KOLO, tento příspěvek se mi zrodil v hlavně dnes, když jsem si kontroloval jak dlouho jsem bojkotoval můj tréninkový plán na nadcházející stomílovku. Přesně tři týdny mi trvalo, než jsem si vzpoměl co mě to vlastně bavilo před koupí toho pekelného stroje. Za ty tři týdny jsem stihl nakroutit 750 km. Je to pro mě bombastický zážitek vyjet si tak do londýnského terénu objevovat vzdálená místa, kde bych se jen tak po dvou nedostal a konečně jsem začal cítit pořádně stehna, jak dostávají co proto. Kolo, teď padne do mého tréninkového plánu jako hrnec na prdel.
Bushy park Já a Ona
Je to úžasný cross trénink, k plavání a běhu. Skoro se mi, až chce vyslovit ta tajná trojkombinace, pro všechny sportovce posvátný xterra triatlon. Ale nechci nic teď zakřiknout, užívám si večerní západy slunce někde v tramtárii, těším se, kam až jsem vždycky schopný já kolo nebo ono mě dotáhnout a nejvic ze všeho se těším až mě konečně přestane bolet prdel. Dnes jsem si byl zaběhnout krásnou večerní desítku a bylo to úžasné, cítil jsem se jako za starých časů a dokonce jsem navštívil křák kam pravidelně dobíhám s kapesníčky v ruce, tělo si chrochtalo blahem a pot ze mě lil v tom dusnu převelice, slast náramná. Už se těším na další, za chvíli už skoro, podzimní chladnější kilometry. A jak to máš ty? Jezdíš nejezdíš? Jakým sportem prokládáš běh? ....napiš pod nebo třeba i na fejkbůk.
Už půl roku dopředu nahlas,v hlavě možná několik let, jsem plánoval tento výlet s pajťákem Fílou.
Po úspěšném zdolání Severovýchodní stěny Lyskammu, který ční nad malebným
městečkem Zermatt ve Švýcarsku, nastal ten pravý okamžik pro posun k tomuto vrcholu. Takhle jsme leželi na placatým šutru na kraji
ledovce Gorner. Na místě s nejkrásnějším horským výhledem v Evropě. Před zraky
se nám hrdě vystavovali na obdiv velikáni jako Matterhorn, Zinalrothorn,
Weisshorn, Mont Blanc, Dent Blanche. Filipův sen byl Lyskamm, ten jsme úspěšně
posekali a byl čas se vyjádřit, co bych si přál já (fotky z výstupu). No vysypal jsem to
okamžitě, ta trojúhelníková masa kamene, sněhu a ledu, primo vybízela k
procházce až na vrchol, který se ční 4509 metrů vysoko nad mořem. Tak byly, jak
říká klasik “kostky vrženy”. Datum jsme si předjednali na první týden v srpnu a
přidali si do balíčků přání výstupy hned dva, pokud počasí a další elementy
povolí, pokusíme se ještě o majestátný horolezci z celého světa oblizovaný
lízátko se jménem Matterhorn. No docela troufalý počin po všech našich
neúspěšných pokusech na všechny ty Ortlery či Satany a jim podobné (foto z výstupů Ortler a Satan).
Weisshorn Hutte
V práci
hlásím datumy, naléhám na šéfa, ať mi to podepíše, taky že podepsal okamžitě a
už kupuju letenky Londýn – Praha, kde napakujem auto a vyrazíme městečko Randa,
které je výchozím místem pro výstup na jednu z nejkrásnějších 4000covek na
světě. A taky se tak stalo, vyrážíme v sobotu odpoledne. Směr
Plzeň-Mnichov-Bregenz-Chur-Randa, přespáváme na punk na odpočívadle těsně za
švýcarskou hranicí. Poznáte to tak, že tady paní co uklízej dálniční záchodky
jezdí zásadně v Mercedesech v kábriu. 7 hodinový spánek nám byl moc pomohl,
protože ještě ten den nás čeká výstup z Randy (1450 m.n.m) až na chatu
Weissehorn Hutte (2935 m.n.m) s plnou polní, teda co to kecám spacáky a stan
necháme dole, nahoře nás čekají měkoučké postele a véča od chatařovi cérky. Kolem
jedenácté dopoledne se teda jak jsem už zmiňoval do trajdáme do Randy, auto
schováme v betonové podzemní garáži, kde noc pro plechové miláčky vyjde na 8
franků.
Hřeben
Balíme cajky do báglů, hnedka před garáží ještě šoupnu do sebe konzervu
pořádného braučového masa, zaleju to citronovým pivem, to ať se mi v tom horku
krásně bleje J Hned za mostem potkáváme čtverku Norků, kteří si
to šinou stejným směrem prohodíme pár slov co kdo kam kdy, no a už víme, že
mají stejný cíl Bílou horu. Mají mezi sebou mladou Zuzanu Bubílkovou, která tu
hubu nezavře ani ve chvílích, kdy proklínám geologické procesy, které zvrásnili
zemské desky do podoby, kterou vyhledávají idioti jako já nebo Fíla, souhrnně a
souhrnně se jim říká Horolezci. A taky padá pár ostrých slov na to žluté na
nebesích, co nás tak neúnavně
Vzdušný hřebínek
spaluje, že já chuj jsem se zase samozřejmě
nenamazal. 1600 metrů převýšení je znát, v Londýně toho zas tak moc
nenatrénuju, tak mě nožky pěkně bolej, ale co, dyť proto jsem tady neasi.
Potkáme ještě Guida s Klientem, kteří jako ošlehaní horalé ví, že není kam
spěchat a šetří energii na noční výstup na kótu 4509. Za tři a půl hoďky
nadávání se naše lenivé prdele posadili na lavici před Weisshorn hutte.
Nahlásíme se chatařovi, počkáme na snídani o šesté, mezi tím si chystáme
výstupovou výbavičku a dáváme se do řeči s příjemnýma chlapíkama z čéer. Kluci
nás baví historkou předešlého dne, kdy si to pár stotunových kamínků zamířilo z
hor zahrát golf na hřiště, přerušit automobilovou dopravu do Zermattu a
vystrašit asi 300 táborníků v kempu. Naštěstí se nikomu nic nestalo, akorát
majitel golfového hřiště byl trošku nešťastný, že místo obvyklých jamek, tam má
jeden kráter 2x2 metry. S večeří v břiše, úsměvem na rtech se vydáváme s
nákupním košíkem do hajan, budík natahujeme na druhou hodinu ranní, tak abychom
byly schopní být na fryštyk placu za svítání.
Trošku dííííra
Usnu během minuty a za další
minutu, už se ozývá budík a je čas vstávat. Ani neprotestuju, po dlouhodobém
horolezeckém půstu jsem celý natěšený a už soukám svou zadnici do zánovních
Columbijek a nožky do proděravělých La Sportifů. Fíla a kluci a vůbec všichni
jsou, už taky redy a tak vyrážíme ve 2”30. Vzadu na hřebeni vidíme samostatnou
bludičku asi nějaký časný ptáče říkáme si a už té čelovce více pozornosti
nevěnujeme. Nasadím příjemné tempo a už traverzujeme první sněhové pole pod
první technickou pasáž výstupu. Osobně jsem si jej pojmenoval Vodní peklo,
první lezeni je ve 2-3 terénu ve vodopádu. Na jištění nebo podobné zicherungy
není čas, takže plná koncentrace a pelášíme si to v závěsu za polskou trojkou,
která nám určuje směr. Sem tam se radím i s Garminama na ruce, kde mám uloženou
výstupovou trasu, ale není se čeho obávat, směr máme dobrý. Po překročení
prvního prahu, jde na řadu další ledovcový schod,
Expozice Brutální
následujeme drobný skalnatý
hřebínek. Tam trošku nedůvěřuju kamarádům z Pšonkova, a trošku si to
traverzujeme více do středu sněhového pole, ale je to vlastně jedno protože po
sto metrech se naše cesty zase kříží. Z výchozího bodu od chaty, už jsme
nabrali nějakých 400 výškovejch, ale pořád nám ještě do 4509 m nějakých 1200
zbývá. Čas máme dobrý, takže vzhůru na žebro které nás, když jej zvládneme
dovede na Fruhstuck plac, který je začátkem skalnatého hřebene, ostrého jako
břitva, který se cca v polovině mění na sněhový hřeben, který už tak obtížný
technicky není, ale pro změnu je docela do kopce a člověka vyšťaví před finišovým
výšvihem k vrcholovému kříží, aspoň tak nějak to mám naštudováno z průvodců. Na
žebru se snažíme stále
Někde mi vypadla platební karta
logicky vzlínat vzhůru, za tu dobu už nás předběhl I
slovenskej guide, který ho se jen ptám na správný směr a za jak dlouho tak asi
budeme na hřebeni, ujišťuje mě že jsme cajk a na hřebeni budeme tak do půl
hoďky, uklidňuje mě to docela dost, protože se už přes tři hodiny brodíme v
kamenných sračkách, které nedrží a nerad bych se poroučel tak brzo z výletu
nedobrovolně do údolí a to nás ještě čeká, mnohem debilnější cesta dolů stejnou
cestou. Jak Slovenský braťo předpovídal dorážíme kolem šesté hodiny s
rozbřeskem na začátek hřebínku.
opalovačka v zadu Dufour a Lyskam a dalších asi 7 čtyřtisícovek
Norci už jsou dávno těsně pod vrcholem,
namakaní jako prase, klobouk dolů. S Fílou, který sin a nic nestěžuje
promýšlíme další fázi postupu, vytahujeme lano a odmotáme kousek, pro případ
nějakého technického průseru, že by druhej skočil na druhou stranu hřebene a
tak..no znáte to..lehce se to vymyslí, ale žádnou úspěšnou realizaci tohoto záchranného
skoku jsem nikde neslyšel nebo nečetl. Hřeben si představte buď podle fotek kolem,
nebo jako hromadu šutráků naházených přes sebe a nějakým podivným způsobem už
pár milionů let jsou schopny držet ve tvaru žiletkového ostří, na cestě míjíme
strážce to jsou takové hřebenové zuby, které nejdou obejít, musí se jít pěkně
poctivě středem. No ty píííčo expozice jak kráva, a to ještě nepřišli mé
oblíbené sněhové mikro hřebínky a tím mikrem myslím jen, že jsou úzké jak nitěnka,
ale dlouhé jak anakonda.
Parťáci
První takový přichází a ten chuj Fíla si fotí nohy, no
chápete to, vpravo díra kilák na levo kilák a půl a ten vůl si přes svou
dvoukilovou zrcadlovku fotí nohy. Nechápu nic já, jen doufám, že udrží balance
a nespadneme tam oba dva, když už jsme teda navázaní. Takhle to pokračuje ještě
několikrát, až konečně dosáhneme konce skalnatého a začátek sněhového hřebenu.
Po ránu je sníh pěkně promrzlej takže, se nebortí a mačky v něm pěkně drží.
Jediný problém jakému čelíme je výška nedostatek kyslíku a žádná aklimatizačka.
Hustokrutý u kžíže
Rozhodujme se, v takovém zhupu odložit batohy a každý si jít, až na vrchol svým tempem.
Mezi tím k nám z opačného směru doráží první rychlík, ptáme se ho jak nahoře
říká, že pohoda a my se ho ptáme co on…no a on ten blááázen to byl ta první
čelovka na hřebeni, když jsme vycházeli. Byl to Skot, kterej to šel přímo z
Tasche na jeden zátah nahoru a pak dolů. Nedokážu si představit tu jeho
fyzičku, borec a klobouček. Po tomto setkání s knížetem postupujme v dobývání
vrcholu, taktikou plazících se šneků, rychlost máme žalostnou, ale za to konstantní,
cca třicet metrů pod vrcholem sníh končí a začíná poslední skalnatý výšvih,
trošku lituju, že jsme lana nechali dole, a tak si to tady ve čtyřech a půl km
balancuju na hrotech maček a snažím se vyškrábat za tím zpropadeným křížem a
vytouženou fotkou na faceboook, neasi. A je to tu, vyškrábal jsem se tu.
Panorámati
No,
ale že to byl porod, podáváme si s Fílou ruku, ale jak je únava velká, tak ten
vrchol ani neslavíme, jen pár rozhledů a fotek a nějak jak v jiném světě, už
sbírám síly na sešup z této skalní pyramid. Já se snad poseru jak je to těžký.
Jako parťaci máme se pořád stejně a prožíváme to taky stejně. Žádné slzy dojetí
na vrcholu, ale spíš děs s nadcházejícího sestupu. Nějakým miráklem, se po
prdeli sešoupnu až na sněhový hřeben, takže v celku. Seběh dolů po sněhu je
náročný více méně jen fyzicky né technicky, akorát si musíme dát bacha v jedné
části na zrádnou trhlinu v ledu, na kterou nás upozorňuje právě summitující
čehůň, ze skupinky předešlého dne (sorry chlapi, už si nepamatuju Vaše jména).
Slezte z toho lustru ...
Docela
v dobrém rozmaru si to kloužeme směr skálohřeben. Znovu se navazujeme, Filda
jde první což pro mě znamená že celou cestu dolů pojedu po prdeli a všechny
úseky budu slézat na “prváka” bez nějakého extra jištění. Dolů je to oser jak
sviňa, vedro jak na Sahaře a já chuj zase nejsu namazanej. No prostě můj ideální
den, jak si ho dycky zařídím. Z hřebenu už vidíme dole na ledovci pohyb, to
znamená že norci už jsou v bezpečí dole a asi ještě ten den budou schopní
sestoupit, až do údolí. Koukám na hodinky a je cca 13 hodin, 10,5 hodiny jsme
na cestě od chaty. A ještě nás určitě pár hodin čeká. Dorážíme na Fryštyk plac
a já jdu, už podruhé stahovat trenky, protože mě tlačí, tak dobře nás na chatě
hostili J Bez velkého zdržování se vrháme do žebra, kterým
jsme ráno vystupovali, teď směrem dolů je to asi tak 3x náročnější, a to už
směrem nahoru to bylo náročné až až. Nějakým nedopatřením bloudíme, špatně
vybíráme žebro a jdeme více vpravo než jsme původně měli jít, po krátké dohodě
se s panem F vydáváme přetraverznout žlab, který nás odděluje od správného
sestupového žebra. Veškerý terén je značně nestabilní, tak musíme být 100%
koncentrovaní, protože každé zakopnutí
po odchodu z chaty až na vrchol a zpět by bylo po zásluze odměněno volným
Matas v pravo a skupina Monte Rosa vlevo
pádem
a odvozem domů ve stísněnějším prostoru než je živému člověku příjemné. Po pár deseti
minutách se nám daří zase najít správnou sestupovku, stíháme naplnit i doplnit
z blízkého potoka vodu do kejml begu. Mezi tím co Filip tak činí já už s hrůzou
hledím do stěny, kterou jsem ráno spolu s dalšími lezci vylézal v noci bez
jištění a nechce se mi věřit svým očím, až asi po 5 ujištění od Fíly, že
opravdu jsme tudy šly, vytahuju z batohu lano a provlíkáme ho kruhem a
slaňujeme tenhle 30 m schod. No to mě poser, už vím že se v noci tahle
pasáž chodí proto ne aby nahoře ještě mrzlo atd. Ale proto, aby se člověk neposral
strachy co že to volně leze. Dostáváme se na druhé sněhové a posléze ledovcové
pole, čeká nás už jen další denní překvápko a to je úzká rampa která vede kolem
a pod vodopád, kde jsme v noci nastupovali na první stupeň, slaňuje se ve
vodě, a i přes výbornou goráčovku mi dovnitř při slanění nateklo rukávy a o
botech ani nemluvím, dva rybníčky jen to čvachtá. To už jsme na ledovci, který
vede přímo k chatě, jdeme trošku výše než jsme nastupovali pod kopec, a
v nedalekém bivaku okukujeme kdo, že tam spí zachumlaný ve spacácích.
Elegán
I
tak se dá, spát když chce člověk ušetřit pár peněž nebo je chata plná. Po
překročení posledního ledovce si podáváme s Filipem ruku podruhé, protože
každá hora je slezená až je zlezená bezpečně u chaty. Padáme únavou na lavici
před chatou, sušíme hadry, čekáme na vynikající večeři na chatě, čekáme na
český kluky, až bezpečně zlezou také a budeme si moci vyměnit dojmy a zážitky a
že jich bylo. Splnil se mi sen, škrtám pomyslný seznam a zraky směřují zase
dál, ale v té chvíli jsem spíš přemýšlel o budoucnosti mě jako horolezce,
protože jsem si nebyl jistý, jestli chci toto riziko dále podstupovat,
přemýšlel jsem o tom i celou cestu dolů druhý den, při sestupu k autu na
parkoviště, ale tím že jsme směřovali směr Kaisergebirge, asi odpovědělo samo
za sebe…hory, když tě chytnou jednou za tipec, už tě nepustí….pokračování
příště.
