Lavaredo Ultratrail 2013 - předzávodové pocity

Dneska jsem jsem absolvoval poslední výběh, před pátečním startem v italských Dolomitech, na závodě jménem The North Face Lavaredo Ultratrail 2013. Trošku jsem potřeboval poladit boty, tak jsem si ještě narychlo pořídil Brooks Cascadia 8, ty by mě měli hladce provést po sněhu i po kluzkém dolomitím vápenci. Též pro klid duše jsem si ještě na rychlo sehnal kompresky na stehna, pže potřebuju trošku těm mím svalům ulehčit, kvůli absenci důkladného tréninku stehenních svalů na londýnských pláních. Taky, už jsem docela nervozní jak prase, tak mě ten poslední výběh docela vyklidnil, trošku jsem zarelaxoval při zapadajícím sluníčku. V hlavě si neustále promítam trať, abych vědel kde co a jak. Cesta bude dlouhá 118 km s 5740 metry převýšení, minulej rok to vyhrál nějake Seb Šáňo, tak to už vypovídá samo o sobě, že to není závod tuctového charakteru. Start je v pátek v 23 hodin, do Cortiny respektive Benátek, přiletím z Londýna o den dříve, kde se setkám s bandou X-trailáků a dalšíma Čehůnama, už se těším jak malej Jarda. Kdo by nás chtěl sledovat může tak učnit na mém twittrovém účtu. Doufám, že se počasí ještě umoudří a nenapadne více sněhu, než tam momentálně je. Tak kluci a holky těším se na Vás. Motivací přibaluju, a odlepuju šmoulíka z rámu postele T - 2 dny...

Česká výprava:

1. 75 BAJTEK ZBYNEK 
2. 124 BICIK TOMAS 
3. 315 FILIPOVA LIDA 
4. 323 FOJTIK MARTIN 
5. 398 HAJKOVA KRISTYNA 
6. 432 JUDA MARTINA 
7. 446 KOHUT MARTIN 
8. 455 KRAMES JAROSLAV 
9. 575 NEJEDLY PETR 
10. 592 ONDRUCH ADAM 
11. 599 OTTA ROMAN 
12. 600 OTTA ZDENĚK 
13. 607 PALONCÝ PAVEL 
14. 732 SIKORA TOMAS 
15. 733 SIMCIK ZBYNEK 
16. 802 VAVROCHOVA MONIKA

Tak tohle je dnešní aktuální předpověď počasí, až na ten pátek to vypadá slibně!

Tabi, aneb jak jsem se stal trenérem Jamajčanky.

Tabi neboli Tabesha, je moje bežecká svěřenkyně. Je to ženská z Jamajky a tímto spojením nás dvou se ze mě de facto stal trenér. Zní to, až neuvěřitelně, ale důvod je daleko prozaičtější. A může se to stát každému z vás.

V Článku, kde jsem popisoval, kde trénuju jsem na konci zmínil i atletický ovál, kde započala profesionální kariéra dvojnásobného olympionika Mo Faraha. No a na tom samém ovále, kde pravidelně chodím trénovat, jsem potkal i Tabi. Ze začátku jsem ji míjel jako všechny ostatní spolusdíleče osmi drah ze zánovního tartanu. Mezi mé spoluběžce patří od ženy oděné do sportovní burky, či vymakaní hráči rugby, až po klábosící obsluhu call center z indického poloostrova. No a mezi všemi těmito, na české poměry, zvláštními sportovci, byla i Tabi se svými 120 kg živé váhy. Zaujala mě svou urputností a věčnému klábosení do handsfree.

Jeden čtvrtek, jako vždycky bylo poměrně špatné počasí a na oválu jsem byl jen já a ona. No netrvalo dlouho a oslovil jsem ji, jak se ji daří a že jsem si všiml, jak na sobě maká a zajímal mě důvod. Dali jsme se do dlouhého hovoru, ze kterého vyplynulo, že Tabi se rozhodla udělat něco se svou nadváhou, kterou nabrala po porodu svých dvou dětí. Už mám něco odběhaného  a sice nejsem žádný erudovaný trenér, ale nabídl jsem ji pomoc. Tabi totiž bojovala v poslední době hlavně se svou vlastní motivací. O tom co dělá po své pracovní době neřekla dokonce ani svému manželovi ani kamarádkám. Vždy, když se jí ptaly, co dělá, měla nachystanou nějakou výhovorku, jako je nakupování či nějaká jiná činnost, jen né prozradit, že na sobě maká. Byla strašně ráda, že se může někomu svěřit se svými pocity a já zas byl rád, že můžu procvičit angličtinu s jamajským přízvukem, člověk nikdy neví, kdy se mu může hodit. Pro začátek jsem ji poradil ať zvolní tempo, snažila se totiž za každou cenu běhat, a na to ještě její tělo nebylo připraveno, proto pravidelně chodí na ovál chodit, aby začala pořádně spalovat tuky a nebudovala si zbytečně svalovou hmotu, tyhle rady jsem odkoukal od profíka a další rady ohledně pití a stravovaní taktéž a na něco mi pomohl strejda gůgl. motivaci, kdy mi vždy radostně sděluje její pocity z tréninku a další úspěchy.  A já jsem rád, že taky mám vlasně prvního pravidelného parťáka a i když jen jeden den v týdnu, určitě to stojí za to! Přeju Vám štěstí na lidi kolem, tak jako mám já …

Každá rada dobrá, no a světe div se Tabi je teď na 105 kg, cvičí pravidelně i v práci, pokud to jde. Chůzi, už prokládá i joggem, snaží se pít, protože pila při své váze jen žalostných půl litru vody, a to ještě slazené. Tímto dnešním blogem jsem nechtěl rozdávat rady co dělat jak trénovat či cvičit, ale ukázat na to, že je někdy fajn, si všimnou ve svém okolí osamoceného běžce a prohodit s ním třeba pár slov. Člověk nikdy neví, kam se těch prvních pět krátkých větiček může vyvinout. Třeba k Tabeshiným 15 kilům a novému běžeckému přátelství, ale také samozřejmě může zůstat jen u prostého pozdravu, který mě od běžce vždy potěší, protože v poslední době už není samozřejmot, že si běžci navzájem pokynou, když se míjejí. Masovost utlačuje běžeckou pospolitost.

Tabi se teď sice dvakrát po sobě nedostavila, ale já pořád doufám, že to je jen chřipka, ale pro případ, že ne, mám vyhlídlé další adepty, jejichž anglický přízvuk mě zajímá J

Běžecká dieta

V dnešním zamyšlení jsem původně chtěl psát o tom jak jsem přestal kouřit, ale cestou z oběda zpět do kanceláře, mě přivedli na téma Běžeckého stravování dva udivení kolegové, vidějíc mě vycházet z občerstvovny kurevsky fajnych kuřat. Cestou zpět jsem přemýšlel jak já to vlastně mám, jak se stravuji? No, má přítelkyně by to shrnula jednou větou “Ten můj milý Zbynda se stravuje jako to prase”. A nebyla by daleko od pravdy. Největší  výhodou nás běžců je, že máme obrovský výdej energie, který je následkem našich menších či větších toulek přírodou či městem po těch dvou pahýlech co nám rostou od pasu dolů. Úplně si užívám situace, že neřeším, kdy vyjde nejnovější číslo Diety, abych si tam přečetl pár blbých rád co jíst a co nejíst. Jako běžec, prostě jim co mám rád co mi chutná a nekalkulu jestli to má hodně tuku nebo málo vlákniny. Můj žaludek prostě zpracuje vše, a co ne, tak si svou cestu ven najde, že ano. O čem bychom si pak vyprávěli s kamarády u piva, kdyby šlo všechno jak po drátkách? O zážitcích z ultramaratonu, kde mě právě chytlo sraní (nenašel jsem lepší výraz) a kde mě bolelo břicho tak, že jsem dříve nevěděl jestli vrchem nebo spodem, to je to pravé téma, kterému se dokážu smát celé hodiny po doběhnuti. Nebylo by to zkrátka ono.

Nejlepší výživový specialista je můj otec. Při našem posledním skypovém pohovoru, kde mi líčil nástrahy nočního přechodu Lysé hory, který pořádal minulý víkend KČT. Mi sdělil, že vyřadil ze své závodní výživy bůček,

a že to chyba byla veliká a nevěděl, kde sakra tu energii brát, že to želé je pěkně na hovno. No to je celý on, a to už má pár stovek za sebou a spolu s mou mamkou tvoří známý beskydský tým MY DVA.
Ale abych jen nekecal z hladu, tak v poslední době jsem se začal zaměřovat i na tento aspekt přípravy běžce. Poslední inspiraci jsem čerpal z knížky Eat&Run od mého oblíbence Scotta Jurka. Ne že bych zrovna chtěl být Raw vegan, ale s tou zeleninou má pravdu, což ostatně potvrzují i výživoví specialisté všeho druhu. Snažím se jist pravidelně, hlavně snídaně, přiznávám zatím se mi moc nedaří, ale co už jsem si navykl je do max 15 minut po doběhu ať už intervalu, či delšího výběhu nacpat do sebe banán či jablko nebo třeba specializovaný proteinový nápoj. To všechno kvůli degradaci vašeho tréninku, kdy tělo spaluje živiny vlastních svalů, když nemá kde brát z žaludku. A taky hodně a pravidelně pít. Řídím se jednoduchým: Leju co to de. Pro ty, kdo si není jistý a chce nějakou vědeckou formulku, tak jsem našel že na každý kilogram lidské váhy by člověk měl denně vypít minimálně 30 ml vody. Tudíž v mém případě je to 72 kg x 30 ml = 2.1 l, každopádně vypiju s mou zátěží kolem 4 litrů. Ale pod ty zmiňované 2 litry bych se neměl dostat a ani Vy ne. Teď, už končím, jdu si do lednice pro krásné vychlazený Smoothie. Takže jídlu zdar, a nezapomeňte" " v pravidelností je síla! "

Můj tréninkový svět (první část)

Cesta z práce a do práce je určitě prima, jak jsem již psal v tomto článku, ale jako taková můj tréninkový plán určitě nespasí. Když jsem se přistěhoval do Londýna, byl jsem úplně v prdeli z toho, že tu není široko daleko nějaký kopec. Kousek od baráku, je bývalé vojenské letiště používané za první a druhé světové války RAFem, které je teď rekultivováno a předěláno na multifunkční hřiště, na ragby a fotbal, plus pro letecké modeláře. První měsíc jsem kroužil jen kolem něj, pak jsem zjistil, že když uhnu trošičku do takového zvláštního lesa, tak tam je i řeka a asi 3 metrový zhup, byl jsem u vytržení a běhával jej pořád dokola, tuto rutinu mi zpestřovali, vlastně i doteď zpestřují všudy přítomní papoušci. Jak se sem dostali se mě neptejte :-D prostě tady jsou.

Postupem času, už jsem tak hotovej z toho zhupu nebyl, a bylo načase vydat se i „za“ barák, do neznáma, tam kam jsem, kdysi dávno potřeboval svolení rodičů, tam kde na mě jako urban běžce čeká dobrodružství netrvalo dlouho a našel jsem TO co jsem hledal, našel jsem Crane park, takovou ultranudli v městské zástavbě, oázu klidu uprostřed velkoměsta. Crane park je přírodní rezervace kolem potoka Crane, po kterém byl pojmenován. Nachází se v něm i střelecká věž, kde se gravitací za královny Victorie, vyráběli náboje, když bylo nábojů dost tak kluci šikovní založili domky na barvení bavlny, při které se spotřebovávalo velké množství vody. V té době byl Crane, nejvíce znečištěnou řekou v království, od té doby, ale už odteklo kupa vody a potok se proměnil v živoucí místo, plné lidí zvířat a souložících párů J jo i ty jsem tady potkal.

Moje pravidelná trasa mívala 10 km, byl to takový příjemný houpavý trail, který tvořil okruh a já si ho mohl kroužit ruznýma způsobama, až do zblbnutí světa. Co čert nechtěl a já si náramně přál, překonal jsem strach z jednoho temného říčního tunelu, a po proběhnutí na druhou stranou Alenčinou norou jsem se dostal do další skvělé navazující oblastí rezervace Heathrow, kde když běhám chrochtám blahem, a nebo nadávám do kokotů, když vletím do kopřiv. Při propojení těchto dvou oblastí jsem schopný uploadovat do garminconnectu v klídku 25km okruh, kde se nemám šanci ani na minutu nudit.

Také mám přesně 860 m od dveří atletický ovál, kde začínal s tréninkem Mo Farah. Dnes jsem kopíroval jeho lajnu nambr trý v úplně novejch Saucony Kilkenny XC4 tretry na orientační běh. Se čtyřmi vyměnitelnými hroty. Jo a lehčí botu jsem snad na nohách neměl a to počítám i mé oblíbené V5Fka. Dal jsme jim zabrat bez ponožek v intervalovém tréninku 7 x 150 m s minutovým výklusem. Tartanový povrch, protivítr. No byla to dneska pecka, doufám že taky sem tam máte možnost vyběhnout i na ten Ovál, a užít si levou zatáčku. Jak se vám trénuje v těch pařácích co je teď v ČR, slyšel jsem že je to nejlepší doba na trénink pro Badwater ultramarahon…

DNEŠNÍ INTERVALOVÝ TRÉNINK

abyste neřekli, že jenom píšu o hovadinách a neběhám.

Ultra ve Velké Británii

V České republice je pro mnohé vrchol sezóny pád vlády, nebo Beskydská sedmička pro páry či Pražská stovka v jednotlivcích (nebo si dosaďte jakkýkoliv váš oblibéný závod) pak asi kdo žere Kiliána sní o účasti na UTMB pro neznalé UltraTrail du Mont Blanc. Kdežto fajnšmekři z celého světa upírali své zraky do západního cípu Velké Británie, kde se nachází Wales a jeho hory. Hory to nejsou nadmořskou výškou nějak významné samotná nejvyšší hora Snowdon v pohoří Snowdonia nedosahuje výšky ani Lysé hory jen 1085 m.n.m. Co ,ale činí Wels tak přitažlivým pro pořádaní „nejtěžšího vícedenního ultra na světě" jsou jeho převýšení, protože ten kilometr je poctivě od mořské hladiny. V roce 1992 se konal první ročník, kam byly pozvání nejlepší ultraběžci své doby. S traťí dlouhou 300 km s úctihodným 17 000 převýšením mají závodníci pět soutěžních dní. Trase není pevně daná jen vrcholy, ale průběžnými kontrolními stanovištěmi.

1.       den 52 km, převýšení 4468 m

2.       den 53 km, převýšení 3719 m

3.       den 64 km, převýšení 3772 m

4.       den 66 km, převýšení 2453 m

5.       den 64 km, převýšení 2092 m

Teprve druhý ročník se konal v roce 2012, kde se na start postavili i vítězové prvního ročníku. Na vítěže, čeká putovní „pohár“ draka, jehož záda představují hřeben velškých hor. Z roku 1992 se na youtubu objevilo Dragon back 1992 video, které zachycuje tehdejší pionýrskou atmosféru ultratrailových závodů.

Ohlednutí za rokem 2012 představuje nejnovější dokument o tomto závodu a za drobný poplatek je ke shlédnutí také online, já na to koukal a vážně to stojí za to. Minimálně se koukněte na ten první ročník. Další ročník je plánován, kvůli své náročnosti na červen v roce 2015. Takže moře času na přípravu a na odkládání pěnež na startovné, které není nejlevnější a šlo by za něj pořídit skoro 10 párů salamonních žehliček J. Máš i Ty nějaký zajímavý tip? Poděl se v diskuzi.

Oficální Trailer

OFICIALNÍ WEB ZÁVODU

Největší soupeř dálkového běžce je běžec sám.

Taky to znáte, každý krizi máme, ale  ne každému se projevuje na stejném kilometru. U mě je to spolehlivě někde 80 kilometr. Takhle si pěkně běžíte a najednou prásk, a tělo vypoví službu, mozek se vás snaží přesvědčit, ať se na to vyserete a jedete domů pěkně do postele či do nejbližší hospody. Můj největší protivník na všech závodech i při lezení v horách na ostrých hřebenech jsem já sám osobně. Miluju tu euforii, kdy běžím lehce, všechno jde jak na drátkách a prostě si jen užívám, že jsem, že mohu maximálně tak nadávat na Olafovy kilometry či kontroly nejlépe někde na posedu či na nějaké osamělé skále.  Pak to přijde… občerstvovačka, bolest břicha, pokles nálady a hlásek tam vzadu se začne ozývat „co tady děláš, vyser se na to, strašně tě bolí nohy, do cíle je to ještě daleko“ atd. Největší krizi, kterou jsem dosavad ve své kariéře překonal, byla krize na 85km Týnišťských šlápot. To byla krize, kdy jsem se probral v příkopě, mezi tím jsem prý telefonoval se svým otcem, který si se mnou vykládal a asi se mě snažil motivovat to nezabalit, chtělo se mi zvracet, ale překonal jsem to. A nakonec jsem se probral takovým způsobem, že jsem ještě před cílem předběhl mnoho běžců a dokončil na sedmém, pro mě nevídaném místě. V poslední době jsem také hodně závodů nedokončil jako Thames Path 100 mílovka, nebo časté vyhoření na LH24, kdy jsem se prostě nebyl schopný ze skvělého zázemí hotelu zvednout a obkroužit další a další kolo kolem blikajícího monstra na vrcholu beskydské Mekky. Také mě to potkalo na Jarním Šluknovsku, kdy mě převálcovalo nesmrtelné trio maďarské lokomotivy Gábor, István a László. To pak prostě člověk vzdá a říká si, co Ty vole tady chceš, když na to nemáš.

j

Dobře na toto funguje systém B7, kdy jde člověk závod ve dvojici a přece nenechá člověk parťáka i přes všechny krušné chvíle ve štychu, jo co by o tom mohl vykládat můj parťák Tomáš. Od přesunu do Anglie, soustavně pracuju na své motivaci a schopnosti překonat tyto nástrahy. Začal jsem používat mp3, snažím se si určit menší snadněji dosažitelné cíle, které když splním mě naplňují a dodávají mi sílu do dalších bojů s mým podvědomím. To, že každý den ráno vstanu a nehledě na počasí vyběhnu do práce, protože přece i během závodů venku pořád slunce nesvítí. Důležité je nepodcenit přípravu, protože první krizička vás prověří jak moc si věříte a přece sebevědomí stoupá s narůstajícími kilometry ve vašem tréninkovém deníčku. Můj deníček se pěkně plní, tak doufám, že nezklamu sám sebe a na dalším závodě si to budu užívat ne jen do 85 km, ale třeba i na 110tém a cíl uvidím na vlastní oči a ne jen na webu úspěšnějších souputníků.

Proto nepodléhejte falešné představě, že ono to nějak dopadne, nedopadne. Každý kilometr je za odměnu, ale ta odměna přichází po tvrdém tréninku a času, který jsme investovali do přípravy. Člověka by to pak dříve či později přestalo bavit. A ta zábava a zážitky jsou přece to, co nás na ty páteční noční starty staví všechny vedle sebe, ať už chodce nebo běžce, nováčky či staré matadory.

A jak jsi na tom TY? Jsi připraven?

O běhání do práce

Milešovka

Již, když jsem bydlel v Praze poletovala mi v hlavě myšlenka, že bych chtěl do práce běhat, ale náplň byla taková, že to nešlo, navíc byly to jen dva kilometry a ke všemu jsme v kancelářích neměli sprchu. Co naplat, musel jsem si poradit jinak, práce projektanta výtahů mě dennodenně zaváděla mimo Prahu po celých Čechách a já jako hlava chytrá jsem to vyřešil tak, že jsem si mákl, zvládl svou práci dříve, aby mě zaměstnavatel nemohl popotahovat a vždy když jsem měl volnou chvilku po cestě zpět do Prahy, tak jsem se zastavil na mé milované Milešovce, Lovoši či v Brdech, nebo na západě v Krušných horách. Kde jsem si dával hodinové výběhy. Schválně, můj osobák z Milešova po značku KČT na vrcholu je 19:37 sek po červené turistické značce.  Ať byla zima nebo parné léto pořád jsem byl někde vyběhlej. Tak to šlo pořád dokola. 

Po přestěhování do Londýna, už je to o něčem jiném právě dnes jsem do práce od minulého září naběhal 900 km. Což v řeči peněz dělá 6800 Kč, které jsem vlastně ušetřil. No ono v reálu né, protože mám tolik běžeckých bot, že bych si za ně pomalu mohl koupit třeba skútr. Při těchto bězích je pro mě na první místě to neustále lezoucí na mozek do zblbnutí opakování stále stejné trasy. Když už mě přestalo bavit počítat

V5F Bikila

dlažební kostky, tak jsem si začal s tou stále stejnou tratí hrát, porážet cyklisty, skákat pod kola autům, když jsem potřeboval při intervalovém běhu rychle překrosit velké kruhové objezdy, či při překonávání osobáku na této 4750 m dlouhé trati. Protože to tu mám samou rovinu lýtka posiluju v pětiprsťácích od Vibramu, jmenovitě v Bikilách. Když mě trápí síla nohou celkově, běhám s kotníkovým závažím. Takto mám asi 20 variant jak tuhle každodenní cestu do práce přežít a hlavně si ji užít.

A proč to vlastně celé píšu, chci vás namotivovat zahodit klíčky od aut, či oupenkarty nebo co já vím čím jezdíte. Vyzkoušejte si jaké to je si to zaběhnout, do práce překvapivě doběhnete odpočatí plní elánu a chuti všecno pěkně zvládnout, no a z práce běh funguje jako terapie duše. Já často poslouchám audiobooky od

Jardy Duška, strašně mě nabíjí. Zbavím se pracovních trampot, všechno můžu dokonale promyslet a vymyslet. Po doběhnutí domů, se pak už jen rozhodnu jestli si dám nějaké kilometry navíc nebo si zajdu na bazén, či mě čekají nějaké povinnosti. A když se mi nic už nechce, tak nemám blbý pocit, že jsem zanedbal trénink protože, za ten den už v nohách mám skoro těch 10 kilometrů…

I takto to vypadá na podzim po cestě do práce

...Aneb každý ultramaraton začíná od prvního kilometru :-)

Tri-Adventure Effingham

Po proběhnuvším South Downs marathonu, přes týden špekuluju co bych podnikl další víkend, nechci hrotit nějaké pekla, tak mi bliklo na twittrovském účtu oznámení od mé oblíbené bandičky ze skupiny TRI-ADVENTURE, že pořádají další ze své série multisportů a to jmenovitě kolo a běh, ale ne na vytyčené trati, nýbrž Orienťák. Tak co by ne vysolím přes online registraci příjemných 10 liber, to abych si to náhodou nerozmyslel. Hážu událost do garminconnectu, ať systém pěkně ví, že se neflákám. Týdenní tréninkový režim, mám narušený služební cestou, světe div se, do Prahy. Moc mě to nerozhodilo, ale týdenní objem by mi mohl chybět. Cosik potrajdám i tam, ale žádná sláva.

V sobotu den před závodem, mi projelo hlavou, že i když jdu jen na běžeckou část, tak bych jako správnej vandrák mohl na místo startu dojet na kole, a nevyužívat svého věrného šerpu Páju a dát mu prostor pro vychutnání i třeba třetí láhve vína. Z baráku na startovní lajnu je to, co by Saský lezec šesti pětkovými přeskoky na písku v Ádru zvládl levou zadní. Trošku, trošku ale mám strach přece jenom z toho kola, neboť kolo je dětské vhodné na postavu do 155 centimetrů a né na klacka jako jsem já se svým metrem osmdesátšet.

Ráno vstanu opařím si držku vodou z kohoutku co nejde naštelovat voda studená, naložím na sebe plnou polní. A tradá směr Effingham. Cesta ubíhá pěkně do prvního kruhového objezdu. Do prdele kaj teď? Frajersky podle slunka určuju směr na jih. No po dalších zaváhaních, už teda vytahuju gůgle mapy a šoupu tam správnej poust kód to abych to vůbec na tu jedenáctou stihl. Silnice se pěkně vlní, ještě mě žádnej bláznivej řidič nesejmul, jen se mrzačím já, sám sebe, protože se třískám sem tam do kolen a vyřezávám si zajímavé ornamenty do kůže. „No doprdele já si to kolo snad, už budu muset fakt pořídit“, kleju si tak do nepohody. Po cca hodince a čtvrt jsem tu cestu zvládl a mířím si to k registračnímu stolku pro čip a mapku závodu.  Už jsem tam stará známa vojna, takže probíhají zdravice s UKáčkama, troška toho šprýmování kdo a kde dneska zahučí do sraček. No kdybych tušil, že to budu já, tak se seberu a jedu hnedka domů, ale nebudu předbíhat. S vousáčem Henrym se bavím o nadcházejícím MS ve Walesu v ultramarathonu, říkál že to bude nářez, no tak doufám, že se tam ti naši čeští kuci neztratí!

10 minut před jedenáctou je ještě rychlej brífing, že kde můžem a kde nemůžem, že máme dávat bacha na golfovém hřišti ať nedostaneme přímej HIT, tak kua jak já můžu dávat bacha, když jsem slepej jak patrona. No budu se snažit to tam pořádně napálit a zbytečně se tam netrajdat.

3-2-1 Start, napaluju to hnedka po startu jak blázen, a hned na první odbočce jsem špatně, no do prdele je to možný, naštěstí si svou chybu po 10m uvědomuju a točím to správně. Důležité je na začátku každého OB, utéct co nejrychleji soupeřům, ať jim nemapujete cestu zadarmo a oni se jen pak jak vlci vezou a před koncem vás jak strhaného osla přejedou. Takže valím si to podle plánu, všechny jsem nechal za sebou a peláším si to mezi ploty na již zmiňované golfové hřiště kde beru druhej čekpojnt. A strhávám to prudce dolů z kopce s myšlenkou, že bych mohl drapnout nejvzdálenější ček a pak jen po cestě zpět posbírat zbývajících 7 z celkových desíti kontrolních bodů. No ja starej vůl, po dalším kufru, kde jsem ztratil cenné minutky se dostávám k vytoužené sedmičce, píchnu ji. A už si to řinu lesem pěkně k trojce, ha ale zrada jak cyp, mapa je v tak debilním měřítku, že kufruju a jako že fest, vím směr, ale cesta prostě žádná, bláhově vbíhám do křovin, kde za odměnu dostávám tolik žihadel od trnů, že i kdybych byl krásná
šípková Růženka, tak by se na to princ vysral z vysoka a šel by radší na pivo než bojovat s ostružiním a další zbytečnou flórou. No opíchaný jak včelař bez kukly se vracím na puvodní trasu a snažím se to nějak oběhnout jinudy, no ale jinudy je to skoro to samý, ale po pár pokusech uspěch a nakonec tu trojku lovím. Jenže průser je, že hodinky mi ukazují 42 minutu, no a jako v cíli mám být v minutě 60té, každých 30 sekund navrch se mi odečítá bod, za každý čekin dostanu 10 bodů. Tak to je v hajzlu, říkám si no, ale trénink je trénink tak to nebalím a už s pohodovou hlavou si to šinu směr pětka, je to pěkně z kopce takže tam mám pekelné tempo, vyhíbám se pár koňům a kravám a rubu tam pět, pak šup buch 4 a jedničku čeká

, už přesahuju dovolených 60 minut, ale vem to čert, házím zkratku přes private proprty a je to tam za Osm buch 10tka je jasná po asfaltu a tradáá do cíle, kura ale s 13 minutovým mankem, no neva umístění to

nebude, aspoň vím jak to vypadá pro příště a to už vyhraju, jinak jsem teda uběhl i s mapováním 13,5 km za tu hoďku třináct,za což si zasloužím plný kotel těstovin. Teď jsem zkončil 2druhej, ale po tragickým odečtu trestňáků nakonec druhej, ale od spoda :D Pěkně klukům líčím své útrapy ti se mi smějí, a vo to tu de Přece o tu srandu a super požitek z přírody a běhání. Vezmu nedělní buchtu pro finišery, omeju krvavá kolena a už šup hop na kolo a už mě čeká jen cesta domů. No je to trošku už utrpení, pže upony na dětském kole dostávají zabrat a ještě při myšlence že na něm mám jet těch zbývajících 25km, no potěš koštěm. Za hodku dvacet jsem doma, a spolubydliči se mě smějí, že vypadám jak zmoklá slepice, no šak neasi když chcalo. Tak zas přístě Effinghame.

South downs marathon 2013

South downs Marathon 2013 

Do mého běžeckého deníčku jsem si někdy před měsícem napsal pod datum 8.června South Downs Marathon 2013 doporučil mi ho můj anglický kamarád Dan. Proč taky ne, podle tréninkového plánu, který teď jedu mám na sobotu stejně naplánovaný dlouhý kopcovitý výběh, což ve všech ohledech SDM splňuje – 42,195 km s 1043 +metry.

Den před odjezdem si chystám svou magickou bednu se všema běžeckýma udělátkama, ať jsem na místě hezky v klidu a pořád něco nehledám, jak mi s oblibou připomíná otec, pokaždé když má možnost. Natočím budík na 6:15 ráno zkontroluju jestli můj osobní řidič Pája není moc ožralej z proběhlé párty, prej není měl jen dvě láhve vína a víno přece není alkohol, to mi aspoň praví jako Brňák, protože na místo se nedá jinak dostat než autem. Všechno klape jak má, ráno házím mobilem o zeď přesně ve stanovených 6:15 vykukuju z okna zjišťuju, že je vymeteno jak na mém spořícím účtě, takže předpokládám lehký krok a úsměv na tváři.

V sedm nasedáme do letitého kundolapu strejdy Forda Próbeho. Ve svižném tempu si to pádíme po M3 výpadovce z Londýna přes M25 na Guilford, až do startovní vesničky jménem Slindon. Na místě už je rušno jak v hornických šatnách po šichtě, tak hnedka lezu do kufru pro bednu jako správný Orlovák všem přítomným ukazuju svou chlupatou zadnici nasazuju Trenky, X-Trailacký dres, sice mi bude vedro ale šak Kura co bo reprezentovat se musí, ať každý anglán vidí jaké tam máme ve východní Evropě krásné dresy. Pak chvilku zásek nad výběrem bot, Anglie je proslulá jílovitým povrchem a na ten, když nachčije tak to chce spíš brusle než jedny z mých Brooks PureGrit nebo Cadence, moje pětiprstové ponožky po zralé úvaze zalézají do trialových Gritů, bo šak TO bude  trailový maraton, to je jasné, no ni! Ještě šoupnu na má vyrýsovaná lýtka kompresky od Compressportu, ať mě ty seběhy tolik nebolí. Hodinky ukazují 9:10 start je naplánovaný na půl. Tak honem pocem kamdeš zapoměl sis hruďák, volá na mě Pája. Tak přece by měl taťka šanci si rejpnout.

Ještě před startem dobíhá Dan, musel si vzít s dalšíma taxíka, jinak by to nestihli, dáme rychlé klasické hecovací rychlohovory smějeme se, jak by to bylo fajn to dat to za tři a půl neasi. Takový naivní jsme. Dan mi oznamuje, že jeho kamarád běží na start už od rána z Brightonu, což je dalších 40 km navíc, no není to chuj? :D

Máme tu pár sekund do startu a prásk start mačkám Garminy a šnečím tempem si to hobluju směrem do PeterFieldu, kde nás čeká medaile v cíli, pokud to nějaká část mého těla neuspíší a neskončím někde v lese po trati. Tempo máme s Danem na můj vkus ďábelské 4:30 – 4:40 na km. Si říkám, do hajzlu to asi běžím na osobák na desítku a ne svou první letošní maratónskou trať. No neva šak nejsem z cukru do prdele. První druhý třetí čtvrtý kilometr pěkně ubíhá trať směřuje víceméně soustavně vzhůru hodně králíků ze startu to přepálilo a tak je necháváme svému osudu a následujeme slečnu Najk. Má pěkné tempo a zadek, tak se chvilku vezeme. Potom do toho Dan šlápne a pápá slečno Najk. Na cca 8 km první občerstvovačka, dobrovolnici div nevytrhnu ruku i s nabízenou vodou a valím dál, tempo je stále husté dokonce vidím i kilometr v tempu 3:46 co už když chceš předbíhat musí to přece vypadat že jsi albínskej černoch a ať ani nikoho nenapadne na to reagovat a chtít s náma klukama z východu držet tempo. Trať se příjemně vlní vždycky, když mi už do kopce dochází tak mě organizátoři odmění parádním seběhem. Jó kde jsou ty Londýnské pláně na kterých trénuji. Na patnáctém kilometru občerstvovačka číslo 2 šoupnu další H2O a peláším, Dan mi trošku ubíhá, ale né na dlouho v této části trati dost fouká protivítr, takže zpomalujeme někde na 5min/km, to nám vydrží jen chvilku až co se s tím budem srát šak néé rub tam pár kiláků za 4:20, do uší mi hraje novej Rudimental – prý ,že to nemám vzdávat tam zpívá nějaká paní, tak ji teda poslechnu a nic nevzdávám naopak zrychluji a natírám to na mezičase Danovi o celou sekundu to jako pomstu za jednu Fotku kde mě zastínil, no chápete to? Mě, takového narcise. Ta jedna sekunda mě stojí mnoho sil a Dan mi utíká již na dobro, jsem s ním jen v očním kontaktu, ale už to není jedno tělo jeden krok. Jsme ve fázi, kdy začínáme předbíhat štafetáře co měli start půl hodiny před námi. Jsou to moc milí závodníci většina z nich běží pro nějakou charitu, to je moc fajný zvyk tady na ostrovech. Stále to samé dokola, povzbuzováni Well done, nic jiného nezní, zhlasuju mp3jku, protože tam hrajou moji oblíbení Asian Dub foundation a tempo pěkně sype. Ani jsme se nenadál a přichází 30 km to už je dan přede mnou o 38 sekund, už jej ani nevidím a zažívám svou první krizi, klasicky žaludek nevím jestli se mi chce víc chcát nebo srát, čurání oželím a vypotím ale s tím sraním je to na hraně, ale co má zkušenost mi říká, že mě to jen zkouší a z každým povolením si oddechnu, že teda ještě jsem se neposral, ale jen si krásně poprděl:D No i tohle k tomu běhání patří, jak se krásně natřásáte, střeva vám to rádi vrátí i s úroky.  Krize přetrvává a hle kde se vzala tu se vzala slečna Najková, natírámě mi to jako nechutně ani jsme se nezmohl to nějak okomentovat a jen si šlapu svou. Hlavou samá piča kokot čůrák vedro.

Šoupu gel a po kilometru jsem už zase jako laňka, v hlavě si vzpomínám na pasáže od Jurkera, že tělo může pořád a všechno je to jen o hlavě, a taky že je. Začínám zase hoblovat a jediným smutným rozptýlením je cca na 35 km cyklistka rozstřelená v zatáčce docela nechutným způsobem, je tady sanitka a dvě záchranářská auta. No nic, běžím dál a snažím se ji poslat pozitivní vlnu. Čekuju Garminy a světe div se, za chvílu budem končit. No to by mě posral v létě, abych ze sebe ještě něco nedostal, tak hledám ty schované sacharidy ve svalech a ještě tam nahodím běžecké tempo kajsik kolem 5:10 na kilometr. Předbíhám stále více štafetářů, což mě dělá samo Egodobře.  Mámě tu poslední 2 kilometry cesta už je asfaltová a ke konci ještě trošku trailu po MTB cyklostezce a už na mě paní huláká „only trý hudred jards“ kurde blbější hádanku vymyslet nemohla, pak mě došlo že jard je skoro jako metr, tak to ještě těch třista metrů napaluju, což ale v brutálním protivětru znamená ploužení ale s úsměvem brzkého cíle.

A je to tu 3,2,1 a cíl huááá. Dan mě fotí, nadělil mi deset minut. Drapnu igelitku, medajlu a jsem šťastný jak racek v mekdonaldu. Mám to za 3:36:46 32 druhé místo celkové z 490 úspěšně dokončivších bláznů. Šak jestli jste dočetli až sem, tak si to můžete prohlédnout na vlastní bulvy tady.

Záznam ze Sporttesteru

Krásný závod doporučuju všem a teď už mé zraky směřují směr LavaredoUltratrail. Čao a hlavně se z toho neposrat.