Vůbec mi to nejde!

A je to tady, první běžecká krize a to hned na začátku roku 2014. Tak jsem se této chvíle obával jak čert kříže. No nic, stalo se, bude se s tím muset nějak vypořádat. Hodně tomu pomohlo kolo, po delší době jsem jej zprovoznil, dostal jsem novej rám, proto jezdím jako pominutý, kolem 600km měsíčně. Ale to běhání ne a ne mě bavit stejně jako na podzim, nevím asi je to motivací, už jsem ani na oblíbených Parkrunech nebyl přes měsíc...

Tuto neděli mám svůj letošní první pořádný závod Guilford půlmaratón, no jsem zvědavej s jakým výsledkem a jestli vůbec nějakým, z Guilfordu přijedu. Dneska jsem si byl provětrat kecky do parku, říkal jsem, že to nebudu hrotit a půjdu jen výklusovou pohodu. No, ale to byla taková pruda, že jsem začal zívat. To se mi u běhu ještě nestalo. V hlavě mi blesko, co jsem to za líného kokota a začal jsem co km zrychlovat tempo, až na desáty kilometr, který jsem končil 3:50 na kilák. A v tom mi to došlo, čím jsem stupňoval tempo, tím mě běh více bavil. Už mě nebavilo totiž jen to zimní bezhlavé polykání kilometrů. Teď se opět těším na parťáka v běhu Dana, až se zajdeme provětrat do kopečků na jih od Londýna. Už se těším na Transvulcanii a další výzvy co pro mě rok 2014 přichystal. Doufám, že i ty máš nějaký cíl, protože asi bez toho cíle to opravdu nejde... Jo a abych nezapomněl taky mám za cíl pomoci Dance s tou její životní patálií.