neděle 16. června 2013

South downs marathon 2013

South downs Marathon 2013 

Do mého běžeckého deníčku jsem si někdy před měsícem napsal pod datum 8.června South Downs Marathon 2013 doporučil mi ho můj anglický kamarád Dan. Proč taky ne, podle tréninkového plánu, který teď jedu mám na sobotu stejně naplánovaný dlouhý kopcovitý výběh, což ve všech ohledech SDM splňuje – 42,195 km s 1043 +metry.

Den před odjezdem si chystám svou magickou bednu se všema běžeckýma udělátkama, ať jsem na místě hezky v klidu a pořád něco nehledám, jak mi s oblibou připomíná otec, pokaždé když má možnost. Natočím budík na 6:15 ráno zkontroluju jestli můj osobní řidič Pája není moc ožralej z proběhlé párty, prej není měl jen dvě láhve vína a víno přece není alkohol, to mi aspoň praví jako Brňák, protože na místo se nedá jinak dostat než autem. Všechno klape jak má, ráno házím mobilem o zeď přesně ve stanovených 6:15 vykukuju z okna zjišťuju, že je vymeteno jak na mém spořícím účtě, takže předpokládám lehký krok a úsměv na tváři.
V sedm nasedáme do letitého kundolapu strejdy Forda Próbeho. Ve svižném tempu si to pádíme po M3 výpadovce z Londýna přes M25 na Guilford, až do startovní vesničky jménem Slindon. Na místě už je rušno jak v hornických šatnách po šichtě, tak hnedka lezu do kufru pro bednu jako správný Orlovák všem přítomným ukazuju svou chlupatou zadnici nasazuju Trenky, X-Trailacký dres, sice mi bude vedro ale šak Kura co bo reprezentovat se musí, ať každý anglán vidí jaké tam máme ve východní Evropě krásné dresy. Pak chvilku zásek nad výběrem bot, Anglie je proslulá jílovitým povrchem a na ten, když nachčije tak to chce spíš brusle než jedny z mých Brooks PureGrit nebo Cadence, moje pětiprstové ponožky po zralé úvaze zalézají do trialových Gritů, bo šak TO bude  trailový maraton, to je jasné, no ni! Ještě šoupnu na má vyrýsovaná lýtka kompresky od Compressportu, ať mě ty seběhy tolik nebolí. Hodinky ukazují 9:10 start je naplánovaný na půl. Tak honem pocem kamdeš zapoměl sis hruďák, volá na mě Pája. Tak přece by měl taťka šanci si rejpnout.
Ještě před startem dobíhá Dan, musel si vzít s dalšíma taxíka, jinak by to nestihli, dáme rychlé klasické hecovací rychlohovory smějeme se, jak by to bylo fajn to dat to za tři a půl neasi. Takový naivní jsme. Dan mi oznamuje, že jeho kamarád běží na start už od rána z Brightonu, což je dalších 40 km navíc, no není to chuj? :D

Máme tu pár sekund do startu a prásk start mačkám Garminy a šnečím tempem si to hobluju směrem do PeterFieldu, kde nás čeká medaile v cíli, pokud to nějaká část mého těla neuspíší a neskončím někde v lese po trati. Tempo máme s Danem na můj vkus ďábelské 4:30 – 4:40 na km. Si říkám, do hajzlu to asi běžím na osobák na desítku a ne svou první letošní maratónskou trať. No neva šak nejsem z cukru do prdele. První druhý třetí čtvrtý kilometr pěkně ubíhá trať směřuje víceméně soustavně vzhůru hodně králíků ze startu to přepálilo a tak je necháváme svému osudu a následujeme slečnu Najk. Má pěkné tempo a zadek, tak se chvilku vezeme. Potom do toho Dan šlápne a pápá slečno Najk. Na cca 8 km první občerstvovačka, dobrovolnici div nevytrhnu ruku i s nabízenou vodou a valím dál, tempo je stále husté dokonce vidím i kilometr v tempu 3:46 co už když chceš předbíhat musí to přece vypadat že jsi albínskej černoch a ať ani nikoho nenapadne na to reagovat a chtít s náma klukama z východu držet tempo. Trať se příjemně vlní vždycky, když mi už do kopce dochází tak mě organizátoři odmění parádním seběhem. Jó kde jsou ty Londýnské pláně na kterých trénuji. Na patnáctém kilometru občerstvovačka číslo 2 šoupnu další H2O a peláším, Dan mi trošku ubíhá, ale né na dlouho v této části trati dost fouká protivítr, takže zpomalujeme někde na 5min/km, to nám vydrží jen chvilku až co se s tím budem srát šak néé rub tam pár kiláků za 4:20, do uší mi hraje novej Rudimental – prý ,že to nemám vzdávat tam zpívá nějaká paní, tak ji teda poslechnu a nic nevzdávám naopak zrychluji a natírám to na mezičase Danovi o celou sekundu to jako pomstu za jednu Fotku kde mě zastínil, no chápete to? Mě, takového narcise. Ta jedna sekunda mě stojí mnoho sil a Dan mi utíká již na dobro, jsem s ním jen v očním kontaktu, ale už to není jedno tělo jeden krok. Jsme ve fázi, kdy začínáme předbíhat štafetáře co měli start půl hodiny před námi. Jsou to moc milí závodníci většina z nich běží pro nějakou charitu, to je moc fajný zvyk tady na ostrovech. Stále to samé dokola, povzbuzováni Well done, nic jiného nezní, zhlasuju mp3jku, protože tam hrajou moji oblíbení Asian Dub foundation a tempo pěkně sype. Ani jsme se nenadál a přichází 30 km to už je dan přede mnou o 38 sekund, už jej ani nevidím a zažívám svou první krizi, klasicky žaludek nevím jestli se mi chce víc chcát nebo srát, čurání oželím a vypotím ale s tím sraním je to na hraně, ale co má zkušenost mi říká, že mě to jen zkouší a z každým povolením si oddechnu, že teda ještě jsem se neposral, ale jen si krásně poprděl:D No i tohle k tomu běhání patří, jak se krásně natřásáte, střeva vám to rádi vrátí i s úroky.  Krize přetrvává a hle kde se vzala tu se vzala slečna Najková, natírámě mi to jako nechutně ani jsme se nezmohl to nějak okomentovat a jen si šlapu svou. Hlavou samá piča kokot čůrák vedro.
Šoupu gel a po kilometru jsem už zase jako laňka, v hlavě si vzpomínám na pasáže od Jurkera, že tělo může pořád a všechno je to jen o hlavě, a taky že je. Začínám zase hoblovat a jediným smutným rozptýlením je cca na 35 km cyklistka rozstřelená v zatáčce docela nechutným způsobem, je tady sanitka a dvě záchranářská auta. No nic, běžím dál a snažím se ji poslat pozitivní vlnu. Čekuju Garminy a světe div se, za chvílu budem končit. No to by mě posral v létě, abych ze sebe ještě něco nedostal, tak hledám ty schované sacharidy ve svalech a ještě tam nahodím běžecké tempo kajsik kolem 5:10 na kilometr. Předbíhám stále více štafetářů, což mě dělá samo Egodobře.  Mámě tu poslední 2 kilometry cesta už je asfaltová a ke konci ještě trošku trailu po MTB cyklostezce a už na mě paní huláká „only trý hudred jards“ kurde blbější hádanku vymyslet nemohla, pak mě došlo že jard je skoro jako metr, tak to ještě těch třista metrů napaluju, což ale v brutálním protivětru znamená ploužení ale s úsměvem brzkého cíle.
A je to tu 3,2,1 a cíl huááá. Dan mě fotí, nadělil mi deset minut. Drapnu igelitku, medajlu a jsem šťastný jak racek v mekdonaldu. Mám to za 3:36:46 32 druhé místo celkové z 490 úspěšně dokončivších bláznů. Šak jestli jste dočetli až sem, tak si to můžete prohlédnout na vlastní bulvy tady.






Krásný závod doporučuju všem a teď už mé zraky směřují směr LavaredoUltratrail. Čao a hlavně se z toho neposrat.


2 komentáře:

  1. Píšeš perfektně vtipně, narazil jsem dnes na tvůj blog!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky Vitku, to ze me pada tak nejak samo:]]

      Vymazat

Každý komentář potěší