Dlouho jsem se neozval, protože mě skolila rýmička a je se
nebyl schopny pohybovat rychlosti dostatečnou natolik, aby se dalo psát o
běhání. Bylo to pro mě skoro mučení, nic nemoci dělat zrovna když je venku tak
krásně teplota atakuje na Anglii neskutečných 32 stupňů a já ležím v posteli
a potím se. Ta doba, je už naštěstí za mnou a já můžu pořádně provětrat své
nové kolo a taky pokračovat v započatém tréninku. Další závod pro mě byl
obhajoba prvenství z The Hurt II, směle jsem do závodu znovu namočil i
kamaráda Dana.
Den před závodem mi bylo doručeno nové kolo a já si v rámci
tréninku, já vůl, dal sedmdesát kilometrů na zahřátí. Abych přece vyjezdil tu
pizzu, co jsem si dal na oběd.
V sobotu stejný scénář jak už mnohokrát
předtím, vzbudit Pavla řidiče, dát si malou snídani, přemluvit přítelkyni, aby
nás šla taky podpořit, a já se mohl naparovat jako krocan při obhajobě
vítezství. Já kretén namyšlený, to jsem ještě netušil…
Na start přijíždíme tak tak 10 minut rezerva mi nedává šanci
se jít
protáhnout, či aspoň zaběhnout za smrček. Šak hobluj, jdu pozdravit
Dana, jak rád ho vidím kluka plešatýho :o). Ve dvou se to lépe táhne. Frý,tu,
van gou, ale alééé napalujem to hned ze startu, jdu do vedení ještě s jedním vlčákem. Dan
mi kryje záda a buch prdnem tam první stojku stoupák jak prase v tomto horku
na chcípnutí. Cítím, že něco nehraje,
břicho mi bublá dříve než normálně, ale jebáát šůůůp dolů krpálem a už jsme na
polňačce vedoucí do ještě většího krpálu. Necítím se, a přecházím do chůze, v trenkách
mám alarm, ale ignoruju ho a na vrcholu se probouzí běžecké ambice, v tu chvíli
se
propadám na nějaké páté místo. Snažím se co to jde, ale konec na 4 km skáču
do křoví a pro mě dnes závod ouvr. Je mi na nic, zaplatil jsem 900 kaček za
závod, do kterého jsem zatáhl tolik lidí a já ani nedokončím, neskutečně mě to
sere. Když se přežene vlna co mě zastavila. Beru foťák od Janči a jediné co
dělám je snažím se předat svou energii běžcům neustálým povzbuzováním a
focením. Ať kluci a holky vědí, že v té pekelné výhni nejsou sami a že je
někdo do těch hnusných stoupáků hecne. Snažil jsem se ze všech sil a ten šikula
Dan to nakonec vytáhl na krásné 4 místo na 24 km trati s více jak 1300
metrů stoupání. Gratulace a těším se na podzimní sérii v lese, kde není
krpál jako krpál.
Tento 100 mílový závod Ultra trail Mt. Fuji na Japonském ostrově kolem sopky a zároveň posvátné hory Japonců, je jeden z nejkrásnějších ultra v Asii. Na trati dlouhé 161 km překonáte kumulativní převýšení 9000 m. To vše musíte stihnout v časovém limitu 46 hodin. A nemálo důležitá je i kapacita závodníků, která je jen 800 startujících, podobně jak to bylo např. Cortině. A také jako na LUTu, je i zde kratší trasa 84 km s 4700 m kumulativního převýšení (up and down). Startovné činí 2600 Kč.
Start závodu je v Yagisaki a cíl v Fujikawaguchiko-cho v prefektuře Yamanashi. Ročník 2013, se konal 26. Dubna. Tento rok i za účasti Francouzkých hvězd Seba Chaigneau a Juliena Choriera (v roce 2012 byl vítězem), vyhrál domácí Hara Yoshikazu v čase 19 hodin a 39 minut, jen deset minut zaostal Seb a
o minutku později doběhl do cíle i Julien. V ženách první místo obsadila Kristin Moehl ze Spojených států v čase 24 hodin a 35 minut.
Na tomto trailu je také zajímavé, svou odlehlostí je většina startujících Japonců a velmi málo zahraničních účastníků, takže si celou dobu připadáte jako exoti a navíc minimálně o hlavu větší. Všichni jsou, ale velmi přátelští a na všech občerstvovacích stanicích Vás zahrnou milím úsměvem, a že těch stanic není málo přesně 13 stanic, většínou kolem 10 km od sebe vzdálených.
Cesta vede po všech možných typech povrchů od asfaltu až po stezky sformované sopečným popelem. Trasa se otírá o krásná jezera na úpatí posvátné hory FUJI. Kdo se chce přidat k dalším 800stům bláznům, stačí jen vyplnit registraci, která je jak jinak celá v japonštině, takže good luck. A třeba se dočkáme nějakého českého reportu. Registrace.
Hned druhý den po příletu z Itálie, jsem nevěděl, co budu dělat o víkendu tak jsem prohlédl termínovku a vykoukl tam na mě závod s příznačným názvem The Hurt neboli Bolest. No ono taky, aby takový závod nebolel, když organizátoři vybrali trasu u Londýna a světe div se s převýšením na 24 km 878 m+. Běžně při tréninkovém výběhu na 25 km mám pozitivní převýšení okolo 15 metrů a to jen kvůli mostu přes silnici J. Tak tedy klikám na registraci, vysolím pětadvacet liber a modlím se ať mě přestanou bolet stehna z Dolomit. Regenerace veškerá žádná, jen pár výběhu do a z práce. Plus jeden odpolední delší trénink. No ono taky nebylo moc kdy, když jsem musel nadělávat hodiny za to pitomé pondělí. Jak se tak blížila sobota, domluvil jsme se se svým šoférem na odjezd na sedmou ranní, to aby mohl odhadnout jak velkou páteční párty si může Pája dovolit, ani moc neremcal, že prej bude ten nejvíc střízlivej v hospodě na růžku. Účast ještě přislíbil můj brightonský kamarád Dan. Takže se těším na den D.
V sobotu ráno mě budí smska, že Dan se nedostaví z rodičovských důvodů, no doprdele kdo mě bude po trati dělat lovnou?! Je parné ráno, sedáme do káry a jedeme směr Peaslake, do lesa který dal jméno závodu The Hurt Wood. Stavíme káru na poli a jdu si pro čip a startovní číslo, které k mému pobavení a štěstí v závodě obsahuje Trojku, mám takové interní čidlo, které pozná podle startovního čísla, jestli bude závod dobrý nebo špatný. No a tady to bylo jasný, bude dobrý. Vyšňořenej v tričku z Lavareda, se stavím do asi páté řady, závod je dělaný na dva okruhy, tudíž většina startovního pole cca 130 lidí jde krátkou variantu 12 km s polovičním převýšením a cca 45 lidí jde delší variantu 24 km. Vím, že v tom bude bordel a já se nesmím uštvat s borcama, kteří mají startovní číslo menší než 800, to je znak že jdou krátkou trasu. Tři dva jednaaaaa START, no to víš hele ja se tady s tím nebudu srát a šůůůp první 35% stoupák jedu hnedka ruce stehna, ale jedu jak mašina a světe div se 5 celkově, aspoň si to myslím, kopce mi moc nejdou, ale zjišťuju že náročné a technické seběhy mě jdou a jdou mi jako že dobře, aspoň s porovnáním s ostatníma, trhá se skupinka na čele, ve které figuruju i já, to se mi moc často nestává, respektive takhle asi je to poprvé. Tuším že jsou předemnou dva či tři typani s 8mičkou na hrudi, takže bych neměl si je nechat uběhnout, leje ze mě jako prase, na sluníčku je na Anglii nevídaných osmadvacet stupňů.
Trať je šílená, jsou to
krátké stoupání třeba deset dvacet výškových metrů, ale brutálním sklonem. S klukama
kolem je to sranda, oni mě předběhnou do kopce a já je stáhnu z triček pěkně
z kopců. Takhle si to šineme už na cca 7 kilometr, kde je první
občerstvovačka v křížení tratě, tudíž je vlastně jediná ale proběhnu ji
celkově 3x. Beru jeden kelímek a leju si ho za triko, druhej na hlavu a třetím zchladím hrdlo, jedu jak lokomotiva, na hodinkách se dokonce mihl i kilometr v tempu
3:50. Nahánim se s klučinou, který má ruce namakanější snad víc, než já
stehna, v kopcích mě drtí nechutně, ale z kopce mi jen kouká na
podrážky mých pureGritů na víc se nezmůže, jo ale ten chuj co mě tak stojí moře
energie, jde jen jedno kolo, co já musím šetřit i síly na další 12km okruh. No dobíháme do konce prvního kola já v jeho
těsném závěsu a myslím že se na to vyseru. Cítím se jak lední medvěd v pražské
zoo. Leje ze mě nehorázně a já nemám
toto mučení přece zapotřebí, že?! Jenže no do prdele před obrátkou od fotografa slyším, „hele ses
první 800vka“, to znamená jediné uaaa jsem první, a to že přede mnou běží další
borci byl jen můj blud. No tak dobře
teda, pro publikum si teda dám ještě jedno kolo ;) na otočce jsem mohutně
povzbuzovaný to mi vsakuje nějaký ten pot zpět do těla abych vůbec mohl
pokračovat, teď už vím co mě čeká, ale co nevím je jak se zachová moje
hlava,
nemám zkušenost táhnout závod na prvním místě a zatím nezvládám taktickou
stránku závodu, navíc když mě stahují i místní vlčáci, kteří jsou tu doma a
nenechají si sebrat skalp, nějakým klučinou s východoevropským přízvukem.
Na první malé smyčce vidím jak to teda je, borec v zeleným triku na mě
ztrácí cca. 2 minutky. Ale jako stopař mě začíná cca od 16 km stahovat, a to
tak že docela hodně, už nás dělí jen prudký výběh, kde se snažím to prát pěkně
na krev a nepřejít do chůze. Za občerstvovačkou mu utíkám a vím, že teď už
nesmím polevit, šup práskám seběh pak výběh. Ale borec se mě drží jako klíště,
ono je to těžké když mě vidí a vím že se mu musím ztratit z dohledu, aby
nemohl přizpůsobovat tempo mě, kořisti. Daří se mě náramně, až do chvíle než v zápalu
boje se dostanu mimo trať, naštěstí si chybu uvědomuju téměř okamžitě, ale těch
15-20 sekund mě může v konečném důsledku setsakramentsky mrzet. No niiic
napaluju brutální Hang, ale směrem dolů, jen pro představu je to horší, než
hang z Malenovického kotle směrem na lysou těsně nad Bezručem. Týpek to
ale nevzdává a buší
za mnou. Dostáváme se po zdolání toho hangu i směrem vzhůru
do nejvyššího bodu na trati, je to cca 4 km do cíle, a já peláším o život,
čekají mě jeden dlouhý seběh, pak malej výběh, brutální seběh v traverzu a
jedno koryto do kopce. Už se docela i ohlížím a snažím se kontrolovat pozici,
zelenáč mě stahuje už jen na dobrých 200 metrů, a v korytě se bude
rozhodovat celý závod, jdu na totální dřeň a tradá, vybíhám stále jako první.
Poslední kamenitý seběh, až do cíle napaluji zvedám ruce a hobluj jsem v cíli,
poprvé v závodě delším než 20 km jsem vyhrál. Neskutečný pocit, vedro,
chňapnu po medaili, týpek za mnou dobíhá s necelou minutou ztráty. Třepeme
si tlapama a já mu děkuji za úžasný zážitek lovné zvěře. Obrátku jsem nakonec jak jsem se dověděl
točil na 4 místě i z 12 km účastníků.
Pro někoho je to známka slabšího startovního pole, ale pro mě je to osobní vítězství, které mě jak doufám nakopne, a příště i s Danem, protože to je lišák, který by mě asi prohnal nejvíc.
Včera jsem musel do práce autobusem, protože mě stále
brutálně bolely stehna z Lavareda. V poslední době jsem stále do práce běhal, tudíž jsem
nějak přestal chodit mou obvyklou trasu na zastávku autobusu, to co jsem v úterý
spatřil, mě úplně znechutilo. Všude kam se člověk podíval, tak byl bordel,
krásný potok plnej kačen a jiných socka ptáků plovoucích mezi odpadky, to mě úplně
rozpaluje do běla, když tohle vidím. Je to blízko školek, kde děti a jejich
rodiče čekají každé ráno, než otevřou brány do jejich školek a mezitím mají
spoustu času vyprázdnit obsah všech svých kapes na zem, poodkládat do trávy
všechny obaly kokin, které jim jejich pokuřující rodiče stihli za sociální dávky
nakoupit. Většina těch náctiletých matek nemá práci a mizivou vidinu nějakého
spokojeného života.
Proto jsem se rozhodl, že jim to tam a i sobě uklidím. Ať
se nemusím stydět za to, kde bydlím a taky pro ten
dobrý pocit, který teď mám, když
píšu tenhle dnešní příspěvek do blogu. Už taky vím, že si při příštím výběhu
vezmu do kapsy jeden černej pytlík na bordel a jednu část výběhové trasy, kde běhám taky zbavím těch krabiček od cigár a plechovek od levného piva, už jen proto aby se mi tam
pěkně běhalo a já se mohl stále u běhání i kochat a ne jen čumět na zem abych
si nerozřízl nohu o roztrženou plechovku. Třeba to může namotivovat i někoho z vás,
ten pytlík tolik neváží a příroda nám běžcům bude dopřávat krásné dlouhé ničím
nerušené výběhy.
A vo tom to přeci je, neasi Příjemné chvíle venku v čisté přírodě....
...a pamatuj Pytlík dycky v trenkách :-)
P.S.: úplně mi to připomělo dobu, když jsem jako malej musel uklízet před a za barákem a byl jsem dycky totálně zpruzelej co že to jako asi kua jako musím dělat....:-D
Někde, tuším, že kolem vánoc jsem se dověděl o
tomhle krásném závodě v Italských Dolomitech, který startuje v malebném
městečku Cortina de Ampezzo. Po prokoučované Pražské stovce, neslavném LH24,
kde jsem více proležel než prochodil, jsem potřeboval symbolické ukončení první
poloviny roku 2013. Proto jsem neváhal a vysolil nějaké to Éčko na startovné,
abych si to třeba ještě nerozmyslel. Tak se stalo, že jsem dostal přiděleno
startovní číslo 733, což je pecka, protože obsahuje mé magické trojky, dokonce
dvě takže asi můžu myslet i na bednu, neasi ;-)
Dva týdny, před
závodem neřeším svou formu tu mám samozřejmě
skvělou viz. South down maratón,
ale mám vůbec problém se dostat na start závodu. Letenky mám sice koupené do
Benátek, ale domluvit se s autobusovým přepravcem Cortina Express mi dal
zabrat asi měsíc a půl, ale nakonec to klaplo ke všem těm penězům jsem ještě
vyplázl 50 Éček. Jsem nervozní, že bude bus vykoupený, přece jen se na start
chce postavit 750 lidí, v hlavní kategorii na 118 km a 5740 + metrů
převýšení. Kontaktuju X-trailovskou bandu z Orlové a zjiťuju, že se závodu
budou účastnit i taková esa jako je Áda Ondruch, co vyhrál minulej rok
SwissAlpin race, a také klasik Tom Síkora, no a z dalších ještě AR stálice
české scény Pavel Paloncý. LUT2013 má dvě kategorie hlavní ultratrail a kratší
Cortina trail 46km a 2520 m+. Kde startoval sympaťák Tom Vondráček s bručounem
Fílou Moocem, oba dva se s tratí poprali moc dobře.
Den před odjezdem
panikařím, protože neustále sleduju zprávy z místa konaní závodů a na
horách ve výšce 1800+ nasněžilo, a to jako prase. No do hajzlu, dyť já nemám
univerzálky boty do takového terénu, všechny mám úzce specializované a přece
tam nepoběžím ve Spajkách, když si odprasím nohy v nižších polohách, proto
mi intuice radí vzít na výlet Brooks Cascadia 8mičkovej model, jsou to boty do
nepohody a kluci se poučili z chyb 7kové verze, a udělali botu dostatečně univerzální
zvládnout mokré seběhy, sníh, šotolinu a to vše jako v peřince, za cenu
trošku vyšší váhy než jsem zvyklej od řady Pure. Když, už jsem v obchodě šáhnu
ještě po Quoďackejch kompreskách na stehna od Compressportu. Z práce si
beru volno na čtvrtek a pátek, to abych zvládl aklimatizaci a nestresoval se
jak třeba na B7 kdy jsem doletěl 2 hodiny před startem do Brna a pak docela
byly sprinty se dostat do Třince a zůstat v supercool náladě a neunavený
na závod.
Tak hele
přeskakuju nudné cestování Londýn – Benátky – Cortina – Kemp, všechno klaplo
jak mělo, v 20:00 mě vítá uchcaná Cortina, chčije tak moc, že volám na
pomoc kluky šikovné Orlovské. Se všema i s holkama podporovatelnýma se
vítám, padne i nějaký ten panák, ale hlava už je mimo kemp v kopcích kolem
Cortiny a přemýšlím jakým voskem natřu podrážky bot, protože vydatně sněží na
horách a celou noc v údolí. Jdem spát všichni brzo, já sem si ustlal ve stanu u Toma, tak aby taky ne když máme startovní čísla jak
dvojčata 732&733. Celou noc
buší do stanu neustálé proudy vody, a tak hodím rychlou modlidbitchku.
Pátek nás vítá zamračeným,
ale už nepršícím zakaboněnem. Jde si, do centra města pro registrační tašku.
Registrace probíhá v pohodě všichni jsme prošli i povinnou kontrolou vybavení.
Všichni jsou moc milí, a už mi ani nevadí, že skoro nikdo z řad dobrovolníků
neumí anglicky, ale rukama nohama se domluvíme a stíháme to doprovodit i pár úsměvy, jinak už soustředěných myslí na večerní start. V šest večer je
naplánovaný brífink, kde se dovíme, na kterých občerstvovačkách se bude
rozlévat víno, či čepovat pivo, aspoň já to tak beru. A rychle jdu tedy zpět do
kempu, si ještě schrupnout do stanu, převléct se do závodního, strávit povinnou
půlhodinku na záchodě a probrat závodní strategii s kolegy. V kempu se
potkávám s Pájou Paloncým, který mi předává hole a zároveň ještě pořešíme
jeho porouchané auto a pak už nic, jen přesun na brífik a absolutní
rozčarování. Na brífinku jsme už vyfintění na očekávaný start v 23:00, ale
místo toho nám organizátoři vysvětlují, že start byl přesunut na sobotní osmou
hodinu ranní a trať byla zkrácena na 85 km a 3720 m+. No dokážete si
představit, že by to Uher či Čihák, kvůli 30 centimetrům čerstvého prašanu
udělali? J Navíc při východu z haly se na nás
směje sluníčko a okolní nádherné kopce jako jsou Tofany či Monte Cristalo. No
nic, jsem nasranej jak prase a ani nemám chuť jít na předzávodní pasta party,
opouštím Ikstrejláky a šinu si to do kempu, kde budu používat strašně sprosté
výrazy, aspoň tak nějak si to představuju. Ale co čert nechtěl volám si ještě s Paloncem a nechávám se ukecat
teda na pasta party. Dám pifko a nakonec celou situaci nějak akceptuju a je mi
veseleji, je mi veseleji až tak že jdu ještě do vedlejšího kempu na pokec s P
a A, kde při dobrém pokecu a líčení všemožných zážitků stáhneme sedmičku
výborného červeného vína a abychom doplnili i ionty tak neodmítám ani Svijany.
No, do stanu si to šinu pěkně nakalenej, tk ale co neasi..šak ten zitřek bude
krátkej závod, tak co bych se omezoval. Pche.
Budíček mi zvoní
v šest. Protahuju se, ani nejsem moc zničenej. Oblékání jsem řešit
nemusel, protože jsem dokonale vovazelínovanej usnul v závodním, tudíž mi
to ušetřilo nějaký ten čas na hygienu. Ráno mrzlo, ale obloha byla jako
vymetená, což slibovalo úžasný závod.
Osmička se
blížila kvapem, už stojím ve špalíru závodníků, poslední fotky, úsměv
vystřídal, upřenej pohled do blba a na ostatní blby, jako jsem já. Mám rád
tyhle lidi. 3 minutky do startu, už to všechno vře, pořadatelé pouští
emocionální hudbu, skoro brečím, jsem na měkko, a prásk úderem kostelního
zvonu, tradá vzhůru do kopců. První kilometry běžím nepřepalovaným tempem někde
kolem těch 5:30, no mrskl jsem tam i jeden za 4:48, ale to jen abych se
nedostal do tlačenice při prvním stoupání. Do kopce jsem si ve své strategii
zvolil, že nebudu se snažit o běh, je to prostě strašně neefektivní a člověku
to vůbec nepomůže, když zrovna nejste Kilián, či vítěz minulého ročníku Seb
Šaňó J prví kopec má převýšení 600 m na 3
kilometrech, pole se rozmělňuje poměrně záhy a podrcholový traverz, už běžím
pěkně rozehřátej v tempu kolech 4:30 m/km. Držím se pěkně a cítím se
skvěle, traverzík končí a je tu prudkej cikcak dolů, mám pocit, že můžu
všechno, předbíhám jednoho závodníka za druhým a pak PRAAASK, do piče rozjebal
jsem se o odlítlej šutr natáhl jsem se jak superman a hlavou
mi běželo, tak a
je to v hajzlu, závod pro mě skončil na 11 kilometru, koukám na ruce,
rozedřené do krve ale jde to, koukám na koleno, krve jako z prasete, jsem
trosku v šoku, celé to proběhlo asi během 4 sekund, se zvedám a běžím dále a až o dalších cca 350 výškových metrů dolů na prašnou cestu, kde jsem se
zastavil a zkoumal blíže své zranění, no vypadalo to dost špatně, díra jak
tunel blanka, a vyhlídky na pokračování v závodě skoro žádné. Stáhl
jsem z nohou kompresky, aby se mi ta krev nevytlačovala z ran ještě
více, aspoň jsem si myslel, že ten tlak zvyšuje krvácení. Polil jsem to vodou a
pokračoval dál s nadějí, že to nějak půjde. Doběhl, nebo spíš dopajdal
jsem na cca 16 km, kde byla přistavená sanitka a tam se mě ujali a zašili mi
ránu čtyřmi stehy. Byly strašně šikovní, celá operace nezabrala víc jak 20
minut, podepsal jsem jim tam jakýsi bianco šek, že jako jsem byl ošetřený. S Grácii
na rtech, jim děkuji, a snažím se zapojit zpět do závodu. Mezitím mě dobíha
Tomáš Sikora, a nějak se možná ani nediví, že sem zase něco podělal, když už to
není přepálenéj start, tak to klidně taky mohla být zapíchlá hůlka v
noze,
no a dnes to kupodivu bylo rozpárané koleno. Snažím se držet Toma, ale koleno
se začíná hlásit a otékat, a já nestačím, nestačím ani na prdelaté paní a
přichází krize, zastavuju a nevím jestli mám brečet nebo si jen sednout do
škarpy a nechat se jen unášet krásama okolních vrcholů. No, ale jak to bývá do
cíle mě okolní krásy nedonesou, a já zas budu za vola, že jsem chtěl nějaký
závod, kde se dobře i umístím, a já jsem teď v takových sračkách, že jej
ani nedokončím, byl jsem na sebe strašně nasranej, byla mi zima a zase mě
předběhl závodník co by mohl být klidně mým dědou. To mě nějak začalo všechno
štvát že jsem se zvedl a pokračoval na první velkou kontrolu na 33 kilometr, ještě
před tou kontrolou jsem vystoupal na sedlo u lanovky na Monte Crystalo, kde
nevím co se stalo mi jeblo v hlavě a celou cestu dolů jsem utíkal až na
Passo tre Croci, a dále zjistil jsem že mě to koleno nebolí při sebězích což
jsem bral jako morální vzpruhu nasadil jsem kompresky zpět, které mě držely
stehna pohromadě, prasklé stehy, které vydrželi po zašití tak možná 5 km, už
nekrvácely, jen koleno pořád
zapeklitě a tupě bolelo při každém stoupání. Závod
se pro mě stal soubojem se svou vlastní hlavou, s tou hlavou, která vzdala na
můj vkus docela dost závodů. Do kontroly na 33 km to bylo více méně pořád z kopce,
po technických cestičkách nebo pěkných lesních cestách, kdy jediná záludnost
byla v úhlu klesání a mohla některým závodníkům vystavit stopku, třeba
kvůli úponům v koleni. Mě to jelo dolů docela samo, bolest jsem se snažil
vytěsnit mp3jkou se skvělým plejlistem. A když, na mě šli chmury, dokonale je
zahnal asi to byl snad školní výlet, který mohutně povzbuzoval a mě se skoro
drali slzy po druhé a ne naposled ten den do očí. Probíhám kontrolu, doplňuju
jen vodu, požeru pár čokolád a valím dál, kdybych věděl co mě čeká, tak se na
to vyseru a nikam už se neženu. V čase 4 hodin a 21 minut opouštím
občerstvovačku na 268 pozici, celou dobu jsem neměl ponětí na kterém místě
vlastně jsem, kvůli zranění jsem se stále bál že asi v poslední stovce,
chvílema to tak i vypadalo, když mě předbíhaly davy lidí. Další checkpoint byl
naplánovaný na 42 kilometr na všem dobře známé místo Lago Misurina, odkud vede
všemi cyklisty z Giro d Italia obávana serpentina na chatu Auronzo pod TreCime, kam jsme se, ale kvůli změně plánu neměli dnes všichni podívat, podívali
se tam jen dva a to hned největší Esa závodu Wolf Mike a Mike Foote, Wolfovy se
ještě podařilo nadlidským výkonem ztrátu dohnat a skončit celkově druhý za
francouzem Sebastianem Spehlerem, který mimochodem umí silniční desítku za 30
minut. Když už jsem u toho Sebastian vyhrál v čase 7:39:35. Můj příběh,
ale nepokračoval zrovna jako u výše
zmiňovaných, ale zcela mě pohltila osobní
krize, při stoupání k jezeru Misurina, každým krokem jsem chtěl bolestí a
špatnou náladou umřít, a vykašlat se na nějaké trapné závody. Ztrácel jsem
těžce seběhnuté příčky, a klesal pořadím stejně rychle, jako mě opouštěla
vidina dokončeného závodu. Kilometry se táhly neskutečně pomalu, až najednou
kde nic tu nic jsem spatřil na batohu závodníka přede mnou českou vlaječku, no
to bylo úplně boží, myslím, že to byl Jarda Krameš s číslem 455, tímto bych
mu chtěl poděkovat, že mě svou příjemnou společností vlastně vytáhl až k jezeru.
Kde už na mě čekala polévka a rozhovor s Taťkou, který mi už párkrát
dokázal pomoct jak motivační hlas na telefonu. Po dvou třech minutách jsem
věděl, že chci pokračovat a že chci znovu závodit. V táhlé krizi jsem se
propadl na 350 místo, Misurinu jsem opouštěl v čase 6 hodin a 31 minut a v nohách
jsem měl již jeden maratón a teď mě ještě čekal jeden o krapet delší. Mozek mi
začal fungovat jako stroj, nevnímal jsem již negativní situaci, přepl jsem a
utíkal jsem nádherným kaňonem směr Cimabanche na 57 km tratě. Profil tratě
vyhovoval mému zranění a rozložení sil, trať vedla technickýma úsekama, kdy
nebyl čas myslet na bolest, ale bylo důležité se nevymlátit a nespadnou sto
metrů do propasti, která mi když to šlo brala dech svou krásou. Na tech 15 km,
jsem stačil předběhnout 42 závodníků, což mi samo osobě vlévalo novou psychickou
sílu, úsek jsem zvládl za silničních tragických, ale horských pro mě
exelentních hodinku 55 minut. A jen co
jsem prolétl checkopintem na 57 km jsem
si to pelášil na na kilometr 80tý u jezera Ghedina, do cesty se nám
postavilo
sedlo ve výšce přesahující 2000 metrů nad mořem, stoupání bylo úmorné a když už
to vypadalo, že skončí, tak ještě přitvrdilo a poslední 4 km na vrchol bylo pro
mě opravdovým utrpením, které ale bylo vykoupeno přátelskou partičkou Italských
horských záchranářů, kteří měli vybavenou občerstvovačku redbulama pivem či
kolou, které mi dohromady spravili trošku rozhozený žaludek. S díky a
ujištěním, že na další velkou občerstvovačku to už je jen kousek, jsem se
pustil zase z kopce šupem k dalším ukrojeným kilometrům. Trochu mě
tou dobou začali brát křeče, ale jak na potvoru jsem zjistil, že už nemám žádné
Mágo, a ani nikdo ze “stánkařů“ jej také nemá, proto jsem bral
za vděk i nabízenou sůl, která světe div se zabrala výborně a já mohl
pokračovat ve své osobní stíhací jízdě.
Na Ghedinu jsem dorazil na 307 pozici
po 80 kilometrech, do cíle zbývalo, už jen posledních 5 km a na cestě byl
poslední výšplh do sedla s 500 metry převýšení a pak už jen travezr ze
začátku dne a pak dlouhý seběh, až do Cortiny. V tu dobu jsem utvořil dvojici
s italošem Fabiem Chiavarolim, kde jsme si nedali nic zadarmo, udělali jsme
si závěrečné dostihy se vším všudy, snažil jsem se Fábiovi nastoupit v seběhu
tempo šlo řádně kolem 4 minut na kilometr, každým dopadem boty na zem jsem se
bál, že se mi zlomí noha, protože už jsem neměl moc sil nazbyt, Fábio se mě
držel jako klíště, takže mi nezbývalo moc prostoru jak ho udolat, tak jsem
prostě vypnul brzdy a pustil to dolů kopce na plnej plyn ať to dopadne jak to
dopadne, někde v těch chvílích jsem minul Zdeňka OTTU, tímto ho zdravím. A
se zavěšeným Talošem, jsme seběhli až na Cortinskou asfaltku, která nás má
dovést, až do cíle, jenže ona nás vlastně chtěla zaříznout, dostali jsme oba dva
takové křeče, že jsme vypadali jak dva závodící tučnáci, což me při své
tragikomičnosti dost rozesmálo. Kreče po sto metrech asfaltu ustoupili a já
zase mohl běžet jenže Fábio taky, v tu chvíli jsem si vzpomněl na
finišujícího Japončíka na Maratonu v Tokiu, zatl jsem všechny plomby v puse
a doběhl za potlesku a fandění fanoušků až na Cortinské náměstí, kde se
ukončila strastiplná 85 kilometrová pouť, mého osobního utrpení, které ale skončilo naprostou euforií a nepopsatelným pocitem, že jsem zvládl odpojit tu
část mozku, která mě dusila a bránila mi dokončovat podobné závody. Čas se
zastavil na 12:43:37 pro mě v tu chvíli užasných, před závodem naprosto
tragických číslech. V cíli mě vítal Tomáš Sikora, kterej vyfinishoval o
minutu a 11 sekund přede mnou, a to jsem o něm od té mé patálie s kolenem ani
jednou v závodě nezavadil. Pogratulovali jsme si a ja vnitřně břečel jako
malé, ale náramně šťastné dítě. Vyfasovali jsme vesty finisherů, proběhlo
setkání se zbytkem výpravy, Ada Ondruchů, závod pro velké žaludeční potíže
nedokončil, tak třeba příště a Palonc takz s velkýma problémama s trávením, ale dokončil jako druhý z čechů, první dokončil Roman OTTA v čase 10 hodin a 46 minut. Tímto bych chtěl poděkovat všem co se o mě tak
hezky postarali a všem dobrovolníkům a fanouškům na trati za jejich úsměvy a
slova povzbuzení a také zdravotníkům, že mě pustili zpět do závodu.
O cestě domů, už
se rozepisovat nebudu..třeba příště, protože normálně cesta trvá kolem 8 hodin
sakumprdum, ale asi jsem někoho naštval, že mi cesta kvůli zrušenému letu
trvala 25 hodin. Teď , už sedím v kanclu a mám dalších milijón pocitů,
které si už ale nechám pro sebe, a obdivuju TY z vás, kteří jste to dočetli až
sem...takový ultračtení.
Záznam z GARMINU (pro zobrazeni v metrech, klikněte vpravo nahoře na garminovských stránkách)
