostat z Londýna na start, respektive z domova na letiště. Auto nemám, do taxíku mě nevemou, do autobusu také ne, a zase, že bych bydlel úplně blízko letiště se také říct nedá. Nakonec mě zachraňuje Frederik, který mi nabídl, že mě na letiště odveze, za což mu tímto ještě jednou děkuji! Pak už to šlo jako po másle British Airways, mají skvělé pravidlo, že buď kufr nebo kolo, tudíž žádné extra příplatky, jsou milí a vycházejí vstříc, kolo i se vším co jsem vezl vážilo 23 kg na chlup přesně. V Praze po příletu už mě čekal kamarád Fíla, asi nejlenivější řidič na světě, a úspěšně jsem zabral část jeho bytu v Praze. Díky Kájo, Fílo a malej Franto.

Kona v plné kráse
Start každosudoročně začíná v Hranicích u Aše, ono to má svůj důvod. Celý závod je vlastně napříč bývalým Československem, přes všechny hraniční pohoří České republiky, Slovenská část trasy vede přes centrální část až na úplný východ na hranice s neklidnou Ukrajinou, do vesničky Nová Sedlica.

Brífínk
Start je naplánován na 15 hodinu odpolední v neděli 29. Června, tam mě zavezl Fíla o dvě hodiny spíše pro klid duše. V Hranicích se loučíme, Fíla to hned točí pryč a jede si zaběhat, aby z toho víkendu vůbec něco měl. V tom momentě pro mě začíná jízda, která vlastně trvá až do teď, co píšu tyto řádky. Všechny ty neznámé tváře kolem, nikoho, ale vůbec nikoho neznám, jdu na registraci a potkávám samé nabušené bikery, ale nějak mě to nevzrušuje a jen pozvolna propadám nervozitě. Na registraci si mě zváží, vyfotí, asi kdyby mě sežral medvěd a mé tělo bylo k nepoznání. Dostávám startovní číslo 103.Číslo jsem si vybral sám, protože jsem trošku pověrčivý,
a zatím všechny závody co jsem absolvoval s číslem 3, jsem dokončil. Po chvilce, už nejsem anonymní figurka. Mezi dravci, potkávám a zdravím se s člověkem, který to vlastně všechno odstartoval Zbyňa a za pár minut se k němu přidává Ústečák Martin Kratochvíl, klučina se kterým jsem se potkal poprvé na ultratrailu Jarním Šluknovskem. 


Zbyňa
Minutky do startu ubíhají, každý si okukuje kola, dotahují se do finále poslední modifikace a kontroly vybavení, Honza Kopka nás svolává na krátký informační brífínk. Po zkončení brífinku začíná chcát. Ufffff jsem pod stříškou naštěstí a někdo z kluků říká, že to tak má Kopkyč pokaždé. Asi bych mu do příště měl domluvit rande s Liborem Uherem, pořadatelem už docela známé beskydské B7, který je zase nějak domluvený s pánbíčkem, že mu snad ještě během jeho závodu ani nekáplo. Na startovní čáře pod Crafťáckým obloukem se tlačím mezi vlčáky dopředu co to jde. Loučím se s Martinem a Zbyňou, od začátku asi nepojedeme stejné tempo a já nechtěl být někde vzadu, bojuju přece o bednu neasi!! A Zbyňovi hlásím že do tří dnů jsem na Slovenských hranicích.


Pravý břeh Labe
Ještě pár ofiko fotek, ruce nahoru a prásk z pistole, Honza startuje závod. Že to přepaluju zjišťuju asi po 300 metrech, jsem totiž první :D, ale tak aspoň můžu říct, že jsem byl ve vedení Mil, kdo z vás to může říct?! Rozmyslím si to a vedení nechávám lepším borcům, řadím se někde na chvost první desítky a spokojeným tempem si to řinu vstříc už opravdicky nejzápadnějšímu bodu ČR, na hranici s Německem, kde je otočka, která opravuje náš kurz směr Krušné hory. Jedu a a adrenalin mi stříká snad i z uší. Leje jako z konve, ale mě to vůbec nevadí, zatím jsem stále ve své komfortní zóně, před sebou mám na dohled vítěze minulého ročníků Tyxu, tak co bych se depresoval.

Ještěd v pozadí
Had bikerů, chodců a koloběžkářů se docela rychle trhá a po zhruba dvou hodinkách už jedu docela osamocen. To mi vyhovuje, po mnoho tréninkohodinách v Londýně a okolí, kde nemám cykloparťáka, trávím sám a neumím se kvůli tomu přízpůsobovat tempu druhého a navíc se mi i tak krásně přemýšlí o všem co se mi honí v hlavě. V těch chvílích to asi bylo, že bych mohl dokončit Míle do TOP5, bože jak Já byl strašně najivní osel!! :D Závodní dny pro mě byly Etapy. Větší celky a cíle byly jednotlivé CP, které byly na trase tři. Abych to na sebe práskl hned z kraje, myslel jsem si, že v pohodičce budu dávat denně kolem 200km, to byla další absolutní volovina, kterou jsem si uvědomil hned první den. Což ve svém důsledku byla pro mě osobně výhra, do budoucna jsem si dával jen malé a především splnitelné cíle. První etapa byla o seznámení se s závodním režimem, jako je odeslání SMSky, vždy mezi šestou až 8 hodinou večerní. Většinou jsem posílal smsky až právě v tu osmou hodinu. Spaní jsem měl naprogramované vždy po odeslání smsky, začala hledací a vyčkávácí fáze, kde vlastně složím hlavu na noc. První noc jsem strávil v rygolu mezi kořeny smrku a na mechu. Skvěle fungoval bivakovací pytel i jako dodatečná izolace, protože jsem měl opravdu ultralehký spacák. Vyspaný jsem byl do růžova a ranní sluníčko bylo vždy parádní. První den jsem také zažil svůj první větší pád, kdy jsem si hned na velkým tácu vylomil dva zuby a docela natloukl. Jinak jsem byl v pohode a technika fungovala skvěle, dost jsem měl strach z navigace, ale obavy se ukázali liché a vše fungovalo tak jak mělo. Nebloudím a je mi fajně, chodí mi podpora od kamarádů, Janči, rodiny a kilometry ubíhají jak na běžícím páse. V první den jich uběhlo přesně 106km spolu s 2128 nastoupanými metry. Večerní SMS zněla: 103 Zbynek Šimčík (81.58 km, 20:12:13): zdarec pohoda jazz hustokrute nadherne jedem dal co to pude do noci Jani mt 

Děčín
Druhý den, čili druhá etapa už měla mít výrazně horský charakter, který nám dodají Krušné hory. Ráno jsme vstal kolem čtvrté hodiny, než jsem se vyhrabal ze spacáku bylo kolem 5 ranní. Co mě vždycky náramně bavilo, bylo potkávat se klubající mílaře, z různých křovin, přístřešků, prostě ze všech možných míst, kde se dá spát. Vždy jen pozdravím a šinu si to dál. Druhá etapa pro mě měla i trošku nostalgický nádech, protože jsme dost křižovali cestu, kterou jsem již absolvoval se svým bráchou při CZAR 2012. Ranní sluníčko docela často střídaly přeháňky a někdy déšť intenzivnějšího charakteru. Naštěstí při největší průtrži jsem měl na blízku úkryt. Krušné hory jako takové jsou jedna velká náhorní plošina, takže se nějakých velkých sjezdů nebo stoupání člověk nedočkal a cesta docela rychle ubíhala. Pamatuji si na naprosto nádherné louky v okolí Moldavy, nebo na setkání s Kopka týmem na Klínovci, kde mě zase proudili hlavou vzpomínky, kdy jsem na tamním rozhlednovysílači modernizoval výtah. Pod Klínovcem poprvé jsme mohli okusit jakýsi slabý odvárek mimostezkového ježdění ve vysoké trávě a přes pořádné kořeny.
Samoobsluha s peneženkou a Jarda s Davidem
Na Moldavě jsme zase měli podporu ve formě chaty rodičů jednoho z účastníků, kde jsi jsi dal naprosto vznikající bublaninu a čaj a suprskvělou konopnou mast na stále se ozývající bolavé koleno, všechno zafungovalo naprosto skvěle a já mohl pokračovat dál vštříc dalším dobrodružstvím. Závěr dne jsem zakončoval výšvihem na Sněžník v Tisé, kde jsou nádherné pískovcové stěny. V noci dost foukalo, ale naštěstí je zde rozhledna, která mi posloužila jako větrolam a já měl příjemnou noc. Druhá etapa měřila 168 km s 2982 km. Ve večerní SMSce jsem psal: 103 Zbynek Šimčík (252.28 km, 20:04:25): custe diky vsem moc za smsky a podporu, dnes jsem opravdu potreboval.6 klistat, jedno koleno bolave a skveli lidi kolem Bozi!!jedu dal




VSUVKA - děkuji poctivému nálezci mé peněženky, já vůl totiž v prvním možném obchodě druhý den na cestě zapomněl v samoobsluze peněženku, a když jsem se tam po pul hodině vrátil, tak ji někdo vrátil panu pokladnímu, tak ještě jednou moc DÍKY!!!!

Rozhledna na Sněžníku
Zatím tělo fungovalo docela dobře, až na to koleno. Vše probíhalo podle denního plánu, bez nějakých komplikací či chmur. Ty přišly hned ráno při sjezdu ze Sněžníku, sjezd je samý šutr a písek, no a já se ještě celý rozespalý na něm vysekal. Stálo mě to obnovení bolesti v kolenu. Moje hlava naopak fungovala překvapivě dobře, měl jsem millión krásných důvodů pokračovat dále směr divoký východ. Počasí se umoudřilo a já si to šinul spolu s klučinou, kterému jsem v pozdější fázi závodu začal říkat navigátor. Jen jsme se míjeli, když jsem třeba doplňoval vodu v potoku nebo konečně při čekání na přívoz mezi Německem a Hřenskem. Ale to jsme se ještě předtím museli probojovat pravým břehem Labe, myslel jsem si jaká to nebude brnkačka, ale Honzovo plánování trati bylo znát, a já skučel a súpěl do serpentýn a tahal kolo ze svahů dolů mimo jakoukoliv stezku. Závěr byl zakončen vesničkou Dolní Žleb, magického místa s nejlepšími horolezci v Čechách. Stihl jsem ranní převoz v 8:48. Na druhé straně v Hřensku v záplavě vietnamských obchodů nacházím klenot, večerku se strašně milou a ochotnou paní, která je tak strašně hodná, že se to musí zažít, popsat to nejde a jen na dálku moc DĚKUJU, jste skvělá!! I když paní spěchala na pohřeb, takto smutnou událost, srdce ji rvalo pomyšlení, že by nějakého mílaře mohla minout a nepomoci mu naplnit hladový krk. Po krátké pauze balím saky paky a fičím dál, protože se nemůžu dočkat co mi cesta postaví do cesty.


Misto kde jsem se setkal s Jardou a Tomem
Ať už jen někoho kdo mi doleje čistou vodu, nebo aspoň podpoří dobrým slůvkem.. Další cesta vede přes České Švýcarsko, místo které moc dobře znám a těším se na něj. Nakonec se, ale koná spíše takový rychlo průjezd po šotolinových rychlocestách, kde poprvé narážím na dvojku Toma a Jardu. Ještě o nich nic nevím a ani netuším, že se s nimi budu potkávat nebo sdílet cestu vlastně až do cíle. Teď jsem vlastně prozradil, že tam dojedeme, ale zas tak jednoduché to nebylo. On by o tom třeba Tom mohl povídat, jako držitel rekordu v nejdelším pobytu na trati. Od Jardy sockuju trošku opalovacího krému, neb já blb jsem si jej nevzal a slunce zatraceně pálí, je obrovský rozdíl teplot přes den a v noci, v noci kolem 5 stupňů a přes den rtuť teploměru atakuje třicítky. Jako protislužbu nabízím olej na řetěz. Na chvilku se připojuji ke klukům vyměňujeme si první dojmy z cesty, ale za pár minut se zase nějak odpojuji a jedu si svým výletním tempem. Samota mi vyhovuje, a vědomí že je stále někdo kolem je super, kdyby se něco stalo. Dávám si pár pěkných dlouhých šotolinových sjezdů a pomalu se blížím směr Nordkap, každý o něm mluví, jak je to tam na prd a že se bude tlačit a taky že jo, tolik kořenů jsem snad ještě neviděl. Nakonec to překonávám a mám dobrý pocit z dobře odvedené práce, kolo je v pořádku a má prdel taky.

tady jsem posílal smsku za dohledu krav
Fičím dál a hle cedule podpora 1000 mil bez váhání točím řídítka směr Weberova chata, no dobře jsem udělal potkávám super lidi, rychlí pokec a hlavně naprosto luxusní výběr polévek, hážu naprosto skvělou gulášovku s chlebem, doplňuji Colu a za pár minut plný energie s úsměvem na tváři. To už pomalu opouštím Šluknovský výběžek směr Krásná Lípa, tu oblast znám zase z Ultratrailu pořádaným Olafem, je strašně super projíždět místy, kde to aspoň trochu znám. Etapa se chýlí ke konci, píšu smsku : 103 Zbynek Šimčík (397.81 km, 19:54:48): zdatec dneska super den!! Moc dekuju vsem co jsem potkal a byli napomocni at uz vodou ci jidle nebo dobrym slovem, vetsinou vse:), při tom mě kontrolují krávy. Míjí mě i mistr Brašnář, klučina, který lítá jako střela kalená a ty brašny na zadním nosiči jej neustále shazují z kola, i přesto je neuvěřitelně rychlý, a zároveň super týpek, z toho co jsme si stačili vyměnit při krátkých setkáních.

Na cestě k Nordkappu

Místo na spaní jsem našel už na začátku Lužických hor, nalámal jsem si pár smrkových větví pod sebe a svou mikro karimatku 40 x 35 x 0,5 cm ať mám měkké spaní. Před usnutím ještě musím poslat do pryč úžasnou leč strašně ukecanou Peggynu, protože mi brání v myšlenkové transcendenci ;) tak ukecanou bikerku asi jen tak někde nepotkáte. Ve třetí etapě jsem ujel 144 km a 2624 m hore.




4 etapa byla ve znamení prvního checkpointu, ten se nacházel cca 80 km od místa, kde jsem spal. Ráno jsem si stanovil, že bych se tam měl dostat nějak kolem oběda a tomu jsem přizpůsobil i tempo. Po pár kilometrech potkávám jak Peggynu valící si to svým smrtícím tempem přes kořeny, tak i spícího brašnáře. Při sjezdu do Dolní Světlé se z docela teplého rána stává, výjev z mrazíka a v dolině může být tak jeden stupeň mrznu, a už se nemůžu dočkat nějakého pořádného stoupání. Potkávám Navigátora a směřujeme do míst, kde se GPS zbláznila a cesta není moc jasná, po pár motanicích se z toho ale dostáváme a už je přede mnou Hrádek nad Nisou, tam potkávám Martina Kratochvíla spolu s Romanem Adámkem, v té chvíli jsem o Romanovi neměl ještě ani ponětí. V Hrádku byla možnosti nakoupit tak to dělám a nakupuju samé rozumné potraviny jako svitek ředkviček, papriky, jablka, bublaniny a jiné buchty, vůbec si neuvědomuji že takové neforemné věci nemám kam dát, tak je za velké

Relax Nordkap

ho pobavení Martina, se snažím udat kolem jdoucím. Babička si jablka vezme, ale pán se cití asi ohrožen kdy mu člověk vypadající jako bezdomovec na drahém kole nabízí k snídani ředkvičky. Po snídani se vydáváme spolu s Martinem za přijemného pokecu blíže k CP1. Za pár minut jsem, ale zase sám, si tak povídám a povídám a Martin najednou nikde. To se tady děje naprosto běžně tak už mě to ani nepřekvapuje. V tu dobu již dost pere sluníčko, šinu si to přes pole a louky. V dálce vidím Ještěd, jak se pne k obloze. Z takového směru jsem jej snad ještě neviděl. Cca 7 km před CP1 potkávám, respektive mě skoro přejíždí Kopkič v jeho Land Roveru a volá na mě že už je to jen pět, pohodička. V Posledním stoupání stahuji trenky a větrám, tuto metodu jsem vyvinul pro super odvětrání a eliminaci opruzenin. Posledních 5 km do CP1 trpím, trase nejen že není pohodička, ale je naprosto strašná.

Radost na Nordkapu

V posledním kamenitém sjezdu si na odvodňovací strouze pořádně nabiju držku a sedřu celý bok. Kolo to přežilo a já nic zlomeného nemám, takže vlastně pohoda, jsem Mílař a Mílaři nepláčou, zkousnou zuby a jednou dál. V plné výhni poledního slunce konečně dojíždím na CP1, kde si mám možnost doplnit tekutiny, slupnout domácí buchty a poprvé se potkat tváří v tvář s Romanem Adámkem, točím oči v sloup a říkám si boooože, co tje za strašně ukecané individuum, a ještě k tomu starej jak metuzalém, musím pryč nebo se nepřestanu smát Romanovým vtípkům a to ještě netuším jak hluboce se mýlím, on je totiž Roman ... pokračování příště!

Takové krásné rána jsme měli...
Celá trasa na Strave

Příště CP1 -> CP2, rozbor co jsem měl s sebou a troška té mílové teorie

Děkuju za podporu vsem co mi posilali smsky jako Franta K, Klára K, Simča B, Bráchovi, Taťkovi, Mamce, Ségře, Mé milované Čuli, Twarrovi, Martě N., Honzovi K, Neznamemu učastniku 1.ročniku, Carpathianovi a jeho ženě a spoustě dalším, bez vás bych se do toho CP1 loudal dloooouho.

Takhle jsem byl veselej celou dobu..DIKY VAM

5 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. ahoj jirko ve volnych chvilich na tom pracuju

      Vymazat
  2. Zbyno, konečne som sa dostala si to prečítať. Už sa teším na pokračovanie. :)

    OdpovědětVymazat
  3. cus, pekne povidani pro me z jineho pohledu. ale nejak se nemas k tomu pokracovani :) pisni mi az bude dik. jo a jinak juknete take na kratickej blogovej prispevek odeme o 1000miles 2014 zde http://www.flukeatelier.cz/847/1000-miles-2014/

    OdpovědětVymazat
  4. aj ja tam budem....r.2015

    OdpovědětVymazat

Každý komentář potěší